Gilbert, Paul - I Can Destroy (2016)

Jelikož je mi jasné, že s novou nahrávkou oblíbenců Mr. Big v nejbližší době počítat rozhodně nemohu, do cesty se mi připletla zmínka o přípravách nové desky hnacího motoru kapely, kytaristy Paula Gilberta. Namlsán skvělou sbírkou Vibrato, dlouho jsem neváhal a dal pro jednou opět průchod emocím, zariskoval a nechal si zaslat, dodnes ještě horkou, novou nahrávku I Can Destroy. Že půjde o uvolněné, širokospektrální, s vícero styly koketující a náročnější kytarové album jsem tak nějak počítal. Přesto, po zatím pouze zběhlém ponoru do tohoto díla (poslechy by se dali spočítat na prstech obou ruk), nezakrývám za
a) překvapení - čekal jsem větší mistrovi jazz and fusion choutky, či širší experimentální záběr hnaný do vyšších obrátek.
b) nadšení - nad celkovým podstatně rockovějším vyzněním desky a uspokojení, pramenící z neutuchajícího feelingu, kořeněného silným entusiasmem pro danou věc.

Tuto nastolenou cestu podporuje opravdu solidní škála hudební produkce(z podstatné části autorská), která zde ve svých 13 číslech operuje ne s nijak přehnaným stylovým maximem, přesto mantinely nejsou striktně dány a hlavně, hlavně nahrávka dokáže po krátkém časovém úseku, který ji posluchač nakloněný neokleštěné muzikální fazóně věnuje, dokonale proniknout jeho nitrem. Z písní doslova sálá pozitivní nálada a duch této kolekce se pohupuje na poskakujících notách se šibalsko čertovským úsměvem.

Od prvních chvil Everybody Use Your Goddamn Turn Signal- jsem lapen, její nepevný rytmus a roztodivná fusion roztříštěnost mne silně přitahuje, zvuk je krystalicky čistý, vokál místy až bizardně hračičkovsý a kytarová sóla které Paul přikládá, mají svérázný dozdobovací charakter, jdou rychle do hlavy a baví.
Metalovějším příklonem se netají hned následující, drtivými bicími opatřená I Can Destroy- kde hlavní vokální part Paul přenechává svým spoluhráčům.
Dravost třetí Knocking on a Locked Door, střídá silně pohodová, jazzem načichlá One Woman Too Many- která v sobě ukrývá blahodárně očistné tendence, ukryty v podmanivě muzikálním krunýři.
Do bluesových vod se ponoříme západním tradicionálem opatřenou Blues Just Saving My Life. Do kontrastu k ní, je postavena píseň Make It (If We Try)- bravůrní rokec s živelnou Glbertovou hrou, skvostnou rytmikou a krásným intonačním vyzněním. Kdo že má zásadní vliv na charakteristiku balad Paulovy hlavní kapely, je nám jasné při Love We Had- parádnicky vystavěné, pro španělky zkomponované věcičce. Vůbec, konec alba zásadně zpomalí a jestli to do této doby nebylo vůbec potřeba, zde cítíme blahodárný zklidňující vliv, který ještě více prostupuje následující I Will Be Remembered.
Desku uzavře Nugetův živočišný cover Great White Buffalo.

Pro milovníky kytarových (zpívaných) desek, bude tohle určitě zajímavý tip a zpestření domácí fonotéky.
reagovat

horyna @ 05.08.2016 08:18:54
Easy co tohle, novej sólovej Gilbert, zrovna ho hraju a jsem pozitivně zasažen i nakažen :-) nebo tvorba mateřské kapely, já je teda můžu hodně, jak u tebe???

EasyRocker @ 05.08.2016 08:30:30
horyna: tady jsem nepolíben - v kytarových mistrech moc velkou sbírku nemám, jen vlastně věci od Satrianiho, kterého mám mimořádně rád, a Vaie. Gilberta, Malmsteena a další bohužel nemám :-/

horyna @ 05.08.2016 08:38:01
neva, neva jdeme dál v našem testu :-) (ale je to fákt dobrý