Profil uživatele pepanovacek


Recenze:

Persona Grata - Reaching Places High Above cover

Persona Grata / Reaching Places High Above

pepanovacek | 4 stars | 2007-11-03 | #

Tak jsem tohle album slyšel čtyřikrát a upřímně – líbí se mi moc. Je pravda, že s každým dalším poslechem slyším Dream Theater víc a víc, ale to mi vůbec nevadí, není přece ostuda mít nějaké vzory. Jako muzikant nemůžu (tedy asi můžu, ale proč bych to dělal, že) neocenit, že kapela vůbec nezní česky, potažmo slovensky a nedělá mi problém přiznat, že kdybych nevěděl, odkud hoši jsou, určitě bych to neuhádl. Při pečlivém poslechu jsou tam místečka, která znějí trošku česky (slovensky) v tom ne právě nejlepším slova smyslu, ale celkově je to jízda téměř na úrovni (mojí !!!!) první, až extra ligy, navíc okořeněná něčím, co Dream Theater nemůžou docílit, i kdyby se rozkrájeli, a to je fakt, že nahrávka zní velice slovensky a velice slovansky, tentokrát myšleno pozitivně. Pokusím se vysvětlit, v čem slyším podobnost s Dream Theater a to hned na úvodní, nejkratší, „pouze“ sedmiminutové skladbě As. Takhle jsem kdysi vysvětloval, proč mě Dream Theater tak baví :

TAKE THE TIME

V refrénu s pěknými vokály mě napadá otázka, kam na ty nápady chodí ?
Přemýšlím, přemýšlím a napadá mě, v čem jsou DT tak vyjímeční. A možná to mám – tohle by mohla být „obyčejná“ skladba – dvě, tři sloky, refrén, uprostřed sólo, ovšem u DT je to jinak – tajemný úvod - razantní přidání bicích, kytary, kláves a basy – sólíčko na synťák – první a druhá „jakoby“ sloka – refrén, který opět stojí za to – „mezihra“ se zpěvem č.1 – podruhé refrén – „mezihra“ se zpěvem č. 2 – „mezihra“ č. 3 bez zpěvu s kytarovým sólem a změnami tempa – strhující klávesové sólo –„ mezihra“ č. 4 se skvělými stop timy – další klávesové sólo pro změnu opět se změnami tempa – refrén – „mezihra“ č. 5, kde je cítit, že se blíží finále, tzn. refrén + kytarové sólo. To je stavba skladby opravdu originální, nad tím zůstává rozum stát podobně jako u Cinema Show nebo Firth Of Fifth.

No a Persona Grata to má podobně, jestli mi jako rozumíte. Po úvodu je od času 1:13 kytarový motiv, Dream Theater jak vyšití, od času 1:45 potom pro změnu slyším Fera Grigláka a jeho Fermatu. Začne sloka, refrén (na pět), opakování motivů Dream Theater a Fermaty, „mezihra“ – model 5 + 5 a 5 + 4 doby, pak klávesové sólo, opět Dream Theater, jako z Train Of Thought, na závěr hudební motiv ze začátku graduje a je „vylepšen“ tím, že je hraný na 13 dob. Takže žádná „obyčejná“ písnička (nic proti takovým nemám), no a mě tohle strašně baví, pěkně se v tom nimrat, pitvat a představovat si, co to dalo práce, vymyslet, nazkoušet, nahrát ……. A takhle dobře !!!!!!!

Prostě mě takováhle muzika opravdu baví a tahle skladba je fakt výborná, všechno, jak má být, výborně vymyšlené do posledního detailu, nic, ani tón navíc, výborně zahrané, výborně nahrané, prostě paráda.

Edge Of Insanity začíná velice slovensky, potažmo slovansky. Moc pěkný zvuk baskytary. Příjemný zpěv, včetně ženského vokálu. To celé na sedm :-)
Tady je ale ovšem první to české (slovenské) místo v tom negativním slova smyslu a to čas cca 5:30, myslím tím ty breaky, kde se bubeník snaží hrát jako Mike Portnoy, ale samozřejmě na to zdaleka nemá, což ale zase mezi námi skoro nikdo nepozná, takže vůbec nevím, proč to sem píšu, asi proto, že jsem sám bubeník a že bych to sám nezahrál ani takhle ? Asi jo.

Ale i tak se mi tady zdá pár vatovitých míst, nicméně na druhou stranu, hned po těch nicmoc breacích je nádherná pasáž (na pět) s příčnou flétnou, která vyvrcholí v čase 7:40, kdy se odehraje velice nečekaná, až nevhodná harmonická změna, tomuhle já nerozumím, ale zkrátka a dobře tam ta flétna zahraje něco, co se tam jakoby vůbec nehodí a je to moc dobrý. No a úplný konec, kdy zůstane zpěvák osamocen se svým vokálem (11:50) je taky velice nejistý, nechci použít přímo slovo falešný.


Orient Express je instrumentální, skoro čtrnáctiminutová skladba, kterou už jsem znal z dřívější doby a zdá se mi, jako nejslabší na celém albu. Je tam pěkný střídání rytmů, hraje se na pět, na šest, na sedm i na devět, je tam hezký sólo na kytaru, asi uprostřed, je tam hezkej klavír, hezký cembalo (nebo co to je), hezká flétna, ale tak nějak to na mě působí moc vatovitě, nesourodě, uměle, nejvíc se mi líbí ten úplnej konec – 12:12 – rána + zvony a do toho pak cembalo. Jako nejslabší na albu, jinak ale dobrý.

I Am You – nejdelší skladba na albu. Nemůžu si pomoct, já už si fakt připadám, že poslouchám Dream Theater (i ve stopáži vidím podobnost, hehe). Pravda je, že jak se v tom albu pitvám už poměrně dlouho, připadá mi ta muzika až zbytečně moc komplikovaná, takže je potřeba si na chvíli odpočinout, abych nevynášel nějaké předčasné a nedejbože nepravdivé soudy o tom, že třeba nejlepší je úplně první skladba a pak se to tak nějak pomalu, ale jistě rozmělňuje …….

2. 11. 2007

A dodatek z 3. 11., hehe.

Tak jsem si dnes v klidu poslechl celé album ještě jednou, abych tak nějak dokončil svoje včerejší úvahy. Zde tedy jsou :

- můžete si o mě myslet, Ravile, Zkaziusi, Aldricku i další, co chcete, pro mě jsou Persona Grata slovenští Dream Theater
- první skladba nemá chybu
- bohužel, dál už je to slabší
- jsou tam vynikající pasáže, třeba v Orient Expres v cca 5 – 7 minutě, jak hrají na 6 + 5, posléze 5 + 4 a následující kytarový sólo, v podstatě v každý skladbě jsou místa, ze kterých jsem se s chutí a rád připosral
- kytarista má u mě nejvyšší známku, v těsném závěsu za ním je basista a varhaník, bubeník se zpěváky jsou tzv. na chvostu

Zkrátka a dobře, mě se to líbí a to jako, že hodně. Aby to byla super extra třída nebo bomba, tomu něco chybí, při Orient Express mě třeba napadlo srovnání se Stream Of Consciousness, no a chybí tomu jak lepší a originálnější nápady, tak hlavně pak provedení, kde hlavně bubeník pokulhává. Ale aby to nevypadalo, že jsem nějak moc negativní, na naše (jejich) poměry JE to bomba, na tom si jako trvám. A taky mě napadlo, že jestli jsou hoši schopný to takhle zahrát naživo, připosral bych se o to radši. Což ale, jak jsem slyšel, je bohužel nereálné.

» ostatní recenze alba Persona Grata - Reaching Places High Above
» popis a diskografie skupiny Persona Grata


Genesis - Genesis cover

Genesis / Genesis

pepanovacek | 3 stars | 2007-10-30 | #

Tady si (opět) neodpustím malý úvod. Zkuste se vžít do situace dvacetiletého kluka, který miluje Genesis, poznává spoustu nové muziky, snaží se naučit aspoň něco na bubny, je zavřený na komunistické vojně a do toho vyjde tohle album. No a řekněte mi pravdu – může ho nemít rád ? Nemůže :-)

Uznávám, že moje hodnocení nebude až tak objektivní, ale nakonec od začátku to pojímám spíš jako psaní o muzice Genesis, než nějaké odborné recenze a věřím, že to moc lidem nevadí.

