Dream Theater - A View from the Top of the World (2021)

Na Dream Theater miluju, jak se pořád učí - i když jim to někdy chvíli trvá a i když přes veškerou lásku nepochybuju, že důvody, proč tu káru pořád táhnou dál, budou zčásti pragmatické. Tak se stalo, že když je okolnosti dovedly k tvorbě nové desky ve chvíli, kdy měli být úplně jinde - na pandemií zrušeném světovém turné - , byli připravení a dokázali této šance využít na maximum.

V prvé řadě za poslední roky pochopili, že nejsilnější jsou všichni pohromadě a že barák se nesmí stavět od fasády, tedy že z melodií a orchestrací rockové album neslepíš, což drtivě prokázalo The Astonishing. Asi pomohlo i to, že melody boys Petrucci s Rudessem byli na počátku skupinových sešlostí už lehce kreativně vybití sólovými projekty, respektive prací na LTE3, a LaBrie načuhoval jen online, takže se při komponování výrazněji prosadila rytmická sekce.

Vzniklo album, na kterém není jediná zbytečná nota a všechno drží pohromadě tak těsně, že chvíli trvá, než do téhle křišťálové jeskyně proplavete, ale jakmile se vám to podaří, odměna je veliká. Nepamatuju si, kdy mi naposledy 70 minut připadalo jako maximálně 40, a to i při stopadesátém poslechu. Kdy jsem naposledy připálila oběd, protože jsem prostě nutně musela na tuhle pasáž být co nejblíž reproduktorů. Ta deska se mnou něco udělala.

Vrátila mě po dlouhých letech naplno zpátky k Dream Theater. Změnila způsob, jakým vnímám hudbu - něco mi opravdu cvaklo v hlavě. Když si teď pustím jakoukoli jinou muziku, slyším v ní věci, které tam předtím nebyly, všechno vnímám jasněji, zřetelněji... Vrátila mi radost z hudby a snad i ze života, společně s květnovým pražským koncertem, který mě vykopnul do rauše během pěti minut a skončil stejně jako album nějak strašně brzo.

Je mi jasné, že na podobné zážitky se musí něco zvenčí potkat s něčím uvnitř a že popis alba, u kterého zážitek proběhl, nemá moc evokovat totéž v někom jiném - to bych dneska milovala Rush, a místo toho mi je příliš nadšený kamarád totálně zprotivil. No, klidně si tyhle nové Dream Theater nechám sama pro sebe, takže pojďme zpátky k desce.

Mike Mangini sice vlivem stísněných podmínek v domácím studiu DTHQ přišel o půlku bicích, zato ho na ten zbytek nechali hrát, co hrdlo ráčí (a později také promluvit do finálního mixu - i když jsem si jistá, že Andy Sneap přeháněl, když mluvil o padesáti stranách poznámek). A zvukový inženýr Jimmy T se musí v noci budit, aby ho příliš netlačila svatozář, protože za to, jak vyvážil nároky pěti geniálních muzikantů, z nichž každý by svůj part mohl bez větších úpravy vydat jako sólovou desku, si ji nepochybně vysloužil.

Precizně vysoustružený zvuk je nejzřejmější devizou alba a byl to zpočátku hlavně on, který mě u poslechu držel - jinak mi všechno trochu splývalo. Nakonec ale tuhle kompaktnost, kterou neruší žádné individuální trylkování, vnímám jako velkou přednost. Oproti Distance over Time, kterou považuju za kolekci slušných až velmi slušných písní, tohle je jeden velký celek, rozčleněný na mikroúrovni spoustou drobných průhledů mezi jednotlivými nástroji (ten mix! ten mix!), takže nechává prostor k nadechnutí, i když šlape na plný plyn od začátku do konce.

Chybí tu tklivá balada - nejblíž klidnější poloze jsou dvě nejkratší skladby, Invisible Monster a Transcending Time, i když ta má zároveň potenciál stadionové halekačky. Chybí tu jednoznačný hit - když už, spíš než Grammy ověnčenou The Alien za něj považuju Awaken the Master, na které víc než Petrucciho osmistrunku obdivuju prsty a slova Johna Myunga. Chybí tu zdánlivě jasný rukopis - ale to, že je nějaká situace nepoměrně složitější, než co běžný smrtelník postihne prostým okem nebo uchem, neznamená, že v ní není řád.

A právě tohle na těchto nových Dream Theater oceňuju (vedle titulní skladby, která je nejlepším epickým kusem kapely od dob Octavaria), i když pro někoho budou ze stejného důvodu za bezduché psí čumáky - nesnaží se ždímat city nebo předestírat barvité scény. Nabízejí prostor k vlastnímu vnímání a ohledávání celé té krásy. Vnášejí řád do chaosu vesmíru, a je to řád velmi precizní a ukázněný. Ten ohňostroj se spustí ve vaší hlavě, jestli se kontakty zdárně propojí, a může to být opravdu veliká jízda.
reagovat

Poki @ 02.08.2022 20:20:08
Moc pěkná recenze! Těmi se to tu bude doufám brzy jen hemžit :-)
Desce musím dát další plně soustředěný poslech…

vmagistr @ 02.08.2022 23:00:42
Co se téhle kapely týká, jsem takový věčný nováček. Od kamaráda jsem cca před 15 lety dostal darem CD Awake a čas od času ho v přehrávači protočím, ale nějaký hlubší vztah jsme zatím nenavázali (jakože s Dream Theater, s kamarádem hodláme nadále zůstat jen kamarádi :) Před nějakou dobou jsem ale zkusil debut a přišlo mi to dobré. Tak uvidíme, jestli z toho časem bude nějaká romance.

Judith @ 01.10.2022 22:46:55
Opožděně děkuju za milé přivítání - a přemýšlím, jak je to s tím "naposloucháváním". Asi nejspolehlivějším ukazatelem pro mě je, že mám potřebu se k nahrávce vracet, protože to pokryje jak případy, kdy se mi na první poslech něco líbí (což samo o sobě není záruka hlubší stopy, ale někdy se povede, že člověku album nebo kapela okamžitě sedne), tak případy, kdy deska chce nějaký čas, aby v posluchači uzrála. Konkrétně tady jsem po několika protočeních v přehrávači CD víceméně odložila (úplně první dojem z celku byl: zajímavé, ale WTF, co to má být?). S odstupem pár dnů jsem zaregistrovala, že se mi vynořují útržky, které si nedovedu zařadit na starší desky, a to mě k ní teprve opravdu přitáhlo. Myslím, že je to u takhle složité, intenzivní a relativně dlouhé nahrávky prostě hodně informací najednou a hlava se tomu může bránit - když jsem album začala poslouchat, muž mi řekl, že jsem si zpívala ze spaní! Je to záhada, co člověka osloví...