Kingcrow - Phlegethon (2010)

Phlegethon je prvním albem Kingcrow, kde se jako hlavní vokalista prezentuje Diego Marchesi. Ve srovnání s pozdějšími alby mám pocit, že tady svůj výraz teprve hledal, přesto je jeho přínos pro tuto nahrávku v pravdě esenciální. Výchozím vyjadřovacím jazykem je tu progresivní metal, ze kterého kapela odbíhá k písňovému rocku, hard rocku a různým rockovým fúzím. Phlegethon bez kompromisů ustojí srovnání s mladšími alby, konkrétně třeba s Eidos, které je pro mě zatím nejzdařilejším dílem Kingcrow. Na Eidos najdeme hudbu podmanivě klikatou a rozlitou do drobných tématických pramínků; v rámci konceptu soustředěnou. Hudební obsah na Phlegethon je zase o něco pestřejší a na některých místech i více umírněný. Každopádně je to album, které stojí za to slyšet.

Příběh s mnoha významy je tu vystavěn v koncepčním rámci, střídají se nálady, tempa, riffy s blokovou harmonizací, instrumentální pasáže se zpívanými čísly... Ve vyhrávkách kapela tu a tam sáhne po nepravidelné rytmizaci, nejde přímo o math rock, spíš o rytmicky modifikované figury. Zvyšuje jimi expresi i účinek kontrastních hran. Úvodní část alba je, až na drobné vsuvky, instrumentálním vstupem do příběhu, mocnými riffy tu prostupují drobné vyhrávky a kapela vytváří typickou modrošedou kouřovou atmosféru. Příznačný kytarový riff z The Slide se nám během příběhu ještě několikrát objeví. Prvním zpívaným kusem je až třetí položka Islands, texty jsou jako obvykle nejednoznačné, zobrazují symboly osudových rozhodnutí, konečnost, ale i fakt, že o ty opravdu důležité změny se musíme zasadit my sami. Kapela si hraje s metrickými změnami a v písni, která je "na čtyři" (hraje se ve 4/4), vám refrén, v okamžiku, kdy se začnete nořit do hlubin, ("Down it the deep of a dying heart's believer...") servíruje v třídobém členění. Nastavte si čas 4:24 a začnete se valčíkově vlnit. V The Great Silence se nám v rámci koncepční provázanosti celku vrací příznačný motiv z úvodní skladby a za zatěžkanými riffy kytar se instalují kulisy samoty, ticha a směsi vzpomínek.

Střihem se dostáváme do zklidněné části Lullaby For An Innocent s podstatným poselstvím pro hlavního hrdinu (tedy pro každého z nás): nejsi sám! I'm next to you! Zpívaný úsek je chytře bez bicích, postavený jen na vokálech, táhlém basovém tónu a klavíru, zní to velmi dobře. V další části písně je procítěné zpívání prošito kytarovým sólem, celek zní působivě, než se jako úplné finále objeví obehraná a fádní figura, která, když se přidá sólo na akustickou kytaru, nemá daleko ke kýči. Jestli si to chcete "užít", nastavte si čas 4:12. Následující Evasion je také vystavěna na riffu, který už v úvodu alba zazněl a vůbec to není špatná věc. Refrén ale není příliš originální a harmonický postup v něm jsme přesně v této podobě slyšeli už mnohokrát. Kapela použila opotřebovanou harmonickou šablonu. Je to škoda. Vše se zase v dobré obrátí s Numb (Incipit, Climax & Coda), což je tady asi nejčlenitější skladba, plná změn a zajímavých postupů.

Poslední část alba zahajuje až rozverná A New Life, soft rock prostřílený údernějším kytarovými vyhrávkami a optimistickým poselstvím. Tady jsou Kingcrow od svého konceptu asi nejdál, když Marchesi spustí "The sun is rising up today", je to možná až moc uhlazené a nasládlé. Nebudu raději psát, koho mi tady připomínají. Úsek naštěstí není dlouhý. Trochu exotických struktur najdeme v kytarových vyhrávkách, akustických i těch hřmotných, skladby Lovocaine. Ta patří k vrcholům alba a kytarové sólo v ní se mi líbí nejvíc. Obligátní příspěvek několika alb Kingcrow představuje série Fading Out, tady jako part III. Použitím neobvyklých stupnicových postupů navazuje na předchozí Lovocaine a jelikož zní flamenco, máme tu směs se španělskou příchutí, která se několikrát převalí z boku na bok, zhoustne, aby se vám nakonec před očima cudně vybarvila - úsek od 4:30 je zfúzovaný etno rock. Hezká věc. Titulní a nejdelší skladba alba Phlegethon poodhaluje kontury nezřetelné pointy o vyrovnání se s osudem. Je to hudebně i konstrukčně svým způsobem album v albu, nádherná a barevná věc, která dá zapomenout na některé drobné výhrady.

Phlegethon je první zásadní album, které Kingcrow natočili. A také první album, kde je Diego Marchesi v roli hlavního zpěváka. Phlegethon představuje skutečný zlom v tvorbě souboru a jde, i přes drobné výhrady, o výborné album. Kritické glosy nakonec nejsou v rámci celkového konceptu alba až tak podstatné. Jako celek album funguje skvěle.
reagovat

Konnie @ 26.05.2020 19:52:42
Danny: Když jsem si to album našla na YT, tak v seznamu chyběla zmiňovaná Evasion - asi náhoda. Poslechla jsem si ji ale zvlášť a... asi by mi nevadilo, kdyby tam nebyla :-)
Ale jinak se mi to líbí, moc. Nejvíc asi Numb, Lovocaine a vůbec ne tichá The Great Silence. Škoda, že není delší... Ani Wasching the Memories není špatná, i když mi ten motiv něco připomíná... ale ty kytarové kudrlinky, místy skoro jakoby šmrncnuté arabskou melodikou, mě zaujaly.
Děkuju za pěkný hudební zážitek!