Uriah Heep - Chaos & Colour (2023)

Uriah Heep je v súčasnosti najlepšia veteránska hardrocková skupina. Keďže Deep Purple sa stali karikatúrou samých seba, nemajú veľmi konkurenciu. Napokon, velikáni typu Black Sabbath alebo Led Zeppelin už dávno neexistujú. Najnovší album Chaos & Colour vyšiel cca po piatich rokoch od predchádzajúcej štúdiovky Living The Dream a to tiež svedčí o tom, že sú Uriáši príčetní a netlačia zbytočne na pílu.

Teda, aspoň v rovine nadprodukcie. Inak majú životnej miazgy na rozdávanie. Jedenásť skladieb má energiu ako stredne veľká atómová elektráreň. Kapela neprináša nič nové, ale ani nie je úbohou imitáciou, tieňom samej seba. A to je niečo, čo si na starších muzikantoch vážim. Aké ľahké je stratiť zmysel pre mieru, realitu, infantilne sa snažiť ísť s dobou a ostať všetkým na smiech. Aké ľahké je stratiť cit a vydávať jedno prázdne chipsové vrecko za druhým. Akýsi nezdravý obsah hrkoce na dne, ale inak sa predáva vzduch.

Neviem, či má zmysel venovať sa skladbám, dostanete všetko to, čo od Uriah Heep čakáte a čo na svojich albumoch hrajú dobrých pätnásť rokov. Mix gitarovo-klávesového hard rocku s povinnými vypaľovačkami (Save Me Tonight), spevnými hymnami (Hail The Sunrise), baladami (One Nation, One Sun) a monumentálnymi ťaživými kúskami (Freedom To Be Free) nesklame. Nakoľko Uriah Heep fičia od roka 2008 v striedavom režime kvality slabšie – lepšie – slabšie – lepšie (Wake The Sleeper – Into The Wild – Outsider – Living The Dream), priznávam, že do novinky som sa nehrnul. Napokon som si povedal, že tento rok už toho aj tak veteráni veľa nevydajú, je ich stále menej, nuž som sa rozhodol dať digipaku šancu. A neľutujem.

Je to dobrý album. Asi by som mu samostatne stojacemu vedel nadeliť i štyri hviezdy, ale v mojom preferenčnom rebríčku diskografie kapely ma zatiaľ nedokázal ohúriť natoľko, aby som si mohol povedať, že som z neho paf. A vy?
reagovat

Judith @ 19.03.2023 18:28:02
Album jsem si zatím pouštěla asi pětkrát, ne jako cílené "naposlouchávání", pokaždé jsem na ně měla chuť, což je samo o sobě celkem slušná vizitka. Z tvorby Uriah Heep znám jen rané období a nejsem si jistá, jestli bych poznala, že jde o stejnou kapelu, kdyby Chaos & Colour někde začalo hrát - asi je realističtější brát současnost jako novou kapitolu a v podstatě už jinou skupinu, i když při bližším zkoumání tam důležité rozlišující elementy vlastně jsou.

Líbí se mi hlavně delší skladby, kde se trochu víc realizovali autorsky, asi nejvíc mě zaujala You'll Never Be Alone a překvapilo mě, o čem tahle rozmáchle barevná věc je - o jakési podivné bytosti, která unáší pod zem děti, co se příliš nechají unést fantazií a zaberou se do hraní! No a nemá to moc happy end. Hudba je výrazně imaginativní, hlas magicky podmanivý, ale přitom je to textově docela drsná záležitost a ve výsledku spíš varování před ztrátou kontaktu s realitou, nebo minimálně poukaz na dvojsečnost snění a představivosti... a člověk to ví a stejně se těmi kouzly nechá rád unést. Tohle rozehrát na osmi minutách, klobouk dolů.

hejkal @ 19.03.2023 20:17:46
Pre mňa sú Uriãši istota. Aspoň s Byronom. Potom prišlo klasické tápanie skrz 8. dekádu a pokusy o preklenutie 9. dekády 20. storočia. To ide mimo mňa. Od Wake The Sleeper ich sledujem pravidelne a tesne pred 1. vlnou kovidu som ich konečne videl naživo. Ako inú kapelu ich nevnímam, pretože stále hrajú plus- mínus to svoje a pokým je tam Box, je to pre mňa OK. Inak, mimo záznam, najlepší novodobý album je podľa mňa Into The Wild. Ten sa vyrovná klasickým dielam zo 70. rokov bez námahy.