Porcupine Tree / Up The Downstair (1993)

Tak jsem si dnes poránu dal tu „starou“ verzi a teď odpoledne tu „novou“. A musím se přiznat, že něco podobného se mi za celý můj mrzký a poměrně dlouhý život, nestalo. Zatímco ta „stará“ mě nudila asi i popáté, ta „nová“ se mi velice líbila už napoprvé, prostě je to mnohem živější, je to jaksi víc kapela, jestli mi jako rozumíte. Je fakt – a to si přiznejme na rovinu (nelžeme si do kapsy) – že např. takový Roman je proti mně znalec Porcupine Tree jako prase, takže otázkou zůstává, mám-li vůbec právo na nějaké to plkání a to už vůbec nechci rozmazávat na čem a v jakém formátu jsem to poslouchal.
Přes určitou monotónnost slyším „náznaky“ té skvělé kapely už v úvodní Synesthesia, Always Never se mi jeví jako jeden z vrcholů celého alba a na rozdíl od ostatních mi titulní Up The Downstair přijde velice nudná a nezajímavá, nerad bych použil v souvislosti s Porcupine Tree nějaká silná, až ošklivá slova, jako třeba „ nepříjemná“ nebo“ vlezlá“, ale je to tak, napadla mi ©Lothian, ani Gavin Harisson skladbu nezachrání :-)
Po nepříliš zajímavé (pro mě) Not Beautiful Anymore a o trochu povedenější, trochu Pinkfloydovské Small Fish, následuje asi druhý vrchol alba (no asi, prostě jo, pro mě jo, že jo), instrumentálka Burning Sky a pak třetí, Fadeaway, fakt nádherná (opět v duchu Pink Floyd), pomalá, lehce ponurá.
Takže co dodat ? Asi poděkování Stevenovi, že album „předělal“ a Bublovi (a Tučňákovi nebo komu, Jene ?), že se ke mně tato verze, byť v podobě kreténských digitálních odřezků, dostala a já ho tak úplně nezavrhl. Souhlasím s některými spoluspisovateli, že je to vlastně první album Porcupine Tree a víceméně bych se shodl s většinou i v počtu hvězdiček, vzhledem k následující tvorbě bych volil spodní hranici dvouapůlté až třetí, přesně vyjádřeno, dal bych cca 2, 56 setin.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree