Swans - Birthing (2025)

Poslední velká deska skupiny. Swans dle vyjádření Michaela Giry nekončí, ale napříště se hodlají zaměřit na menší, příležitostné projekty bez stálé sestavy a koncertních šňůr. Tak tedy ještě jednou "big sound"... jakkoli ve srovnání se staršími alby působí novinka nezvykle klidně, jemně, vlídně a - což je nejvíc překvapivé - snad až radostně. Velebný dojem nenavozuje skrze drásavou intenzitu a dusivé hypnotično, ale čistě svým trváním a pocitem, že je člověk svědkem něčeho mimo běžné souřadnice chápání. 

Dvouhodinová kompozice se rozebíhá jen zvolna, téměř polovinu první dlouhé skladby se čistě jen navozuje atmosféra, než se poprvé propadneme do rytmu, a stejná péče je ve velkém celku věnována hladkému přistání: závěrečná dvacetiminutovka nemá jiný účel než nechat doznít zážitky a v podstatě sestává z kytarového echa. Nebesky klouzavá a smýkavá kytara společně se skandovaným refrénem tvoří též substanci druhé I Am A Tower. Jako reprezentativní ukázku lze doporučit třetí, titulní skladbu, v níž kapela ukáže všechny karty a střídáním výrazových prostředků modeluje scénu i dění.

V polovině desky přichází kratší a výrazná Red Yellow... a dál už při nejlepší vůli nevím. Nevím, co slyším, jen vím, že to ve mně hezky pracuje a rozprostírá všeliké nálady, zvláště za pozdních večerů. Tma Swans sluší, bez debat. Poslech Birthing je trochu jako večírek, na který si všechno důležité donesete sami, deska potřebuje vstřícně naladěného posluchače. Což ostatně platí o celé skupině: Swans musíte mít rádi, abyste je mohli mít rádi. Je to záhada, hlavolam. Ani jednou jsem ale neměla chuť album vypnout, pokaždé mě vtáhne a vždycky si odnáším zážitek. Maximální.

zdenek2512 @ 09.08.2025 20:42:20 | #
Swans jsem poznal díky desce Holy Money, na této desce je jedna skladba zpívaná Jarboe, já jsem velký příznivec žen v rocku a ženského zpěvu už od Janis Joplin a Grace Slick. V té době vyšla deska Children of God a sólové desky Jarboe a Michaela Giry vydané pod názvem Skin, tohle vedlo k tomu, že jsem začal sbírat vše co skupina vydala, dospělo to k tomu, že jsem byl na koncertě skupiny v KD Eden v Praze, pro mě obrovský zážitek, hudební i atmosféra připomínající koncerty Plastic People Of The Universe. Mám k dnešnímu dni skoro všechno co skupina vydala, mám rád všechna období od pekelného rachotu po až folkovou náladu posledních desek. Tebou recenzovaná deska je výborná, už pro svou uhrančivost, nevadí mi ta délka. 

Judith @ 10.08.2025 10:45:28 | #
Též mi délka alba nevadí, přijde mi, že hudba posluchače provádí celým zážitkem a nechává ho všechno vstřebat. Akorát se hlavně pozdější dění dost těžko popisuje. Přesto vnímám vyvolané stavy jako mnohem jasnější, bdělejší. V tomto ohledu se Swans proměnili hodně. Deska není jen o zrození, spíš o přechodech životního cyklu a nevyhnutelnosti celé pouti. V jednu chvíli se valčíkovým rytmem zpívá: "Končí to? Opravdu to skončí?" Ano, vše mine, chtělo by se říci s dávnými mudrci (nebo třeba Kiplingem). A jinde: "Už ne víc, tohoto..." a zní to majestátně, přesto víc smířeně než hrozivě nebo vzpurně. Metamorfózy, pouštění. Je to sakra dobrá deska. Nepochybuju, že podobná témata a zážitky si někdo druhý může projít díky úplně jiným zkušenostem, Swans nejsou povinná jízda milovníka hudby; mně zkrátka sedí. Skupinu jsem poznala díky Rockboardu a jisté kontroverzi, která je provází. Pro mě jde o živel, v němž se od začátku pohybuju naprosto přirozeně, stejně jako jsem nikdy nemusela "naposlouchávat" třeba takové Univers Zero.

jiří schwarz @ 12.08.2025 00:25:35 | #
Tuhle skupinu jsem neznal. V poslední době mně kamarád, DJ strejda Spotify, párkrát naservíroval Swans pod nos (strejda ví, co mám rád) a zaujali. Vokál Jarbou je mi jistě příjemnější, než ten Girův. Prohrabávám se tohle deskou, je to těžký kalibr. Přemýšlím, jestli mám tolik času tu dlouhou věc strávit a věnovat se jí, nebo radši zkusit jiné desky Swans; jsem spíš nakloněn druhému scénáři.