Cobham, Billy - The Art of Three (2001)

V roce 2001 se Billy Cobham pouští do experimentu, který v jeho kolekci doposud vydaných alb něměl obdoby. The Art of Three je live akustická nahrávka tří slavných. Billyho není třeba řešit. Má zde na Rockboardu profil a poměrně obsažnou /ne však kompletní/ diskografii. Kenny Barron je skvělý americký pianista a v oblasti jazzu patří do top třídy a Ron Carter - kontrabas, je hudebník, co nahrával s Milesem Davisem jedno lepší album, jak druhé. Byl však nucen odejít, když si Davis usmyslel, že jeho tvorba půjde jinou cestou ... cestou elektriky. Ronovi byla nabídnuta možnost u MD zůstat, ale za podmínky, že bude hrát na elektrickou basu. Carter se s Davisem domluvili na ukončení spolupráce, protože Carter odmítl hrát elektricky. 
A zajímavost : Ron Carter hraje na kontrabas československé výroby.

Album TAoT je kolekcí jazzových standardů, z těch známějších bych jmenoval Stella by Sarlight, Round Midnight a Someday My Prince Will Come. Album nepatří zrovna do skupiny těch kratších stopáží. Má 73 minut, což může být pro někoho tak dlouhé, že se v tom začne plácat...jako já kdysi. Úplně nejlepší je to poslouchat v relax modu. Při nějaké činosti, třeba cestování, vaření, uklízení nebo kutění se koncentace pro vstřebání této muziky vytrácí. Aspoň za mne.
Po hudební stránce a výkonech je vše podáno ve špičkové kvalitě. Rytmická sekce Cobham - Carter si rozumí víc než dobře. Billy si na tomto projektu vytýčil nové mety. Jako bubeník zde hraje víc technicky, než dynamicky. Jemné bicí tempa, metličky, hodně jemných činelů a dalších bubenických záležitostí se kombinují s kontrabasem Rona Cartera. Jako rytmická sekce vše vymazlili do posledního detailu. Stačí si poslechnout jejich jamování, třeba v Autumn Leaves. Když připočtu famózní hru na piáno Kennyho Barrona, který tomu všemu staví melodii, něhu, lásku, cit a stejně tak i živelnost, vyjde mi, že tohle koncertní dílo z evropského turné je poměrně zajímavý jazz. 

Kdysi jsem tohle album opentlil ***z***** dnes bych v pohodě desce udělil o jednu navíc. 
Další zajímavý a novátorský počin v Cobhamově portfoliu. 
Mám ve své zbírce cd tří takováto tria v podání piáno, kontrabas a bicí. Nejvíce mě oslovilo trio Clarke, Hiromi & White - Jazz in the Garden /2009/, ale i The Art of Three je moc zajímavé a podmanivé.
reagovat

stargazer @ 08.09.2023 17:15:33
Na jazzu miluji to, že můžu přijmou originál dané písně, tak jak ho cítí a vydal autor a stejně dokonale ho dokáže "jinak zahrát" i někdo další. Jazzová tria jsou pro mě ten základ. Vše je čisté a jasné. Jak ze strany hudebníků, tak i z druhé strany - posluchačů.

chimp.charlie @ 08.09.2023 20:26:14
Tria mám taky rád - tam se pozná, co v kom doopravdy je, tam se nikdo za nikoho neschová.