Plant, Robert / Pictures at Eleven (1982)

Můžeme si říkat co by, jak by, kam by, kdyby. Kdyby LED ZEPPELIN setrvali naživu a hráli dál. Na "kdyby" se ale nehraje, alternativní historie neexistuje, alespoň tedy ne v prokazatelné formě, musíme tak vycházet ze známých faktů a skutečností.

Pan Robert Anthony Plant se narodil 20. srpna 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire v Anglii. V šestnácti letech odešel z domova, aby se mohl intenzívně zabývat hudbou. Zpíval s různými kapelami, a brzy si získal pověst mladíka s hlasem plným síly. Během působení v kapele The HOBBSTWEDDLE jej oslovil kytarista Jimmy Page, který byl jeho způsobem zpěvu ohromen a chtěl jej angažovat do The YARDBIRDS, kde tehdy hrál. Jenže ti se rozpadli a tak v sestavě Plant-Page-Jones-Bonham nakonec podnikli skandinávské turné pod názvem The NEW YARDBIRDS (ačkoli na plakátech je psali bez onoho „The“, a občas i jen jako YARDBIRDS, k nelibosti majitelů tohoto názvu), aby se od 19. října 1968 jmenovali LED ZEPPELIN. Vzápětí natočili debutové album a stali se součástí rockové historie.

Čas oponou trhnul, uplynulo více než 12 let a ukončení existence LED ZEPPELIN oficiálním prohlášením 4. prosince 1980 postavilo všechny zbylé hudebníky před otázku, co dál. Robert Plant založil hned následujícího roku skupinu The HONEYDRIPPERS, která své jediné pětiskladbové Elvisovsky laděné minialbum The Honeydrippers: Volume One vydala až v roce 1984. Jinak se v osmdesátých letech hlavně věnoval sólové kariéře pod svým vlastním jménem. To v dané atmosféře velkých očekávání nebylo nijak snadné ani jednoznačné.

Uvažme, že se psal rok 1982. Klasický hardrock byl mrtvý, metal s new wave neťukali na dveře, ale rovnou se jimi vyvrácenými z pantů hrnuli dovnitř dění šoubyznysu. Co v takové době hrát a neztratit sám sebe?

Plant ve svých skladbách zřetelně objevuje nové postupy, které v LED ZEPPELIN nemohl nebo nechtěl realizovat, současně rozvíjí a posouvá věci již slyšené. To dohromady dává spolehlivě fungující stavbu, neboť pojivem jednotlivých prvků je čirý talent a interpretační mistrovství všech zúčastněných. Obzvláště vypečenou dvojku tvořili bubeníci Phil Collins & Cozy Powell. Pánové dosti rozdílného švihu a přesto v nahrávce solidně koexistující. Fungující rozmanitost je tímto jen podtržena.

Sestavu dalších instrumentalistů tvoří kytarista Robbie Blunt (současně je spoluautorem všech skladeb), klávesák Jezz Woodroffe (autorsky se podílí na dvou skladbách), basista Paul Martinez a v jedné skladbě hostuje na saxofon Raphael Ravenscroft. S nimi se podařilo vyšlehat koktejl velmi životaschopných skladeb, co dovolují zapomenout na cokoli předchozího a umožňují s potěšením věnovat se právě existující hudební inkarnaci hvězdného vokalisty.

Všechny skladby na albu oplývají bohatostí toho, čemu se říká "groove". Zde způsobem, který uchopí a pomalu vstřebává. Charismatická jiskřivost každého songu získává pozornost, opakované poslechy tento efekt jen zesilují. Hudební prostor je odlehčený až průsvitný, při zachování úderné, místy až funkové, důraznosti. Je pěkně vidět hluboko do struktury skladeb a lze se proplétat předivem nástrojových linek. Tato průzračnost je pro mne jako pro posluchače velmi libá. Vzácná vlastnost, se kterou bych se rád setkával u více nahrávek slavných jmen. Zde je v koncentrované formě.

Vedle „obyčejně“ skvělých skladeb jsou tu totální flákance. Totální, protože mě pokaždý sežvejkají a vyplivnou celýho zhulenýho na mol. Shodou okolností, a jistě to není náhoda, jsou to tracky, které odbubnoval Cozy Powell. Hraje s feelingem, jenž pozoruhodně zpřítomňuje zesnulého Johna Bonhama.

Prvním z nich je Slow Dancer, který uzavírá „A“ stranu původního LP. Jeho chvějivá textura posmutnělých a světélkujících tónů je vykreslena dramatickými kytarově klávesovými riffy, které jako by se vynořily odněkud z Physical Graffiti (1975). Při poslechu mne přikovává neústupný pohyb vpřed, jako když se fascinující kolos brodí se hustým dehtem beznaděje, na ramenou nese přeživší, a nenechává je upadnout do vln nekonečného zoufalství. Monumentální song.

Druhým monstrem, co tu na mne číhá, je Like I've Never Been Gone, předposlední skladba alba. Je nezvykle do sebe introvertně zahloubaná a dává rozkvést zádumčivým náladám z autorské palety. V tomhle smyslu se jí blíží i Moonlight In Samosa, ale tam chybí ta Powellovská prda na spodku. Zde díky ní vzniká oscilující gradace, co přichází v pozvolných pulsech, čímž připomene pro změnu desku Presence (1976). Provazce hlasových a instrumentálních linek se tu umně splétají v převelice silný proud emocí. Hodně velká a neobyčejná věc. Jako zajímavost dodám, že na CD vydání je v bonusech tato skladba v živém provedení, kde ji odehrál Collins a má stopáž o dvě minuty delší.

Další písně nejsou o nic horší. Plant v nich předvádí vokální meandry, rozdává náznaky funku a reggae, opakuje fráze, dovoluje si záseky a další finesy, které později plně rozvinul na Shaken 'n' Stirred (1985). Ku prospěchu využívá možností chladných novovlnných aranží, aby je jako zrcadlovou plochu použil k vystřelení gejzírů drobných tónů, co v prostoru vykreslí hru holografických vzorů a obrazců. Fascinující poslouchaná.

Plant v úvodu položenou otázku vyřešil elegantně a stvořil slušně životaschopného rockového hybrida. Jednoduše řečeno - zní moderně, ale nijak nepodlehl. Stojí pevně jako maják nad hladinou a trendy jej obtékají. Jestli by takto vypadali LED ZEPPELIN model eighties můžeme jen spekulovat. Robertovi tohle sedlo dokonale a já si jeho debutní album užívám na pět plnotučných hvězd.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Pictures at Eleven
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert