Profil uživatele kubys
Recenze:
Death / The Sound Of Perseverance
| 2009-03-02 | Řekl bych, že co se týče death metalu nejsou u nás jeho praktičtí zakladatelé až tak známi, jako nyní velice populární skupiny hrající melodickou formu death metalu, ale je to obrovská škoda. Chuck Schuldiner byl opravdu naprostý genius a jeho ztráta je škoda. Smutné je také, že The Sound of Perseverance je poslední studiový počin Death, jelikož Chuck se začal spíše věnovat Control Denied, ale to sem moc nepatří.
Oproti předchozím albům se TSOP liší zejména výrazně kvalitnějším a čistějším zvukem. Složitost skladeb také výrazně nabrala, Chuck občas použil dokonce více než čtyřstopé nahrávání. Ke kompozici skladeb lze pouze říct to, že, ač je to neuvěřitelné, dokáží místy pohladit po duši a pak vás neuvěřitelně zdrtit. Album má opravdu až neuvěřitelně hodně šílených přechodů a poloh, jediná metalová skupina, ke které by se tato skutečnpost dala přirovnat jsou snad pouze kanadští Voivod. O sólech si myslím, že není cena mluvit, protože jak Shannon Hamm, tak Chuck jsou opravdoví kytaroví virtuózové. Clendenin si odehraje v pohodě své basové linky, které jsou občas velice zajímavé, a Christy dokázal nahrát nejlepší bicí stopy, které Death na desce kdy měli, i když se mi zdálo, že hned v úvodní Scavenger of Human Sorrow se trochu zbláznil.
Album je bez výraznějších slabin, osboně mám trochu averzi jen vůči Story To Tell, ale 4 naprosto neuvěřitelné momenty toto mírné rozčarování v klidu napraví. 1. Vynikající gradující riff ve Spirit Crusher 2. Sólo a následující přechod ve Flesh and The Power It Holds 3. Naprosto nádherná instrumentálka Voice of the Soul s Chuckovými vyhrávkami podporovanými akustickou(!!!) kytarou 4. Nejlepší sólo všech dob (hodně lidí mě teď za to ukamenuje) v A Moment of Clarity (snad jen Trapped in a Corner z Individual Through Patterns se mu ohledně diskografie Death vyrovná).
Pro mě naprosto geniální dílo a briliant každé sbírky - 5*.
Jakub Križan 02.03.2009
» ostatní recenze alba Death - The Sound Of Perseverance
» popis a diskografie skupiny Death
Meshuggah / obZen
Tak a máme tady zatím poslední počin švédských experimentátorů Meshuggah a nutno říci, že vydařený. Od prvních tónů Combustion až po fade out Dancers of Discordant System se na vás valí jedná hutná kompozice za druhou.
Meshuggah lze považovat za definátora svého stylu, který se snaží následovat kapely typu Textures, či Mnemic. Až hypnotické riffy podladěné osmistrunné kytary, záměrně jevící se zmatená sóla inspirována free jazzem, drsně bručící basa, polyrytmie a frenetický až growlový zpěv jsou hlavními poznávacími znameními této sympatické partičky ze Švédska a právě na obZen dosáhli prozatím dokonalosti, protože kdo ví, kudy se bude ubírat příští deska.
Album se dá nazvat koncepční, ovšem pouze texty, nikoliv hudbou a návazností jednotlivých písní, takže nelze očekávat nějakou novou Zeď, případně nové Colors. Využití výrazné polyrytmie lze slyšet hlavně v Bleed, kde Thomas Haake jakoby si dával záležet, aby kopák a tomtom měl zcela odlišný rytmus od činelů. Dalšími výbornými songy jsou úvodní Combustion, která na vás opravdu vyletí a Lethargica s This Spiteful Snake. Smůla je, že album je trošku špatně poskládáno, jelikož vrchol v podobě Bleed je hned jako třetí (což naštěstí v době, kdy si poprvé album pustíme nemůžeme tušit, takže se těšíme, co příjde dále:) ).
Na závěr bych řekl, že hudba Meshuggah mě v poslední době natolik upoutala, přestože jsem k ní měl počáteční odpor - opravdu mi kakofonní nesouzvuk, jakoby jednotvárné riffy a až moc ostré vokály neseděly, ovšem s přibývajícím časem a zároveň poslechy jsem v jejich hudbě nacházel stále nové a nové prvky, až mě to samotného překvapilo. ovšem má to jeden háček - takovouto hudbu opravdu nevydrží poslouchat všichni, takže je spíše určená pro jednotlivce, kteří holdují spíše extrémním odnožím hard&heavy, tím ale nechci odradit i ostatní, aby si toto album poslechli a mohli jej případně ohodnotit. Přeji pěkný poslech.
Hodnocení z mého chvalozpěvu výše musí být nadmíru jasné - 5 stars.
Jakub Križan 18.12.2008
» ostatní recenze alba Meshuggah - obZen
» popis a diskografie skupiny Meshuggah
Between The Buried And Me / Colors
Je zcela nelogické začínat od posledního alba, jenže nemohu si pomoci - kdyby nebylo Colors, tak zřejmě BTBAM dnes neposlouchám a nebyl bych schopen se dostat do takového specifického stylu, jakým je bezpochyby progresivní metalcore.
Kdo BTBAM nezná lépe, tak vězte, že z původně straight-metalcorové skupiny, ovšem vyznačující se brutálními změnami temp a melodií, stejně jako nástrojovou virtuozitou, se nám v roce 2007 zjevil progresivní gigant a to právě uvedením Colors.
Alaska byla skvělá, ale stále se spíše přikláněla k přímočarosti mathcoru než k melodiím metalu. Nápad vystavět Colors jako monolitní konceptuální desku byl opravdu výborný a myslím, že k němu kapela bude sahat i v příštích letech, jelikož se to osvědčilo a to nejen skvělou odezvou kritik, ale i komerčním "úspěchem" (ten úspěch se opravdu musí brát s rezervou).
64-minutový epos nás navnadí jak z baru klavírním intrem, který po pár minutách přejde v brutální metalcorovou řež. Album se dá popsat jako sinusoida, jelikož z velice tvrdých poloh se kapela dostane najednou do ambientního klidu a poté za použití akordeonu (např. Prequel To Sequel), či bandja do naprosto netušených poloh. Album vás dokáže rozdrtit masivními riffy (White Walls) a zběsilými sóly, stejně jako umí uklidnit improvizovaným jazzíkem (Virdian) a přidají i ethno (začátek Informal Gluttony). Umění všech členů je neuvěřitelné Blake Richardson je velkou bubenickou nadějí, Dan Briggs umí zahrát snad cokoliv, Dustie Waring drtí krk svojí kytary a o Paulu Waggonerovi ani nemluvě - jeho prsty se komíhají po strunách tak rychle, že téměř nejdou zahlédnout. Tommy Rogers zase dokáže dobře zkombinovat growly s čistým zpěvem, i když si myslím, že na dalších deskách by měl spíše zpívat, jelikož to je velice slušný zpěvák.
Co dodat? Nic jiného mě letos nezaujalo tak, jako právě Between The Buried And Me s jejich velkou epikou v podobě Colors. Přes Colors jsem se dokázal dostat i k pozdějším deskám, ba co víc, dokonce jsem si je oblíbil. Avšak Colors stále stojí na pomyslném piedestalu - opravdu jsem nedočkavý s čím chlapci příjdou příště, jelikož toto dílo je čistě geniální.
Jasných pět hvězd - *****
Jakub Križan 02.12.2008
» ostatní recenze alba Between The Buried And Me - Colors
» popis a diskografie skupiny Between The Buried And Me
Iron Maiden / The Number of the Beast
Pohazuju si u stolu s obalem od Number of The Beast a tak se na něho dívám a hned ho pochválím oproti kritikám, co zde padly. Obal je skvěle vyvedený, navíc poměrně chytrý. Všimněte si - velký Eddie ovládá na provázcích ďábla, ale copak ten má v ruce??? Figurku Eddieho, se kterou si také hraje, takže nevíme, kdo má koho ve své moci.
Ještě stále nepřejdu k desce, ale pozastavím se u prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Jakožto u mladé generace (1989) bylo zcela jisté, že moji rodiče buď budou discomagoři, reckeři, metalisti nebo depešáci. Můj otec je těžký metalista, takže jsem byl Maideny odmala obklopen (zvláštní, protože jeho nejoblíbenější kapelou jsou Judas Priest) a v mládí jsem prostě tuhle hudbu neměl moc rád. Teď když jsem už starší k této hudbě opravdu tíhnu a mám možná až moc pokroucený názor, ale Maiden jsou jedna z největších skupin historie.
Takže teď přejdu k desce. Úvodní Invaders mě musím přiznat mírně nudí a snažím se ho vždy co nejrychleji přeskočit. Následující Childern of The Damned je opravdu působivá, vyzařuje z ní snad všechno , co by mělo - bolest, nezřízená touha, tvrdost. Hlavně tedy, když Bruce zpívá refrén, tak ten Adrianův riff je opravdu naprosto fenomenální. Teď přeskočím všechny písně až k Hallowed Be Thy Name, protože je podle mě zbytečné rozpitvávat, jaké tam a tam hraje Dave arpegio, nebo na kolik dob je ta a ta skladba koncipována. Hallowed Be Thy Name je píseň, která vůbec v metalové hudbě nemůže nalézt konkurenta. Myslím, že příhodné srovnání je tady se Stairway To Heaven. To co je Stairway pro Led Zeppelin je Hallowed pro Maiden. Dokonalá basová linka, přesná bicí (i když Nico McBrain, by je zahrál asi lépe, ale Clive Burr měl úžasný feeling), zvraty, riffy, srdcervoucí zpěv - to všechno tahle skladba má.
Na konce co říct? Ne, není to pro mě nejlepší deska Maiden, ale přesto ji dám pět hvězd, jelikož dost změnila svět navíc se jedná o první desku s Brucem a Adrian Smith začal ukazovat, že je na stejné úrovni jako Dave Murray, pro mě dokonce na lepší. A Steve Harris konečně už netvořil úplně sám.
Nebudu o tom s nikým debatovat pět hvězd si tato deska zaslouží, i když jsem možná dost zaujatý.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Number of the Beast
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Sigur Rós / Ágætis byrjun
Poslední dobou nejsem téměř schopen cokoliv kloudného napsat, ale konečně jsem se odhodlal a snad to bude dobré. První, co mě ovšem zarazilo byly názvy písní zde na progboardu, jelikož na obalu CD mám zcela jiné názvy, ale což nemělo by mě to zajímat.
Album samo o sobě je krásné a vypovídá hodně o zemi původu této kapely a o psychologii samotných členů skupiny. Jónsiho ukníkaný až plačící přednes je k pomilování a každý, kdo je jakkoliv ve stresu nebo naštván bude okamžitě tímto ukoléban do normálního pohodového stavu. U lidí s depresí se poněkud bojím, aby nepropadli v pláč, jelikož jsem živým příkladem tohoto jevu, hudba mě dojímala, klidnila a zároveň mě nutila mysle na samé smutné věci, které se mi přihodily, ovšem samozřejmě pouze, když jsem byl mírně v depresi.
Po hudební stránce lze vyzdvihnout kompoziční práci Jónsiho a hlavně Kjartana. Vzhledem k tomu, že se jedná o pomalou pomaličkou uklidňující hudbu, je jakýkoliv větší přechod patrnější a drtivější a Sigur Rós toho osahují hlavně gradací Jónsiho hlasu neo prostého zesílení nástrojů a následného ztlumení do původní polohy teď ovšem již s jinou melodii viz. v 6:09 v Svefn-G-Englar. Případně SR (heh Slovenská republika) použijí motiv, mimo hudbu třeba ve všemi dobře známé Staralfur.
Pro mě osobně vrcholem alba je Alfosskor Song (šestka u mě, říkám, že názvy neodpovídají reálu), který je nápadem, hudebností, zpěvem, přechody, kompozicí, krásou, podmanivostí (v kladném slova smyslu, nemyslím masově oblíbené popové písně, které jsou alespoň pro mne "podmanivé"), duší a úsilím vloženým do této skladby naprosto ojedinělým počinem.
Album je jako hora od úvodního intra až k Alfosskor Song stoupá, abychom dosáhli vrcholu a následně se přes tuto "horu" dostali na druhou stranu skalního masivu (omlouvám se za ty metafory, ale opravdu si nemohu pomoci). Takové album totiž je, monolitické jako skála, pevné jako diamant, průzračné jako čiré moře, krásné jako západ slunce a ty emoce, ach ty emoce! Pokud někdo vyznává emo, ok nehaním ho, ale tady jsou ty pravé emoce, ten pravý cit vložený do všech písní, dokážou vás rozesmát, aby vás následně rozdrtily přívalem smutku. Smutníte občas ani nevíte nad čím nebo nad kým a to pro mě znamená EMO - prostě hudba, která vás vtrhne do centra své duše a roztrhá vás.
Nechal jsem se poněkud unést, jenže když popisujete takto krásné album není pomoci. Je to krásný jarní kvítek, vyrostlý na zemi sopečného původu mez všemi těmito gejzíry a Sigur Rós jsou nejmohutnějším gejzírem ze všech na tomto ostrově nazvaném prostě Island. Gejzírem krásy, inspirace a prosté radosti, že se prostřednictvím hudby mohou o své zážitky, prožitky, pocity, utrpení, radost a prostě všechno s námi podělit prostřednictvím hudby.
Pro mě pravé emo, dokonalé alum po všech stránkách. Dokonalý hudební počin, který má konkurenci pouze v pár albech, z těch několika set tisíc a deska, která sice nechytne každého, ale te je podel mě potom (omlouvám se za ten výraz) bez srdce.
Naprosto dokonalých a jednoznačných pět hvězda, ať si říká každý co chce, ale toto album má svou KVALITU a DUŠI a klidně byach mu dal v pětibodovém systému klidně i 1000 hvězdy natolik si jej vážím a cením si toho, že něco takového vzniklo za mého života a celkem nedávno. Hodnocení je tedy z mých předchozích slov jasné - *****
» ostatní recenze alba Sigur Rós - Ágætis byrjun
» popis a diskografie skupiny Sigur Rós
Tool / Opiate
| 2008-01-27 | Abych se přiznal u Tool jsem začínal celkem nesystematicky. PRvní jsem slyšel Undertow, poté jsem přešel na Lateralus následně na 10,000 days a až pak na Aenimu. Všude byly zcela jasné prvky hudby Tool a vše co k ní patří, ovšem jakmile se mi dostalo do ruky EP Opiate zažil jsem mírný šok.
Kapela zde zní zcela odlišně než třeba na Aenimě a nedá se to porovnat s jakoukoliv dlouhohrající deskou Tool. Sound je hodně zhuštěn a Tool zde nahráli jedny z nejtvrdších písní, které kdy vyprodukovali! Připadá mi, že se zde snaží o takový crossover (který sice v té době už existoval, ale znamenal něco naprosto jiného - hlavně spojení metalu a rapu) industrialu, thrash a street metalu. Skupina se dle mého názoru hodně snaží přiblížit Panteře a bere si i některé prvky Nine Inch Nails.
Deska sama o sobě by se dala nazvat lepším průměrem tehdejší metalové scény. Ovšem dokonce i tato deska Tool (jako všechny jejich ostatní desky:P) je velice zásadní. V čem se ptáte? Tool ukázali, že i s alternativní formou metalu se dá prorazit a s Rage Against The Machine se postavili do první vlny alt. metalového hnutí. Sama deska je hodně nevyrovnaná. Ne kompozičně nebo textově v tomto je už stejně výborná jako desky následující. Největší problém vidím u zvuku. A není to jen tím, že některé písně jsou live a některé ne.
Ve výsledku deska je výborná i přes některé chyby na které jsem upozornil. Kdo si chce užít téměř pulhodiny alternativního metalu, tak pro toho je tato deska přesně určena, ale Tool jsou přeci jen už trochu někde jinde a pro mě to je jako by hrála úplně jiná kapela. Přesto bych vyzdvihl aspoň píseň Part of me, která mě neomrzí snad ani po tisícím poslechu:)
Dobrá deska, tomu odpovídá i hodnocení - 3***
» ostatní recenze alba Tool - Opiate
» popis a diskografie skupiny Tool
Fates Warning / Parallels
| 2008-01-24 | Kdyby v roce 1997 nevyšlo A Pleasant Shade Of Grey, tak je toto album asi nejlepším počinem v celé kariéře Fates Warning.
Na kapele bylo na předchozích dvou deswkách - No Exit a Perfect Symmetry, že se trochu hledá a že nemá stále zcela jasno jakým směrem se bude ubírat. Na Parallels konečně ukázali svůj budoucí klasický matematický metal.
Zvuk každého člena je zcela podřízen ucelenosti a účelnosti a nikdo z hráčů se příliš nevyžívá v nějakých šílenostech. Tady by se hodilo přirovnání k Tool, jelikož i u nich je hra každého člena zcela podřízena ucelenosti zvuku kapely. A to neznamená, že by v ani jedné ze dvou mnou zmíněných kapel nebyli skvělí instrumentalisté. Jim Matheos, mozkový trust FW, je podle mě naprosto vynikajícím kytaristou, jenže nedává to nějak okázale najevo.
I Ray Adler se konečně rozezpíval do vynikající formy a oproti předchozím albům se dosti i zlepšila inženýrská práce a máme na podnose výtečné prog-metalové album s vynikajícím zvukem a jaké je album samotné.
První píseň je pouze rozehřívající, pomalu nás navnaďuje i druhá Life Still In Water. Pak přichází pro mne zcela nepochopitelný zkrat. Eye To Eye se totiž příliš podobá zvuku pop-metalových kapel té doby. Už jen ten úvodní riff si stačí poslechnout. Pokud se ale přes toto přenesete čeká vás metalový masakr. Eleventh Hour a Point of View vás nenechá vydechnout a někteří lidé mohou jen nevěřícně kroutit hlavou, že něco takového doopravdy vzniklo. FW následně nás nechají vydechnout u We Only Say Goodbye, aby nám následně zahráli metal a la Iron Maiden, což ovšem podle mě není vůbec na škodu. The Road Goes On Forever nás krásně vyvede na "věčnost" a konečně si po tomto téměř veledíle můžeme vydechnout.
Sice tady přede mnou lidé dávali 5 hvězd, ale já dávám za 4****
» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning
Primus / Frizzle Fry
Debutové album skupiny Primus, bylo, aspoň pro mě, obrovským objevem a neuveřitelným hudebním zážitkem. Spojení tří naprosto různorodých elementů a to - basáka odrostlého funkem Lese Clapoola, pravověrného metalistu, který mimochodem již v šestnácti letech!!! vydal s Possessed přelomové metalové album, Larryho LaLondeho a milovníka čínských a orientálních perkusí Tima Alexandera, vyústila v naprosto jedinečný a úžasný zvuk.
Na ablu jsou znát choutky všech členů kapely, ale hlavně Lese Claypoola. Tento fenomenální baskytarista (jen tak mimochodem, Metallica jej nepřijala po smrti Cliffa Burtona, protože, podle jejich názoru, byl na ně až moc dobrý) a vlastně již od svých začáků považovaný za bassovou legendu, dostal konečně příležitost propustit uzdu i svým pěveckým schopnostem. A tady právě padá kosa na kámen - Claypooluv hlas je až tak bizarní, že stejný počet lidí přitahuje, tak odpuzuje.
Larry LaLonde hodně upustil od metalových riffů a tvrdosti, kterou se vyznačoval jak v Possessed, tak v Blind Illusion a dal své kytaře daleko komplexnější zvuk. Ono to bylo sice způsobeno hlavně stylem hry kapely, jenže LaLonde přiznával po letech, že tento styl mu byl přeci jen bližší. Jeho kytara je až nezvykle v pozadí, což tedy u rockových kapel nebývá zvykem. Pokud jsem říkal, že Claypool má bizarní hlas, tak zvuk LaLondeho kapely se velice blíží bizarnosti zpěvákova hlasu. Nekonečné zkreslení a na to nabalené další zkreslení a spousta efektů. Sóla sice nezní nijak těžce, jenže jejich propracovanost při bližším poslechu nebo po shlédnutí zápisu až zarazí.
Tim Alexander po předchozích zkušenostech hlavně studiového hudebníka byl Claypoolem přizván, aby se stal druhým článkem rytmické sekce kapely. A po letech se musí uznat, že to byla výborná volba. Jeho příběh je trochu podobný příběhu Dannyho Careye z Tool, který také původně nebyl členem Tool, jenže když chlapcům nepřišel na zkoušku bubeník, tak zazvonili na svého souseda - Dannyho. U Alexandera to bylo podobně, Claypool jej viděl hrát v jednom baru na okraji LA se skupinou Laundry a po koncertě, při kterém Alexander předvedl prý sólo ve stylu Carmina Appice, jej Clayppol požádal jestli by nemohl u Primus zaskočit na jeden koncert - nakonec se z toho stal téměř devíti letý svazek.
Záměrně jsem nehodnotil desku ani písně, jednoduše ne, že by to nešlo, ale myslím, že když se objasní styl hry jednotlivých hráčů, tak to více vypoví, jelikož na této desce je vše obsaženo, je to jedna z nejlepších debutovek 90. let a prostě hodně propracovaná věc - každý z muzikantů je prakticky legendou, i když Primus stále podle mého čekají na tak velké uznání, jak si zaslouží. Pokud vás moje recenze zaujala, tak poslechněte a posuďte sami. Ve Funk - rocku (metalu), nikdy nic lepšího nevzniklo a pravděpodobně ani nevznikne.
Je to jasné, deska, která prakticky určuje žánr a ještě k tomu si vytváří svůj zcela specifický žánr nemůže dostat méně než 5 hvězd - *****.
» ostatní recenze alba Primus - Frizzle Fry
» popis a diskografie skupiny Primus
Genesis / Genesis
| 2007-11-09 | Nechápu, jak tomuhle albu mohl dát někdo 4 hvězdy.
Je to dle mého naprosto nejhorší album Genesis, kteří si museli proti sobě v této době poštvat své fanoušky, kteří chtěli stále progresivní slinou hudbu.
Collins už měl celkem dobře rozjetou svou sólovou kariéru "soft rockera", ale musel toto přenést do tvorby Genesis- Já se jen Tonymu Banksovi divím, že vydržel tento styl hrát, stejně tak Rutherfordovi. Už to, že po Gabrielovi, který odešel už před Trick Of The Tail, odešel i pět let před vydáním této desky Steve Hackett, bylo špatné znamení.Kdyby Hackett byl býval v kapele zůstal, myslím, že by se Genesis ubírali úplně někam jinam, ale je to opravdu pouze spekulace.
Prostě se mi tahle deska nelíbí a dostane jen dvě hvězdičky, a to protože existují i horší desky (avšak ne v tvorbě Genesis)
» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis
Doors, The / Strange Days
Taková "temnost" hudby The Doors, která vtrhla do světa s vydáním jejich debuty se zde snad ještě více prohlubuje.
Občas opravdu děsivé Manzarekovy klávesy mi velice imponují. Krieger jako vždy vyhrává své riffy a občas se z pozadí posune sólem do pozice hlavního hráče, Densmore je podle mě dost nevýrazný bubeník, sice má občas několik skvělých momentů (tím myslím celé působení Doors), ale opravdu se s borci typu Neila Pearta, Carla Palmera nebo Dannyho Careye nemůže srovnávat.
A zbývá nám...ano Jim Morrison. Jeho hlavní přednost je, že dokáže i se svým velice malým rozsahem navodit téměř jakoukoliv atmosféru, nejčastěji však pesimistickou a temnou a někdy se změní až ve fanatického vypravěče, jako ukázal na předchozí desce v The End.
Teď k desce samotné. Zatímco debut byl přehlídkou hitů a chytlavých songů Strange Days je daleko vytříbenější s jednotnějším obsahem, prakticky monotématickým tématem a hlavně je zde menší propast mezi slabšími songy a těmi opravdu velice silnými. Co se mě týče zde jsem si oblíbil hned první dvě písně (Strange Days, Lost Little Girl) a hlavně People Are Strange, což je z mého pohledu velice chytlavá píseň, ale naprosto ujetá. A tak by měla snad působit i celá deska - ujetě; vždyť má bý Strange:-)
Hodnocení - *****
» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The
Apatheia / Apatheia
Debut skupiny z mého rodného města a to Havířovas, považuji za jednu z největších pecek, které se v poslední době na české scéně ukázaly.
V současném česku velice neotřelá art-rocková tvorba je hlavní předností tohoto alba. Kluci se nezaměřovali ani tak na rozsáhlé a rozvětvené kompozice jako většina starších art.rockových gigantů, ale dali přednost velice propracovaným melodiím s krásnými vokály Michala Febera.
Je to pro mě v současném českém hudebním průmyslu kapela z Top 3 a věřím, že si zajistí úspěch v zahraničí. Dávka velkého muzikantského umění, citu pro melodii a hlavně obrovského talentu je k tomu opravdu dovede, co se písní týče, tak mi asi nejvíce imponují "My Personal Sun" a "Le Narcisse de L’écritoire". Dalším velkým mezníkem pro kapelu bylo podle mě předskokanství na letošním Fishově koncertu v Praze!!! Já osobně jsem je viděl na Hornických slavnostech v Havířově a dokonce jsem jim nosil i nástroje a aparaturu na stage...úžasný zážitek.:-)
» ostatní recenze alba Apatheia - Apatheia
» popis a diskografie skupiny Apatheia
Dead Kennedys / Fresh Fruit for Rotting Vegetables
Tak Dead Kennedys jsem tady fakt nečekal, to už tady za chvíli snad budou i Misfits a Melvins.
Teď ale k desce. Neuveřitelně neurvalá a elektrizující hudba tohoto seskupení mi vždycky imponovala. Biafara je opravdu neuvěřitelný, sice jej asi nemůžeme pokládat za nějak extra technicky dokonalého zpěváka, ale jeho charismatický a velice dobře poslouchatelný hlas to vše vynahrazuje.
Deska je podle mě základem hardcorového punku, který imponoval thrasherům typu Metallicy a Megadeth.
Punkový debut jak má být, syrový, divoký a velice politcky angažovaný - ****.
» ostatní recenze alba Dead Kennedys - Fresh Fruit for Rotting Vegetables
» popis a diskografie skupiny Dead Kennedys
Muse / Absolution
Konečně jsem se dostal k hodnocení pro mě nejlepšího alba roku 2003, zároveň nejlepšího alba těchto anglických kouzelníků a mé srdeční záležitosti.
Kde bych začal, třeba tím, že na 52:12 trvajícím albu je vše, co si pořádný fanoušek kvalitní hudby může přát - klasické pasáže, typicky kytarové pasáže, srdcervoucí hlas a naopak hlas, který nás uklidní, přechody kontrasty neuvěřitelné množství zkreslení, běsných arpeggií, chytlavých melodií, krásných riffů a hlavně muzikantské vyspělosti. Toto všechno Absolution obsahuje a je toho určitě ještě víc, co bych mohl napsat. O písních jednotlivě nemůžu psát, není snad žádná, kterou bych vyzdvihl nad ostatní, přestože prakticky každá je úplně jiná a něčím výjimečná. Vezměte si třeba první tři písně, tedy kromě krátkého intra samozřejmě, které je pouze nahrávkou pochodu německých vojáků. Sice jsem řekl, že není jediné písně, kterou bych vyzdvihl, ale nakonec to poruším a vezmu si za příklad "Butterflies and Hurricanes". která výborně evokuje úžasnost Muse a jejich cit pro hudbu a kompozici samotnou. Skladba začíná velice tichými elektronickými zvuky (pro kapelu tak samozřejmými) a kldiným Bellamyho zpěvem, kapela začíná pomlau gradovat, je to jak tempem skladby, tak tím, že někdo si hrál s volume za mixážním pultem:) a když tu anjednou asi v čase 3:00 se skladba láme do úžasného pianistického sóla a la Čajkovskij, když tu náhle sólo umlkne a a skladba se vrací tam, kde byla před sólem, tedy byla to jakási vložená věta.
Sečteno podtrženo album je výrazným mezníkem v hudbě 21. století, bude pro mnohé generace hudebníku určitě neuvěřitelnou inspirací a bude vykrádána a to si myslím, že minimálně jeden motiv použijí ve své další tvorbě i samotní Muse. Absolution - to je prostě virtuozita, talent, neuvěřitelná citlivost a zároveň energie a hlavně krásná hudba, nic jiného než pět hvězd si nezaslouží, opravdový mezník a zásadní album.
Máte to za pět hoši:) - *****
» ostatní recenze alba Muse - Absolution
» popis a diskografie skupiny Muse
Muse / Origin of Symmetry
Bellamy, možná na druhém albu konečně pochopil, co mu jde víc jestli kytara nebo klávesy a zjisitl že to...jsou klávesy. S tím enmohu více než souhlasit, co se týká téměř vymírajícího klávesáckeho rodu, je Matt (pokud mu tak mohu říkat:) ) podle mě hancí silou nové generace.
Zvuk se oproti prvnímu albu poněkud odlišil, a to právě zařazením více klávesivých a pianistických kompozicí.
Album je to vynikající, jenže se může stát obrovským kamenem úrazu v budoucnu, to ukáže jen čas. Mám pro toto tvrzení jeden důvod, už na Black Holes and Relevations Muse použili jeden z motivů této desky a to z písně Dark Shines, takže se obávám , jen aby chlapci neměli problém s vymyšelním nové melodie nebo nového námětu.
Oproti první desce je docela výrazný i posun v hudebnickych schopnostech jednotlivých členů skupiny, hlavně Chris Wolstenholme se podle mě neuvěřitelně zlepšil, což je pro zvuk Muse naprosto výborné.
Abych se vrátil k hudebním nápadům - neuvěřitelně mě zaujal Screenager, který se dá považovat za prog největšího kalibru. Lehké navnadění Španělskými motivy a do toho najednou gradace, kterou uvádí Bellamy se zesílením hlasu a nejednou ohromné zeslabení a přechod ve snové elektornické zvuky...prostě krása.
Kdybychom měli hodnocení do 10 ta dám 9, ale že máme jen do 5, jsem nucen dát za 4, je mi to líto chlapci, ale možná v budoucnu mi příjde, že jsem vás podcenil, pokud se bude gradovat důležitost tohoto alba:)
4 hvězdičky - ****
» ostatní recenze alba Muse - Origin of Symmetry
» popis a diskografie skupiny Muse
Muse / Showbiz
Muse do hudebního světa vlétli s razancí proti-tankové střely a dikovostí tornáda.
Po dvou letech strávených v undergroundu a pilováním vlastního soundu Muse vydali desku, která sice není ještě úplně dotažená, ovšem je to předzvěst toho, co skupina v budoucnu mohla nabídnout (a také nabídla:) ).
O písních je téměř marné se rozepisovat - Muse prostě přišli s naprosto originálním soundem, je fakt, že některé písně nebo pasáže mohou někomu připadat jako vykradené, ale Muse to dokáží naprosto dokonale zaobalit do svého polo-emo (ale takové to pravé emo jako A Perfect Circle) polo-melancholického hávu.
Matt Bellamy, hlavní tvůrce, klávesák, zpěvák a kytarista, nás svým neuvěřitelně chytlavým (nejsem si jistý, jestli se toto spojení dá použít) hlasem provází celou deskou a doba, kterou deska zabírá uplyne jako voda, tedy nezbývá nic jiného než desku znovu zapnout a trochu se do ní ponořit.
Nedá se říct, že ceoby kytarsita by Bellamy nad zbylými členy skupiny nějak výrazně vyčníval, jde tady spíš o to, že používá velké množství efektů a zvuk jeho kytary je jasně postaven do popředí. Na druhou stranu proč ne, když se to dobře poslouchá, že?
Showbiz není doknalá deska ani nejlepší od Muse, ovšem z toho, co v posledních deseti letech vychází patří k tomu lepším, a co se debutů týče, tak vůbec k tomu nejlepšímu, je jen škoda, že nejlepší dvě písničky jsou hned jako první dvě, poté album začíná trochu ztrácet dech, který najde až u písně "Uno".
Trochu nevyrovnané je toto album, proto dávám 4hvězdy - ****.
» ostatní recenze alba Muse - Showbiz
» popis a diskografie skupiny Muse
Muse / Black Holes and Revelations
Řeknu to takto, pro Muse mám slabost a myslím, že tato deska si nezaslouží být tak slabě hodnocena, avšak každý má svůj názor:)
Snová klávesová předehra v Take a Bow na mě navodila velice dobrý dojem a myslel jsem si, že album se bude ubírat stejným směrem jako předchozí fenomenální album Absolution. Jenže... Starlight mě trošku vytrhla, protože zněla poněkud popověji než jem u Muse zvyklý, ale po breaku asi v polovině skladby se konečně dostavuje ta úžasná živost a hravost, kterou na Muse tak miluju. Tahák alba Supermassive Black Hole mi trochu připomíná Blue Orchid od White Stripes, jen posuďte sami, rozdíl je akorát v tom, že Jack White v Blue Orchid nemá žádné zkreslení u kytary, tak to aspoň cítím já. Map of the Problematique mi sice zní jako něco, co jsem již někdy slyšel, je to řekněme taková taneční skladba z pozdních 70. let zkombinována s klasickou anglickou kytarovkou, ale napsána zcela novými postupy. Soldier’s Poem je první pomalejší skladbou na albu, velice hezkou musím podotknout, jelikož Matt Bellamy má opravdu krásně vybarvený hlas. Invincible vůbec nezní jako píseň od Muse, spíše nějaké pseudo-emo skupiny, ale asi ve 3:30 začíná chvilková pasáž, kde zní jako měkčí Dream Theater a následuje krásné sólo. Assassin vynikající skladba a hlavně, teď pozor, velice tvrdá, tak trdá, že by se za ni nemuseli styďet žádní ať už prog nebo neprog-metalisté:). Exo-Politics je takov soft rock 70.-80. let s přidáním elektroniky v podání Muse. City of Delusion skladba, kde je použito smyčcové aranžmá, což je tedy naprosto perfektní a to, jak dokáží Muse kombinovat klasický nástroj jako jsou housle s elektronickými zvuky a kytarou je naprosto neuvěřitelné. Hoodoo má úžasné intro, jenže pak mě skoro 2min nudí než Matt Bellamy neukáže, svou krásnou hru na piano. Knights of Cydonia úžasně uzavírá celé album, je to možná nejsilnější skladba alba.
Glorious nemám, kdo ví jestli to není nějaký skrytý track nebo tak něco, opravdu nevím.
Řekněme si opravdu, Black Holes and Revelations na Absolution nemá, ovšem já nejsem troškař, stále si totiž myslím, že Muse zase zvuk nápady a aranžmá posunuli o něco dál, takže se nedivte, že bude od Vlada taková diferenciace. Btw všem dosavadním albům vyjma prvního bych toto hodnocení dal:)
Muse máte to za 5:) - *****
» ostatní recenze alba Muse - Black Holes and Revelations
» popis a diskografie skupiny Muse
Voivod / Nothingface
A je to tady, konec trilogie o bytosti jménem Voivod, fakt, že Voivod vydali po sobě tři koncepční alba, by nebyl tak zajímavým, kdyby ta alba nebyla koncepční celkově v trilogii, což je podle mě naprosto heroický počin.
Co říc o samotném albu, já jej považuji za to nejlepší co, kdy Voivod vydali.
Denis Belanger konečně posunul svou hlasovou techniku do velice příjemných poloh, i když na borce formátu Geoffa Tatea nebo Maynarda Jamese Keenana nikdy mít nebude, alespoň si ovšem na nic nehraje. Denis D'Amour je jako vždy vyjímečný a opravdu škoda, že v roce 2005 zemřelna rakovinu štítné žlázy, která ho limitovala celý život.
U Jeana-Yvese Theriaulta jsem vždy přemýšlel, kde jsem jeho styl už slyšel, a až u této placky jsem na to přišel - jeho říhavé basové linky jsou na chlup podobné jako hra Chrise Squiera z Yes. Michel Langevin bubnuje snad jako nikdy předtím, ovšem bohužel ani potom.
Opravdu nedokáži mluvit o písních na albu, jrn jsem se trochu zděsil, když jsem viděl na coveru, že se zde nachází i cover Astronomy Domine od Pink Floyd. Toho jsem se trochu obával, avšak teď jej považuji za daleko lepší než oiginál.
Jinak nejlepšími písněmi jsou asi Missing Sequences a Into My Hypercube, kde výborně hraje hlavně Theriault.
Hodnocení je schváleno všemi hlasy...převratné album, alespoň v mém životě - *****
Jakub Križan 08.08.2007
» ostatní recenze alba Voivod - Nothingface
» popis a diskografie skupiny Voivod
Voivod / Dimension Hatross
Dimension Hatross ej mnohými považováno za nejoriginálnější album Voivod, prřitom se mi zdá, že je pouze jakýmsi pokračováním Killing Technology.
Faktem, ale zůstává, že ve své době to byla špička, které ani téměř 20 let neubralo nic na kvalitě a progresivitě.
Voivod se tímto albem zcela odklonili od Thrashe a vytvořili svůj vlastní styl, jak ho sami pojmenovávají - progressive cyber-punk.
Zajímavé je, že album začíná jak jinak prologem, ovšem již pátý song je epilogem, přitom deska má ještě další 4 tracky.
Pokud si seženeme text (z desky to opravdu zřejmě nejde vyposlouchta, aspoň já to nedokáži), tak zjistíme proč. Jedná se o to, že členové nedávali své bytosti Voivod moc šancí na přežití, ovšem ta se jako zázrakem dostane až k Brain Scanu a má naprosto vymazaný mozek v Psychic Vakuu.
Daleko klidnější záležitost oproti Killing Technology, muzikanství na stále stejné výši, navíc Denis Belanger u mikrofonu zcela změnil svůj přístup a celkem se uklidnil.
hodnocení - *****
Jakub Križan 08.08.2007
» ostatní recenze alba Voivod - Dimension Hatross
» popis a diskografie skupiny Voivod
Voivod / Killing Technology
A je to tady, deska, kterou se Voivod dostali konečně do vysoké společnosti a nebojím se téměř říci přelomová deska, která všechen "progresivní" metal před vydáním této desky pohřbila hluboko pod zem.
Robotické pípance na začátku první písně a Belangerův zastřený hlas nás uvádějí do příbehu jakési mimozemské bytosti Voivod, jejíž příběh nás bude provázet tuto a ještě následující 2 desky.
Overreaction má zase úžasný kytarový úvod, který by se klidně mohl opakovatcelou píseň a vůbec by mi to nevadilo, ovšem Denis dává přednost svým oblíbeným podladěným pdoivným riffům. následující tornádo se opět dostává do kategorie progresivní thrash, s opravdu vynikajícími bicíma Michela Langevina.
Album má pro mě dva vrcholy a těmi jsou Forgotten in Space s hodně podivným metrem, a dost krutými změnami rytmu a rychlosti, jaké ze sebe Theriault a Langevin dokáží dostat a This Is Not an Exercise, která by se ovšem dala považovat za typický thrash, na začátku si říkaté docela dobrý riff, ale ovšem když D'Amour do něj začne jedno ze svých ujetých sól uvědomíte si teprve, že to byla Theriaultova basová linka!!!
Přelom v oblasti Thrashe si stále uchovává thrashovou agresivitu, ovšem přidává spoustu nových prvků. Hodnocení jasné - *****
Jakub Križan 08.08.2007
» ostatní recenze alba Voivod - Killing Technology
» popis a diskografie skupiny Voivod
Voivod / RRROOOAAARRR!!!
Voivod se z mrazivého Quebecu museli probíjet na výsluní svou vlastní a zcela výstřední hudbou.
RRROOOAAARRR!!! sice představuje ještě thrashové bohy v plné síle, ale už zde ja náznák podivností jež se stanou hlavními nosnými pilíři nejsvětější trojice alb Voivod.
Valící se bicí na začátku Korgüll The Exterminator a velice podladěné akordy nás dostávají do transu.
Texty nejsou zatím nic moc, navíc Denis Belanger asi ještě nenalezl sám sebe, protože neuvěřitelně řve a to při jeho pěveckých kvalitách je trochu škoda, ale Denis D'Amour uakzuje, že je opravdu jedinečný ve svém oboru, a hra Jean-Yvese Theriaulta, nás provází přesnými a těžkými basovými linkami, ale to se ještě vše zlepší Voivod jsou přeci jen teprve na počátku.
Hodnocení - ***
Jakub Križan 08.08.2007
» ostatní recenze alba Voivod - RRROOOAAARRR!!!
» popis a diskografie skupiny Voivod