Diskuze

« další předchozí »

Judith - 31.10.2023 10:07:55 #

Cituju Apache, tohle mi připadá jako hodně důležitá myšlenka: Tím myslím grungeovou revoluci, která myslím převrátila všechno na ruby a po níž už nic nebylo takové jako dřív. Najednou se to všechno začalo ubírat směrem, který jsem absolutně nechápal, který se mi protivil. Zjednodušeně řečeno, ze stylu, který podle mě měl být hrdou oslavou života a svobody, se najednou díky grunge stal zakřiknutý, uplakaný otloukánek, který se pak sám zastřelil. A všechno šlo do hajzlu. Už nikdy nepřišla, alespoň v mých uších, žádná opravdová obroda. Žádný další skutečný comeback se nekonal. Abychom porozuměli, jak se rock vyvíjí (ať už dospějeme k jakémukoli závěru), připadá mi důležité vystihnout, na co jede, co ho pohání. Podle mého pocitu je - metaforicky řečeno - tento žánr energeticky vysoce náročný a zároveň velmi dlouho spoléhal na vyčerpatelné zdroje, včetně silného propojení s osobním egem. "Já můžu," to se mi jeví v kostce jako podstata a filozofie. Krásná v prvním velkém nakopnutí, v obnově a obrodě po velké změně, novém podnětu, pauze, kdy bylo možné opět nasbírat. Na Perfect Strangers jsem si vzpomněla okamžitě - to bylo doslova zmrtvýchvstání. Stejně tak pád železné opony vlil starým harcovníkům novou energii do žil, otevřel nové pláně k dobývání, prodloužil život na pódiu.  Osmdesátky byly poslední sebevědomá, individualistická, silná a silová dekáda. Grunge v tomhle říká: hele, ale já fakt nemůžu. Nemám kam expandovat, všechno je zabrané, a nemám ani tolik páry. Punk tu páru měl, ale mentální výtka směrem k rocku byla stejná. Comeback a revival jsou podstatné formy života, ale je to spíš energetické nakopnutí, které nemění povahu věci. Když se dívám, kdo z rockerů opravdu zraje, vyvíjí se a žije, napadá mě v první řadě Robert Plant. Ten vsadil na etnickou a world music, což jsou proti krátké erupci či zážehu rocku nenápadnější, ale trvalejší zdroje. Hezkou dlouhou kariéru měli King Crimson, ale tam těch proluk a obnov co do sestavy bylo nepočítaně. Příběh Pink Floyd se mi jeví spíš jako příběh postupné petrifikace až mumifikace, bohužel.

hejkal - 31.10.2023 09:31:28 #

Ja by som sa stretol, len akurát nie som doma

Antony - 31.10.2023 09:30:35 #

Hej, jen jsem to nadhodil. Když jsme v té hospodě.

hejkal - 31.10.2023 09:17:44 #

Fčuľ som mimo Bratislavy. Prázdniny a sviatky, som u svokry. :)

Antony - 31.10.2023 09:00:12 #

hejkal: Brblání neber osobně, popisuji tak vlastnosti generačního přístupu, jak jsem je měl možnost zaznamenat. Jsem s hudbou a s hudebními fanoušky dennodenně v kontaktu a hmatatelně vnímám zlepšující se situaci. Při vědomí existujících problémů, které ale existovaly vždy, zejména v té minulosti, kterou máme tendenci si lakovat na růžovo. Téma celosvětového popularizačního obsahu a celosvětově uznaného nového přístupu se přeceňuje, ale zasloužilo by rozvést. Někdy příště. Co se dostane ze současnosti do učebnic rozhodne vzdálené budoucnost. Dnes se to nedá ani odhadnout. Ale i přesto navrhnu. Silná a dlouhotrvající vlna postrocku si to určitě zasluhuje. Včíl vyrážím do Bratislavy, můžeme se potkat.. ;)

hejkal - 31.10.2023 08:53:36 #

Súhlasím, vývoj tu vždy bude. Aj pády k nemu patria. Nespomenieš si na nejakú nahrávku z poslednej doby, ktorá posunula rock tak, že si to všimol celý svet a raz sa isto dostane do učebníc?

Antony - 31.10.2023 08:50:08 #

Naštěstí jako pamětník a dobový svědek moc dobře vím, jak vývoj rockové hudby šel zhruba od začátku 80. let. A z autentických vzpomínek o 10-20 let starších hudbymilovnách fandů a kamarádů i o dvě dekády dříve. Platí, že vývoj je neustálý a kontinuální. To je ostatně princip existence všeho, nikdy nic nestagnuje, všechno se pořád mění. Teorie o dole, který se vyčerpá je opravdu zcestná a vůbec neodpovídá tomu, co se skutečně děje. Denně vznikají nová, objevná, invenční a jiskrnně živá umělecká díla. Denně je kvanta lidí všech věkobých kategorií objevují a radují se z nich. Jsou-li toho schopni. Nejsou-li, je třeba to přiznat a nehledat výmluvy ve vyčerpanosti a za zenitosti. Jediné, co může kulturní vývoj ovlivnit negativně, aź to působí jako náhlá změna k horšímu, jsou uměle stanovené vnější vlivy. V tom je ale umění nevinně. Nejčastěji jde o politické nebo úřední zákazy. Nikdy si lidi sami od sebe neřeknou - vyčerpali jsme styl, je konec, to je fakt absurdní. Ale někdo jim zakáže hrát pod hrozbou perzekuce. Jak udělal bolševik v osmašedesátím a zaříznul celou kulturní vlnu (zdaleka nejen rockovou), nebo jak udělal neobolševik za covidu. Ale to opět prokazuje životaschopnost lidské umělecké kreativity, že i přes tato příkoří šla dopředu, jinými cestami. V devadesátých letech jsem zaznamenal intenzívní a zesilující proud zájmu o rockovou muziku. Uvolnění podmínek, znásobení možností, svoboda. Tento proud nástupem internetu extrémně akceleroval a rock za poslední dvě dekády poslouchají taková kvanta lidí, jako nikdy předtím. A to jsem přesvědčen, že zenit, pokud vůbec nějaký bude, je daleko před námi. Současně vím, že vyčerpaný člověk, co již sklenku neuzvedne, bude tvrdit, že se všude chlastat přestalo a whisky je vyčpělá. Budiž, radost těm davům, co si dál v pohodě popíjejí a užívají, nezkazí. Jen sobě.

hejkal - 31.10.2023 08:41:03 #

Inak, skúsim to teraz troška otočiť, viete si spomenúť na nejakú rockovú nahrávku, ktorá naposledy priniesla nejaký celosvetovo uznaný nový prístup, revolúciu v najširšom zmysle slova (napr. hernú, nástrojovú, štýlotvornú)? Ja sa idem zamyslieť, lebo spakruky neviem na nič prísť. Napadá mi Van Halen v hre na gitaru, grunge v 90. rokoch, ale to sa mi zdá moc dávno...

hejkal - 31.10.2023 08:35:51 #

Ja nebrblem, hovorím, že trendy v spoločnosti musia mať celosvetový popularizačný dosah, inak zmiznú bez povšimnutia. A že je umenie ťažký chlebíček, to naozaj platí univerzálne. Ja som s hudobníkmi v dennodennom kontakte. Vnímam zhoršujúcu sa situáciu a viem, že život je sínusoida, vždy sa to môže zmeniť. Ale klamať si, že teraz je to fajn, lebo horí iba obývačka a ja som v spálni, to tiež nie je cesta k osvietenstvu.

Antony - 31.10.2023 08:26:53 #

Zánik, neuchycení se, či neúspěch rockové kapely neznamená nic víc, než individuální případ závislý na spoustě okolností. Jakékoli zobecňování je ošidné. Takových kapel byl také vždy kopec. A to úplně ve všech dobách, ve všech hudebních žánrech, napříč celou historií existence muziky. Přisuzovat konkrátnímu případu nějaký obecně platný význam je omyl prokazující neznalost historických souvislostí. Neúspěšných interpretů bylo vždy více než úspěšných, a to už z logiky věci. Pokud bychom to brali osudově, tak z tohoto hlediska je kaýdý žánr mrtvě narozené dítě a za zenitem již od okamžiku vzniku. Tohle neopodstatněné škarohlídství vskutku nesdílím, tento dojem existuje jen u posluchačů, kteří nedokážou vnímat realitu v souvislostech a podléhají matoucímu historickému optimizmu. Slunce víc hřálo, tráva byla zelenější. Psychologové by to vysvětlili celkem snadno, byli jme mladší, bezstarostnější, perspektivnější, nadějeplnější, zdravější, tak na to ufňukaně vzpomínáme, jako že bylo všechno lepší. Ale ono nebylo. Nejsme schopni si najít to pozitivní v současnosti a tak semleti osudem si lakujeme minulost na růžovo, a skuhráme jako dědci. Ačkoli minulost byla reálně horší, než současnost. Ještěže se mi tohle vyhnulo. Moc dobře vím, jak je snadné a pohodlé tomu brblání na špatnost všeho současného propadnout. Je to laciná a povrchní berlička pro vetché kopáče, co sedíce na zlaté žíle už ani nepozvednou krompáč. A tak rozvíjejí jen teorie o vyčerpanosti dolu. Jenže jediné, co se vyčerpalo, jsou oni sami. To fakt nepotřebuji a odmítám..

« další předchozí »