Bowie, David - "Heroes" (1977)

Musím se přiznat, že k tvorbě Davida Bowieho jsem hledal cestu značně dlouho a s některými jeho hudebními postupy a experimenty jsem se vyrovnával dosti těžko, pokud vůbec. Přesto se mi nakonec doma shromáždila sedmička jeho alb, které mě oslovily nejvíce, a z nichž recenzovaná deska určitě patří do popředí jeho diskografie. Jedná se o nástupce desky Low v jeho berlínské trilogii.

Hned na úvod mám ovšem problém - Beauty and the Beast je sice standardem a la DB, ale pro mě taky nic víc. Na úvod bych si určitě představoval silnější záležitost. Zvukové experimenty Briana Ena jsou rovněž patrné hned od počátku a všemožně zkreslují kytarové postupy. Už druhá Joe the Lion u mě dojem napravuje, má silnou melodickou linku, výrazný refrén a v závěru nefalšované elektronické běsnění. Titulní kus asi není potřeba představovat, nesmrtelná píseň je jasným hitem alba, která se dočkala i německé verze. Melodická výstavba a propojení slok s refrénem je skutečně mistrovské, stejně jako určitá ospalá nálada. Přesto na mě tento kus působí vždycky nesmírně pozitivně, jako nakopnutí. Sons of the Silent Age je dalším mistrovským kouskem, a to ze zcela odlišného spektra - dokonale využívá zvukového inovátorství Ena a nabývá až ambientní nálady. Silnou atmosféru umocňuje i vynikající vokální projev hlavního protagonisty. Blackout má značný zvukově-experimentální charakter, který zesiluje nevšední melodii a podání této skladby. Bowie zde reprezentuje tu svou teatrálnější tvář. V-2 Schneider je velmi působivá, kromě refrénu v podstatě instrumentálka, jedna z nejpůsobivějších skladeb alba. Má velmi specifickou, dramatickou a neklidnou náladu... Další tři skladby patří k elektronické a experimentální části, která je opět zřejmým instrumentálním protipólem "písničkové" části alba. Sense of Doubt - studená, odlidštěná atmosféra, uvozená studenými klavírními tóny a pak určována "tahy" studených kláves. Na tuhle Bowieho polohu asi nebylo mnoho lidí připravena, ale je to velmi silná záležitost. Moss Garden má přece jen poněkud méně tíživé vyznění, je postavena na akustických i elektronických střípcích, dokreslovanými syntetickým pozadím. Unikátní atmosféra oceánu nebo vesmírného nekonečna... Neuköln je velmi neklidná, s jemnou syntetickou rytmikou v pozadí, opět ale vévodí studená elektronicko-klávesová atmosféra. Přistihuji se, že tuhle experimentální trojici vnímám mnohem lépe, než některé podobné postupy v "písničkové" části Bowieho tvorby. Unikátní! Závěr alba je návratem k písňové formě.... se Secret Life of Arabia mám podobný problém jako s úvodní skladbou, dramaticky podaný standard, ale závěr je pro mě snad až moc kolovrátkový a vlezlý... Ale to na mém pozitivním pohledu na tohle album u mě nic nemění...

I když řada fanoušků považuje z berlínské trilogie za slabší poslední Lodger, pro mě je kvalita této trojice v zásadě vyrovnaná, poslední jmenovaná je přece jen už více písničková a méně experimentální. Ačkoli na mě Bowie nikdy nezapůsobil tak epochálně jako Led Zeppelin, Pink Floyd, The Who, Cream, Genesis, King Crimson či Jimi Hendrix, kvalita alb jako je Ziggy..., tato trilogie nebo i Scary Monsters... je asi nezpochybnitelná. Jak jsem uvedl, ne každý postup či experiment jsem přijal bez výhrad, ale poctivé čtyři hvězdy si Heroes zaslouží.
reagovat

Heroes je vlastně jakési pokračování alba "Low", je dělné na stejné bázi a ve stejné době. Možná bylo lepší koncipovat obě desky jako dvojalbum ( možná, že to byl skutečný záměr autora ). Heroes už pro mne není tak přitažlivé jako Low, ale těsně ji šlape na paty. Heroes je bezpochyby jedna z nejlepších Bowieho skladeb ( vznikla též v německé a francouzské verzi ) a V-2 Schneider je pro mne jedna z jeho nejlepších instrumentálek. Vocálové skladby, jak se mi zdá, zase trošku pokulhávají za těmi instrumentálními. Sons Of The Silent Age a Blackout nejsou zase až tak dobré a výrazné. Moss Garden a Neuköln jsou ale skutečně strhující. A závěrečná The Secret Life Of Arabia jakoby navnadila příchod alba Lodger, závěru Berlínské trilogie.
reagovat