Andršt, Luboš - Plus-Minus blues (1988)

Kytarista Luboš Andršt po rozchodu Blues Bandu rozhodně nelenil a jeho pracovitost a umělecká ctižádostivost ho přiváděly ve druhé polovině osmdesátých let na nové umělecké platformy, ve kterých se propojovaly klasické ingredience blues, jazzu, rocku, funku s novými nebo jinými hudebníky a tak vzniklo hudební sdružení Krátké spojení. Myslím, že tahle hudební parta se opravdu našla a výsledek jejich práce na albu Plus-minus blues je skutečně kvalitní případem spolupráce špičkových hráčů.

VŠECHNY DVEŘE DOKOŘÁN – funkový úvod jako zvon. Alexej Charvát slapuje na baskytaru se stejnou vehemencí jako Stanley Clarke, je tady i výtečný saxofonista František Kop, který si s Lubošem Andrštem mistrovsky notují v unisonech, za důrazných bicích Martin Šulce. Klávesy Lubora Šonky v mezihře společně se saxofonem a hutnými basy přivolají odkaz legendárních Weather Report, ale už je tu andrštovská kytara, která sem sází zástupy tónů ve nekonečných řadách a rozvětvuje tak téma opravdu dokořán….. Kop řádí na saxofon jako Wayne Shorter a přináší sem správný jazzový vítr. Ostatně skladba přejde na okamžik do swingu a rozvolní téma, návrat k funkové pulsaci je ale očekávaný. Charvát slapuje s řemeslnou přesností a myslím, že byl první baskytarista u nás vůbec, který takto začal hrát. Výtečná úvodní záležitost vybraná s dramaturgickou citlivostí na první rozstřel.

LÉTEJ POMALU – zklidnění v úvodním tématu přináší nostalgické náladové kouzlení. Andrštova kytara zvolí jinou barvu tónu a také Šonkovy klávesy hrají typické yamahovské dlouhé tóny (typické pro osmdesátá léta). Kytara se ale zajímavě prolíná s dalším hudebním prvkem – íránský zubní lékař (u nás vystudovaný) Musa Imran Zangi proslul už tehdy jako kreativní hráč na percussion a jeho služeb je zde užíváno. Akcentace klávesových akordů a vypilované kytarové téma má svoji podmanivost. Je tady trochu cítit odér Al DiMeoly a trochu i Carlose Santany, který je doplněn výtečným sopránsaxofonem Františka Kopa. Rytmy jsou výrazné, ale střídmé, nijak přehlušované polyrytmickým řáděním, ale spíš máme co dělat s umírněnou polohou. Zavřít oči a člověk se nechá unášet prostorem jako na rogallu….

LISTOPAD – kytarové intro v neuroticky rychlém tempu s asistencí saxofonu přináší vzrušení, které se ale posléze promění v dlouhé tóny doplňované klávesovým bzučením synthesizeru a elektrického piana. Zajímavě znějí ty harmonické sestupy a kombinace rychlých sekaných kytarových akordů s percussion a saxofonem. Člověk by řekl, že měsíc padajícího listí bude ve skladbě zakotven v jiných principech, ale tady se pouštíme do kombinace latiny a názvuků arabské (orientální) hudby. Výtečně proaranžované s dominujícím Kopem a pulsující rytmikou. Šulc není žádný komplikovaný bubeník a jeho hra obsahuje střídmost a přehlednost hry a se Zangim dobře kooperuje. Andršt experimentuje se zvukem kytary ve zvláštních sférických vlnách a pak se jeho hra promění ve hru na přitlumených strunách s osobitými hráčskými proměnami. Technicky bezchybné, muzikantsky kreativní a místy patřičně dravé, jakoby si hrál se žahajícími plameny ohně. Uvědomuji si, že jsem ho takhle ještě neslyšel hrát na žádném albu – dokonce ani nedávno objevené nahrávky s raným Energitem, kde hrál velmi agresivně zněly jinak, než tady. Spousta muzikanty a vzájemného souznění s patřičným vygradováním…..

KRÁTKÉ SPOJENÍ – zase jsme na půdě funku. Charvátova baskytara dostává příležitost si opět trochu zařádit, s nekomplikovanými Šulcovými bubenickými attacky. Andršt a Kop si krásně odpovídají ve svých sólových vstupech a Šonka zde střídá důležité sekané klavesové akordy s dlouhými bzučivými tóny. Tohle už není jazzrock, tohle je spíš elektrický jazz, další výhonek české fusion music. Myslím, že Miles Davis nebo Herbie Hancock by si v takové kapele docela rádi zahráli. Andrštova hra má bezpečnou architekturu a nehraje na efekt, je v přímém souladu s ostatní instrumentací a ve zalidněnějších pasážích poskytuje prostor k uvolněnému kouzlení Kopovu saxofonu. Možná to není úplně nejsrozumitelnější hudební forma, ale i tady náročnější fanoušek hudby a milovník opravdového řemeslného zvládnutí nástroje musí rozpoznat kvalitu. Spousta energie a emocionality ze skladby přímo prýští a sálá, tedy alespoň podle mých pocitů….

PLUS-MINUS BLUES – nebyl by to Luboš Andršt, aby na album nezařadil alespoň jedno blues. Už si člověk začal pomalu myslet, že se své oblíbené hudbě obloukem vyhnul, ale v závěru alba si ho můžeme dopřát. Kopův saxofon dokonale ovládá terén, kytara čeří svými doprovody harmonii s asistencí kláves, důrazných basů a přehledných bicích. V dalším instrumentálním podílu přichází Andršt, aby doplnil kytarové bluesové téma s protahovanými tóny a proharmonizovává celou kompozici až do poslední nitky, jak bývá jeho dobrým zvykem. V dalším vstupu jsem čekal prostor pro Lubora Šonku, který zde hraje klávesové akordy s velkou náruživostí, ale aranžmá s ním už nepočítá a tak jsme v kolektivním finále konečně v cíli s řadou minulých prožitků…..

Andrštova hudební tvorba je zachycena na relativně hodně albech, ať už jsou podepsány jeho jménem, názvy skupin, nebo na albech jiných interpretů a skupin hostuje. Svědčí to o jeho širokém uměleckém záběru a hráčském mistrovství, kterého bychom si měli vážit jako rodinného stříbra. Mám pocit, že Lubošova hudební kariéra přes různá uznání není zdaleka ještě doceněna tak, jak by si zasloužil. Možná je to dáno jeho poněkud introvertní povahou a nezájmem o nějakou mediální reklamu, takže je dnes uznáván hlavně pamětníky a hudebníky.
Album Plus-minus blues je třeba připomenout a vrátit se k němu. Je našlapáno spoustou podnětné a kreativní hudby, která reagovala na zahraniční scénu, ale zároveň dokazuje, že Luboš je nejen supertřída v našich poměrech na kytary, ale i jako skladatel, aranžér a byl a stále je schopen nových kreací. Album to potvrzuje. Pět hvězdiček dám.





reagovat