Sigur Rós / Ágætis byrjun (1999)

Poslední dobou nejsem téměř schopen cokoliv kloudného napsat, ale konečně jsem se odhodlal a snad to bude dobré. První, co mě ovšem zarazilo byly názvy písní zde na progboardu, jelikož na obalu CD mám zcela jiné názvy, ale což nemělo by mě to zajímat.

Album samo o sobě je krásné a vypovídá hodně o zemi původu této kapely a o psychologii samotných členů skupiny. Jónsiho ukníkaný až plačící přednes je k pomilování a každý, kdo je jakkoliv ve stresu nebo naštván bude okamžitě tímto ukoléban do normálního pohodového stavu. U lidí s depresí se poněkud bojím, aby nepropadli v pláč, jelikož jsem živým příkladem tohoto jevu, hudba mě dojímala, klidnila a zároveň mě nutila mysle na samé smutné věci, které se mi přihodily, ovšem samozřejmě pouze, když jsem byl mírně v depresi.

Po hudební stránce lze vyzdvihnout kompoziční práci Jónsiho a hlavně Kjartana. Vzhledem k tomu, že se jedná o pomalou pomaličkou uklidňující hudbu, je jakýkoliv větší přechod patrnější a drtivější a Sigur Rós toho osahují hlavně gradací Jónsiho hlasu neo prostého zesílení nástrojů a následného ztlumení do původní polohy teď ovšem již s jinou melodii viz. v 6:09 v Svefn-G-Englar. Případně SR (heh Slovenská republika) použijí motiv, mimo hudbu třeba ve všemi dobře známé Staralfur.

Pro mě osobně vrcholem alba je Alfosskor Song (šestka u mě, říkám, že názvy neodpovídají reálu), který je nápadem, hudebností, zpěvem, přechody, kompozicí, krásou, podmanivostí (v kladném slova smyslu, nemyslím masově oblíbené popové písně, které jsou alespoň pro mne "podmanivé"), duší a úsilím vloženým do této skladby naprosto ojedinělým počinem.

Album je jako hora od úvodního intra až k Alfosskor Song stoupá, abychom dosáhli vrcholu a následně se přes tuto "horu" dostali na druhou stranu skalního masivu (omlouvám se za ty metafory, ale opravdu si nemohu pomoci). Takové album totiž je, monolitické jako skála, pevné jako diamant, průzračné jako čiré moře, krásné jako západ slunce a ty emoce, ach ty emoce! Pokud někdo vyznává emo, ok nehaním ho, ale tady jsou ty pravé emoce, ten pravý cit vložený do všech písní, dokážou vás rozesmát, aby vás následně rozdrtily přívalem smutku. Smutníte občas ani nevíte nad čím nebo nad kým a to pro mě znamená EMO - prostě hudba, která vás vtrhne do centra své duše a roztrhá vás.

Nechal jsem se poněkud unést, jenže když popisujete takto krásné album není pomoci. Je to krásný jarní kvítek, vyrostlý na zemi sopečného původu mez všemi těmito gejzíry a Sigur Rós jsou nejmohutnějším gejzírem ze všech na tomto ostrově nazvaném prostě Island. Gejzírem krásy, inspirace a prosté radosti, že se prostřednictvím hudby mohou o své zážitky, prožitky, pocity, utrpení, radost a prostě všechno s námi podělit prostřednictvím hudby.

Pro mě pravé emo, dokonalé alum po všech stránkách. Dokonalý hudební počin, který má konkurenci pouze v pár albech, z těch několika set tisíc a deska, která sice nechytne každého, ale te je podel mě potom (omlouvám se za ten výraz) bez srdce.

Naprosto dokonalých a jednoznačných pět hvězda, ať si říká každý co chce, ale toto album má svou KVALITU a DUŠI a klidně byach mu dal v pětibodovém systému klidně i 1000 hvězdy natolik si jej vážím a cením si toho, že něco takového vzniklo za mého života a celkem nedávno. Hodnocení je tedy z mých předchozích slov jasné - *****

» ostatní recenze alba Sigur Rós - Ágætis byrjun
» popis a diskografie skupiny Sigur Rós