Queen / A Day at the Races (1976)

V podstatě by se dalo napsat totéž, co o Night At The Opera. Vnímám ty desky jako naprosto rovnocenné a zcela stejně produkované. Jistě, skladby jsou jiné, ale stejně dobré, stejně pečlivě prokomponované a vrstvené. Jen mírně vyměklá hardrockovka Tie Your Mother Down (na Queeny snad až příliš jednoduchá), nádherná balada s krásným Freddieho nástupem a klasicky skělou lahůdkou při poslechu navrstvených vokálů You Take My Breath Away, která sice negraduje a stále si udrží své podklidné temto i náladu, ale nijak to nevadí. Naopak fantastický konec s "vlnícím se" klavírním ocáskem v prostoru (který s ovšem můžete vychutnat na alespoň průměrném aparátku, nikoliv na mikrověži za pár tisíc) je alespoň originální. Po ne až tak výrazné, ale plně zapadající Long Away následuje známá perla The Millionaire Waltz, která - jak už název napovídá - se nese ve tříčtvrtečním rytmu a je skvělou hříčkou, ukazující neskutečný nadhled Queenů. Lehkonohé kudrlinky mayovy kytary, které vykresluje na 3/4 klavírem jsou prostě k sežrání.
You And I je další skvělou skladbou s hromadou vokálů, navíc s neskutečně vzrušujícím harmonickým přechodem před polovinou, ale už je tu jeden z vrcholů - legendární hit Somebody To Love, kde práce s vokály dosahuje maxima a hlasový výkon Freddieho také. Sekané krátké fráze s nástupy přes předchozí v polovině vytvářejí dramatický efekt a napětí, i u Queenů vzácné. Před koncem přichází zklidnění a následný kánonický nástup vokálů s famózní gradací, aby ustoupil vynořivšímu se křišťálovému hlasu Freddieho a následně zase vzplanul... Paráda.
Jenže poté nepřichází nic slabšího. Fanatastická White Man, která stejně pečlivě pracuje s hlasy a nástroji, jen v podstatně tvrdších vodách. Klidný rzjezd a po minutě zaburácení baterie bicích a nástup mohutné zvukové hradby, která určí další ráz tohoto kousku. Bože, to je fantazie. Píšíce recenzi, burácí mi skladba pokojem a moc moc lituji každého, kdo si ji nemůže vychutnat. Jojo - šetřit na nepravém místě se nemá... Po závěrečné ráně opět kliďounký rozjezd, měnící se brzy do skotačivé Good Old Fashioned Lover Boy. Klavírek, vokálky, pohoda, něco kytarových efektů z mayových krabiček a konec. A hned další netypický začátek - klouzavé efekty a po nich stejně klouzavé, zabarvené vokály jen jakoby v pozadí, doprovázející další krásné kytarové "sólo" - neboli skladba Drowse. Ale po ní už majstrštyk celého alba. Přenádherná, na klavíru založená Teo Torriatte. Skoro 6 minut pomalé extáze s nádhernou melodií a několika gradacemi, na konci se sborovým hymnyckým závěrem, na který navazuje zřejmý odkaz na Seržanta. Ovšem již k tomu nebyl potřeba orchestra... :-)
Sami Queeni uvádějí, že po úspěchu Opery je toto album první, kde si mohli opravdu dělat ve studiu co chtěli. I když ponecháme stranou diskutabilnost tohoto výroku, nelze přehlédnout, že produkce a propracovanost alb Queen té doby dosáhla takové míry, že žádné slyšitelné zlepšení Day oproti Opera neslyšíme. Zato přetrvává(naposledy) vysoká kvalita, identifikovatelnost každé skladby (písňový efekt) a přesto sjednocující produkce (propracovanost, použití téhož zvuku, týchž vrstvených vokálů, atd.), díky níž jsou alba Queen daleko jednotnější, než třeba Beatles. A už vůbec než White Album. V tomto s Merhautem silně nesouhlasím.
Hodnotit nelze jinak, než za pět! Majerééé, polepšete sééé!! :-)

» ostatní recenze alba Queen - A Day at the Races
» popis a diskografie skupiny Queen