Van Halen - 5150 (1986)

13.02.2024 Apache | #

"Hellou beeejby!"
A už to jede. A je to opravdu "Good Enough" (dost dobrý). Pop a hard rock si podávají ruce na jednom z nejzábavnějších mejdanových alb pro 80. léta. Kytara Eddieho Van Halena je pořád tak žhavá jako na první desce, jen tentokrát si k ní Eddie přibral ještě synťáky, aby se svou kapelou dosáhl tak dokonalého 80's soundu, jaký zkrášluje největší hitovky "Why Can't This Be Love" a "Dreams". Tu první mám z celé desky nejradši: Neuvěřitelně chytlavá, dnes už naprosto klasická melodie, parádní refrén a jazzová vložka uprostřed - co dodat. Sammy Hagar byl na postu zpěváka VH stejnou trefou do černého jako Brian Johnson pro AC/DC. Jedna legenda vystřídala druhou, jen Davida Lee Rotha naštěstí nemusel nikdo pohřbívat.
Nepřátelům 80's se 5150 asi moc líbit nebude, ale my, co se neosypáváme pokaždé, když si rock podává ruce s popem, jsme myslím vesměs spokojení. (V mnoha případech dokonce velmi spokojení.) Bratři Van Halenové a spol to do nás ovšem umí naprat pěkně tvrdě i v osmdesátkách, když dostanou chuť. Taková "Get Up" je palba jako vystřižená z jejich prvních desek.
"Summer Nights“, "Best of Both Worlds“ nebo titulní kousek jsou další správné songy pro horké letní noci. Jediná píseň, která se na pomyslné hranici mezi rockem a popem přehoupla na druhou stranu, je balada "Love Walks In". Ve společnosti sličné děvy v minisukni se ale i ona dá přežít bez větší újmy. :-)
O velkolepé finále se pak postará závěrečná kompozice "Inside", ozvláštněná sugestivním sborem a podkreslená zvuky evokující řádně odvázanou párty.
O Van Halen se říká, že nikdy neměli vyšší ambice, než stát se soundtrackem k bezstarostným víkendovým pařbám. Fakt, že měli navíc ještě jednoho z nejlepších rockových kytaristů všech dob a také dva výborné zpěváky, je další věc.
5150 je jedno ze tří nejlepších alb, jaké kdy tato skupina nahrála. I vzhledem k jeho úspěšnosti zůstává záhadou, jak je možné, že doposud nevyšlo v remasterované reedici, tak jako jeho předchůdci.

Tohle je moje recenze z listopadu 2009. Dnes jsem na ní nezměnil ani slovo. 
Pár jich ale ještě přidám...
Když si v poslední větě stěžuju na neexistenci remasteru, tak už to (konečně!) nějakou dobu neplatí. Minulý rok v říjnu se totiž na pultech obchodů a ve skladovacích prostorách e-shopů objevila kolekce pěti CD (a taky LP!) s veškerou studiovou tvorbou Van Halen s Hagarem u mikrofonu. Jsou tu pohromadě všechny čtyři řadovky z let 1986 – 1995 plus jeden disk s raritami z období 1989 – 2004. Tento počin má název The Collection II a navazuje na první kolekci alb s Davidem Lee Rothem z roku 2015. Jelikož už mám dávno ve sbírce staré remastery desek s původní sestavou VH, ten první box set jsem ignoroval. Ovšem tenhle druhý si kupuju hned po výplatě. O jeho existenci jsem se totiž dozvěděl až dnes ráno.
Je mi jasné, že většina zde na Rockboardu bude nejspíše upřednostňovat Lee Rothovu éru před tou Hagarovou. (Samozřejmě za předpokladu, že jsou zde i tací, které nějací Van Haleni vůbec tankujou.) Takže trochu pochybuju, že by se 5150 u někoho z nich probojovalo až do albové TOP 3 této kapely. Já osobně mám co se týče VH nejspíš vkus podobný americké většině. V USA dosáhly na diamantovou desku (10 miliónů prodaných kusů) debut a 1984. A to jsou i moje první dvě místa (přičemž debut je nepřekonatelný). 5150 má na kontě "jen" šestinásobnou platinu - u mě je třetí. A kdyby někoho zajímalo, které desce bych věnoval bramborovou medaili, tak je to Women and Children First (1980).

Na závěr si dovolím malý podotek k tomu výše citovanému entuziastickému pozdravu, jenž odstartuje celé album ve skladbě "Good Enough" (mimochodem, mám ji rád s každým poslechem víc a víc). Pokud jste, tak jako já, fanoušci kultovní horrorové série A Nightmare on Elm Street a zároveň znalci Van Halen, určitě vám ve čtvrtém filmu z roku 1988 (The Dream Master) neunikla jasná reminiscence právě na tento moment z VH repertoáru.
Ve scéně z pohřbu Ricka, bratra hrdinky tohoto dílu, Alice, je snová scéna v níž Rick odklopí víko rakve a zřetelně parafrázuje onu Hagarovu zdravici. To víte, nebyl bych to já, abych zrovna tohle nevytáhl. Krásná ukázka toho, že horror, osmdesátky a rock 'n' roll jsou tři věci, kterým to pohromadě vždycky náramně slušelo.
reagovat

Jarda P @ 13.02.2024 12:58:19
Van Halen jsem kdysi zkoušel s prvními třemi deskami, ale přes veškerou snahu jsem si k nim cestu nenašel. Eddie byl jistě skvělý kytarista,,ale jeho hudba mě neoslovil a jak s Rothem tak s Hangarem, jehož zpěv mi nesedí.

zdenek2512 @ 13.02.2024 15:21:48
Tuto desku vydal Supraphon, koupil jsem si jí, abych ji druhý den vrátil. Pustil jsem si tehdy začátek desky, nedoposlouchal jsem ani první skladbu. Eddie byl asi dobrý kytarista s vlastním stylem, ale nebylo to pro mě.

Apache @ 13.02.2024 16:47:40
Trochu jsem tušil, že tady budu coby fanda Van Halenů osamocen. První album a 1984 bych asi doporučil každému, zbytek na vlastní nebezpečí. Holt je to asi pro většinu středo a východoevropanů až příliš americké. Pro mě jsou jedním ze základů i pilířů glam metalu (což samozřejmě vím, že tuzemáky nijak neoslní) a jejich debut bych osobně zařadil mezi 50 nejdůležitějších hard rockových alb všech dob.

hejkal @ 13.02.2024 16:52:28
Apache - debut vlastním, ale do hardrockových topov by som ho osobne neradil. To už dovtedy vyšla stovka podstatnejších diel. Zato ako tranzitný kúsok medzi hard rockom a tým, čo nazývaš glam metal, tam by som ho videl v popredí, ten prerod (i zrod) stojí za vyzdvihnutie.

Apache @ 13.02.2024 17:46:21
Vím, že máš pojem hard rock nějak ohraničený, ale podle mě určitá část toho, co nazývám glam metalem, patří do téhle škatule taky, A je mi jasné, že s tím nesouhlasíš, ale žádný seznam 50 nejdůležitějších hard rockových alb všech dob, na kterém není uveden debut Van Halen nebo třeba Appetite for Destruction od Guns N' Roses nemůžu brát úplně vážně. Obě ty desky nabízejí hard rock par excellence a byly schopny oslovit obrovské množství fanoušků (dohromady si tahle dvě alba koupilo po celém světě přes 45 miliónů lidí). Vím, že to pro tebe není žádné měřítko kvality těch desek, ale jako měřítko určitého vlivu, a tedy i důležitosti, by se to snad brát mohlo. Nehledě k tomu, že ta dvě alba rocks like hell, ať už je budeme nazývat glam metal, hard rock, heavy metal nebo prostě rock 'n' roll. Jsou to neoddiskutovatelné klasiky a mě jednoduše pro styl, který nabízejí, vhodnější univerzální pojmenování než hard rock nenapadá.
(Označení glam metal je pak pokus definovat to ještě trochu blíže.)
Mimochodem, nedávno jsem tady četl, že debut Black Sabbath je první heavy metalové album všech dob. Souhlasíš s tím?
Já jsem se nad tím pozastavil. Hranice mezi hard rockem a heavy metalem se svého času řešily i na Progboardu a pamatuju, že Merhaut tehdy sugeroval, že čím víc je tam blues, tím víc je to hard rock, čím míň ho tam je, tím víc je to heavy metal. Nebo tak nějak.
Ovšem na debutu Black Sabbath můžeme určité bluesové vlivy pozorovat. Že by tedy určujícím faktorem byla temnota hudby? Jenomže existuje spousta tzv. heavy metalové muziky, která je veselá a je vlastně totožná s rock and rollovými základy z 50. let. Což se týká asi většiny z toho, co (zdaleka nejen já) nazývám hair nebo glam metalem. Tedy toho, co jak víme, pro většinu středo a východoevropanů žádný metal není. :-)

Apache @ 13.02.2024 18:16:25
Reagoval jsem příliš rychle a až posléze mi došlo, že vlastně nemáš problém s řazením těch věcí do hard rocku, ale máš problém s jejich důležitostí. Vzhledem k tomu, že Eddie Van Halen zavedl na první desce určitý nový styl hry na kytaru a ten se pak v tvrdé rockové muzice začal hojně využívat, bych viděl důležitost toho alba jako poměrně velikou.

