Atomic Rooster - Homework (2008)

John William Cann patrí ku gitaristom ktorých si vysoko vážim. Jeho pôsobenie v skupinách Andromeda a Atomic Rooster beriem, s hudobného hľadiska, veľmi pozitívne. Jedná sa o poctivú zmes Hard rocku zo substanciami progresívneho rocku ktorej ku šťastiu nechýba vôbec nič. Vnútorne ma obsahy albumov na ktorých si Du Cann „zabrnkal“ uspokojujú. Dokonca aj jeho vysoko Hard rockový projekt s bubeníkom menom Paul Hammond ktorý nemal úspech ani u rockových poslucháčov vo väčšom merítku ma tiež absolútne zaujal. A vlastne cez ňu som sa dostal k Atomic Rooster. Skupina sa volala Hard Stuff pod týmto menom sa nahrali dva albumy potom sa skupina porúčala do večných lovíšť. Po vypočutí všetkých týchto spomenutých nahrávok vydaných v rokoch 1969-1972 som po Ducannovi začal pátrať, zaujala ma jeho dychtivá takmer chuligánska hra zo zreteľom na progresívnu zložku. Taký svojrázny štýl som dovtedy nepočul u nikoho. Keďže po roku 1972 toho veľa nevydal( V roku 1980 eponymný album Atomic Rooster a nejaké single, nahral takisto aj sólový album ale ten sa mu nepodarilo vydať). Tak, ako každý správny hudobný fajnšmeker, som zo zvedavosti siahol po raritkách.

Homework bola prvá nahrávka ktorá mi padla do oka. Nie že by som za to vysolil peniaze alebo niečo také ale nahnevaný na túto nahrávku som. Distribúcia, lačná po peniazoch, sa opäť kapitalisticky predviedla že dokáže predať aj ten najväčší odpad keď sa to premenuje na lepšie predávajúce meno. Pretože skladby 1 až 17 nepatria Atomic Rooster to je viac než jasné. Znie to ako dosť úbohý a podradný s posledného dychu sa driapajúci pokus preraziť komerčnejšou cestou do bahna pop rocku.

Miestami to smrdí takmer discom jediné čo zachraňuje a odbúrava tento pocit menejcenného (ne)hudobného žánru je domáca produkcia ktorá je taká amatérska ako to len môže byť.

Hlboký des a hrôzu mi celí čas ( v skladbách 1-17) naháňali elektronické bicie ktoré pochovali do plytkého hrobu všetko dobré a relatívne počúvateľné čo sa tu nahralo s gitarou. Nie že by tu toho bolo nejako extra veľa ale niečo sa tu nájde. Bol by som hlúpy a klamal by som sám seba keby som tvrdil opak. Totálne peklo tu prinášajú čineli! Znie to akoby sample do programu nahrali skôr zvuk pokrývky na hrniec než poctivý činel. 80´s skazili ďalšieho hudobníka. Naskytuje sa mi ďalší dôvod naviac prečo zatracovať túto, na hudbu, prekliatu dekádu. Nebyť bonusov ktoré zachycujú skutočných Atomic Rooster a to dokonca v slušnej hudobnej a tvorivej kondícií nestálo by to ani za jedno vypočutie, takto sa to vypočuť aspoň raz dá. Avšak za kúpu to podľa mňa nestojí ani s fantastickými bonusmi, už iba s princípu nenažraných labelov. Skladby Play it again a Rebel with a clause stoja prinajmenšom za poriadne sústredené vypočutie pretože sa jedná o riadne hard rockové vypalováky plné energie, hammondiek, gitár a všeličoho iného. Ale ani tie dve nedokážu poprieť biednosť prvých sedemnástich odpadov a vlastne dôvodov prečo to vlastne vyšlo. Jedna hviezda za bonusy ktoré mohli vyjsť bez problémov na vynikajúcom albume ATOMIC ROOSTER 1980. škoda že vyšli s týmito teoreticky nepredajnými blbosťami.

reagovat

Jedná se převážně o samostatný projekt kytaristy Johna Du Canna, jemuž vypomáhá na bicí nástroje Paul Hammond. I když slyšíme v mnohých skladbách klávesové nástroje, celkově má prvních 17 skladeb blíže ke skupině Andromeda, kde Du Cann koncem 60. let působil, než k Atomic Rooster, v kterých oba s přestávkami hráli.
Po úvodním instrumentálním klávesovém vstupu ve skladbě The Dukes Theme nastupuje úderná Make Me Strong s ostrým kytarovým rifem. Skladba je jednoduchá, jak vystřižená z konce 60. let.
V další skladbě The Devil In Me slyším "snad největší neštěstí v historii rockové hudby" - automatického bubeníka! A toho si Du Cann mohl opravdu odpustit. Ale možná mu to nakukal ten ďábel v něm ...
Po pomalé skladbě Fool nastupuje výborná It Can Wait Another Day. Je fantastické sledovat jednoduchý kytarový rif doplněný úpěnlivým zpěvem, když to celé vytváří podmanivou atmosféru. Takovou, kterou jsem u Atomic Rooster vždycky obdivoval.
Ve skladbě C.O.D. použitou elektroniku Du Cann vážil na lékarnických vahách, takže jako celek v ní nepůsobí rušivým dojmem.
Skladbu Mind Over Matter si autor mohl odpustit. Opakování toho refrénu stále dokola mně tahá za uši. A tak jenom netrpělivě čekám, kdy to celé skončí.
Následné skladby A Matter Of Time a hlavně Cut The Wire s tklivým kytarovým sólem patří k tomu nejlepšímu, co na desce je.
Elektronická skladba X-MASS se na desku dostala nějakým omylem. To němečtí Krafwerk už podobné postupy vyzkoušely dávno. A s daleko lepším výsledkem.
Pokud to posluchač přečká, čekají ho skvělé Hammoundovy varhany doplněné pro mě decentním synthesizerem a úpěnlivě procítěním zpěvem Du Canna v 6,5min. skladbě Open Up The Sky. Další výborná skladba!
Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše, tak to slyším v "šustících" skladbách City Boy, The Band Played On, Different Words. Tak nevím, jsou to spíše demo nahrávky, protože technická kvalita zde zaplakala. A bicí zní tak, jako když se tluče někam do plechových necek. Asi to bude zase ten "šílený" automatický bubeník.
Do skladby Leopard's Skin byly vmontovány výkřiky typu "kiš, kiš", ale děti si tam v ní asi moc nehrály. Další zbytečná skladba.
Závěrečné skladby The Buck Stops Here a hlavně výborné blues Somebody's Looking After You? patří právem na závěr této desky. Poslední skladbě nic nechybí, kytara, zpěv jsou téměř dokonalé. A škoda že patří k těm nemnohým, co lze na desce nalézt.
Přivřu jedno oko a dám za tři.

Ale málokdy se stane, abych recenzi na desku psal k vůli bonusům. A to je tato výjimka. Skladby vyšly jako singly v letech 1981-1982 u firmy Polydor a patří k tomu nejlepšímu, co skupina Atomic Rooster v čele s V. Cranem natočila.
Při poslechu skladby Play It Again by člověk nevěřil, že poslouchá skladbu z 80. let. Výborné hammoundky, skvělý rif Du Canna, kapela odehraje ve třech to, co neodehrají jiné skupiny ani v pěti.
Druhá odpichovka Rebel With A Clause odsejpá jedna radost, opět obdivuji mistrovskou Craneovu hru, který musel být v té době ve vrcholné formě. Za skvěle vystavěnou kytarovou hru by se nemusely stydět ani tou dobou vznikající metalové kapely.
A ukázka toho, o co jsme byly u nás ošizeni, když jsem je nemohli vidět v této formě - live nahrávka starého hitu Devils Answer. Ta je zahrána s dokonalostí, kam se kapela po více jak deseti letech vývoje posunula. Slyšel jsem ji v mnoha provedeních, ale toto je pro mě její vrchol.
Další singl se skladbami End Of The Day a Night Living ukazují, že skupina směřovala do úplně jiných končin, než kam došla na desce Hedline News (1983). Kapela pokračovala v letech 1981/1982 s tvrdohlavostí sobě vlastní dále do prog-hard-rockových vod a na ostatní se neohlížela.
Loučení s rockovými mohykány nemohlo být lepší než skladbou Tomorrow Night, tak jak ji mohli slyšet posluchači na koncertech počátkem 80. let. My bohužel ne. A leccos lze bolševikovi odpustit, ale to že nám znemožnil, abychom démonického Vincenta Cranea vůbec na koncertě někdy viděli, nikoliv! Když on se svým životem v roce 1989 končil, tak my jsme se teprve začali pomalu nadechovat.
Takže na jeho památku zaokrouhluji na 4 hvězdičky.
reagovat