Osbourne, Ozzy / Blizzard of Ozz (1980)

Pokud někdy Ozzy sepsal seznam osob, kterým vděčí za svoji sólovou kariéru, určitě to byl pořádně dlouhý list. Čestné místo na něm jistě vyhradil své manažerce a manželce Sharon Arden, která tehdy riskovala vlastní pověst a vytáhla ho z jednoho z losangeleských hotelů, kde páchal sebevraždu alkoholem a drogami. Na dalších významných příčkách by se určitě objevili také Randy Rhoads a Bob Daisley, kteří tvořili páteř první funkční inkarnace jeho doprovodné kapely.

Pro rockové fanoušky, kteří hledali na sólovém debutu Blizzard of Ozz nějaké pojítko s Black Sabbath, tu byl zejména Ozzyho zpěv. Například v pomalé, ale emotivní baladě Goodbye to Romance nabízí podobné rejstříky, jaké využil o osm let dříve v klasice Changes z desky Vol. 4, a i na mnoha jiných místech jako by své příznivce ujišťoval, že je to pořád on. Naopak naprostá většina skladeb na albu, kterému propůjčil svůj hlas, zní jakoby z jiného světa. Randy Rhoads a Bob Daisley Ozzymu otevřeli nové obzory, ve kterých temnotu, zkázu a zmar vyvažovala porce dobré zábavy.

Asi nejvíc mě z celé desky baví hity Crazy Train a Mr. Crowley, ve kterých má hodně prostoru Randyho skotačivá kytara. Tam, kde Tony Iommi kul své riffy z té nejtvrdší birminghamské oceli, Rhoads nabídl leštěné ostří chirurgického skalpelu. S ním se mohl pustit do staccatové palby (I Don´t Know) i do kytarového inferna se španělským nádechem (Revelation (Mother Earth)). Pro bluesové tradice už v Randyho hře nebyl prostor, namísto nich se mistr často a rád obracel ke klasické hudbě - kondenzovanou ukázku jeho místy barokizujícího stylu představuje akustická instrumentálka Dee. Malý velký Rhoads zářil, i když zrovna "jen" hrál doprovody - hodně si užívám třeba ty ve skladbě No Bone Movies nebo v už typicky metalovém kusu Steal Away (The Night), který by podle mě dobře zapadl třeba i do repertoáru takových Judas Priest. Vlastně jediná položka, která dle mého názoru neudržela nastavenou laťku, je střednětempá Suicide Solution.

Bob Daisley kromě basových linek, se kterými dokázal vždy v pravý čas vystoupit ze stínu a dodat skladbám dojem příjemné závrati nebo naopak temného napětí, přispěl také obsažnými texty. Ty nejsou ani zdaleka tak katastroficky laděné jako příspěvky jeho předchůdce v roli Ozzyho dvorního textaře, baskytaristy Geezera Butlera, i tak aby v nich ale pozitivní emoce jeden pohledal. Daisley Osbournea postavil do role lehce odtažitého komentátora, kterému se příliš nepozdává, kam svět v různých ohledech (třeba v tom ekologickém nebo kulturním) spěje, ale zároveň cítí, že on není ten pravý, kdo by měl svým fanouškům (či obecněji zbytku lidstva) jakkoli radit, protože si je vědom svých minulých i současných nectností.

Blizzard of Ozz z mého úhlu pohledu zavál těsně pod vrcholem Ozzyho sólové diskografie. Samotné skladby si (až na jednu výjimku) užívám více než velmi, z celého alba ale vnímám těžko popsatelný pocit jakési "provinčnosti" - jako by Ozzy sám nečekal, že s touto deskou udělá doma v Anglii i za oceánem v USA takovou parádu, a namísto frontálního útoku jen prozkoumával terén.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Blizzard of Ozz
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy