Diskuze

« další předchozí »

Apache - 27.10.2023 23:04:39 #

Antony: A sakra. To jsem nevěděl. Tak to už nám tu přesnou cenu neřekne. Tak tedy RIP.

Apache - 27.10.2023 23:01:59 #

Antony: Muzika byla samozřejmě hodně, ale úplně nežít bych kvůli ní zase nechtěl. :-) Pivo stálo dvě padesát, to si mohl dovolit každý a muziku to přitom nijak neohrožovalo. Právě naopak, skvěle se to navzájem doplňovalo.

Antony - 27.10.2023 23:01:34 #

Apache No, takové kazety jsem si nikdy nekupoval. To nebyly originály, ale kopie. Já šel vždy po zdroji, tedy po LP. Jarda Merhaut zemřel 6. června 2022, pokud to nevíš.

Antony - 27.10.2023 22:58:55 #

Kdyby muziku nemrvily digitální mastery a remastery, nikdy bych do vinylů nešel. Digitál mi plně vyhovoval. Ale mám jednoduchý vkus, vždycky hledám to nejlepší. Desky si stejně pro poslech potom digitalizuji, je to praktičtější, médium se neohrává, a obalem se můžu kochat tak jako tak. Někdy je nakupování desek vítaným způsobem, jak podpořit rovnou umělce, baví mne psát si přímo s kapelou. Jinak, když jsem ještě kdysi kupoval CD a dnes je mám archivovaná, zásadně jsem šel po prvních masterech. Remastery byly vždy horší a horší, výjimky se počítají ve zlomcích procenta. Ovšem, než jsem na to přišel, hodně zprasených remasterů jsem si pořídil. Záhy jsem na ně začal být alergický, dávno před tím, než vzniknul pojem loudness war.

Apache - 27.10.2023 22:55:59 #

Antony: Nemyslím originální kazety. Myslím normální kazety, třeba Sony, 90 minutové, 45 minut jedna strana, dvě alba na nich. Nevím na kterou burzu jsi chodil, ale na té ostravské se prodávaly ve velkém. Prodával je tam ostatně každou neděli třeba takový Merhaut. Ten na nich měl ofocené obaly desek a prodával to dráž, tuším za 130. (On bude vědět přesně za kolik. :-)

zdenek2512 - 27.10.2023 22:51:52 #

Každý má svůj příběh, já ten svůj bych nazval měnič, bigbít jsem začal poslouchat z rádia v létě lásky. Začátkem sedmdesátek jsem si koupil magnetofon B 400 a začal jsem si nahrávat co se mi líbilo, ze začátku mono, později stereo. Dotáhl jsem to na 150 pásků většinou značky BASF za 155,- Kčs prázdný, po návratu z roční vojenské služby jsem pásky prodal, koupil jsem si gramofon NC450 a kupoval si vinyly, převážně ty, které vydával Supraphon. O kazetách jsem neměl valné mínění, ale někdy v roce 1986 mi kamarád nabídl kazetový magnetofon SONY s Dolby C, a já začal nahrávat kazety, opakovalo se to samé co s pásky, hromadit jsem nahrané kazety, po revoluci mi kamarád z hlavního města nabídl nový přehrávač CD Technics a já začal hromadit CD, kazety jsem prodal, rozdal. Taky jsem se vrátil k vinylům, v současné době je můj stav cca 3000 CD, většinou japonská mini LP komplety oblíbených  skupin v promo boxech a ty pro mě nejdůležitější mám dublované na vinylech. Spoustu CD v jewel case jsem po zakoupení mini LP věnoval dcerám, to samé s vinyly, měl jsem čtyři komplety Beatles na vinylech, nechal jsem si japonské vydání a vydání od MFSL. To by asi stačilo.

Apache - 27.10.2023 22:51:20 #

Judith: Já si muziku nijak nedávkuju - valím to do sebe horem dolem, hlava nehlava. :-) Navíc nepotřebuju za každou cenu poslouchat jenom alba (i když je samozřejmě poslouchám). Pro mě jsou stejně tak fajn i povedené výběry. Ostatně, sám je pro zábavu vyrábím (proto samozřejmě musím nejdřív znát ta alba). Takže kompilace jsou tak trochu můj obor a dokážu ocenit, když jsou udělány kvalitně. Ale ať už je to album, kompilace nebo živák, chci to. A chci to hned a pořád. :-) Když je to dobré, užiju si to vždycky.

Antony - 27.10.2023 22:47:32 #

Apache Pokud máš na mysli originální mgf kazety, vyskytovaly se ojediněle a nepamatuju, že by je někdo z tehdejších hudebních fandů kupoval. Domů se nosila pouze deska. Podomácku nahrané kazety prodávané na burzách měly za zdroj zase jenom právě ty desky. Tyto samodomo mgf jsem si taky nekupoval, ani mne to nenapadlo. Měl jsem několik desítek až stovku vinylů už tehdy. Je pravda, že ceny vinylů a potom CD se pohybovaly od 300,- do 600,-. Taková byla krutá realita. Všechny prachy šly do muziky. Nebylo to ani tak o bohatství, jako o prioritách. Žádný chlast, motorky, rozhazování. Muzika byla nejvíc.

Apache - 27.10.2023 22:39:22 #

Na elpíčkách se mi líbí to, že jsou ty obaly velké a dobře to vypadá. Ale je s tím spousta práce, když si to chce člověk pustit. :-) Dávám jednoznačně přednost cédečkům. S těmi se lépe manipuluje a krom toho, já hodně dělám kompilace a přitom pracuju s audiem, takže pro mě jsou i vzhledem k tomu cédéčka mnohem praktičtější. Kdybych na to měl finance, možná bych vinyly taky sbíral. Ale jak se znám, nejspíš bych si je stejně nepouštěl - měl bych je prostě jen tak vystavené na okrasu. Jednou jsem si ale ze srandy a nostalgie koupil první čtyři LP Banjo Bandu Ivana Mládka. Někdo je prodával na netu velmi levně a v mint stavu. Tak jsem neodolal. Proti vinylistům nic nemám, naopak jim fandím. Ale pro mě osobně jsou cédečka z mnoha důvodů nejlepší volba.

Judith - 27.10.2023 22:34:01 #

Hezká debata. Pro mě je akt pořízení dvojím: výrazem mého vztahu k albu nebo skupině a výrazem vděčnosti či úcty za stvořenou hudbu, tedy poděkováním autorům v mezinárodně srozumitelné řeči. Podpora umělců nebo i prodejců je v mém rozhodovacím procesu, zda a co koupit, významný argument. Pokud jde o první jmenované, někdy je to výraz důvěry na základě předchozích zkušeností (předem neposlouchám a rovnou koupím), jindy spíš lístek do památníku a stvrzení společných chvil, které už proběhly. Vlastně je mi dost jedno, jestli si kupuju fyzický nosič nebo jedničky a nuly na Bandcampu, to je pro mě taky přírůstek. A kolik toho člověk stihne, kolik toho má smysl mít? Toť otázka. Každá deska má v sobě pro každého posluchače určitý potenciál, silně individuální. Je vždycky smutné, když se nějaký vztah kvůli nepříznivým okolnostem nenaplní tolik, kolik by mohl, ale je to život, a na druhou stranu i ojedinělé letmé setkání může člověku něco dát, co by jinak nebylo a co s ním půjde dál. Stejně tak mi něco může dát i hudba, kterou jsem pustila stisknutím tlačítka v počítači a ne na přehrávači. Fyzické nosiče pro mě kromě vizuální stránky (kterou ocením, když je povedená) mají ještě jednu výhodu. Plné balení líp než čistě digitální stopa smyslově zpřítomňuje, jak ohromná porce krásy před člověkem leží a kolik mentální práce a úsilí za jejím vznikem je. Pomáhá mi mít to před sebou takto hmatatelně, abych si lépe uvědomovala, co všechno se chystám absorbovat. Protože pravda je, že můj denní limit jsou tak tři alba. Když to třeba o víkendu natáhnu, už musím jiný den ubrat. V mém případě nejde ani tak o čas jako spíš o prožitkovou kapacitu. Víc už si prostě tolik neužiju.

« další předchozí »