Who, The - Who Are You (1978)

Britská skupina Who prošla od svých začátků řadou stylových proměn a pokud mohu soudit, myslím, že v každém tom období uspěla se ctí a dokázala, že uvnitř kapely dřímá neklidný kreativní duch. Těšila se pověsti „nejlepší rockové kapely“ po stránce pódiových show a jejich energetický potenciál ani s přibývajícími léty jakoby neztrácel na síle….
Album Who Are You je alespoň pro mne jakýmsi kapelovým milníkem. Nemyslím, že je to jejich umělecký vrchol, ale podle mého názoru tímto albem pravděpodobně naposledy dokázali, že jejich pověst mimořádného hudebního sdružení je zcela oprávněná. Není lepší než Tommy, ani Who´s Next, ani Quadrophenia, ale zase lepší než Who By Numbers. Pořád je na albu znát kreativní přístup, smysl pro experiment, nadsázku, hravost, ale i kolektivní soudržnost, která kapele vydržela už od poloviny šedesátých let.
Od tohoto alba to už bohužel platit nebude – Who Are You je posledním projektem, na kterém se podílel legendární bubeník Keith Moon, který bohužel v r. 1978 doplatil na drsných rockový životní styl a po kombinaci alkoholu a heroinu odešel do rockového nebe.
To byla pro Who velká rána. Nebyl to sice frontman kapely a ani se zásadně nepodílel na autorském přínosu v rámci repertoárového pojetí, ale jeho osobitý a těžko napodobitelný bubenický styl divokých přechodů, kterými zdobil jejich skladby se stal minulostí a třebaže za čas jeho post zaujal Kenny Jones, už to nebylo ono. Ani po umělecké, ale bohužel ani po lidské stránce. Sympatický rtuťovitý rarach Keith byl nenahraditelný i jako kapelový kumpán.
Proto si Who Are You dokáži považovat jako jejich hudebního milníku, kdy definitivně skončila jedna slavná éra skupiny.

NEW SONG – důrazný rockový nástup. Jak už bývá u Who zvykem, melodická linka zde kraluje. Jí se podřizují všechny ostatní postupy. V instrumentaci vnímám hodně přítomných kláves – synthesizery a varhany, které dokreslují melodickou atmosféru a dotvářejí i atmosféru. Moonovy bicí nástroje se hlásí častými divokými breaky a šustěním činelů – je to prostě výrazný rockový úderník s citlivým přístupem ke hře, třebaže na koncertech se proměňoval v ďábla. Pete Townshend je zde svými zásadními kytarovými záseky a modifikovanými riffy. Pro mnohé nebyl jako kytarista vedle Claptonů, Pageů, Blackmoreů, Leeů, Greenů dostatečně kompetentní, protože nehrál klasická dlouhá sóla exhibičního typu. Jeho hráčské mistrovství tkvělo v momentech překvapení a drsné rockové zásadnosti. Připojím-li oslavný pandán na vynikající baskytarové attacky Johna Entwistla – máme tu recept na výtečnou rockovou skladbu….

HAD ENOUGH – dobře seřízená vokální linka a sbory jako z šedesátých let, pevné, klenuté a přesvědčivě živočišné. Použití ARP synthesizerů vytváří smyčcové krátké nástupy a kloubení stylizovaného patosu s přirozeným písničkářstvím nachází stav dokonalého splynutí… Jako host na synthesizer se zde objevuje přítel kapely – Rod Argent

905 – skladbu napsal John Entwistle a také si ji zazpíval a připojil experimentování na Polymoog synthesizer ve vlastním studiu. Dovytvářel tak atmosféru prostorového vnímání jeho harmonických postupů. Towshend připojil experimentování na ARP 2500 a máme tu nezvyklé hudební postupy

SISTER DISCO – Townshend reagoval na vzedmutou vlnu nekritického zájmu o diskotékovou hudbu a vytvořil ironický derivát hudebního stylu, v němž dává vyznít opět synthesizeru ARP 2500 a Roger Daltrey svým pěveckým vkladem přináší divadelní nadsázku v patetických gestech. Skladba se stala i v pozdějším obdobím hitem kapely a neobešel se bez ní žádný koncert, třebaže za baterií seděl už Kenny Jones. Dobře zaranžovaná skladba – přiznám se, že mám v repertoáru Who oblíbenější skladby, což ale neznamená, že bych tím chtěl skladbu sestřelit. Dějí se zde filigránské záležitosti v rytmech a aplikacích instrumentace o zpěvu nemluvě….. Akustické kytary v townshendovském stylu. Sekané doprovody a rozlamované akordy mají svoji přitažlivost, včetně simulovaných smyčcových náletů…

MUSIC MUST CHANGE – cinkání padající mince…. Zajímavé hudební téma. Zpívající Townshend má místy hlas jako Mayall (!?) – pak ovšem postupy naberou patetický divadelní timbr jako v dobách rockové opery Tommy a vzniká nám tady zajímavý hudební derivát. Úsporné použití instrumentace, stojící na proměnlivých akordických a vybrnkávaných motivech – ve skladbě hraje Moon pouze na činely. Atmosféru dokreslují kreativní klávesové nástroje a příjemně se poslouchaji i citlivé flažolety a velmi jemný vokální vstup Daltreyho, který vystřídá razantního Townshenda. Kytarové ornamenty nemají náladami daleko k jazzu, třebaže Who se podobnému žánru nikdy adresně nevěnovali a zůstávali na rockové platformě. Velmi zajímavý přínos.

TRICK OF THE LIGHT – razantní rockový nástup v plném soundu kytar a synthesizerů a máme tady dobře nabroušenou kompozici. Výtečný Entwistle zde hraje basové party na osmistrunný (!) basový Alembic. Townshendovo sólo na kytaru zde má architektonicky vystavěné postupy, přesto se drží melodické linky a neodbočuje do nějakých divoce bezbřehých úletů. Moonovy dobře postavené bubenické breaky, stejně jako citlivé doprovody jsou páteří skladby společně s Entwistlovou basovou linkou. Hezký prokreslené vokální nástupy, ale i rytmická práce po všech stránkách. Kytarové souznění nemá zapotřebí používat nějaké zkreslování zvuku a tak posloucháme relativně konkrétní tóny….

GUITAR AND PEN – kouzlení na synthesizery. Townshend i Rod Argent společně hrají na synthesizery a dotvářejí přehlednou melodickou linku. Výtečné rytmické nástupy a postupy jako u španělského flamenka, ale dusavé rytmy se postupně roztříští do konkrétních rytmických obrazců. Přesto Who čitelně poznáváme podle používaných hudebních postupů a aranžmá. Třebaže album nemá koncepční jednotící motiv, jako u Tommy nebo Quadrophenie. Třebaže jsme stále na rockové půdě, Townshend pracuje s postupy symfonické hudby a svědčí o tom i stavba kompozic a tahle zrovna je jedním ze zářných příkladů. Famózní pro specialistu, který dokáže číst mezi řádky a vnímat jednotlivosti stejně jako komplexnost skladatelských postupů

LOVE IS COMING DOWN – výtečná baskytarová linka se doplňuje s melancholickým klavírními postupy. Ted Astley – britský hudební skladatel (dokonce se spjat nějakými rodinnými vazbami s Townshendem), do skladby napsal smyčcové party a můžeme se i domnívat, že je to právě on, kdo Townshenda zasvětil do skladatelských principů v daných propozicích – kam by Townshend, přímočarý rockový hráč jinak asi těžko zabloudil….

WHO ARE YOU – stěžejní a vlastní i pilotní skladba pro album samotné. Rytmická členění basové linky a přesných bubenických postupů je opravdu famózní, stejně jako zaranžované hlasy – vedoucí vokál a přídavné sbory mají famózní úroveň, rovněž jako Moonovy bubenické breaky a práce na masivní bicí baterii. Ve skladbě ovšem dřímá těžko zakrývatelné napětí, které vnímáte od začátku až do konce. Synthesizery a kytarové vstupy se napojují do hudební harmonie a dovytvářejí vedlejší melodické linky. Vedle přítomnosti již citovaného Roda Argenta, se zde objevuje jako vokalista i legendární Andy Fairweather-Low. Skladba se stala majstrštykem alba a výrazně vstoupila do hitparád v USA, ale i v Evropě a Who dokázali, že stále mají i ve druhé polovině sedmdesátých let hodně energie na rozdávání….

NO ROAD ROMANCE – závěrečná skladba začíná opravdu jako zpívaná „romance“. Klavírní téma má opět klasické postupy jako ve vážné hudbě. Zaujme ovšem i bezpražcová baskytara Johna Entwistla a procítěný vokální podíl Daltreyho a Townshenda. Skladba jako dělaná pro filmový příběh s patřičným melancholickým vyzněním. Instrumentace nepřebíjí vokální party, které dokreslují atmosféru z prken, která znamenají svět…

Album Who Are You je plné šťastných melodických linek, zajímavých aranžmá a hlavně setrvává na přímočaré rockové platformě bez vážnějších kompromisů. Podobně jako Rolling Stones zůstávají britskými legendami, které si podmanily Ameriku, což bylo po mnoha stránkách pro skupinu zásadní. Přiznám se, že jsem sledoval další kroky kapely, ale zdálo se mi, že jejich hudba ztratila ducha a smysl a další vývoj kapely mě už nezaujal.
Potácím se mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec se přikláním ke čtyřem.



reagovat

jiří schwarz @ 04.12.2016 00:07:43
Technická: No Road Romance není "závěrečnou" skladbou původního LP či CD. Deska samozřejmě končila monumentálném rockovým závěrem (jak bylo pro Who typické) Who Are You.

Posledný album s pre mňa najosobitnejším bubeníkom v dejinách rocku Keitom Moonom. V roku 1978 sa predávkoval liekmi, ktoré ho mali zbaviť závislosti na alkohole. Tomu hovorím smrť ako sa patrí na rockera a ako prvý z The Who splnil ich legendárny text - Dúfam, že zomriem skôr ako zostárnem. Ale poďme k hudbe. Who are you je ôsmym štúdiovým albumom kapely v rade a tá rada je stále excelentná. Tento album začína meniť tvár kapely, ktorá sa naplno prejavila až na ďalšom, ale opäť im to ide. Opäť sa mi páči celý album. Menovite sú to hlavne pekná melodická 905, Sister disco, Love is coming down. Musím však zdôrazniť hlavne dve veci - Guitar and Pen, kde je neskutočne úžasná pulzujúca basová gitara Entwistla doplnená o naliehavý spev Daltrey, to ma nikdy nenecháva chladným. A napokon najviac sa mi páči hit Who are you (opäť neskôr znelka CSI, tentoraz Las Vegas). To je ďalšia nesmrteľná skladba kapely, vynikajúca a hlavne si všimnite tie neskutočné breaky bicích, keď spieva Roger slohy. Také breaky vedel len Keith Moon. V bonusových skladbách figurujú dve nevydané veci - No road romance a hlavne pekná Empty glass, ktorú neskôr nahral na svoj sólový album Pete Towshned.
reagovat

Nesmírně přímočaré a výrazné album. Pro mě vlajková loď přístupu Who k hudbě. Hned napoprvé je vám jasné sdělení té které písně. Není třeba nic hledat, stačí jen nastoupit a nechat se povozit. Každý part je dominantní, plynule zapadající k předchozím a následujícím. Mám pocit, že Who Are You je tak trochu minimalistické, ačkoliv v pozadí někdy zazní celý orchestr. Jsou nám servírovány jen ty podstatné, nosné noty. Rogera je podle mě archytypální rockový zpěvák. V naučném slovníku by mělo u spojení mužský hlas stát jméno Roger Daltrey. Pokud se vám nelíbí Sister Disco a Who Are You, zřejmě pro vás bude lepší přesunout svoji pozornost na jiné rockové skupiny. Ačkoliv ranná, střední a pozdní alba této skupiny jsou diametrálně odlišná, myslím, že zde je odkryta podstata Who, která se vine všemi obdobími. Had Enough patří k nejlepším Johnovým písním ještě s Boris The Spider a Heaven and Hell. Oproti tomu hned následuje nejslabší místo 905, rovněž nese visačku John Entwistle. Moc rád mám také Guitar And Pen i Love Is Coming Down. Možná si málokterý posluchač všimne, že Music Must Change je nahrána prakticky bez bicích. Excelentní přírůstek do každé sbírky
reagovat