Fakt je ale na druhou stranu ten, že mám z tohoto alba skutečně dobrý pocit, jakoby se tady Genesis konečně našli.

Úvodní Mama má strhující atmosféru od samého začátku. Monotónní bicí automat, kytarové vyhrávky, Tonyho plochy, Philův vypjatý, procítěný zpěv, to vše graduje do času 4:09, kdy se přidají živé bicí a přesto, že celá skladba je ve velice pomalém, zatěžkaném tempu, neuvěřitelně šlape. Špičkový výkon tady předvádí Phil, opravdu zpěv : ***** .

That´s All mi přijde na Genesis až moc jednoduchá a v podstatě nevím, co o ní napsat.

Už přes dvacet let mi vrtá hlavou, cože se to ozve v čase 0:56, je to podle mě určitě schválně „falešný“ akord, doufám, že mi to někdo vysvětlí. Jinak Home By The Sea je po několika letech (i se Second Home By The Sea) opět delší, rozsáhlejší skladba. Dlouho jsem si nemohl zvyknout na (pro mě) odporný zvuk bicích ve druhé části, bohužel se tomuhle „vynálezu“ neubránil v té době skoro žádný bubeník (např. ani Bill Bruford), trochu si to u mě Phil vyžehlil, když jsem viděl na Mama Tour, jak to hraje živě. Je pravda, že ani tady se žádných velkých složitostí nedočkáme, ale Genesis potvrzují, že jako jedna z mála kapel dokáží hrát instrumentálně i téměř šest minut, aniž by to nudilo. A neodpustím si, že tohle dokázali s Gabrielem i bez něj.

Illegal Alien je taková povedená, veselá, rozverná písnička :-)

Ale vážně, myslím si, že je to jeden z vrcholů alba, byť to jsou, uznávám, hodně jiní Genesis. Ale. Skvěle to šlape, refrény jsou výborné s těmi vokály, mezihra od času 2:05, s jakoby „Beatlesovskou“ trubkou, předraženými breaky na bicí, „orchestrionovými“ zvuky v pozadí a celkově hodně zvláštní instrumentací i závěr s opakujícím se refrénem ….. myslím, že se pánové velice dobře ve studiu bavili.

Z kategorie smutných balad je následující Taking It All Too Hard. I když si myslím, že je to mnohem povedenější skladba, než That´s All, platí o ní to samé – nevím, co o ní napsat.

To v Just A Job To Do se děje spousta zajímavých věcí od začátku do konce. Svižné tempo, pěkná basa, kytara si „odpovídá“ s klávesami, Philův výkřik ve třicáté vteřině „Bang – bang – bang výborný společný „lauf“ v čase 0:43 ( zopakovaný v čase 3:16), až chytlavý refrén a výtečný Philův zpěv, myslím, že jedna z nejlepších skladeb na albu.

Nemůžu si pomoci, mě v Silver Rainbow vadí ten hnusný zvuk bicích. A taková to mohla být pěkná písnička :-(

It´s Gonna Get Better je výborný zavěr alba, řekl bych možná nejlepší skladba. Skvělý, „falešný“ začátek (nebo pozpátku hrající klávesy ?) i konec. Moc pěkná atmosféra.


No, jsem tak trochu rozpolcen :-)

Na jednu stranu ty vzpomínky, přes dvacet let staré, na druhé musím přiznat, že se mi album zdá jako jedno z nejslabších, co Genesis natočili. Sympatické je, že pod všemi skladbami jsou podepsáni jako autoři Banks, Rutherford i Collins, ale je tu několik vyloženě slabých, nevýrazných věcí. A jak se mi na Abacab líbilo, že jdou s dobou, tady mi to nějak vadí, zejména zvuk těch bicích, to prostě nedokážu překousnout. Podle mého je evidentně nejlepší Philův zpěv, ten zbytek by snad zahrál kdokoliv, mám ten pocit. Mám dojem, že na celém albu jsou tři vynikající místa – úvodní Mama, závěrečná It´s Gonna Get Better a někde uprostřed sice trochu praštěná, ale opravdu skvělá Illegal Alien, všechno mezi tím na mě působí nevýrazně, slabě. Nějak ze mě nechtějí ta slova vylézt, ale chci být upřímný, musím napsat, že poprvé, co píšu o albech Genesis (nepočítám From Genesis To Revelation), nejsem nejen nadšen, ale označil bych svůj výtvor za negativní. Radši toho už nechám, takže rychle počet hvězdiček - ***

Pepa, 9.2. 2006

P.S. Když jsem si to teď po sobě přečetl, byl jsem téměř překvapen, jak se moje hodnocení, psané po kouskách během několika dní proměnilo z nadšeného úvodu v negativní závěr, ale co, nechám to být, ať vidíte, co dokáže muzika s člověkem udělat :-)

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis


Porcupine Tree - Up The Downstair cover

Porcupine Tree / Up The Downstair

pepanovacek | 3 stars | 2007-10-09 | #

Tak jsem si dnes poránu dal tu „starou“ verzi a teď odpoledne tu „novou“. A musím se přiznat, že něco podobného se mi za celý můj mrzký a poměrně dlouhý život, nestalo. Zatímco ta „stará“ mě nudila asi i popáté, ta „nová“ se mi velice líbila už napoprvé, prostě je to mnohem živější, je to jaksi víc kapela, jestli mi jako rozumíte. Je fakt – a to si přiznejme na rovinu (nelžeme si do kapsy) – že např. takový Roman je proti mně znalec Porcupine Tree jako prase, takže otázkou zůstává, mám-li vůbec právo na nějaké to plkání a to už vůbec nechci rozmazávat na čem a v jakém formátu jsem to poslouchal.
Přes určitou monotónnost slyším „náznaky“ té skvělé kapely už v úvodní Synesthesia, Always Never se mi jeví jako jeden z vrcholů celého alba a na rozdíl od ostatních mi titulní Up The Downstair přijde velice nudná a nezajímavá, nerad bych použil v souvislosti s Porcupine Tree nějaká silná, až ošklivá slova, jako třeba „ nepříjemná“ nebo“ vlezlá“, ale je to tak, napadla mi ©Lothian, ani Gavin Harisson skladbu nezachrání :-)
Po nepříliš zajímavé (pro mě) Not Beautiful Anymore a o trochu povedenější, trochu Pinkfloydovské Small Fish, následuje asi druhý vrchol alba (no asi, prostě jo, pro mě jo, že jo), instrumentálka Burning Sky a pak třetí, Fadeaway, fakt nádherná (opět v duchu Pink Floyd), pomalá, lehce ponurá.
Takže co dodat ? Asi poděkování Stevenovi, že album „předělal“ a Bublovi (a Tučňákovi nebo komu, Jene ?), že se ke mně tato verze, byť v podobě kreténských digitálních odřezků, dostala a já ho tak úplně nezavrhl. Souhlasím s některými spoluspisovateli, že je to vlastně první album Porcupine Tree a víceméně bych se shodl s většinou i v počtu hvězdiček, vzhledem k následující tvorbě bych volil spodní hranici dvouapůlté až třetí, přesně vyjádřeno, dal bych cca 2, 56 setin.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Genesis - A Trick of the Tail cover

Genesis / A Trick of the Tail

pepanovacek | 4 stars | 2007-09-25 | #

Vím, že se budu opakovat, ale nemůžu napsat nic jiného, než další vrchol Genesis (nebojte se, nebudu takhle stejně psát o všech albech, jen ještě asi o dvou). Zkuste mi někdo říct kapelu, ze které odejde po téměř deseti letech existence frontman takového kalibru, jako Peter Gabriel, jehož místo zaujme do té doby bubeník, který se zpočátku stydí zpívat na koncertech jinak, než zpoza své soupravy a která se nejen nerozpadne, ale doslova po pár dnech vydá tak skvělé album, jako je A TRICK OF THE TAIL ? Jak jsem končil hodnocení předchozího alba, matematicky vyjádřeno, s Gabrielem odešlo dvacet procent, takže potenciálu zůstalo v kapele dost, navíc Tony Banks, jako hlavní autor hudby, neodešel a tak mě osobně vlastně fakt, že po odchodu hlavní hvězdy není následující album slabší, ani nepřekvapuje. Jediná, i když samozřejmě obrovská změna, se tedy udála „jen“ na postu vokalisty, jinak tu máme Genesis v plné síle, tak, jak je známe, s tím, co od nich očekáváme a jako bonus nám naši miláčci servírují (opět) úplně nový sound a lyrickou polohu, jako z Trespass na jedné straně a strhující, svižné „vypalovačky“se skvělými klávesovými sóly na straně druhé.


Jednou takovou „jízdou“ celé album začíná, ve skladbě Dance On A Volcano, celé v lichém rytmu, na sedm dob, jakoby Genesis chtěli říct to, o čem píšu v úvodu : „ Je potřeba s námi nejen pořád počítat, jsme tu a možná silnější, než s Gabrielem!!“ Strhující skladba, jedna z nejlepších od Genesis vůbec, její živé provedení téměř na všech koncertech a téměř vždy v úplném závěru o tom možná taky svědčí.

Možná tomu nebudete věřit, ale v roce 1979, ve druhém ročníku SPŠ dopravní vyhrávala závěrečná instrumentální část Entangled ve školním rozhlase, jako hudební podklad k nějaké, ani už nevím jaké, akci. Se žádostí o vhodný výběr muziky mě a spolužáka požádala naše třídní profesorka a i za tak hlubokého totáče (perestrojka v nedohlednu) to kupodivu prošlo. Jinak se upřímně přiznám, že se mnou Entangled až tak moc necvičí.
To následující Squonk (jak skvělý úvod Seconds Out !!) je z jiného soudku, opět je tu poloha, kterou na Genesis mám hodně, hodně rád, tvrdší, řízná rocková skladba.

Při poslechu Mad Man Moon, která je ve stylu Entagled a Ripples bych rád uvedl na pravou míru jednu věc. Titan o mě nedávno napsal, že mám rád jen skladby, kde jsou bubny, prostě BIGBÍT. Není to až tak pravda, vím o jedné kapele, která mě bere snad nejvíc právě v této poloze, bez bicích, bez basy, pouze zpěv a akustická kytara a sice Led Zeppelin, Genesis mi v tomhle až tak silní nepřijdou.

A jsme u další lahůdky, Robbery, Assault And Battery, skladby, kterou považuji za jednu z nejpovedenějších, zejména prostřední, instrumentální část se skvělým sólem Tony Bankse je fantastická, střídají se zde šesti a sedmidobé takty. Její živá verze na Secons Out, to je něco, při čem tajím dech.

O Ripples už jsem se zmínil a závěr alba obstarává titulní A Trick Of The Tail a instrumentální závěr, hraný i jako závěr koncertů v té době, Los Endos.


Na jednu stranu je fakt to, co jsem psal v úvodu – po odchodu Gabriela je skutečně až neuvěřitelné, že se Genesis nejen nerozpadli, ale že vydali takhle skvělé album, pokud se nepletu, do té doby jejich nejúspěšnější i komerčně.

V podstatě ani ta změna na postu zpěváka není tak dramatická, Collins je opravdu výtečný. Přesto však, pod dojmem nedávné debaty o „duchu Genesis“, spodním proudu, charisma atd. musím uznat, že NĚCO je prostě jinak, něco tady chybí. Takže, pokud bych měl hodnotit na pětihvězdičkové stupnici, dal bych 4, na desetibodové 8.

Pepa, 4.11. 2005

Dodatek
Pustil jsem si dnes album přes sluchátka a musím vyzdvihnout dvě skladby, Robbery, Assault And Battery, zejména ta prostřední pasáž s banksovým sólem, to je opravdu vynikající. Ale hlavně úvodní Dance On A Volcano, což je naprosto neuvěřitelná, strhující záležitost, od snad o tisíc procent lepší Rutherfordovy baskytary, přes Collinsův zpěv a jeho bicí, které skladbu hrnou fantasticky dopředu ( a ten zvuk !!!), tady se Genesis „vzepjali“ k jednomu ze svých nejlepších výkonů. Nebýt na albu pomalé skladby, hlavně Ripples, dostalo by ode mě maximum bodů.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick of the Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway cover

Genesis / The Lamb Lies Down on Broadway

pepanovacek | 5 stars | 2007-09-25 | #

Podle mého soudu rozhodně „nejjinější“ album Genesis a jeden z jejich vrcholů, což je ostatně každé album od Nursery Cryme po minimálně …. And Then There Where Three …. A pravděpodobně i hudebně nejsložitější, nejméně posluchačsky stravitelné, nejtemnější, nejdelší a zároveň poslední s Peterem Gabrielem. Čtyři alba, která Genesis natočili od roku 1971 v této „nejlepší“ sestavě jsou opravdu vrcholem celé rockové hudby nejen té doby a i kdyby nestvořili nic předtím, ani potom, zapsali by se nesmazatelně do dějin této „okrajové“ zábavy. Je fakt, že snad všechna alba Genesis jsem schopen poslouchat kdykoliv a kdekoliv, bez nějaké speciální nálady, kterou bych musel mít, Beránek je ovšem výjimka, toho jsem snad nikdy neposlouchal „jen tak“. A i proto si zřejmě celý život budu pamatovat onen neuvěřitelně silný zážitek, když jsem slyšel poprvé tohle album z CD (před asi pěti lety) a nemohl uvěřit svým uším a ještě silnější zážitek z živé verze na Archives z 11. dubna letošního roku, tři dny po koncertě Roberta Planta. I když moje jazykové znalosti jsou téměř nulové, znám příběh Raela a nic to nemění na mém názoru na přeceňování textů v rockové hudbě, celistvost alba, chcete – li příběh, slyším ne v textech, ale HLAVNĚ v hudbě a i proto myslím, že je potřeba ho poslouchat pokud možno najednou. Neslyšel jsem nikdy nic podobného, je to opravdu hudební příběh, který vás (mě tedy rozhodně) vtáhne do děje hned v prvních taktech The Lamb Lies Down on Broadway a který neskončí ani po závěrečných tónech It, zůstává ve vás jako hluboký, neuvěřitelný zážitek, ke kterému se budete chtít celý život vracet. Navíc, u Trespass jsem hodnotil kromě celého alba jen šest jednotlivých skladeb, u Nursery Cryme sedm, Foxtrot šest, Selling England By The Pound osm, tady je skladeb dvacet tři !! Takže i proto trochu jiný způsob. Začnu „slabšími“ momenty na albu, které jsou pro mě tři, The Carpet Crawl, čímž asi mnohé překvapím, až zklamu, první část TheWaiting Room, tolik opěvovaná nejen kritikou, ale i samotnými Genesis a závěrečná It, která jakoby na album nepatří. Ale všimněte si, prosím, uvozovek ve slově slabšími, dejme tomu, že tyto skladby, kdybych musel, bych hodnotil třemi až čtyřmi hvězdičkami. Ty, o kterých se nezmíním, jsou za čtyři až pět (spíš pět), vrcholy alba jsou, dle mého, tyto :


1. FLY ON A WINDSHIELD –po přidání celé kapely temné klávesové
plochy, v pozadí kytara, skvělé bicí, po jejich breaku v čase 2:29 neuvěřitelná gradace, takovou atmosféru jsem do té doby na žádné nahrávce Genesis neslyšel.


2. IN THE CAGE – vrchol vrcholů, chtělo by se napsat. Rozjezd s baskytarou, zpěvem a klávesami, přidání bicích a kytary. Po dvou slokách a refrénech následuje jedno z mých nejoblíbenějších sól, které znám (čas 3:09), to je nepopsatelné. Po čtyřech taktech basy s bicími začne Tony Banks „čarovat“, sólo netrvá ani minutu, nejsem odborník, myslím, že technicky to nebude žádný zázrak, ale o to vůbec nejde, při poslechu kláves v této skladbě se mi opravdu hrnou slzy do očí. V čase 4:11, po skončení jednoho vrcholu skladby, následuje druhý, opět neuvěřitelné, dominantní klávesy, aby se Tony Banks vrátil k motivu ze svého sóla. Slova prostě nestačí, jedna z nejlepších sladeb, kterou Genesis kdy napsali.


3. BACK IN N.Y.C. – opět skvělé klávesy, trochu tvrdší skladba (na Genesis), budu se opakovat, Gabriel v této „čistě“ rockové poloze zpívá nejlépe a i celá kapela je takhle „přímočaře“a „jednoduše“ skvělá. Ovšem zpěv Gabriela je v této skladbě třešničkou na naprosto dokonalém dortu.


4. THE CHAMBER OF 32 DOORS – mám pocit, že člověk opravdu nemusí znát text, aby poznal, že tohle není veselá skladba, opakuji, cítím a prožívám HUDEBNÍ příběh. Klávesové plochy, do toho „uplakaná“ Hackettova kytara, mráz běhá po celém těle. Genesis tady hrají velice úsporně, piánko, s minimem prostředků dosahují neuvěřitelného napětí. Ovšem „rozsvítí“ to pěkně v refrénech. Co mě pokaždé dostane, je závěrečný akord na klavír, který mě připraví na následující ….


5. LILLYWHITE LILITH – jedná z mých nejoblíbenějších skladeb Genesis, jednoduchá, krátká rocková píseň, pěkně tvrdá, až hardrockový spodek (bicí + basa), to mám rád, i kytarový doprovod je tvrdší, než jsme na Hacketta zvyklí, výtečný Gabriel, krásné Collinsovy vokály, pošušňávám si a jdu si to dát několikrát dokola :-)


6. ANYWAY – krásný klavírní úvod, v čase 1:26 nastává rocková smršť, která vyústí v kytarové sólo, aby se opět zklidnila a zůstal z ní klavírní motiv, který slyšíme v celé skladbě.


7. THE LAMIA – opět úvod jen s klavírem a zpěvem, mám pocit, že hlavním, kdo měl na albu slovo, byl Tony Banks. Temná, ponurá, smutná skladba. Skvělé Philovy breaky (1:34 a „vylepšený“ 4:17) . Podobně stavěná věc, jako Anyway.


8. COLONY OF SLIPPERMAN – druhá část, zejména pro půvabné Gabrielovo „PAVDYPAB“, o kterém jsme prvních několik let, díky „kvalitě“ našich nahrávek na střední škole v letech 1978-82 neměli téměř ponětí. A díky fantastickému sólu Tony Bankse od času 4:51, pod kterým neuvěřitelně šlapou Collinsovi bicí.


9. THE LIGHT DIES DOWNON BROADWAY – nevím proč se mi zdá tato „úprava“ úvodní skladby mnohem povedenější a silnější, asi proto ….


10. RIDING THE SCREE – instrumentální lahůdka, jedna z mála věcí v lichém rytmu, na devět dob. Jak Banks nastoupí po úvodních čtyřech taktech do svého sóla, to je nářez, pod tím skvělé Collinsovi bicí.


Uvědomil jsem si několik věcí. Za prvé jsem nikdy neposlouchal tohle album tak pozorně, jako teď, při psaní. Za druhé je neuvěřitelné, že i po 27 letech, co ho znám, mě znovu dostalo a to tak, že velice. Za třetí mi až při tomto (zatím) posledním poslechu dochází Banksovka genialita. Za čtvrté, většina skladeb, o kterých jsem nepsal, je ne SPÍŠ, ale URČITĚ na pět hvězdiček. Za páté, myslím, že svým (nebo spíš mým) způsobem je Beránek absolutní vrchol Genesis. A za šesté, měl bych skončit nebo takhle stvořím nejdelší recenzi (fanouškovské plácání) v dějinách :-)


Ještě nikdy se mi tak nechtělo se s nějakým albem, o kterém jsem psal, rozloučit. Než to udělám, protože prostě musím, dovolte pár slov závěrem. Ať si říká kdo chce, co chce, ať byl v době natáčení alba Gabriel v osobní krizi, ať měl údajně Hackett málo prostoru (asi ano), výsledek je fenomenální, geniální, fantastický, neuvěřitelný …….. Pamatuji si na článek o Yes v Melodii, myslím v roce 1979 (po vydání Tormato) od Jiřího Černého, kde mimo jiné psal o tom, jak v pauze mezi Relayer a Going For The One vydali jednotliví členové sólová alba, sice dobrá, ale pouze dohromady, jako Yes, byli tak silní. Nevím, jestli to bylo napsáno přesně takhle, ale věřím, že rozumíte. Je to NĚCO nepopsatelného, co cítím ve svých nejoblíbenějších albech svých nejoblíbenějších kapel, říkejme tomu třeba shoda okolností, ale spíš nějaké nadpřirozeno, které chtělo, aby se spolu potkali Peter Gabriel, Tony Banks, Mike Rutherford, Phil Collins a Steve Hackett a přesto nebo možná právě proto, že se jednalo o pět naprosto vyjímečných osobností, mohlo vzniknout takové dílo, jakým je The Lamb Lies Down On Broadway. Mám pocit, že kromě Tony Bankse je bez diskuze „hlavní hvězdou“ alba Peter Gabriel, což ovšem nevylučuje fakt, že všichni ostatní hrají výborně. Přesto, čistě matematicky (uznávám, že v hudbě ne úplně vhodný pojem) byl Gabriel pětinou, chcete-li dvacet procent kapely a tak mě ani nepřekvapilo, že pár měsíců po jeho odchodu vydali Genesis album, které rozhodně svou úrovní o dvacet procent nekleslo. To je ale už úplně jiná kapitola.

Pepa, 19. – 21. 10 2005

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass cover

Genesis / Trespass

pepanovacek | 4 stars | 2007-09-09 | #

Podle mě první „opravdové“ album Genesis, téměř dokonalé. Naříkavý, naléhavý vokál Petera Gabriela, poznávací znamení Genesis č. 1 v následujících pěti letech, krásné akustické kytary Antony Phillipse a Michaela Rutherforda, to vše podmalováno klávesami Tonyho Bankse, hudební duší kapely.

Je všeobecně známo, že Genesis se po prvním albu na půl roku v podstatě uzavřeli před okolním světem, cvičili až 10 hodin denně, neposlouchali téměř žádnou muziku, dokonce si sami zakázali ženskou společnost a na albu Trespass je ta „dřina“ slyšet, rozdíl proti debutu je nepopsatelný, hraje zde úplně jiná kapela. Marně přemýšlím, jestli existuje jiný interpret, u kterého je tak propastný rozdíl mezi prvním a druhým albem.

Jako bývalému bubeníkovi je mi jen líto, že zde ještě nehraje Phil Collins, vzhledem k následujícím albům je jasné, že tady jsou bicí největší slabinou Genesis. Brzy se má ale i toto změnit.

Myslím, že nejsilnější dvě skladby alba jsou Stagnation a The Knife, která mi svou tvrdostí a stavbou připomíná The Return Of The Giant Hogweed z následujícího Nursery Cryme. Ovšem pravdou je, že celé album je až neuvěřitelně vyrovnané, není tu vyloženě slabá skladba, což je u „debutu“ vyjímečné. Za „slabiny“ bych kromě již zmiňovaných bicích (jsou na albu místa, kde to skutečně „zakulhá“) označil ještě fakt, že v žádné ze šesti nádherných skladeb nehraje kapela jinak, než na čtyři doby, „podivnosti“ v podobě lichých rytmů mají také teprve přijít, až s Philem Collinsem.

Největším kladem alba je podle mého obrovský, až neskutečný skladatelský potenciál kapely, na ploše 40 minut je tolik hudebních nápadů a invence, že by to jiné kapele vystačilo na pět i více alb.

Takže závěrem – Trespass je vyjímečné album, najdete na něm téměř vše, co od Genesis můžete očekávat a já mám pocit, jakoby jím kapela chtěla říct :
„Počítejte s tím, že o nás ještě uslyšíte, za pár měsíců jsme tu zase, v naší nejsilnější sestavě a připravte se na to, že během pěti let vytvoříme to nejlepší, co kdy v rockové hudbě spatřilo světlo světa !!“

Hvězdičkové hodnocení : 4

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis to Revelation cover

Genesis / From Genesis to Revelation

pepanovacek | 2 stars | 2007-09-09 | #

Přiznám se, že jsem měl tohle album z „povinnosti“, jak na kotouči, tak na kazetě a dnes ho mám i na CD. Už na střední škole, tzn. v letech 1978 – 82 (mimochodem nejkrásnější roky poznávání té nejskvělejší muziky) se nám moc nelíbilo, přišlo nám takové „mimózní“. A ani po pozorném poslechu po x (možná 10, 15) letech se můj názor na něj nijak rapidně nemění. Je to hezké, milé, sladké, příjemné, místy úsměvné. Možná kdyby album nebylo tak přeslazené tolika smyčci, znělo by rockověji a člověk by sem tam něco vytušil. Takhle jen občas mám pocit, jakoby Gabriel vystrčil nesměle růžky a jeho hlas je také asi to jediné, podle čeho bych Genesis poznal, zdá se mi, že všechny ostatní nástroje mohl zahrát a nahrát kdokoliv. Ale co chtít od 18 – 19 ti letých mladíků, že ?

Takže jak hodnotit toto podceňované i přeceňované album ? Sami Genesis se k němu, zdá se, moc nehlásí a já se jim ani nedivím. Kdo chce Genesis poznat, rozhodně ho mít nemusí, kdo je miluje tak, jako já, určitě si ho jednou za čas připomene.

Pokud bych měl použít obvyklý způsob hodnocení, dal bych 2 hvězdičky.

P. S. Napadlo mě, že jeden z důvodů, proč Genesis v následujících letech natočili tak skvělá alba, je i ten, že to první se jim vůbec nepovedlo.

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis to Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Yes - The Ladder cover

Yes / The Ladder

pepanovacek | 3 stars | 2007-08-24 | #

Tak já začnu tím, že k mému příjemnému překvapení zhruba polovinu skladeb znám, neboť vlastním už pár let živé dvoj CD House Of Yes : Live From The House Of Blues. Už při prvním poslechu tohoto koncertu mě překvapilo, že skladby z nového alba zní vedle těch starých, osvědčených, naprosto rovnocenně. Mám za sebou právě dokončené hodnocení We Can´t Dance a tak se neubráním srovnání, byť pro některé z Vás je naprosto nemožné srovnávat Genesis a Yes (podle mého neexistují dvě kapely, které by se daly srovnávat více a lépe). Takže tak, jako jsou Genesis v období s Gabrielem podle mě absolutně nedostižní a téměř nesrovnatelní s kýmkoliv, Yes v osmdesátých a devadesátých letech měli naopak jasně navrch, 90125 považuji za jeden z jejich vrcholů, naproti tomu Genesis 1983 řadím mezi nejslabší alba kapely, ale to jsem lehce odbočil :-)

Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že Yes (pro mě) nemají vyloženě slabé album, všechny jsou na velice vysoké úrovni, při žádném se nenudím a i když i oni, stejně, jako Genesis, postupem doby zjednodušili své kompozice, zkrátili je, nikdy nebyli ovlivněni módními trendy tak moc, aby mi to vadilo.

Na každou věc existují dva pohledy, znáte to s tou sklenicí vody, která je pro pesimistu už z poloviny prázdná, pro optimistu z poloviny plná ? A tak se dá napsat o Yes i o Genesis (a spoustě dalších kapel, hrajících dvacet a více let), že už to není, co bývalo, že jsou muzikanti staří, unavení, nemají tak dobré nápady, nehrají tak dobře, jako ve dvaceti letech, muzika je jednoduchá, komerční, popová atd. atd. Já však píšu tohle : klobouk dolů před Jonem Andersenem, Chrisem Squirem, Steve Howem, Alanem Whitem (i mladým Rusem Igorem Khoroshevem, který se mi na živých nahrávkách líbí víc, než Wakeman), že i po třiceti letech jsou schopni vydat takhle silné album, ze kterého já cítím obrovskou radost a pohodu, se kterou vznikalo.

Omlouvám se za nekonkrétnost svého hodnocení, mám album puštěné (poprvé) a píšu, co se mi při poslechu honí hlavou :-)

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes


Genesis - Invisible Touch cover

Genesis / Invisible Touch

pepanovacek | 3 stars | 2007-08-12 | #

Nutno poznamenat, že mám tohle album radši, než Genesis 1983, přijde mi svěžejší, pohodovější, ucelenější, bez výrazně slabých skladeb, přesto, že musím dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že v tomto období Genesis = Collins. Ano, hraje tu evidentně hlavní úlohu, ale ve svých 36 letech je podle mě na úplném pěveckém vrcholu, takže beru jeho přínos pro kapelu jako obrovské plus. A i když jsou pod skladbami podepsáni jako autoři všichni tři, jeho vliv a styl jsou tu opravdu velmi, ale velmi výrazné.

Album začíná jedním z největších hitů kapely, Invisible Touch, jednoduchou, tříapůlminutovou skladbou, dobře se hodící do rádií a na fotbalové stadiony, kde v té době Genesis téměř výhradně koncertovali.

Tonight, Tonight, Tonight je jedním z vrcholů celého alba. Téměř devítiminutová skladba, pomalá, temná, ponurá atmosféra, skvělá instrumentální mezihra, gradující strhujícím Philovým vokálem, v jejímž úplném závěru se Mike blýskne i celkem slušným kytarovým sólem.

Odvazová, šlapající Land Of Confusion, pěkná basa, pěkné vokály, pěkný videoklip ….

In Too Deep je příjemná, pomalá balada, opět s výrazným vokálem, možná trochu zbytečně moc sladká. Mám pocit, že hlavním autorem této skladby je Phil.

Konečně pořádné živé bicí, žádný automat, hrají v Anything She Does. A je to slyšet a cítit, skladba opravdu parádně šlape. Srandovně useklý konec :-)

Druhý vrchol alba pro mě je dvoudílné Domino. Skvěle vymyšlené a zahrané unisono stoptimy
ve slokách. Zejména v první části se mi zdá skladba opravdu velmi povedená, všechno zní tak velice příjemně, hlavně Tonyho teplé klávesy.

Termín velice příjemná skladba mě napadá i při následující Throwing It All Away. Jen jaksi nevím, co víc o ní napsat.

Napadá mě, která kapela si v osmdesátých letech dovolila zakončit album pětiminutovou instrumentální skladbou.

No a je konec. Možná to vypadá, že jsem svoje hodnocení odflákl, ale není to pravda, album se mi poslouchá opravdu příjemně a lépe, než Genesis 1983, ale nějak mi docházejí slova. Při skladbě Domino mě napadlo srovnání s The Cinema Show, která má téměř stejnou délku a když napíšu „Nebe a dudy“, jistě mi budete všichni rozumnět. Je pravda, že si skutečně neumím přestavit Genesis, hrající a znějící v roce 1986 stejně, jako před 15 lety, oceňuji jejich snahu o hledání a novátorství v podstatě na každém novém albu. Takže abych se dopracoval k úplnému závěru – kdybych měl hodnotit Invisible Touch a neznal žádná jiná alba Genesis, dal bych čtyři hvězdičky, v kontextu s celkovou tvorbou však musím dát tři.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - We Can´t Dance cover

Genesis / We Can´t Dance

pepanovacek | 4 stars | 2007-08-12 | #

Mám pocit, že tímhle albem se Genesis pokusili opustit popové vody, do kterých se zatoulala jejich bárka a vrátit se zpátky k trochu „složitější“ a „normálnější“ muzice a myslím, že se jim to částečně podařilo, i když v rámci objektivity nutno dodat, že zde jistě hraje určitou roli nostalgie, spojená s vědomím, že se jedná o poslední album s Philem Collinsem ….

