Diskuze

« další předchozí »

Antony - 18.07.2023 17:56:11 #

Ještě jsem mrknul na Maxima Velčovského. Krása.. Aneb, jak se jmenuje výrobek, který není ani originálním uměním, ani sprostým kýčem, ani prostým řemeslem? To je, milé děti, designová kreace.. A ta má svoji cenu. Mimochodem, toho trpaslíka už udělal.

Antony - 18.07.2023 16:13:20 #

No jasně. To je také způsob, jak vyjádřit disproporci.. Citovanou formulací jsem se snažil popsat, jak já rozeznávám, když na mne něco jako kýč působí. Případně se mi nelíbí (aniž bych oba pojmy směšoval). Navenek efektní pozlátko, uvnitř emocionální prázdnota. Zkušenost z vlastní vnimatelské praxe. "kdy člověk musí něco specifického vědět, znát, aby viděl, že má před sebou umění." To je trefné.. :) Proto jsem ve vláknu o obalech a vizuálním umění zmiňoval onu přenosnost a výlučnost. U výlučně uměleckého díla poznáš, že jde o umělecké dílo, nikdo ti to říkat nemusí. Ale když potřebuji u hromady odpadků návod, že jde o umění, abych si ji nespletl s opravdovou hromadou odpadků, vytrácí se výlučnost jako základní vlastnost uměleckého díla, tedy to pro mne uměleckým dílem není.

Judith - 18.07.2023 15:53:42 #

Takže se shodneme na snaze kýče vypadat či působit jako něco jiného, než co je. Mramorového trpaslíka od Velčovského bych musela vidět, třeba by překvapil, ale v tom, co dělá, vidím právě to, co píšeš a co je velice důležité rozlišení (moc se mi ta formulace zamlouvá): nejde o vyvolání pocitu skrze niterní imaginaci vnimatele, ale zkratkou přes smyslové nebo rozumové mechanizmy pomocí symbolů a schémat. Vystihuje to problematičnost části zvlášť výtvarného umění, kdy člověk musí něco specifického vědět, znát, aby viděl, že má před sebou umění. Samo o sobě nepůsobí.

Antony - 18.07.2023 15:34:50 #

Protože je to účelová a návodná přetvářka. Proč by nemohl kýčař udělat umělecké dílo?

Judith - 18.07.2023 14:48:44 #

Mramorový trpaslík zní jako něco, co by mohl udělat Maxim Velčovský, a toho teda za kýčaře považuju. V rozepsaném příkladu moc nerozumím, v čem má být rozpor - roztomilost, barevnost i levný materiál jdou navzájem dohromady docela dobře?

Antony - 18.07.2023 14:19:38 #

Klidně to názorně zopakuji, aby byl princip kýče na provní pohled patrný. I když to nebylo před čtvrt rokem. "kýč nás dráždí výraznou disproporcí (X) mezi povrchostí (A1) a laciností (A2), a zamýšleným efektem (B)" Aby to fungovalo, musí být splněny všechny podmínky, ne jen některá. Tedy X je tím větší, čím je větší A1+A2 a B. Třeba Mistr Trpasík. Laciný materiál je jen jeden aspekt, sám o sobě nestačí. Jenom kvůli sádře trpajzík kýčem není. Třeba sádrové štuky se používají běžně a za kýče je nikdo nepovažuje. Co dělá trpaslíka kýčem je jednoúčelová roztomilost (B) akcentovaná křiklavě barevným nátěrem (A1), a samozřejmě levným materiálem (sádra, plast) (A2). Máme tady pěkně všechno pohromadě, X jako prase.. Takový nekolorovaný trpaslík z mramoru by nám asi kýčový nepřišel. Přímočarost. Tím jsem měl na mysli, že nejde o vyvolání pocitu skrze niterní imaginaci vnimatele, ale zkratkou přes smyslové nebo rozumové mechanizmy pomocí symbolů a schémat. Příkladů lze najít mnoho. Růžový jednorožec. Barbie. Telenovely. Plakáty místo obrazů. Atd.. A samozřejmě, s tím souhlasím, ostatně psal jsem to také, záleží na kontextu, prostředí a historických souvislostech. Proto i tak růže z pouti nemusí být kýč. Ale nemůže být ani uměleckým dílem. Ještě jedna důležitá věc k fenoménu kýče. Nelze jej paušálně zavrhovat. Myslím, že každý člověk něco kýčového k životu jaksi podprahově potřebuje. Má svoji dekorativně chlácholivou funkci. Za poslech skupin ABBA a dalších se rozhodně nestydím. Zavrhuji pouze postoj, kdy se kýč stane náhradou za kulturu a umění v životě jedince.

Judith - 18.07.2023 12:41:19 #

Ah, už nestíhám editovat předchozí příspěvek, ale tohle dodat musím: třeba v Trnkově Zahradě je trpaslík úžasný, a přitom je to evidentně "sádrový" trpaslík, i povahou. Záleží prostě na zpracování a kontextu.

Judith - 18.07.2023 12:09:02 #

Mám skluz - a píšu tradičně popaměti, co mi utkvělo a jak si to pamatuju, tak se omlouvám, jestli jsme třeba už něco probírali v minulém čtvrtletí :-) prostě klasické mimoběžné podoteky. U kýče vidím jako důležitý moment předstírání něčeho, co není. Průšvih sádrového trpaslíka je v tom, že se tváří jako socha, a přitom je to dekorace. (Pro různé "antické" prvky v příměstské zástavbě platí totéž.) Z tohoto pohledu rozumím nedůvěře až averzi vůči art rocku v závislosti na tom, z jaké strany kdo přichází. Ale nesměšovala bych to s přímočarou citovou působivostí, pokud je skutečně přímočará (což zahrne klidně i patos, když je přiznaně velikášský a nehraje si třeba na niterné osobní sdělení). Edit: U sádrových trpaslíků se prolnuly různé tradice. Jak lze vyvodit z anglického označení garden gnome, má jít o vyjádření přírodních sil, podobně jako různá ztvárnění takzvaných zelených mužů (green man), prostě pohanský ideový prvek, z něhož se více či méně šikovně stal prvek výtvarný nebo architektonický. Průšvih je snaha o "umělecké" ztvárnění zcela mimo původní smysl. Třeba pouťovou estetiku jako kýč nevnímám, a myslím echt osmdesátkové poutě, samolepky se Šmouly, barevná perníková srdce, krepové růže a Samanthu Fox. Přímočaře laciné a evidentně citově přepálené, žádné předstírání. Ale papírová růže se může stát kýčem v momentu předání, pokud se tváří jako něco hodnotného, nebo při vystavení v interiéru, tam záleží na celkovém kontextu. Na pouťové střelnici je vlastně upřímná. Z tohoto pohledu se i Tears For Fears stávají potenciálním kýčem až v okamžiku, kdy je někdo začne prohlašovat za progresivní nebo rockové hudebníky (nejsou ani jedno, neusilují být - na tenhle web prostě nepatří, ale za to oni nemůžou, že tu jsou), případně vrcholný audiofilský zážitek, místo aby si zúčastnění přiznali, že se rádi občas zcela prvoplánově rozcitliví. Ad ABBA - na nich mě zaujalo, že stihli do Evropy importovat disco žánr, než přišel v USA jeho úpadek vlivem společenských okolností (Disco Demoliton Night) a po hudební stránce jej tak rozvíjeli odtrženě od původního kontextu, zčásti tedy mechanicky. Utkvělo mi, jak Alphonse Mouzon upřímně žasnul, jak může někoho napadnout dělat disco bez živých bicích.

hejkal - 18.07.2023 10:44:05 #

Takto to beriem.

Antony - 18.07.2023 10:37:54 #

hejkal: Určitě bych význam krátké odpovědi nevztahoval na všechno, to je zavádějící. Jde čistě o tvůrčí nezávislost. A pod frází "nikdy nikomu nevěř" není zahrnuto "ani sobě". Naopak, právě sobě je třeba věřit. Viz minulé pojednání o sebekritice (kdy si nevěřím) vs. sebereflexi (kdy si důveřuji). Takže klidně lze věřit notovému zápisu a dalším technickým věcem, stejně tak výsledkům lékařského vyšetření a miliardám dalších skutečností v našem životě. Ale řídit vlastní tvorbu cizí teorií, aniž se s ní vnitřně po řádném prozkoumání ztotožníš, je zavádějící. Jinými slovy, nikdo nám nemůže říct, jak to dělat správně, ačkoli se nám to mnozí říci snaží.

« další předchozí »