Gamma Ray - Insanity And Genius (1993)

Poslední deska s Ralfem Scheepersem a opět lehce rozpolcená, jako předchozí. Úvodní trojšleha navazuje na speedmetalový nářez debutu. Obzvlášť první lahodí mému oušku se sekavými riffy a povedenými zpěvy. S písní The Cave Principle jsem narazil na první problémy. V úvodu jsem si říkal že navazují na rockovou náladu Sign no More (zní to skoro jako nějaký grunge), ale vprostřed písně je vše jinak a připomíná mi to heavymetal 80.let a ještě podmalované klávesy...tak vskutku nevím co s tím. Baví mne to, líbí se mi to, ale nedrží to tolik pohromadě. A taková je vlastně celá deska. Nejslabším kouskem je asi Future Madhouse, rádoby bláznivý kvapík ve stylu Money z jedničky, ale chybí tu ta odlehčenost. Stejně tak nevím co si mám myslet o Gamma Ray. Je to převelice zvláštní věc. Kdysi ji nahrála jakási skupina Birth Control a tahle píseň dala i název skupině. Insanity & Genius je prostě hevík jak má být a tak trochu ve stylu judas. Ovšem Ralf mi přijde od desky k desce, že se stále více snaží stylizovat do Halforda a tady mi ho dost silně připomíná, ovšem kousek je to vydařený.
Co je na albu asi nejlepší, tak to jsou obě polobalady. Nepostrádají jak něžnější melodie, tak dramatičnost, chytlavost a košatý děj a až teatrální zpěvy. Hlavně Heal Me zpívaná Kaiem je pro mě osobně vrchol celého alba.
Album na mě působí tak trochu jako směska všech stylů co Gamma Ray kdy hráli. A v tom je ten problém asi, protože tady to nedrží celé pohromadě tak, jako na předchozím albu. Na druhé straně chytlavost jednotlivých písní se nedá popřít a tak jsem stejně rozpolcen u hodnocení, jako deska samotná.
reagovat