Moore, Gary - Dirty Fingers (1983)

V létě 1980 začínal Gary Moore (opět) od nuly. Rozpustil kapelu G-Force a s obměněným ansámblem, v němž nechyběl jeho někdejší kolega Don Airey a bubeník od Pata Traverse Tony Aldridge nazkoušel několik nových, pořádně ostrých pecek. Počátkem listopadu s ním v Londýně a okolí odehrál několik koncertů (část záznamů z anglické metropole vyšla o tři roky později na živém záznamu Live at the Marquee) a průběžně míchal sestavou. Tu postupně doplnili zpěvák od Teda Nugenta Charlie Huhn a baskytarista Jimmy Bain, kteřížto se s Garym odebrali do studia nahrát jeho další sólovou desku.

Gary se tentokrát do muziky pustil daleko víc po svém, takže z alba Dirty Fingers srší nasranost na sto honů. Pokud v rámci G-Force s metalovými názvuky jen lehce koketoval, tady jim dal volný průchod skrze metráky sekaných riffů, rychloprstých sól a rytmiky, která dupe na všechno kromě brzdy. Od úvodní pecky Hiroshima je to jízda, ze které slabší nátury budou mít závratě, ale těm otrlejším se budou panenky blahem protáčet. Několik úkroků stranou by se sice našlo (mainstreamověji laděný nářez Kidnapped, závěrečná balada Rest in Peace), jinak se jede v závratném tempu a s vysokooktanovým benzínem v nádrži. Divočiny Run to Your Mama, Bad News nebo Really Gonna Rock Tonight by řezaly snad i diamant, sám nejvýš stavím rázný kus Nuclear Attack. Mooreovi se ale povedl i cover skladby Don´t Let Me Be Misunderstood, v němž tehdy jeho osmnáct let starou předlohu poznali asi jen pamětníci.

Textům tentokrát vévodí líčení hrůz, které v japonských městech Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945 způsobily americké jaderné bomby. Hiroshima i Nuclear Attack rozhodně nejsou uspávánkami na dobrou noc, Garyho texty ale plivou síru i v "méně problémové" vztahové tematice. "Za mnou si stěžovat nechoď", varuje Charlie Huhn v jednom z veršů skladby Run to Your Mama, hrdinku nahrávky Bad News zase vypravěč ošklivě osočuje, že mu v těch nejméně žádoucích momentech nosí smůlu. Snad jen hymnická Rest in Peace nabízí trošku té smířlivosti, protože i v pecce Kidnapped se Gary cítí být "unesen" vlastní zamilovaností.

Jak to bylo dál? Vydavatelství Jet Records nechtělo do amerických obchodů pouštět konkurenci Ozzymu Osbourneovi, protože v USA chystalo na trh jeho sólový debut Blizzard of Ozz, a tak deska Dirty Fingers skončila v šuplíku. Moore hodil flintu do žita a raději se jako námezdná síla upsal Gregu Lakeovi, který zrovna dával dohromady kapelu, s níž by mohl nahrát sólový debut. Zbytek sestavy se rozprchl do všech koutů rockového světa a pohádky by byl konec, kdyby... Garyho turné k desce Corridors of Power v lednu 1983 nezavedlo do Japonska. Kytarista si tam získal poměrně slušnou fanouškovskou základnu, která zhltla živý záznam Rockin’ Every Night – Live in Japan a dožadovala se nášupu. Mooreův někdejší chlebodárce Don Arden zvětřil příležitost a v Zemi vycházejícího slunce pustil do oběhu "ležáka" z archivu Jet Records, který se pak o rok později dočkal vydání i v Evropě. 

Osobně považuju desku Dirty Fingers za esenci toho nejlepšího, co Gary Moore v osmdesátých letech (nebo přinejmenším v jejich první polovině) předvedl. Hutné, našlápnuté album s agresivním feelingem si mě získalo jako perfektní reprezentant Garyho "nebluesové" a "nejazzové" polohy - a také jako smutný důkaz toho, že nehudební okolnosti občas držely pod pokličkou skvělou muziku i tam, kde místo ideologie rozhodoval obchodní kalkul.

stargazer @ 03.06.2026 12:21:31 | #
Jak už bylo vysvětleno v recenzi, teď už je mi jasné, proč je album Dirty Fingers úplně jinde a nenavazuje na desku Corridors of Power. Leželo dva roky v šuplíku a je tudíž hodně příbuzné desce G-Force, ale opproti G-Force je DF mnohem tvrdší, místy skoro metalové. 
Myslím, že Don Arden Dirty Fingers mohl klidně vydat v osmdesátém, protože tohle není konkurence Osbournovu debutu Blizzard of Ozz. 
Tahle deska mě neoslovila kdysi dávno a to samé platí i teď.