Stern, Mike - Who Let The Cats Out? (2006)

Dvanácté / pro někoho třinácté / studiové album Mike Sterna se vrací produkčně a dramaturgicky zpátky do dob jeho desek Is What It Is /1994/ a Between the Lines /1996/. 
Jazzové Give and Take /1997/, silně kytarové Play/1999/ se Scofieldem a Friesellem a dvě eperimentální díla s hlasy - Voices /2001/ a These Times /2004/, jsou trochu jinde /ale opravdu jen malinko/ oproti tomutu titulu. Ale ani na Who Let the Cats Out? se Mike nevyhýbá vokálnímu pojetí a na desku o ploše 73 minut zařadil tři zpívané věci, které odzpíval a současně na baskytaru odehrál kamerunec Richard Bona. Dále se na postu baskytary podílí takové hvězdy, jako Victor Wooten /skladba Roll With It/ nebo Anthony Jackson /závěrečná Blue Runway/. O zbylou část basové hry se představují mě neznámí dva hráči - Meshell Ngeocello a Chris Minh Doky, který nahrávku obohacuje o zvuk akustické baskytary. Za bicími se střídají Dave Weckl /král triol/ a Kim Thompson. Na postu kláves a produkce je kdo jiný, než Jim Beard. Sternovy alba se neobejdou bez dalšího charakteristického nástroje a tím je saxofon. Nemí snad v portfolíu MS album, kde by tento nástroj nezahrál /opravdu si nevybavuji a nechci nkoho uvést v omyl, taže kdyby tomu tak bylo, omlouvám se/. Mike na tomto albu poprvé představuje nástroj, který až do tohoto alba ještě u něj dosud nezahrál. Je to docela malý hudební nástroj /jako kluci jsme ho snad měli všichni/ a tím je foukací harmonika. Tato malá věc dokáže divy, když se na ní umí. Harmonika zahraje ve dvou skladbách : ta první je pomalá píseň na postu č.5, Mike si tady prohodil kytary a hraje akusticky, což je svým způsobem u něj běžný jev, že vkládá akusticky-kytarovou baladu do svých desek /najdou se i vyjímky, kdy tomu tak není/. Texas je druhá skladba, kde si foukací harmonika spolu s ostatními zahraje blues. Hodně dobrá věc je Roll with It, která  bude později přepracovaná do zpívané podoby a vyjde jako otvírák na albu Stern & Johnson - Eclectic /2014/.
Od hudby Mike Sterna nelze čekat nějaké větší inovativní rozpětí v přístupu kompozice a kytarového projevu. Sternova hudba stojí na pevných základech jazzu, post bopu a fusion. Jeho tvorba byla zatím bez nějakých větších výkyvů a vlivů nových trendů, co by rozhodily jeho bohatou diskografii. Mike Stern si jede pořád to svoje a to je to, co my od něj chceme poslouchat. Tady uštědřím ****z*****