Úvod patří velkému hitu, No Son Of Mine, smutná rocková skladba, kde k mé radosti slyším opravdové, živé bicí, živé činely, pěknou basu, Tonyho klávesové plochy, dokonce vokály, „skoro“ staří, dobří Genesis :-)

Jesus He Knows Me je z kategorie podobných skladeb z Genesis a Invisible Touch, o kterých nevím, co napsat, ale připadá mi svěžejší, než její předchůdci, Throwing It All Away, That´s All nebo Taking It All To Hard.

A pozor, máme tu desetiminutovou skladbu Driving The Last Spike a nejen svou délkou mám pocit, že se opravdu jedná o pokus k jakémusi návratu. Po dvou úvodních slokách se přidají bicí, fakt živé, jaká je to slast po Genesis a Invisible Touch a skladba se slibně rozjede. V čase 5:34, po další sloce je pěkná pasáž s předraženými dobami (kterou pak i celá skladba končí) a i když zde nenajdeme složité pasáže, jako třeba na The Cinema Show nebo The Firth Of Fifth a v podstatě jde o „jednoduchou písničku“, mám z ní velice dobrý pocit.

I Can´t Dance se mě osobně velmi líbí. Sice jednoduchá, ale povedená skladba, řekl bych nejvíc „bluesový“ kousek, co kdy Genesis natočili :-)

Příjemná, ale až moc Collinsovská Never A Time ….

V Dreaming While You Sleep znovu cítím snahu o delší, propracovanější kompozici. Po dvou a třičtvrtě minutách pěkně zaburácí Phillovy bicí nástroje a skladba se rozjede, to samé se zopakuje po pěti a půl minutách, tady se navíc přidá Mike se svým kytarovým sólem v pozadí. Celkem povedená věc.

Tell Me Why je sice z kategorie kratších, jednodušších skladeb, ale tím, jak pěkně šlape, svou atmosférou, mezihrou v čase 2:25 – 2:57, vokály a několika dalšími věcmi, které nedokážu pojmenovat, ji řadím mezi své nejoblíbenější z celého alba.

Ve Living Forever je pěkná instrumentální mezihra s předraženými dobami a Tonyho sólem, cítím z toho, že si při nahrávání docela užívali. A byli v pohodě.

Hold On My Heart + Way Of The World – viz Jesus He Knows Me, event. Never A Time ….

Since I Lost You = nejhorší, nejslabší skladba na albu :-(

Fading Lights je naopak nejen nejdelší, ale podle mě i nejpovedenější, tady ten „návrat“ cítím asi nejvíc. Po třech a půl minutách se rozjede instrumentální pasáž, kde opravdu slyším svoje milované Genesis, skoro se vším všudy – Phil ukazuje, že je výborný bubeník i ve čtyřiceti letech, Tony kouzlí (téměř) jako zamlada, pěkné předražené doby, jen trocha lichých rytmů chybí :-)

Takže tohle je tzv. z jedné vody načisto, sepsáno během jednoho poslechu CD, bez jediné úpravy, dne 1.3. 2006, čímž nechci, aby vznikl dojem, že to mám tzv. na háku, jen jsem chtěl zkusit, jak dlouho trvá napsat o albu a zjistil jsem, že zhruba tak dlouho, jak album trvá :-)

No a dodatek – We Can´t Dance je moc dobré album, troufám si tvrdit, že nebýt na něm skladby Jesus He Knows Me, Hold On My Heart, Way Of The World a zejména Since I Lost You, bylo by vynikající, pro mě možná pětihvězdičkové, samozřejmě s odstupem času i díky tomu, že je poslední v sestavě, která trvala nejdéle, skoro dvacet let.

» ostatní recenze alba Genesis - We Can´t Dance
» popis a diskografie skupiny Genesis


Gabriel, Peter - So cover

Gabriel, Peter / So

pepanovacek | 5 stars | 2007-08-10 | #

Pro mě absolutní vrchol tvorby Petera Gabriela, ať bylo album jakkoliv komerčně úspěšné, jako, že asi bylo, ale věřte, že v roce 1986 jsem o podobných věcech nepřemýšlel a ani dnes nehraje počet prodaných nosičů v mých hodnoceních žádnou úlohu. Po naprosto nepovedeném debutu se na následujících třech albech Gabriel pomalu, ale jistě připravoval a nadechoval k tomuto dílu, které unese srovnání s nejlepšími alby Genesis a které má jen velmi málo slabších míst. Takhle to alespoň cítím a slyším já.

Od úvodní, temné, Red Rain, našlapané hitovky Sledgehammer (v sobotu v noci jsem po návratu z „koncertu“ viděl v Noci s Andělem po delší době – snad posté – vynikající klip), dojemné citovky se skvělou Kate Bush, Don´t Give Up, se snad ještě dojemnějším klipem, kde se objímající Kate s Peterem točí dokola (i tvrdému rockerovi se dere slza do oka, formátu nedbaje), pro mě nejméně výraznou, Red Rain se podobající That Voice Again a druhou slabší In Your Eyes, tajemnou, záhadnou Mercy Street a fantastického odvazu, celé čtyři a půl minuty neuvěřitelně gradující rockové Big Time s dechy i Hammondkami.

O dvou bonusových skladbách se nevyjadřuji, rád bych si tohle album uchoval v paměti tak, jak ho znám už dvacet let. Radši se zmíním o fantastické atmosféře, která na mě dýchne pokaždé, když album slyším a také o pohodě a uvolněnosti. Někdy se prostě povede tak nějak všechno dohromady, já alespoň mám u podobných děl stejné pocity – autory hudby políbí všechny múzy světa, zúčastnění muzikanti podávají nevídané výkony a navíc – a to je asi nejdůležitější – všichni jsou naprosto bez jakýchkoliv osobních problémů, v obrovské pohodě a to je pak na výsledku slyšet.

Pepa, 16.10.06

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Plays Live cover

Gabriel, Peter / Plays Live

pepanovacek | 5 stars | 2007-08-07 | #

Říká se skoro o každém živém albu, které znám, že JE TO NEJLEPŠÍ ŽIVÁK NA SVĚTĚ :-)

Jak už jsem se mnohokrát přiznal, já koncertní nahrávky zrovna nemusím, to už mnohem raději DVD, kde nejen slyším, ale i vidím, co a jak muzikanti hrají.

Tohle dvojalbum znám od té doby, co vyšlo, to znamená třiadvacet let. Mám ho moc rád, těch důvodů je víc. Je spojeno s krásným obdobím mého života, kdy jsem byl mladý, krásný, zamilovaný, perspektivní a bubeník :-)

Taky s dobou, kdy se k člověku nedostaly tak jednoduše všechny nahrávky, které ve světě vznikaly. A pak samozřejmě s koncertem, který jsem absolvoval v Budapešti v roce 1987 se svou tehdejší dívkou, současnou ženou. Mimochodem, mám moc hezkou historku, jeli jsme domů Žigulíkem mého spolužáka, střídal se v řízení s jedním mým známým z Kladna. Na dálnici mezi Bratislavou a Brnem mě vzbudila jeho věta, kterou jen tak, k sobě, pronesl : „Ty vole, teď jsem normálně chvíli spal.“

Ale stejně si myslím, že hlavní důvod je ten, že prostě tohle dvojalbum je velice povedené, dobře vybraný repertoár (jen dvě skladby – a Ty nejlepší – z nejhoršího alba, co kdy Gabriel natočil, myslím z jedničky), výborné výkony všech muzikantů v čele s Gabrielovým hlasem a hlavně celková rocková podoba celého koncertu, bez těch studiových pazvuků a zhulenin, které mi vadí. Psal jsem o tom už mnohokrát, např. v hodnocení Nursery Cryme (The Return Of The Giant Hogweed) nebo The Lamb lies Down On Broadway (Back In N. Y. C. nebo Lillywhite Lilith), Petera Gabriela mám nejradši v tvrdší, rockové poloze, která mu – podle mého – sedí nejvíc. Je zajímavé, že tahle v téhle poloze se nejvíc shodujeme i se ženou, ale to už je jaksi jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Plays Live
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Passion cover

Gabriel, Peter / Passion

pepanovacek | 1 stars | 2007-08-07 | #

Je to – pro mě – naprosto nudné, zbytečné album, jehož poslech až do samého konce, byl pro mě opravdu velikým utrpením, za což bych, jak mě teď napadá, mohl dát alespoň jednu hvězdičku, protože alespoň koresponduje s utrpením Kristovým, ha – ha – ha.

Nezaznamenal jsem vůbec nic, co by mě alespoň trochu zaujalo. Takže – nula, nic.

Uznávám, že to může být tím, že jsem tu hudbu nepochopil, ale já jí ani pochopit nechci a jsem si jist, že žádný další pokus se konat nikdy nebude, protože při vzpomínce na ten „zážitek“ se mi opravdu nedělá moc dobře.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Passion
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Bush, Kate - The Dreaming cover

Bush, Kate / The Dreaming

pepanovacek | 2 stars | 2007-08-07 | #

Tady budu asi velmi stručný. Jak se mi první tři alba hrozně moc líbí a dokonce tvrdím, že mají vzestupnou kvalitu, která vrcholí na nejlepším Never For Ever, tady cítím dost velký propad. Mám za sebou čtyři skladby – a NIC, dokonce se mi třetí, Pull Out The Pin zdá ošklivá a mám z ní nepříjemné pocity. I v Leave It Open se vyskytují (pro mě) nepříjemné pazvuky a skladbu nezachrání ani fakt, že poprvé zde je alespoň náznak rocku. Při The Dreaming dokonce zjišťuju, že mám chuť to vypnout, ale z úcty ke Katce i z důvodu délky alba to snad vydržím.

No, abych se netrápil, je to pro mě zklamání a velká nuda, obzvlášť po Never For Ever, ale umím si představit, že z toho bude někdo nadšenej. Bude to absencí rockového spodku, těmi pazvuky, které mě ruší a vadí mi a mám i pocit unavenosti. Promiň Kateřino :-)

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Dreaming
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Bush, Kate - Never For Ever cover

Bush, Kate / Never For Ever

pepanovacek | 5 stars | 2007-07-30 | #

Začnu tím nakousnutým pravidlem :-)
Věci, které známe dlouho a máme s nimi spojeny krásné vzpomínky, jsou a budou vždycky ty nejlepší

U mě to tedy funguje, ale stejně si myslím, že tohle album je vrcholem v tvorbě Kate Bush, miluju ho od začátku do konce, jedním slovem nádhera. Hned úvodní Bábuška s mužskými vokály „Babůš“ v úvodu, chytlavým refrénem, skvělou baskytarou, zvukem rozbíjeného (asi) nádobí, upřímně – jsem z toho hotovej

Mužské (skvělé) backing vokály (čáčačá) pokračují i v následující Delius, trochu „střihlá“, lehce „operní“ skladba s muším bzučením v závěru.
Smyčce, použité v třetí skladbě, Blow Away jsou výborné a mě znovu napadá, jak byla Kate mlaďounká a že kromě hudby , textů, zpěvu a kláves má na „svědomí“ i aranže.

A znovu skvělé mužské vokály v All We Ever Look For, navíc s použitím „orientálně-pochodových“ prvků, hodně zajímavá skladba.

Egypt, zase trochu orientu, tajemna s vynikajícím, až jazzrockovým závěrem, se sólem na syntezátor a gradující rytmikou. Bravo Kačko !!!!!

U The Wedding List znovu přemýšlím, čím to je, že nedokážu o Kate psát tak lehce, jako o Genesis. A je to možná tím, že je to ženská :-)

Violin považuju už 25 let za nejlepší skladbu od Kate Bush vůbec. Je zdaleka nejvíc rocková (rocková Lothiane :-)), nejvíc odvazová, ty housle tam, to je prostě bomba a ten refrén s tou skvělou basou, dokonce kytarový sólo, no a ten její hlásek nad tou nádherou, nechci být sprostý, ale asi se z toho po těch 20 letech, co jsem to neslyšel, poseru a musím si dát repete :-)

No a po vrcholu už – bohužel – do konce alba moc času nezbývá. A já si tu (písemně) přemýšlím o tom, že to je opravdu NĚCO, znovu opakuju, ženská, tady 22 letá holka, hudba, texty, zpěv, klávesové nástroje, aranže, produkce, nic podobného neznám a bohužel mi už hraje poslední skladba, Breathing, Bohumil psal, že jí nemůže „rozdýchat“, z čehož jsem usoudil, že se mu moc nelíbí. Mě jó :-)

Miluju Kačku a za trest, že o ní nikdo nepíšete, tak tohle hned poté, co to dopíšu, vrhnu do klubu (teď je 22:05) a nebudu to po sobě kontrolovat.
Out – In, Out - In, Out –In, Out, Out, Out, ta skvělá basa …..

» ostatní recenze alba Bush, Kate - Never For Ever
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4 cover

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4

pepanovacek | 3 stars | 2007-07-30 | #

Řečeno velice stručně – čtyřku mám hodně rád, po nemastném, neslaném debutu a velice slušné dvojce, se mi zdá, jakoby se Gabriel třetím a čtvrtým albem pomalu, ale jistě připravoval ke svému vrcholu – albu SO. Nepopírám, že i tady hraje roli fakt, že asi polovinu skladeb jsem viděl na nezapomenutelném koncertě v roce 1987 v Budapešti a znám je notoricky z živého dvojalba Plays Live, které jsem svého času hrál velice, ale opravdu velice často. Celkově se mi zdá, že album pokračuje ve velmi podobném duchu, jako předchozí. Ovšem, jak už jsem jistě psal, mnohem víc mě baví živé verze skladeb, vadí mi některé studiové pazvuky, místy chemický zvuk bicích (např. v The Family And The Fishing Net). Živě mi přijde kapela mnohem, abych tak řekl přirozeně rocková, tvrdší, přístupnější, normálnější, jestli mi tedy někdo rozumíte, mluvím o nahrávkách z Plays Live. Jinými slovy, je to na mě až moc avantgardní :-)

Fakt je asi ale ten, že Gabriel byl pravděpodobně po odchodu z Genesis velkým experimentátorem, hlavně ve studiu, takže i když se mi to moc nelíbí, měl bych mu za to udělit několik plusových bodů.

Nejsilnějším momentem na albu pro mě je skladba San Jacinto, kterou považuji za jednu z nejlepších, kterou kdy Peter Gabriel složil. Do jaké míry jsem ovlivněn téměř dvacet let starým zážitkem, kdy touto skladbou zahajoval koncert s paprskem, který mu svítil do dlaně a mě, starému (v té době mladému) rockerovi, ukanula nejedna slza štěstí, nechám na Vašem milostivém posouzení.

Druhým silným momentem je pak úvod alba. V té době jsme uvažovali se Zdeňkem Konopáskem, bubeníkem skupiny Dvouletá fáma o založení kapely se dvěmi bicími soupravami a v tomto duchu jsme chtěli zahajovat koncerty. Strašně se nám to oběma líbilo. Ke spolupráci nikdy nedošlo, ani nevím proč.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Bush, Kate - Lionheart cover

Bush, Kate / Lionheart

pepanovacek | 5 stars | 2007-07-24 | #

No, upřímně jsem na tom podobně, jako u prvního alba, zjišťuju, že je pro mě mnohem těžší psát o Kate Bush, než třeba o Genesis. Mé poděkování patří Bohumilovi, díky jehož informaci za prvé nemohu než souhlasit, že obě alba klidně mohla vyjít najednou a nic by se nestalo, za druhé jsem se dozvěděl, že Lionheart kritika ztrhala a za třetí nebýt jeho, nemohlo by nikdy vzniknout toto, poměrně dlouhé, souvětí.

První věc, která mě nadzvedává, je Wow, výborná skladba, s měnící se atmosférou, od zasněné, křehké, komorní s piánem, po rockový, chytlavý refrén a nad tím vším hlásek jako konipásek, jak už jsem psal, to je buď láska na první poslech nebo zatracení .

A následuje další výborná rocková (rocková Lothiane) věc Don´t Push Your Foot On The Heartbreak, zejména v refrénu to je fakt odvaz. No a pak je zklidnění, Oh england My Lionheart, moje oblíbená skladba, kterou – nekecám – jsem si notoval i přesto, že jsem jí snad dvacet let neslyšel, nějak se mi usadila v hlavě a já si nedokážu vysvětlit, proč právě ona.

Je to opravdu velmi podobné první desce, stejně krátké, tří, čtyřminutové, hudební minipříběhy a já bych rád nakousl něco, co dokousnu při psaní o Never For Ever, pokud se k němu dostanu. Je to už mnohokrát zde, nejen mnou zmiňované pravidlo, že to, co člověk zná dlouho a dobře a má s tím spojené určité příjemné vzpomínky, se mu zdá a bude zdát asi i po letech vynikající. Platí to i o Lionheart, který, ač skutečně hodně podobný Kick Inside, znám déle a tudíž ho mám raději. Jinými slovy, je lepší. Objektivně :-)

» ostatní recenze alba Bush, Kate - Lionheart
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Bush, Kate - The Kick Inside cover

Bush, Kate / The Kick Inside

pepanovacek | 4 stars | 2007-07-24 | #

Nemůžu si odpustit – a nebude to poprvé ani naposledy – poznámku, že mě fascinuje, co všechno Kate dělá, nejen, že zpívá, ale píše si sama muziku, texty, aranžuje a ještě hraje na několik hudebních nástrojů, to je myslím jev nevídaný nejen u ženy, tady vlastně ještě dívky.

Je fakt, že od samého začátku jejího prvního alba se musíte rozhodnout – buď se do jejího mečícího, ukňouraného hlásku zamilujete nebo vám bude vadit. Pokud se jako já zamilujete, jste pravděpodobně ztraceni a bude se vám od ní líbit všechno, samozřejmě něco míň, něco víc. Myslím si, že první tři alba jsou nejvíc, abych tak řekl čistě rocková, bez příměsí různé etno a word music nebo aspoň v malé míře. Je tu hodně pasáží jen s klavírem, smyčci i dechovými nástroji, zrovna tak ale řízné rockové skladby a celé to je hodně o atmosféře. Hudba tady na tomhle album – alespoň pro mě – plyne velice příjemně, bez nějakých zvláštních výkyvů, vrcholem je nejdelší, i když pouze čtyřapůlminutová Wuthering Heights a následující odvazová James And The Cold Gun. Skvělá je Oh To Be In Love, hlavně ty jakoby koktavé vokály a moc pěkná je tady basa. Budu se asi opakovat, moc příjemně mi to plyne, nic moc nevybočuje, jsou to takové krátké, tří, čtyřminutové hudební příběhy ve dvou základních polohách – pouze se zpěvem a klavírem, takové komorní nebo rockové, s celou kapelou.

Nejsem hudební kritik, ale myslím, že to je rozhodně jeden z nejpovedenějších debutů v celé rockové historii.

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Kick Inside
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Genesis - Calling All Stations cover

Genesis / Calling All Stations

pepanovacek | 3 stars | 2007-07-23 | #

Přiznám se, že jsem se tohoto alba trochu „bál“, po více, než dvaceti letech bez Collinse, který byl hlavní postavou kapely …… Možná i proto, že jsem očekával zklamání, jsem byl velice mile překvapen a pamatuji si, jak jsem album na podzim roku 1997 hrál denně několikrát dokola. Je pravda, že si asi Tony Banks a Mike Rutherford nemohli na uvolněný pěvecký post vybrat lépe, Ray Wilson svým projevem hodně připomíná Petera Gabriela, takže i díky tomu se v souvislosti s Calling All Stations mluví jako o jakémsi návratu k opravdovému progresivnímu rocku. Dalším faktem, který si při poslechu uvědomuji, je geniální skladatelský potenciál Tony Bankse. Přesto, že u tří skladeb, Not About Us, Small Talk a There Must Be Some Other Way jsou uvedeni jako autoři Banks – Rutherford – Wilson a u všech ostatních dvojice Banks – Rutherford, mám pocit, že album je převážně Tonyho práce. Kdybych měl napsat, kdo je nejvíc Genesis, neváhal bych ani vteřinu a myslím tím celou dobu existence kapely.
Dnes, s odstupem skoro deseti let už (chce se mi napsat samozřejmě) tak nadšen nejsem. Album se velice příjemně poslouchá, od úvodní Calling All Stations, asi zdaleka nejpovedenější skladby na celém albu, s typickými klávesovými plochami Tony Bankse, agresivní kytarou a perfektně šlapající rytmikou, přes hit Congo (který mi nezhnusilo ani to, že jsem videoklip k němu viděl snad padesátkrát a v rádiích ho svého času hráli několikrát denně), příjemnou Shipwrecked, velice povedenou Alien Afternoon, lehce nudnou a unylou Not About Us a If That´s What You Need, zajímavou a šlapavou The Dividing Line, celkem nezajímavou Uncertain Weather, dost NEGENESISOVSKOU, ale docela slušnou Small Talk, There Must Be Some Other Way, podle mě druhou nejlepší skladbu na albu, i s pěkným Banksovým sólem až po závěrečnou One Man´s Fool, možná zbytečně nataženou skoro na devět minut. Albu nelze upřít, že zní moderně, pěkně šlape a opravdu se celé příjemně poslouchá, ale řekl bych, že se hodí spíš jako kulisa, nějak se mi už zdá trochu unavené a určitě bych ho nedával na vyšší úroveň, než předchozí tři studiové počiny s Philem Collinsem. Nějak tam nemůžu nalézt tu progresi, zdá se mi, že hudební motivy se dost opakují a je tam dost té tzv. vaty. Nemůžu se zbavit dojmu, že ve třech Genesis byli pořád kapelou, ve dvou, spolu s nájemními muzikanty (přes úctu k pěveckému umění Ray Wilsona) už tam není to, o čem jsem mnohokrát psal, ale co neumím přesně pojmenovat.

Takže na závěr – Calling All Stations je dobré album, v kontextu celé tvorby Genesis ovšem naprosto průměrné. Podle mého :-)

» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3 cover

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 3

pepanovacek | 3 stars | 2007-07-21 | #

Můj názor je ten, že po nepříliš povedeném debutu je každé další album Petera Gabriela lepší a lepší, dvojka se mi opravdu líbí moc, trojka je ještě o něco vyzrálejší. Nepopírám, že velkou roli tady hraje fakt, že víc než polovinu skladeb z tohoto alba hraje na mém oblíbeném živém Plays Live a také fakt, že jeho koncert v roce 1987 v Budapešti pro mě zůstane celý život naprosto fantastickým zážitkem.
Určitě hraje roli i přítomnost Phila Collinse za bicími s notoricky známou historkou jeho hry z úvodní Intruder a také Kate Bush v background vokálech. Nebudu rozebírat jednotlivé skladby, celé album na mě působí naprosto vyrovnaně, myslím, že vyloženě slabá skladba tady není, vrcholem je pro mě Family Snapshot.

Nechci mluvit v superlativech, ale skutečně nemám albu co vytknout, od začátku do konce velice povedené dílko, skvělá muzika, skvělá kapela (taky se Gabriel obklopil samými výtečnými muzikanty), skvělý Gabriel.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1362 s.