Diskuze

« další předchozí »

Judith - 04.09.2023 16:56:19 #

Pokračuju ve formulační krasojízdě, byť to zatím vypadá na sólový program - nevadí! Poslední postřeh k otázce, proč se lidi podrobně věnují hudbě, která se jim nelíbí. Zadala jsem ji tomu trpajzlíkovi, co mi nadhazuje obrazy, když se zabývám něčím, co nemá jednoznačný tvar a "řešení", typicky samotnou hudbou nebo vůbec uměním - většina mého interpretačního úsilí je vlastně tlumočnická práce pro tohoto trpajzlíka, který má obvykle jasno, jaké něco je (tohle je pro mě obecně mnohem šikovnější otázka než líbí / nelíbí, i když libost či nelibost je v tom obvykle nějak obsažena), a já z něj potom mámím to "proč": proč ti to připadá takové, co je na tom takového (princip analogie v uvažování, přemýšlí takhle třeba slečna Marplová, zatímco Poirot je víc "digitální").  Proč tedy lidi píšou obšírné a procítěné recenze na hudbu, která se jim nelíbí? Trpajzlík se hluboce zamyslel a povídá, pamatuješ si na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu? Pamatuješ, jak se chystali popravit Klofana? Jak kat místo něj rozmašíroval aspoň tu dýni? Tak proto! Musím dát trpajzlíkovi za pravdu, když se nad tím zamyslím. Jakmile se člověk na něco chystá, mentálně i prakticky se tomu věnuje, a ono TO prostě nepřijde, není to tam (podle mě fakt není, žádná transsublimace či metamorfóza se v takovém případě nekoná), člověk tu darmo rozvířenou a marně napínanou energii potřebuje nějak ventilovat, potřebuje udělat za věcí tečku. Zásadní otázka u progresivní hudby a vůbec umění totiž zní, jak vyfiltrovat věci, které stojí za pozornost a námahu. Jak poznat, čemu se věnovat? Okamžitý pocit zalíbení je spíš podezřelý, "prvoplánově líbivé" je jedna z nejhorších nálepek, jaké si album může vysloužit. Hudba je z podstaty časově náročná a i když vynecháme fyzické shánění nosičů (což někteří neudělají, budou si chtít koupit a poslechnout CD), čas a pozornost jsou omezené, jak už jsem psala - každý posluchač disponuje jen určitým objemem vnitřní prožitkové kapacity. Věnovat třeba i několik hodin albu, které za to nakonec nestojí, je frustrující.  Umění kromě času a pozornosti navíc vyžaduje postoj, který Samuel Coleridge (jeden z tzv. jezerních básníků, zakladatelů anglického romantismu) popsal jako willing suspension of disbelief, dočasné odložení nedůvěry. Dá se chápat jako přistoupení na pravidla fikčního světa, což zahrnuje například rezignaci na běžnou logiku, ale má i svůj hodnotový rozměr. Říkám tomu pro sebe presumpce smyslu: dokud mě dílo nepřesvědčí, že je blbost, věřím, že není, a pokouším se zaujmout takový postoj, abych jeho smysl dokázala uvidět. Když to nevyjde, je to samozřejmě (opět) frustrující, a člověk se ptá proč, aby se tomu příště mohl vyhnout. Výchozí bod celé této aktivity, která je pro mnoho posluchačů bytostně naplňující, tedy vypadá tak, že někde je něco, co je pro mě zajímavé, dobré a důležité, ale já o tom ještě nevím. Zní to jako zápletka počítačové hry, v níž figurka získává nápovědy a postupuje skrze různé místnosti. Je to velice dobrodružná činnost a člověk v ní je a není sám. Devadesát procent ohnivých diskusí pod recenzemi se dá číst jako vzájemné vyjasňování si pravidel této hry, která nejsou nikde psána předem a odhalují se teprve za pochodu. Pořád jsem nezapomněla na otázku, proč lidé neradi čtou nelichotivé věci o hudbě, která se jim líbí (i když dnes už na ni nedojde), ale mám tu ještě jednu další, z mého pohledu zajímavější: Jak poznám, že je to ono? Jak poznám, že mě nějaké dílo oslovuje, že má pro mě potenciál - že má cenu se jím zabývat? Že zasáhlo, to bývá evidentní, ale když on se ten zásah někdy sbírá a chystá delší dobu (někdy ne, ale takových případů zas tolik není, kdy člověka něco na první pokus rozstřelí na molekuly). Tuhle otázku si každý musí zodpovědět sám - pro mě je to jedna z věcí, kterou mě ohromně baví sledovat mezi řádky, a za sebe můžu říct, že neexistuje jediný způsob a model, na druhou stranu určité zákonitosti se vysledovat dají.

Judith - 31.08.2023 14:42:49 #

Ještě doplním, že lidské jednání se v některých případech chápat nedá a nemá (a už vůbec ne omlouvat). U pohnutek to lze téměř vždy. Třeba i u takového Waterse - což nic nemění na tom, že se z něj stal hrozný kokot a tu jeho verzi Dark Side si pouštet nebudu, ani kdyby mi za to platili.

Judith - 31.08.2023 14:08:36 #

chimp.charlie: Na tom něco je :-) ale ony i ty neracionální pochody mají svoje zákonitosti a myslím, že v dnešní době je důležité snažit se jim porozumět, protože ovlivňují život v mnoha ohledech. Pokouším se tu demonstrovat, že každý zkrátka pracuje s tím, co má k dispozici, ať už jde o vstupy v podobě informací a podnětů od okolí, nebo o vlastní vnitřní výbavu a různá omezení. Záměrný zlý úmysl je podle mojí zkušenosti mnohem míň častý, než by člověk řekl, i když samozřejmě i tací po světě chodí.

chimp.charlie - 29.08.2023 21:45:12 #

Judith, nehledej za každým člověčím počínáním racionální důvody - dost často tam žádné nejsou. A nakonec sama umělecká tvorba a pecepce jsou založeny na tom, že racionalitu více či méně obcházejí :)

Judith - 29.08.2023 17:22:55 #

Napadly mě s odstupem ještě dva důvody, proč člověk podrobně píše o něčem, co se mu nelíbí - což je samo o sobě třetí důvod k jakémukoli psaní, uspořádat si myšlenky a vytvořit zároveň prostor pro nové, dát něčemu tvar a tím to odložit. První je, aby to zaznělo, třeba jako vyrovnání dosavadních jednostranných pohledů. Tedy v podstatě polemika, více či méně otevřená, možná i snaha upozornit na něco nekvalitního - pokud zapojím veškerou svou fantazii, v krajním hypotetickém případě snaha brát lidem iluze, aby je tolik nebolelo, až o ně přijdou. Dávat v takovém případě do hloubky k dispozici svůj prožitkový aparát je služba lidstvu, které bych, přiznám bez mučení, osobně nebyla schopná. Druhý možný důvod, že je to (pro daného člověka v danou chvíli) pravda. S pravdou je to složité. Sama bych ráda žila ve světě, kde je možné mluvit otevřeně a volně o všem, co se člověka dotýká a co je pro něj důležité. Ale pravda - zas to slovo - je, že se někdy můžeme druhého dotknout tím, že jej vystavíme nějakému vědomí, a nesvědčí to o žádném jiném druhu "omezenosti" než té bytostně lidské, dané tím, že některé poznatky a zkušenosti jsou velmi obtížně přenositelné. Každý se v takové situaci s pravdou, která zazněla, vypořádává po svém. Může se nám to nelíbit, může nás to mrzet, naštvat, cokoli, ale je to výsostné lidské právo a ke svobodným vztahům patří všechny možnosti. Fascinuje mě, do jaké hloubky se hudba (zdá se mi, že ze všech druhů umění nejvíc) dokáže člověka dotýkat, co v něm umí probudit a rozeznít. A někdy mě to trochu děsí. Líbil by se mi svět, kde je možné tyhle věci sdílet.

Judith - 28.08.2023 14:05:07 #

"Dobrý den" je děsně nebezpečná věc, na tu už dojelo spousta lidí!  Přemýšlela jsem, proč přesně lidem vadí číst negativní názory na hudbu, která se jim líbí - ono to vypadá úplně samozřejmé a vlastně to samozřejmé je (myslím tím, že je to lidské, stejně jako je lidské, tedy do velké míry přirozené odmítat odlišnost), ale pojmenovat si možné důvody do důsledků mi připadá zajímavé. Nicméně než se do toho pustím, vyvstává mi další potenciálně zajímavý bod a pro tuhle chvíli zůstanu u něj. Předešlu ještě, že jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná, i když veškeré obecné úvahy se pochopitelně dějí na základě toho, s čím se kdy člověk setkal a co si umí představit. (Spolier alert: Moje představivost nakonec stačit nebude.) Ta otázka zní, proč lidi píšou o hudbě, která se jim nelíbí, a proč ji soustavněji poslouchají? Tedy i poté, co si udělají představu a zjistí, že se jim nelíbí. Už tady vidím prostor pro potenciální nedorozumění ve smyslu různého přikládání váhy takovému aktu, jako je zabývání se něčím. Ještě před tím totiž stojí otázka, proč si lidé pouštějí něco, co (zatím) neznají. Ohledně tohoto bodu jsem vyrozuměla, že už rozhodnutí něco si pustit je pro někoho docela velká věc, zatímco jiný klidně neznámou kapelu prostě zkusí a přinejhorším po chvíli vypne. Tradičně patří k dobrému tónu v zájmových kruzích poslechnout si album celé, když už, a soustředěně - různí posluchači mají různá měřítka, co se vlastně počítá jako "opravdový poslech". I když internet spoustu věcí změnil, zjednodušil přístup k hudbě, čas a mentální kapacita jsou omezené (i tady jsou individuální rozdíly, někdy docela velké, ale své limity má každý). Vyvstává tu dílčí otázka "naposlouchávání" a mantra "tys tomu prostě jen nedal dost, jinak bys musel pochopit...", ale o tom třeba jindy. Myslím, že na to, aby člověk o něčem, co se mu nelíbí, napsal víc než krátkou noticku, tedy pár vět, komentář (pokud vůbec něco), musí být na pomyslné ose mezi fanouškem a znalcem, jak jsem je dříve popsala, blíž druhému pólu. Musí nějakým způsobem usilovat o ucelenost, úplnost - pro čistého fanouška je to prostě ztráta času, která mu na oplátku nic nedává, pokud nejde o primitivní uspokojení z toho, že si zanadává, takovým tím pavlačovým nebo facebookovým způsobem (vite pani, to je hrozný, že jo! - i toto je forma sociální lubrikace). Posluchač - fanoušek, který směřuje k soustavnosti, může mít ambici například poctivě zhodnotit všechna alba svých největších oblíbenců. Směřování k úplnosti ale může mít i podobu hledání hranic osobního vkusu, objevování určitých zákonitostí nebo tendencí osobního líbí / nelíbí a formulovat si vysledované souvislosti je tady důležité. Pořád se ale pohybujeme na rovině několika vět v poslechovém vlákně nebo krátkého komentáře u recenzí. Proč se tedy lidé zabývají soustavně a do hloubky něčím, co se jim nelíbí? Když tedy pomineme profesionální recenzenty, publicisty a podobně, u kterých se rozhodnutí, čemu věnovat pozornost, řídí i něčím jiným než vlastními preferencemi. Proč něco takového člověk dělá? Upřímně, nevím. Neumím si to představit, a to mám myslím docela slušnou představivost. Pro mě totiž na onom pólu nelíbí vlastně není o čem psát, není co zkoumat. Dokonce bych ho neviděla jako protilehlý konec jedné škály (i když nabízené hvězdičky se tváří přesvědčivě, že patří k sobě), ale jako samostatnou kategorii, v níž níže zmiňovaná metamorfóza zkrátka nenastala, nezdařila se. Není se do čeho nořit, což je věc, která mě na psaní recenzí právě baví - odkrývání dalších a dalších vrstev zážitku. Můžu jen zůstávat na povrchu a pokusit se emoce zarámovat nějakým přirovnáním, ale nevidím to ani pro sebe nakonec jako dvakrát smysluplné. Jistě, můžu nasázet pár jadrných vyjádření, ale osobně mi pocit uspokojení z toho, že jsem to někomu natřela, moc dlouho nevydrží a nechci si ho pěstovat - nakonec je to jen přikládání váhy něčemu, co ji zkrátka nemá. Takže, vlastně nevím. Nerozumím. Zajímalo by mě, ráda bych.

Antony - 24.08.2023 17:20:30 #

Je to dvousečné. Ostatně, co není? I "dobrý den" může být někdy záminka. Bez toho "proč" nedojde do finiše naše obrazotvornost, emoce létají nepochytány, dostáváme se jen k jalovým polotovarům jejichž metamorfóza není dokončena. Kukla se neproměnila v motýla. Recenze bez proč není recenzí. Tedy i s tím rizikem "Člověk má dojem" je třeba do toho jít. A učit člověky, aby si uvědomili právo na svůj vlastní názor, odlišný od recenzentova. V tomto smyslu je osvěta více než důležitá.

Judith - 24.08.2023 14:43:08 #

Když to je težké. Nemůžu úplně souhlasit, pokud zůstaneme u Grimspound, že jde čistě o neochotu jedné strany rozumět. Připadá mi trochu dvousečné právě to "proč" při uvádění názorů na hudbu. Pokud je formulováno souvisle a precizně, jeví se nejen jako zdůvodnění, ale vlastně taky jako argument. Člověk má dojem, že by tam přece měl vidět totéž co pisatel, měl by to vnímat podobně, když je to takhle "jasné". Možná by bylo lepší zůstávat jen u toho líbí / nelíbí, ale to bychom si moc nepočetli, stačily by nám hvězdičky.

Antony - 24.08.2023 12:25:21 #

To byla jen vedlejší poznámka k tehdejší úrovni. Obzvláště v kontrastu s tím, že dnes je tu znatelné vědomí práva na individuální posluchačský názor. Tehdy výrazně absentovalo. Je celkem jedno, jestli tady, či onde. Většinou bývá zdrojem kontroverzí neochota připustit existenci jiného názoru. Ostatní se od toho odvíjí. Třeba zahájit útok na nositele onoho odlišného názoru, podsouvat mu kdovíjaké úmysly, atd..

Judith - 24.08.2023 10:35:36 #

Ke včerejšímu hovoru o mravní úrovni osazenstva. Četla jsem podobných výměn víc a nejen tady. K většině jsem se proklikala náhodou a někdy i dost dávno. Klidně to nechme plavat, ale jsou to střípky i k vývoji tohoto vlákna. Ježiš, to je složité.

« další předchozí »