Jethro Tull / Roots To Branches (1995)

Po čtyřleté tvůrčí pauze, nejdelší v historii existence JETHRO TULL, vychází další řadové album s názvem Roots To Branches. Je polovina devadesátých let, a věčně se vyvíjející kapela (i když někdy blbým směrem), přináší opět výrazné a slyšitelné změny ve svém přístupu k hudební tvorbě. Tentokrát se jedná o žádoucí vývoj směrem k tomu, co by mohlo náročného posluchače potěšit.

Skupina celkem slušně jede, melodie jsou zajímavě Kašmírovsky exoticky pokroucené, po dlouhé době se v aranžích objevují objemnější smyčcové podkresy. Výrazně se mění instrumentální stránka hudby. Hard rockový prvek takřka vymizel, stavba kompozice se celá provzdušnila, a to skladbám udělalo výrazně dobře. Způsob hry na flétnu mění styl směrem ke klasickému. Tóny flétny, které dříve působily jako žhavé kapky žíraviny, co leptá do notových řádků střapatou stopu, dnes létají jako rackové nad plochou hudebního oceánu. To společně s využitím smyčcové sekce dává skladbám romantizující charakter, velmi příjemné, doporučuji..

V instrumentální sféře se dále objevují osvěžující prvky jazzu. Disponuje jimi například první skladba, jež má ještě trochu hitové ambice, ovšem není to na úkor jejího uměleckého vyznění. Skvělý dojem zanechává právě těch pár jazzových taktů, co se odkudsi náhle vynoří, vzápětí zmizí. Jazzový nádech se objevuje i ve skladbě Dangerous Veils (jednoznačně nejlepší skladba na albu), kde nástrojové jízdy dokážou vstřebávat posluchačovu pozornost. Lehkonohost většiny skladeb je pro soustředěný poslech jako balzám, a to platí obecně.

Další pozoruhodná skladba je Stuck In The August Rain - tam Anderson zpívá, dokonce tak dobře, že to místy připomíná The Broadsword And The Beast. A ta flétna tam taky čaruje. Nádherně vyklenutá skladba, přímo vysochaná. Propracovaná s výraznou art rockovou strukturou je Wounded, Old And Treacherous, obsahující dlouhé instrumentální pasáže, kde flétnová sóla vykreslují fantastické ornamenty. Akorát si do ní zase museli půjčit něco od DIRE STRAITS a Lou REEDa. I tak, za úchvatné považuji celé dvojspřeží dlouhých kompozic Wounded, Old And Treacherous a At Last, Forever, které dokáže vyvolat art rockové orgie.

Mohlo by se zdát, že Roots To Branches je vlastně po dlouhé době skvělé album. Ano, má k tomu nakročeno. Kus ale ještě chybí. Nejvíc to kazí Andersonův zpěv/nezpěv, neboť v naprosté většině text oddeklamuje. To je velmi rušivý prvek, zcela rezignovat na zpívání. Nejspíš mu to fakt už nejde, ale způsob, kterým to řeší, je dost nešťastný. Tam, kde zpívat zkouší, tak při těch pokusech jeho hlas místo melodií často provádí chraplavé mečení amatéra. To je markantní třeba na začátku At Last, Forever, která je jinak vynikající. Tento aspekt se prolíná celým albem, a leze dost na nervy.

Zvuková kvalita nahrávky je výtečná. Na předchozích mi vadila jistá syrovost, hrubost a neotesanost, která se k JETHRO TULL nehodila. Detaily byly skryté, jelo se dost na sílu. Zde je vše naopak. Lze vychutnávat všechny nuance i v mikrodetailech, opět plastická brumlavá basa, spousta vzduchu, doslova 3D prostor, kde se každý nástroj může naplno předvádět. Z tohoto úhlu pohledu hudební i zvuková hostina.

Cítím, že artrockový dinosaurus JETzilla procitá, nebo spíše, vrací se zpět do života po dlouhodobé a hodně ošklivé nemoci. Nákaza trendy, neboť tak se ta choroba jmenuje, je dodnes jedna z nejrozšířenějších epidemií, která ve vlnách kosí celé generace hudebníků. Nikdo není imunní, málokdo přežije. JETHRO rehabilitují, a dá-li osud, postaví se na nohy ve skoro plné síle.

Dobrá deska. Skoro 4*. Vyhodit ze dvě, ze tři vycpávky, byly by tam. Takhle o jednu míň. Ale i tak dobrý.

 

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull