Akkerman, Jan - Tabernakel (1974)

Křišťálově čisté tóny hrané na loutnu navodí nostalgii po renesanční zámecké hudbě 16. století a vzdálí nás dnešnímu civilizačnímu chaosu a tlaku.
Akkerman v citlivém aranžmá dokáže propojit prvky renesanční hudby s doprovodem smyčcového tělesa a nevýbojné rytmiky a nádherné vrstvení harmonií přináší skromnou vznešenost bez nafouknutého patosu. Velmi estetické a příjemné, přitom vůbec ne kýčovité.

Pokud jste patřili k těm, kdo si ještě v r. 1990 koupili na CD Keltskou kytaru Michala Hromka, tak se na tomto albu částečně najdete..

Akkerman kupodivu nesáhl po holandské renesanci, ale zaujala ho spíš anglická scéna. Jeho interpretační výkon má vskutku precizní výraz. Není to zemitý rocker, který začínal ve stodole, nebo garáži, ale metodický a disciplinovaný hudebník, který dokáže hrát složitá klasická témata, ale i drsný nekompromisní rock náročnějšího typu.
Interpretuje dílo anglického skladatele a kytaristy Johna Dowlanda, ale přihlásí se nám alternativní verzí vlastní skladby HOUSE OF THE KING, kde prokresluje rockové téma, bez aplikace Van Leerovy flétny, zato s připojeným aranžmá smyčců. Ty trochu v daném soundu připomenou o něco později aplikované orchestrace "neviditelného" člena Jethro Tull - Davida Palmera...
Ale jsme zase na klasické půdě kompozice Anthonie Holborneové, Johna Dowlanda a Thomase Morleye jsou famózní. Jde z nich vnitřní klid a vyrovnanost a zároveň ona deklarovaná britská zasmušilost odlehlých krajin severně od Londýna.
Na půdě kontinentální Evropy byl v té době pravděpodobně jediným hudebníkem, který dokázal propojit nepropojitelné břehy klasické a rockové hudby a přitom byl respektován oběma těžko slučitelnými tábory posluchačů...
Překvapí, že zvolil v některých skladbách slavnou americkou rytmickou jednotku skupin Vanilla Fudge Beck Bogert And Appice a Cactus - baskytaristu Bogerta a bubeníka Appice (mimochodem velmi respektovaného bubeníkem Zdeňkem Klukou s brněnských Progres).
Soběstačný Akkerman si ovšem nahrál řadu nástrojů docela sám bez cizí asistence.
Dramatický náboj se objeví ve skladeb JAVEH, kde se protínají akustické kytary, loutna, smyčce a percussion v náladotvorných obrazech, které se přibližují k filmové hudbě. To prokreslování tématu je velmi působivé a povznášející...

Závěrečné téma v delší stopáži přináší novou estetiku ve formě klasické suity, ale na druhé straně se ženské sbory propojují s varhanními rejstříky a zvonky a do hry vstupuje sitar (nebo tzv. sitarová kytara), která naopak přináší jiné harmonické pojetí a potom už dobře seřízená rytmika velmi přesně, aniž by přebíjela ostatní nástroje žene skladbu ve zrychleném tempu vpřed. Appice dostane příležitost blýsknout se svou perfektní soukrou s Bogertem někde na pokraji jazzrocku
a Akkerman se po delší době opět chápe elektrické kytary, aby se ústrojným způsobem zapojil do hry. Je to jiné pojetí než u Focus, ovšem stejně podmanivé a energeticky rozpoutané, po chvíli zakončené úderem do gongu a vrací se nám zpět téměř církevní charakter skladby propojené se sborovým zpěvem na kůru.
Následuje volnější téma zvonivých akustických kytar doprovazených smyčci, ale z pozadí i varhanami a flétnami. Všechno vkusně zaranžováné do pevného tvaru, ve kterém je prostor i pro elektrickou kytaru. Epilog přináší obraz klasické katolické mše a uvádí celý opus do finále...

Některé postupy můžete v jisté identičnosti nalézt i na albu Premiata Forneria Marconi - World Become The World (1974)
Album a jeho aranžování potvrdilo, že Akkermanův odvážný záměr propojit tak subtilní nástroj, jako je loutna s další orchestrací je možné a účinné a není jen muzeální záležitostí historie.
Akkermanův portrét v tlumeném hnědém tónu sice nemá sílu světově prolulého holandského šerosvitu, ale do náladotvorné koncepce mi nenásilně zapadá.
Vzhledem k odvážnému propojení několika hudebních forem s loutnou v době, kdy svět žil hardrockovými výboji a vzhledem k tomu, že projekt v téo době nezapadl a dočkal se kladnými přijetím odborných kritiků v Holandsku i Británii, dávám plný počet hvězd!
reagovat