Apache @ 13.02.2024 18:34:04
A ještě citát z pera jednoho kritika (Stephen Thomas Erlewine):
"The still-amazing thing about Van Halen is how it sounds like it has no fathers ... Like all great originals Van Halen doesn't seem to belong to the past and it still sounds like little else, despite generations of copycats."

Apache @ 13.02.2024 18:44:14
Upřesnění: Citát se konkrétně týká debutu Van Halen, ne kapely celkově. Proto ho ostatně uvádím v diskuzi, která ač pod jiným albem, se momentálně týká hlavně jejich první desky. Teoreticky by se ale mohl týkat i Van Halen celkově. Myslím, že je to opravdu hodně svébytná kapela. A ten vliv na celou osmdesátkovou L.A. scénu (tedy zjednodušeně na glam metal) je samozřejmě obrovský. Myslim ale, že vzhledem k Eddieho kytarové hře můžeme mluvit i obrovském vlivu na tvrdou rockovou muziku všeobecně.

stargazer @ 13.02.2024 19:06:19
Tohle album /5150/ je naprostá osmdesátková klasika. Absolutní bomba a já neváhám ho hodit na první místo diskografie Van Halen.
Debut VH je ikona roku 1978 a já nevím o nikom, kdo by v tom roce převýšil v oblasti tvrdého rocku tuhle kapelu.

hejkal @ 13.02.2024 19:49:42
Stargazer - poznáš Stained Class od Judas Priest? Live And Dangerous od Thin Lizzy alebo hoci Tokyo Tapes od Scorpions?

Apache @ 13.02.2024 20:22:10
hejkal: Uvádět koncertní alba, která jsou v podstatě naživo přehranými bestofkami dávno zavedených veličin, jako konkurenci studiového alba debutující kapely, podle mě není úplně fér. Ale budiž. Ani tak to tu první desku Van Halen nepřebije. :-) A Stained Class nemám vůbec rád - ten samý rok vydali Judas Priest podle mě daleko lepší album, Killing Machine. To je mimochodem moje nejoblíbenější deska Judasů. Ale i tak (přesto že ji mám hodně rád) na první Van Halen nedosáhne. Významově vůbec (i když tou deskou pro mě teprve začíná ten pravý Judas) a jinak... No, řekněme, že Van Halen jsou na debutu ve finále přece jen nadčasovější.

Apache @ 13.02.2024 20:36:10
Ještě upřesnění k Stained Class: Nemám vůbec rád jsem trochu přehnal, ale oproti následujícím albům Judasů je to pro mě výrazně slabší záležitost. Ne že by ten materiál byl špatný, to vůbec, asi tři nebo čtyři skladby se mi tam dokonce líbí hodně, ale Halfordův ječák je pro mě na tom albu místy až neposlouchatelný. Mimo jiné i proto si u mě Killing Machine tak šplhlo, protože tam šel Halford se svým vokálem až do jinde neslýchaných hloubek, které mu hodně sluší.

hejkal @ 13.02.2024 20:56:02
OK, tak niečo naozaj veľkolepé, Long Live Rock'n'roll od Rainbow. Vieš, ja hovorím o hard rocku, ktorý milujem a nejaký debut Van Halen v ňom nijako veľkú rolu nezohráva. Už na debute je tých prvkov iného štýlu dostatok (aj toho nalešteného glamu, ktorý ma odpudzuje), je to skrátka čosi iné, tam im kredit pokojne uznám. Inak, ešte k tappingu. Tá technika je dominantne metalová, väčšina gitaristov sa ju síce naučī, ale mimo metal použije len málokedy, skôr na efekt, že aha, viem to. Preto pre mňa Van Halen otvára 80. roky, hard rock to vtedy už mal invenčne prakticky za sebou a jeho naozajstné vrcholy sú na prelome 60. a 70. rokov.

Ozaj, nemyslím si, že debut Black Sabbath je prvý metalový album.

Antony @ 13.02.2024 21:24:07
stargazer
 VAN HALEN mi nikdy moc nepřirostli. Co na nich bylo dobrého zabili zbytečným čančáním. V roce 78 debut převýšila v oblasti tvrdého rocku exemplárně především deska Powerage od AC/DC. Jinak v roce 1978 vzniklo mnoho dalších pozoruhodných alb, která si pustím daleko raději. Kromě jmenovaných RAINBOW a JUDAS PRIEST ještě zmíním UFO - Obsession, BUDGIE - Impeckable, The WHO - Who Are You, Alice COOPER - From The Inside, ostatně i zatracované Never Say Die! si pustím daleko raději.
Zde recenzovaná deska z roku 1986 je slabota. Kdysi jsem ji vlastnil, ale není na ní nic, co by stálo za řeč. Případný remaster zničí to poslední, co by na ní mohlo být dobrého, tedy dobový zvuk.

Apache @ 13.02.2024 21:38:25
Jo, tohle album od Rainbow je skvělé, ale oproti Van Halen je to prostě příliš old school. Ovšem je mi jasné, že právě proto to máš rád a chápu to, protože starý hard rock je tvoje srdcová muzika. Moje srdce víc tíhne k tomu novějšímu, osmdesátkovému hard rocku, což už je u mě po letech porovnávání jasné. Ale jsou věci z toho starého, na které nedám dopustit. Jen ten novější mám prostě víc v krvi.
Navíc se mi zdá být prostě bližší k těm původním rock and rollovým ideám, kdežto ten starý hard rock v sobě má ještě hodně z toho artového ovlivnění šedesátkami. Abych to zjednodušil, prostě ten pozdější hard rock je hlavně o zábavě, na nic moc si nehraje, nejsou tam žádné velké ambice a snaha o nějakou větší filozofii. Jde víc na tu dřeň, na tu rokenrolovou podstatu: Je páteční nebo sobotní noc, jdem něco pořádného rozjet, hlavně ať jsou tam holky a chlast, jednoduše zábava. Nebo třeba, nenávidím školu, tak si na ni vykašlu, budu rockový zpěvák a pořídím si cadillac. :-) Prostě rock 'n' roll, chápeš. Kdežto ten starý hard rock je přece jen trochu víc o intelektuálních pózách, jako třeba jsem tak hlubokomyslný a ty problémy světa na mě spočívají, takže teď k tomu řeknu velkou pravdu a zahraju vám dvacetiminutové sólo. Samozřejmě to celé trochu nadsazuju, ale jsem si jist, že víš jak to myslím. :-)
A jedním dechem dodám, že BÖC, Alice Cooper a Lynyrd Skynyrd jsou hned tři hard rockové veličiny z první půle sedmdesátek, na kterých se shodneme oba a které naprosto miluju, protože jsou prostě neskonale zábavné ve všech směrech, které oba uznáváme a máme rádi. To je muzika, která není ani old school ani new school, to je prostě nadčasová kvalita navždy.

jiří schwarz @ 14.02.2024 02:34:56
Myslím, Apači, žes sám skvěle vystihl, proč mně ten metal 80tek vadí. Absence myšlenek, filosofického nadhledu, oprostění se od blues. Takže ze stejných důvodů, někomu (i Tobě) se to líbí, a někomu (mně) zas ne. Výše byl zmíněn pokus odlišení hard-rocku od heavy metalu, že tam byl u toho prvního i bluesový kořen, to je zajímavý postřeh. Nicméně, jde-li Ti o RNR podstatu, taky mě napadají počátky punku, od MC5 přes Velvet U., Patti Smith, až po to, co se dnes punkem běžně označuje. To bylo tak až na dřeň, nebo ne? A jen technická, o sobotních večerech a s nimi spojené zábavě to bylo od swingu až po hip-hop, nebo ne?

Apache @ 14.02.2024 06:51:32
Obávám se, Jiří, že jsi teď spojil dohromady více věcí, které je třeba odlišovat. Pokusím se to rozebrat postupně tak, jak jsi je zmínil.
Metal osmdesátek je docela široký pojem, stejně jako metal celkově. Já tam rozlišuju věci, které mě baví víc, věci, které mě baví méně, které mě nebaví vůbec a které mě iritují. Zrovna konkrétně glam metal, který mě baví celkově opravdu hodně, u nás ani za metal považovaný není. Většinově je v našich končinách přímo nenáviděný, právě proto, že se mnohokrát ani trochu nesnáží odprošťovat od blues. Naopak, má k němu často blízko, tak jako k němu byl vždy blízko původní rock and roll. Ctí kořeny, jeho filozofie je úplně stejná jako filozofie původního rock and rollu (a možná taky jak zmiňuješ na konci své reakce i swingu a hip hopu - ale u toho druhého o tom silně pochybuju, tam se řeší úplně jiné kokotiny, to bys čubrněl :-)) Ba dokonce (a stále jsem u toho glam metalu) nemá problém ani s punkem a určitými jeho postupy, jeho energií a dravostí (ostatně mám dojem, že existuje přímo odnož nebo subžánr glam metalu, kterému se říká sleaze rock, což by měla být podle všeho přímo cílená kombinace glam metalu s punkem. Tady u nás to krásně a ukázkově předvedla třeba Slobodná Európa na albu Pakáreň. Tehdejší pankáči to nenáviděli, protože v tom právě viděli tu americkou (rozuměj glam metalovou) komerci. Já v tom viděl skutečný rock 'n' roll, živou vodu. Nebylo tady tehdy ani dnes kapely, která by se k té "dřeni" přiblížila víc.
A ty kapely, které zmiňuješ, ty počátky punku a to, co se dnes punkem běžně označuje - obávám se že ne. Původní rock and roll je apolitický, nesnaží se o nějaká filozofická moudra - je o běžném životě, o užívání si života, o jeho radostech i strastech (= blues).
A ten hip hop, musím se smát. Kdybys věděl o čem je, tak by sis hlavu ukroutil. Takže tady znovu zní odpověď: Opravdu ne.
Uf. a to jsem se ještě pořád nedostal k tomu skutečnému metalu, nebo aspoň k tomu, co je dnes za metal běžně označováno. :-)
Ale já to zkrátím. Většina z toho mě nebaví, to je pro jiné publikum. Je to většinou nuda hudebně, textově i prezentací. Rock and rollové podstatě je to obvykle vzdáleno na hony, s blues to nemá vůbec nic. To není nic pro mě. Je v tom musím cítit to propojení s těmihle věcmi, musím tam cítit ten rock and roll, to blues a klidně i ten punk. (Myslím punk hudební, nikoliv politický.)
Víš, ono to není na jeden krátký příspěvek pod recenzí, ono je to na celé knihy.
Ale půjdu opět k podstatě věci: V chápání rock 'n' rollu většina tuzemáků absolutně tápe. Metalisti jsou jinde a jinde jsou bohužel i lidé tvého typu, kteří si musí za každou cenu omluvit to, že poslouchají rock, tím, že vyhledávají věci, ve kterých spatřují něco vyššího, něco nepřízemního, filozofického, akademického. Sorry, ale větší překrucování podstaty rock and rollu snad už ani nemůže být.
A to je tak asi všechno to základní, co k tomu můžu na tak malém prostoru říct. Ale klidně to spolu můžeme někdy více rozebrat třeba u piva, až bude někdy ten rockboarďácký sraz. ;-)

11.10.2007 redrocker | #

Musím se přiznat, že první dojem z tohoto alba byl velmi rozpačitý. Hlavním důvodem byla přítomnost elektrického zvuku bicích Alexe Van Halena (považuji ho nástupce Johna Bonhema). Po létech, kdy jsem se rozhodl koupit CD jsem byl překvapen, jak jsem se ochudil, když jsem vinil kdysi prodal. Jako nový zpěvák dokázal Hagar úspěšně nasměrovat skupinu do druhé poloviny 80. let. Zdánlivě jednoduché písně Vás po několikátem poslechu přesvědčí o výborné instrumentální vyspělosti celé kapely (najen Eddieho, který už v této době byl legenda). Je to úkázka dokonale odvedené práce s velmi vysokou invencí. Živě zahrané písně z toto alba jsou lahůdkou.
reagovat

martin69 @ 22.03.2012 14:04:47
Mně se album líbilo hned od začátku,co jsem si ho pořídil.Sice jen v licenci Supraphonu,ale měl jsem ho.Dnes už ho poslouchám na cd,a můj vztah k téhle desce se nezměnil.Mám ji stále velmi rád.
Dal bych bez váhání plný počet :-).