Yes / Relayer (1974)

Ještě neuplynul ani rok od vydání Tales from the topographic oceans a Yes jsou zpět s dalším albem. Klávesového mága Wakemana vystřídal Švýcar Patrick Moraz, bohužel vydržel jen na toto album a turné. Svému předchůdci nic nedluží, a dost možná, že to byl právě on, kdo přinesl na album výrazně experimentální přístup.

Po čtyřpísňovém dvojalbu Yes přichystali sice jen jednu desku, ale pouze se třemi písněmi. Při pohledu na stopáž první skladby se posluchač jistě trochu zarazí, ale překvapivě zjistí, že Yes opět neměli žádný problém s jejím využitím. Naopak, Gates of Delirium pro mě představují po Close to the edge nejlepší velkoskladbu Yes. Začíná podle podobného modelu, z ticha se pomalu vynořují zvuky jednotlivých nástrojů, více se zapojuje Anderson na různé perkuse i kytaru, celá skladba je vlastně víceméně jeho dílo.
V souladu s obalem je celá skladba temnější, zlověstnější, nehostinná, už po pár minutách poněkud agresivnější. Anderson zpívá naléhavě, texty nejsou jen zasněně mystické, naopak přidal řádnou porci agrese i sem.
To pravé peklo se rozpoutá mezi sedmou až třináctou minutou. Disharmonické akordy, klopotný rytmus, zvuky zrychleně puštěné pásky, divoká nahalovaná kytara, tep baskytary...a silně tísnivá atmosféra, kterou ještě zvýrazní repetitivní motivy.
Ale Yes dávkují přesně a v pravý čas zklidní, aby později z ticha vystoupila lap steel kytara Stevea Howea a decentní zpěv Jona Andersona. A takhle poklidně skladba plyne ještě pět minut, Howe připojí nezvykle ukázněné sólo a celá kapela se vzdálí někam do hlubin Vesmíru.

Druhou skladbou je experimentální šílenost Sound chaser. Při prvním poslechu se posluchač moc nechytne. Moraz využívá jazzrockové fender piano, Anderson mlátí do perkusí, bicí Alana Whitea jsou nezvykle v pohybu. Howe hraje jak o život společně se Squirem komplikované riffy, které Vám zamotají hlavu. A aby toho nebylo málo, tak přes to všechno běží zpěv jakoby nic. V jednu chvíli se skladba úplně zastaví a Howe vystřihne do ticha krokolomné sólo, pak se přidají ostatní a krátké sólo si dopřeje i Moraz, chvilku se takhle s Howem překřikují, nečekaně do toho vlítnou zpěvy primitivních kmenů a celý text písně jen 'vysvětluje' co se vlastně děje....Electric freedom.

Závěr desky obstará uklidňující To be over. Devět minut dlouhá plocha s typickými vícehlasy a kytarou hodně do country. Ideální, optimisticky naladěný závěr.

Nevěřil jsem tomu, že písně z této desky dovedou Yes věrně zahrát naživo. Doporučuji DVD Live at QPR. Zvukově sice dost kolísá, ale takový Sound chaser na úvod notu po notě jako na desce, to docela překvapí.

Relayer je další silná deska, pro mě osobně už nepřekonaná.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes