Persona Grata / Reaching Places High Above (2007)

Tak jsem tohle album slyšel čtyřikrát a upřímně – líbí se mi moc. Je pravda, že s každým dalším poslechem slyším Dream Theater víc a víc, ale to mi vůbec nevadí, není přece ostuda mít nějaké vzory. Jako muzikant nemůžu (tedy asi můžu, ale proč bych to dělal, že) neocenit, že kapela vůbec nezní česky, potažmo slovensky a nedělá mi problém přiznat, že kdybych nevěděl, odkud hoši jsou, určitě bych to neuhádl. Při pečlivém poslechu jsou tam místečka, která znějí trošku česky (slovensky) v tom ne právě nejlepším slova smyslu, ale celkově je to jízda téměř na úrovni (mojí !!!!) první, až extra ligy, navíc okořeněná něčím, co Dream Theater nemůžou docílit, i kdyby se rozkrájeli, a to je fakt, že nahrávka zní velice slovensky a velice slovansky, tentokrát myšleno pozitivně. Pokusím se vysvětlit, v čem slyším podobnost s Dream Theater a to hned na úvodní, nejkratší, „pouze“ sedmiminutové skladbě As. Takhle jsem kdysi vysvětloval, proč mě Dream Theater tak baví :

TAKE THE TIME

V refrénu s pěknými vokály mě napadá otázka, kam na ty nápady chodí ?
Přemýšlím, přemýšlím a napadá mě, v čem jsou DT tak vyjímeční. A možná to mám – tohle by mohla být „obyčejná“ skladba – dvě, tři sloky, refrén, uprostřed sólo, ovšem u DT je to jinak – tajemný úvod - razantní přidání bicích, kytary, kláves a basy – sólíčko na synťák – první a druhá „jakoby“ sloka – refrén, který opět stojí za to – „mezihra“ se zpěvem č.1 – podruhé refrén – „mezihra“ se zpěvem č. 2 – „mezihra“ č. 3 bez zpěvu s kytarovým sólem a změnami tempa – strhující klávesové sólo –„ mezihra“ č. 4 se skvělými stop timy – další klávesové sólo pro změnu opět se změnami tempa – refrén – „mezihra“ č. 5, kde je cítit, že se blíží finále, tzn. refrén + kytarové sólo. To je stavba skladby opravdu originální, nad tím zůstává rozum stát podobně jako u Cinema Show nebo Firth Of Fifth.

No a Persona Grata to má podobně, jestli mi jako rozumíte. Po úvodu je od času 1:13 kytarový motiv, Dream Theater jak vyšití, od času 1:45 potom pro změnu slyším Fera Grigláka a jeho Fermatu. Začne sloka, refrén (na pět), opakování motivů Dream Theater a Fermaty, „mezihra“ – model 5 + 5 a 5 + 4 doby, pak klávesové sólo, opět Dream Theater, jako z Train Of Thought, na závěr hudební motiv ze začátku graduje a je „vylepšen“ tím, že je hraný na 13 dob. Takže žádná „obyčejná“ písnička (nic proti takovým nemám), no a mě tohle strašně baví, pěkně se v tom nimrat, pitvat a představovat si, co to dalo práce, vymyslet, nazkoušet, nahrát ……. A takhle dobře !!!!!!!

Prostě mě takováhle muzika opravdu baví a tahle skladba je fakt výborná, všechno, jak má být, výborně vymyšlené do posledního detailu, nic, ani tón navíc, výborně zahrané, výborně nahrané, prostě paráda.

Edge Of Insanity začíná velice slovensky, potažmo slovansky. Moc pěkný zvuk baskytary. Příjemný zpěv, včetně ženského vokálu. To celé na sedm :-)
Tady je ale ovšem první to české (slovenské) místo v tom negativním slova smyslu a to čas cca 5:30, myslím tím ty breaky, kde se bubeník snaží hrát jako Mike Portnoy, ale samozřejmě na to zdaleka nemá, což ale zase mezi námi skoro nikdo nepozná, takže vůbec nevím, proč to sem píšu, asi proto, že jsem sám bubeník a že bych to sám nezahrál ani takhle ? Asi jo.

Ale i tak se mi tady zdá pár vatovitých míst, nicméně na druhou stranu, hned po těch nicmoc breacích je nádherná pasáž (na pět) s příčnou flétnou, která vyvrcholí v čase 7:40, kdy se odehraje velice nečekaná, až nevhodná harmonická změna, tomuhle já nerozumím, ale zkrátka a dobře tam ta flétna zahraje něco, co se tam jakoby vůbec nehodí a je to moc dobrý. No a úplný konec, kdy zůstane zpěvák osamocen se svým vokálem (11:50) je taky velice nejistý, nechci použít přímo slovo falešný.


Orient Express je instrumentální, skoro čtrnáctiminutová skladba, kterou už jsem znal z dřívější doby a zdá se mi, jako nejslabší na celém albu. Je tam pěkný střídání rytmů, hraje se na pět, na šest, na sedm i na devět, je tam hezký sólo na kytaru, asi uprostřed, je tam hezkej klavír, hezký cembalo (nebo co to je), hezká flétna, ale tak nějak to na mě působí moc vatovitě, nesourodě, uměle, nejvíc se mi líbí ten úplnej konec – 12:12 – rána + zvony a do toho pak cembalo. Jako nejslabší na albu, jinak ale dobrý.

I Am You – nejdelší skladba na albu. Nemůžu si pomoct, já už si fakt připadám, že poslouchám Dream Theater (i ve stopáži vidím podobnost, hehe). Pravda je, že jak se v tom albu pitvám už poměrně dlouho, připadá mi ta muzika až zbytečně moc komplikovaná, takže je potřeba si na chvíli odpočinout, abych nevynášel nějaké předčasné a nedejbože nepravdivé soudy o tom, že třeba nejlepší je úplně první skladba a pak se to tak nějak pomalu, ale jistě rozmělňuje …….

2. 11. 2007

A dodatek z 3. 11., hehe.

Tak jsem si dnes v klidu poslechl celé album ještě jednou, abych tak nějak dokončil svoje včerejší úvahy. Zde tedy jsou :

- můžete si o mě myslet, Ravile, Zkaziusi, Aldricku i další, co chcete, pro mě jsou Persona Grata slovenští Dream Theater
- první skladba nemá chybu
- bohužel, dál už je to slabší
- jsou tam vynikající pasáže, třeba v Orient Expres v cca 5 – 7 minutě, jak hrají na 6 + 5, posléze 5 + 4 a následující kytarový sólo, v podstatě v každý skladbě jsou místa, ze kterých jsem se s chutí a rád připosral
- kytarista má u mě nejvyšší známku, v těsném závěsu za ním je basista a varhaník, bubeník se zpěváky jsou tzv. na chvostu

Zkrátka a dobře, mě se to líbí a to jako, že hodně. Aby to byla super extra třída nebo bomba, tomu něco chybí, při Orient Express mě třeba napadlo srovnání se Stream Of Consciousness, no a chybí tomu jak lepší a originálnější nápady, tak hlavně pak provedení, kde hlavně bubeník pokulhává. Ale aby to nevypadalo, že jsem nějak moc negativní, na naše (jejich) poměry JE to bomba, na tom si jako trvám. A taky mě napadlo, že jestli jsou hoši schopný to takhle zahrát naživo, připosral bych se o to radši. Což ale, jak jsem slyšel, je bohužel nereálné.

» ostatní recenze alba Persona Grata - Reaching Places High Above
» popis a diskografie skupiny Persona Grata