Who, The / A Quick One (1966)

Rozdíl mezi Who a ostatními známými RnB kapelami 60tých let byl v tom, že Who se do role divoké pódiové show uměle stylizovali, dokonce na popud manažerů. Jejich vystoupení a částečně i hudba (jak sami uznávají) je proto divadlo. Jenže Who se v této stylizaci našli, vyhovovala jim a obzvlášť šašek Keith Moon si ji vrchovatě užíval. Pravděpodobně nikdo vhodnější k této roli nebyl.
Pochopitelně tedy i jejich desky jsou o hodně jiné, než desky Yardbirds, Rolling Stones, Small Faces a dalších. A Quick One je toho asi nejlepším důkazem. Skladby jsou mají méně bezprostředního “černého” feelingu, ale zase jsou o to pestřejší a originálnější. Skladatelsky k tomu přispěli všichni čtyři.
Navíc je pozoruhodné, že Who vydali vynikající desky ve stylu původního R'n'B (relativně podobného konkurenčním skupinám) - My Generation, zcela jinou A Quick One, vizionářskou operu Tommy i fantastické Live představení Live At Leeds. Každá z těchto desek je úplně jiná a přesto všechny na špici dané oblasti. Uvažujeme-li, že toto celé je v rozpětí 5 let, pak klobouk dolů. Málokterá z původních R'n'B skupin se dokázala úspěšně vyvinout v kvalitu jiného druhu pro delší období. Who bezesporu ano. Souhlasím s Kneekalem, deska je více whoovská, než předešlá, a tím výjimečnější. Mám-li uvést pár konkrétních poznámek ke skladbám, namátkou:
Run Run Run - těžkej valivej beat, výborná pecka, skvělá (byť nijak složitá) jízda přes zvonivé kytary - skladba, jaké třeba právě Stounům v letech 65 - 67 chyběla.
Boris The Spider - famózní věc založená na motivu dvou osmin na stejném tónu, střídavě stoupajících a klesajících se závěrečným klouzavým rozvedením a především na opakované vymazlené frázi: “Bóóóris The Spááájdŕŕŕŕ..., jejíž kouzlo tkví v sestupné kadenci se závěrečným vracejícím se tónem a vokálu frázujícím slabiky střídavě na jednu i dvě osminy. Jakmile skladbu jednou zaslechnete, nikdy její charakteristické napětí nezapomenete. Mňam.
I Need You - skladbička založená na skvělé Moonově prácičce a roztomilé mezihře s harmoniem (či něčím, co tak zní - pro rýpavého Ohnotjimagena :-)), využitým i ve vtipném závěru.
Whiskey Man - podle mne poněkud nevýrazná věc a tlumenou trubkou v pozadí. Silně však již odkazuje k Tommymu.
Heat Wave - jediná neautorská věc - našlápnutá verze skladby klasického tria Dozier - Holland - Dozier v R'n'R rytmu. Skvělé.
Cobwebs And Strange - typická Moonova ujeťárna. Pochodový nářez s dechy a píšťalou, se stále zrychlujícím tempem, až do šíleného konce. Tohle skutečně nenajdete u “normálních” skupin :-) .
atd... no, abych to zkrátil...
zmíním se ještě o závěrečné, 9 minut trvající A Quick One, While He's Away, kde Townshend poprvé na desce projevil svoji zálibu ve větších prokomponovaných celcích. A capella "chorál" na začátku, téměř citace Beach Boys za půlkou i mnoho dalších různorodých částí je předzvěstí věcí dalších a pro mne výborná a dramatická hudba.

Pokud se týče bonusů, o nichž píše kneekal - mám klasickou verzi CD, která je neobsahuje, ale téměř všechny vyšly (a mnoho dalších) na dvou LP Rarities 1966 - 68 a Rarities 1969 - 72. Obě tyto LP vyšly na 1 CD, které také mám, tak mohu potvrdit - i toto je skvělá muzika a žádné “odpadky”. A Barbara Ann je skutečně kouzelná... :-)

Zkrátka - výborná deska, živá, díky rozdílným skladbám velmi pestrá, úplně jiná, než konkurenční R'n'B skupiny. Prý se v této době Mods již začali od Who odvracet, ale myslím, že to není ke škodě věci. Pokud ano, byla to jistě reakce na větší náročnost hudby Who, která měla přinést své plody za pár let.
4 hvězdy jako vyšité (5 dávám ... atakdále).

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The