U2 / Pop (1997)

V roce 1997 pro mě ještě hudba (vcelku jakákoli) neznamenala nic - v devíti letech jsem vyhledával jiná dobrodružství, zrovna tehdy jsem za nimi dost možná vyrážel na divoký Západ s knihami Karla Maye. Asi nejblíže jsem se k muzice, kterou za mě nevybíral nikdo jiný, dostával u plakátovací plochy, okolo které jsem každé ráno chodil do školy. Na ní se někdy během jara objevil plakát na koncert jakýchsi U2. Pro někoho událost roku, pro mě příležitost k pokrčení ramen a pokračování v cestě k nedaleké trafice, kde jsem za výlohou obdivoval aršíky se samolepkami proudových stíhaček.

Devětadvacet let poté se mi zdá, jako by se na tohle období někteří z fanoušků kapely snažili usilovně zapomenout. Kapela, která v osmdesátých letech stavěla na silných melodiích a průzračném zvuku, se o dekádu později vrhla do náruče elektroniky, do níž se vůbec nejhlouběji zabořila na desce Pop právě z roku 1997. Navíc se z "neposkvrněných hrdinů" stali velekněží konzumu a komerce, o jaké by si většina "pravověrných" rockerů ani kolo neopřela. I přesto (nebo právě proto) má ale podle mě cenu o albu psát.

Z dvanácti položek původní desky to u mě na první dobrou vyhrávají dvě skladby: hitový singl Starring at the Sun a syntezátorový měňavec Do You Feel Loved. V obou mě baví jejich melodické linky, v první jmenované i její relativně civilní pojetí. I v jejich instrumentálních podkladech zůstaly elektronické zvuky a filtry, které nezestárly zrovna s grácií a působí velmi dobově, postupně jsem se s nimi ale skamarádil. Za slušně poslouchatelné považuji ještě skladby Discotheque a MOFO, kde už ale elektronika těžce převažuje. Dál je to ale pro mě problém - sterilní intimita nahrávek jako If God Will Send His Angels, The Playboy Mansion nebo If You Wear That Velvet Dress mě nudí, energičtější kus Last Night on Earth ta syntezátorová kazajka vyloženě dusí a s monotónním drum and bass Miami popravdě vůbec netuším, co si počít.

To hlavní, kvůli čemu se k desce Pop v posledních letech vracím, jsou texty. I po bezmála třiceti letech je vnímám jako vysoce aktuální, ačkoli už v době svého vydání mohly snadno působit pokrytecky. Vyslechnout si kritiku konzumu a globální dostupnosti čehokoli právě od člověka, který na ní vydělal miliony? Ironie na druhou, ale i takové příběhy se v pop-music dějí. Odraz toho "floutka", který dosáhl všeho, ale stále nemá nic, je zřetelný hlavně ve skladbách Gone a MOFO. I když už si najde nějakou tu spotřební známost na jednu noc (Do You Feel Loved, If You Wear That Velvet Dress), stěží z toho vytříská něco víc než další ráno plné existenciální kocoviny. Hodně obsažná je i skladba Discotheque, v jejíž verších se v konzumu, který nelze ovládnout ani kočírovat, topíme my sami, a tak některé zjevné skutečnosti raději ignorujeme (Starring at the Sun). Prahneme po tom, z čeho poptávka dělá "prvotřídní zboží" (The Playboy Mansion) a když se nás z toho kolotoče pokusí někdo vytrhnout, stavíme se do role obětí (Please). Těžko říct, jestli si za něco takového zasloužíme záchranu, o kterou Bono v závěrečné skladbě Wake Up Dead Man prosí Krista.

Hluboký ponor do světa konzumu, ke kterému se jinak hlásím jen nerad, si s deskou Pop dopřávám spíš ve chvílích zamyšlení, není to pro mě nahrávka pro bezstarostný relax nebo pro dobíjení energie. Má v sobě hodně z toho, čemu se v hudbě jinak vyhýbám, ale taky na ní nalézám kvality, jakých si naopak cením. A když už nic jiného, jde podle mě o jeden z posledních artefaktů doby, kdy ještě U2 byli "nějací".  

» ostatní recenze alba U2 - Pop
» popis a diskografie skupiny U2