Berry, Chuck / After School Session (1957)

Debutové album jednoho z průkopníků rock and rollu, prvního mistra kytarových rifů a největšího rockového hitmakera 50. let, Chucka Berryho, vyšlo v roce 1957. Tedy v době, kdy formát LP zdaleka neznamenal totéž jako o deset let později a kdy prim v hudebním businessu hrály jednoznačně singly. Chuck jich v době vydání tohoto alba měl na kontě už sedm, což dělá dohromady o dvě písně víc než se na jeho debutu objevilo. Z této čtrnáctky skladeb na něm bylo použito deset kousků. Většina z nich byly B-strany singlů, tedy teoreticky to méně atraktivní z jeho tvorby. Důvodem byl fakt, že hned čtyři singlová "áčka" se už v prosinci 1956 objevila na soundtracku k filmu Rock, Rock, Rock! a na LP by se tak tyto písně objevily už potřetí. A to by jistě odradilo nejednoho potenciální kupce.
A že šlo v případě těchto "vynechaných" songů o naprosto zásadní klasiky, které se od té doby objevily na stovkách všemožných kompilací a filmových či seriálových soundtracků, není pochyb. Stačí si je vyjmenovat: "Maybellene", "Thirty Days", "You Can't Catch Me" a "Roll Over Beethoven". Minimálně poslední jmenovanou nahrály později desítky, možná i stovky interpretů na svá vlastní alba, nehledě k tomu, kolik dalších ji hrálo alespoň na koncertech.
Z dnešního pohledu je samozřejmě škoda, že se tyto klenoty na Berryho debutu neobjevily. Na druhé stranou si stačí pořídit v podstatě jakoukoli novější Chuckovu výběrovku a většinou je na ní najdete všechny.
Tím bychom probrali to, co na After School Session není (pokud tedy nevlastníte některé vydání s bonusy) a teď se pojďme mrknout na to, co tu je.
A není toho zrovna málo. Hned úvodní song "School Days" je samozřejmě totální r 'n' r klasika se vším všudy. Za všechny, kdo tuto palbu alba neváhali zvěčnit na nějaké své desce, jmenujme alespoň australské velikány AC/DC. Jejich kytarista Angus Young ostatně na koncertech dodnes napodobuje proslulou Chuckovu kachní chůzi a jeho hra hrdě a nepokrytě čerpá ve velkém právě z Chuckova odkazu. Konkrétně u této skladby, jejíž název i tématika inspirovala titul celé kolekce, je nutno upozornit také na text, jasně zaměřený na mládež a její problémy. Což bylo přesně to, na co americká omladina velmi dobře slyšela. Právě Chuckovy vtipné a do detailu vypilované texty byly jednou ze základních ingrediencí, které pomohly rozšířit rock and rollové šílenství i přes oceán a položily základy rockové rebelie pro několik dalších generací.
Jak k tomu Chuck později řekl: "Raději vítám tu hromadu lidí, kteří slyší melodii a slova než těch pár, kteří mají dobrý pocit z komplexního aranžmá písně… Texty, na těch jsme si dávali hodně záležet."
V dnešní době by na albu po úvodním nářezu nejspíš následoval nějaký podobně zběsilý kousek a zvolnění by přišlo až později. V roce 1957 ale Leonard Chess, hlavní producent a spolumajitel Chess Records, patrně usoudil, že jedno takové (z tehdejšího pohledu) apokalyptické inferno na začátek bohatě stačí a je nutno ho ihned vyvážit něčím poklidnějším. Volba padla na "Deep Feeling", jinak B-stranu úvodního songu, který se na singlu objevil dva měsíce před vydáním alba. Jde o poklidně plynoucí instrumentálku, kořeněnou Chuckovou havajskou steel kytarou. Podobných skladeb nahrál Berry (nejen) v padesátkách povícero, a některé z nich měly i mnohem větší potenciál. Tohle je první z nich, a asi najdete jen málo lidí, kteří by ji po vyslovení jména Chuck Berry ihned nadšeně jmenovali.
To "Too Much Monkey Business", Chuckův pátý singl z roku 1956, už je jiná liga. Ze slavných person rockové historie, které ji později neváhali použít na svém albu, jmenujme alespoň britské Kinks nebo jistého Američana, kterému se všeobecně říkalo Král. Chuckovo a cappella frázování ve verzích, doprovázené otráveným "aah", je dalším z jeho ikonických - tentokrát vokálních - fórků.
Poté příchází na řadu další zklidnění, tentokrát čistě bluesové. "Wee Wee Hours" je první ze dvou Berryho skladeb, nahraných v květnu 1955 v legendárních Chess Studios. Tou druhou je slavná "Maybellene". Obě skladby vyšly na singlu v červenci téhož roku a na rozdíl od původního Chuckova záměru se "Wee Wee Hours", které její autor důvěřoval mnohem víc, ocitla na jeho B-straně.
Tentokrát ovšem nejde o žádné „béčko“. Právě naopak – jedná se o jednu z Chuckových nejlepších bluesových věcí vůbec. A že jich Otec rock and rollu, jak se Berrymu dodnes přezdívá, nahrál za svou kariéru pěknou řádku.
Následuje první ze dvou instrumentálek ("Roly Poly" a "Berry Pickin'"), které před After School Session nikde jinde nevyšly. Obě byly nahrány v prosinci 1955 a oproti největším hitům tohoto alba jde o evidentní výplň. Vůbec ne špatnou, ovšem z Chuckova běžného stylu poněkud vybočující. "Roly Poly" je v podstatě swingová skladba, zatímco "Berry Pickin'" svým hlavním motivem evokuje skočnou lidovku; něco známého, co jste už někdy někde slyšeli. V obou skladbách dostane větší prostor také piano Johnnieho Johnsona, které je jako vždy excelentní. Celkově ale ani jedna z nich nepředstavuje nic, co byste si dnes představili pod pojmem "Chuck Berry". A to přesto, že ta druhá obsahuje v názvu jeho příjmení. Obě evokují spíš ducha minulosti, což stojí v přímém protikladu k tomu, s čím se potkáváme u Berryho esenciálních kousků.
To v "No Money Down" se už Chuck blýskne skvělým blues rockem, který by v trochu současnějším aranžmá obstál více než dobře i dnes. Textově jde opět o jedno z klasických rock 'n' rollových témat, kterým jsou (krom holek a samotného rock and rollu) samozřejmě auta. Tady se velmi detailně dozvíme, jak si Chuck takový dokonalý bourák představuje. Tahle klasika zdobila v prosinci 1955 A-stranu mistrova třetího singlu, k jehož B-straně, asi nejtemnější Berryho písni vůbec, se ještě dostaneme.

Teď je ale čas na jiné singlové béčko, které by mohlo být áčkem. Laškovný kousek "Brown Eyed Handsome Man" o hnědookém fešákovi, lámajícímu srdce žen napříč dějinami, se i přes své méně atraktivní umístění na malé desce stal jednou z naprostých klasik Chuckova repertoáru.
Po již zmíněné instrumentálce ("Berry Pickin'") přijde na řadu první balada této desky. "Together (We Will Always Be)" je elegantní, pomalý taneční kousek, při němž si můžeme představit třeba středoškolský ples roku 1955. Přesně takový, jaký můžeme vidět v legendárním Návratu do budoucnosti. Ve stejném roce zdobil tenhle kousek B-stranu "Thirty Days", Chuckova druhého singlu.
"Havana Moon" je další klasika, která se objevuje na desítkách pozdějších kompilací. Jedna ze stálic Chuckova koncerního materiálu vypráví příběh z pohledu kubánského domorodce, zamilovaného do Američanky, trávící dovolenou na budoucím "ostrově svobody". Milenci se domluví, že společně odcestují do Ameriky, ale náš Kubánec se opije rumem a tak prošvihne loď, kterou jeho láska odpluje nenávratně v dál. Chuckovy B-strany měly v té době jen málokdy nějakou chybu. Tahle patří rozhodně k těm bezchybným a pochází z (taktéž bezchybného) singlu "You Can't Catch Me" (listopad 1956).
Po ní už se na nás vyvalí neklidná "Downbound Train", jejíž temný potenciál jsem naznačil výše. V textu téhle pecky použil Chuck mírně poupravenou báseň Johna Andrewa Howella o opilci, který usne na podlaze baru a probudí se mezi pasažéry vlaku, jedoucího do pekla. Je dost dobře možné, že jde o úplně první text se satanskou / pekelnickou tématikou v historii rock and rollu. A pokud budete pozorně poslouchat slova, zjistíte také, odkud vlastně pochází název jedné nechvalně známé glam metalové skupiny. (Nápověda: Je to ta, o které byl v roce 2019 natoćen hraný celovečerní film.)
Závěr alba patří zdejší druhé baladě, "Drifting Heart". K Chuckově kapele, kterou v té době tvořili basák Willie Dixon (ano, ten Willie Dixon - bluesová legenda), Johnnie Johnson, jehož piano můžeme slyšet na většině hitů z prvních třiceti let Chuckovy kariéry, a bubeník Ebbie Hardy (kterého ve studiu občas vystřídali Fred Below nebo jako v tomto případě, Melvin Billups) se přidává malá dechová sekce, představovaná duem Leroy C. Davis (tenor saxofon) a Vincent Pitts (trumpeta). Jsme opět na tanečním parketě 50. let, kde se s Chuckem Berrym pro dnešek i rozloučíme.

Je těžké hodnotit první Berryho albovou kolekci z dnešního pohledu, rozmlsaného promyšlenými koncepčnimi alby pozdějších let. V podstatě se nejedná o nic jiného než o dvanáct kousků, nahraných v období květen 1955 – prosinec 1956, z nichž některé se staly evergreeny a jiné evidentně slouží pouze jako výplň. Z materiálu, který byl v té době nahrán, se dalo bez problému poskládat dokonalé album, jež by na mnoho let zastínilo cokoliv, s čím přišla Berryho konkurence.
Mohlo tu být 12 nesmrtelných kousků, které nechybí na žádné dnešní dobré kompilaci Chuckových hitů, a o After School Session by se dnes hovořilo jako o nepřekonatelném milníku rockové historie.
Jenomže druhá půle 50. let nebyla doba, která by formátu LP zrovna přála. Byla to doba rádiových singlů. Na ně se tehdejší trh orientoval především – ty naprosto vládly světu rockových fanoušků. Důkazem může být i fakt, že After School Session bylo po soundtracku Rock, Rock, Rock! teprve druhé (!) LP, vydané labelem Chess Records od roku 1950. Je tedy naprosto pochopitelné, že jeho obsah nemohla tvořit čtvrtina toho, co se půl roku předtím objevilo na LP prvním.
I proto je Chuckův debut takový, jaký je. A za tuto jeho podobu mu uděluji čtyři hvězdičky z pěti, nad nimiž bych neváhal ani sekundu v případě, že by byl takový, jaký klidně mohl být.

» ostatní recenze alba Berry, Chuck - After School Session
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck