Diskuze

« další předchozí »

Judith - 20.10.2023 17:19:56 #

Hodilo by se nám další vlákno - Nevíte si rady? Zeptejte se Antonyho!  :D Úlohu křesťanství ve vývoji společnosti jsi trefil...

Antony - 20.10.2023 17:13:05 #

Jasně, že ne. Zajišťování nebyla příčina, ale důsledek. Takhle to na statku chodilo. Roba byla součást hospodářství. Mladá roba lépe pracuje, to je všechno. Nedělejme si iluze, taková byla realita. Funkční, zachovávající existenci rodu, v důsledku celé společnosti. Jestli skutečná Maryša trpěla, je relativní. Utrpení je pro silně věřící lidi znamením božího záměru a vyvolení. Svým způsobem ji to uspokojovalo. Pořád lepší, než umřít hladem vedle Francka, nebo spíš bez něj, když ji nejpozději po druhém outěžku opustil.

Judith - 20.10.2023 17:01:20 #

Šprajc a odmítání vývoje jsou zlé, jo. Jdou proti životu. Vávra... tvůj pohled má něco do sebe, ale úplně mi to nesedí. On ji asi nechtěl za ženu proto (pro to), aby ji mohl zajišťovat? Měl svoje potřeby, záměry, motivaci. Mohl si vyhlédnout jinou ženu, třeba věkově přiměřenější a díky tomu i rozumnější? Pro mě to není v první řadě hra o lásce nebo partnerském vztahu, ale o možnosti volby. Vávra si vybral blbě, Maryša taky, každý v rámci svých možností. Proto je to tragédie. Nicméně, i když je toto drama realistické, nenechala bych se osudy charakterů příliš unášet - vyhrocenost a ostrý závěr jsou zde dějová nutnost. Mrštíkům šlo o typový konflikt (stejně jako třeba Gabriele Preissové, která v Gazdině robě ukazuje jiné řešení rozporu mezi zajištěnou existencí a voláním srdce). "Skutečná" Maryša díky svému silnému křesťanskému založení vedle manžela vcelku poklidně trpěla 39 let a povila mu osm dětí. Lepší? (Ještě rozvinu zvlášť svou původní myšlenku z prvního příspěvku.)

Antony - 20.10.2023 16:00:20 #

Na otázku si sama odpovídáš v textu. Interpeti zašprajcovaní, nedávající šanci, zabetonovaní ve svých postojích. Ti, co jsou neschopni vývoje. Vávra ji nedostal, protože požádal. Vávra ji dostal, protože byl schopen zajistit. V té době jediná rozhodující okolnost určující přežití. Romantika tě nenakrmí. I když se Maryša chovala jako mrcha mrchatá, celou dobu ji zajišťoval, svůj slib splnil. Nevážila si toho. Nevyhnal ji, ač by si to zasloužila.

Judith - 20.10.2023 14:55:00 #

Maryša byla zašprajcovaná už od začátku, ona tomu manželství a Vávrovi vůbec nedala šanci. Prostě ho nechtěla. Nedala šanci ani sobě, že by se něco v jejím prožívání mohlo změnit, což je smutné. Tohle se dá vztáhnout i k hudbě, co mi teď vytanulo za citát: You can't change your heart, but heart can change. Člověk nemůže změnit své srdce, ale srdce se změnit může. Může se něco stát, co změní libost a nelibost, a člověk vůči tomu může být více či méně otevřený. Změna vkusu, preferencí, názoru. Kdo je příliš zabetonovaný ve svých postojích, má průšvih. Ale to bychom asi po ní chtěli příliš. Protože hybatelem situace byla společensky daná asymetrie: Vávra o ni požádal a taky ji dostal. Naopak to být nemohlo. Tuto skutečnost drama odkrývá a kritizuje. Na druhou stranu, ve svazcích dohodnutých na praktickém základě občas láska časem vyrostla, což je podivuhodné. A někdy určitě mohl být i muž do manželství okolím dostrkán nebo se rozhodnout z nezbytí, hospodářství prostě potřebovalo lidi. V Maryši jako v postavě se hlavní drama odehrálo před svatbou. U ní bylo rozhodnuto v momentu, kdy pochopila, že je v tom úplně sama. Což nastalo nejvíc asi po rozhovoru se stařenkou, kterou měla ráda a od které čekala aspoň pochopení, když už ne podporu. Zvykneš si, děvčico. Každá si nakonec zvykne. Tady ta životní surovost byla všudypřítomná. Maryšu nijak zvlášť nehájím (osobně jsem hluboce vděčná, že jsem žena, jelikož to znamená, že žiju s mužem :-)) a chápu ostatně námitku jako směřující k Šaldovi, který ji jistě unese.  Zajímalo by mě v duchu rozvíjené metafory, kdo jsou ve vztahu k posluchači ty Maryše?

Antony - 20.10.2023 13:54:13 #

Vávra byl pro mne již od raných dob, kdy nám tuto klasickou hru vtloukali do hlavy (takže to byly i doby ranné), něco jako archetyp syrového a okoralého hospodáře, co se s ničím moc nemazal. Ale takoví byli všichni, na dědinách to tak chodí. Kdežto Maryša byla věčně nespokojená megera, co mu po žensku otravovala život, a nakonec i to kafe. Myslím, že Vávra zesnul rád, neb s touhle rašplí měl peklo na zemi. Tím chci říci, že mě jako posluchače týrají spíš Maryše, než Vávrové.

Judith - 20.10.2023 12:07:26 #

Už nějakou dobu při pročítání recenzí a diskusí o albech myslím na jeden citát F. X. Šaldy. Aby vyzněl, chce to trochu kontextu. Týká se sporů, které proběhly tiskem po premiéře Maryši bratří Mrštíků. Maryša neslavila při svém uvedení kdovíjaký úspěch, pro měšťanské publikum byla příliš syrová a kritikům pěkně zamotala hlavu. Byla to jedna z prvních původních her, která ve snaze o realistické vyobrazení na jeviště vnesla složitější charaktery - do té doby bylo spíš zvykem, že jednotlivé postavy ztělesňovaly určité vyhraněné ideje. Recenzenti tak viděli jako nedostatek, že Vávra není jednoznačný padouch, má ve hře i světlejší chvilky, kdy se s ženou snaží dohovořit; "Na hromech líháme, na hromech vstáváme, musí to bét?" Vložená historka: Když hru sto let po její premiéře chystali k nastudování v Brně na Provázku, představitel Vávry Jiří Pecha si chtěl ve chvíli, kdy mu dojde, co bylo s tím kafem, a odchází skonat na seník, s sebou vzít dárek, který od Maryši dostal v počátcích jejich vztahu (už si nevybavím, co to přesně bylo). Herecká partnerka Ivana Hloužková na Pechu během zkoušek údajně rozlíceně křičela: "Koho tím chceš ještě dojmout, co?" Jeden z dobových kritiků tak dlouze spekuloval, že buď jest Vávra tyran, a pak nezměkne ani později, nebo je to dobrý muž a nepřinutí Maryšu, aby mu namíchala. Na to Šalda (v pozdějším souhrnném článku, parafrázuju citát po paměti) reagoval: Mrštíci pochopili něco, co nepochopil onen kritik, totiž že obyčejný, od normálu ne snad ani příliš odchýlený muž dokáže utýrat ženu, která jej nemiluje. A že ten, s nímž by byla šťastná (míněno Francek), neliší se snad ani příliš od toho, s nímž se utrápí. Pointa? Docela hezké, žádným výrazným způsobem pohoršující album dokáže utýrat posluchače, kterému se nelíbí... Nic moc originálního, vím. Přesto podobné výměny probublávají pořád. Za sebe můžu říct tolik, že naplno a do všech důsledků přijmout skutečnost, že se každému včetně mě prostě líbí, co se mu líbí, je život proměňující zážitek a proces, který trvá spíš měsíce než minuty, velmi vzdálený od prostého mávnutí rukou. Vřele doporučuji.

Judith - 19.10.2023 17:10:46 #

Nebesa, díky! Záhada objasněna. Bondyho z úcty vynechávám, tohle hnízdo znám úplně jinak. Velmi komplikované.

loutkář Cvak - 19.10.2023 15:49:08 #

Bondy. Mám rád jeho prózy - to, co není vyloženě filozofie. Poezii vydalo pěkně Argo, ve třech hodně tlustých svazcích, ale nikdy jsem to neotevřel.

Antony - 19.10.2023 15:44:02 #

Taky mám taději knihy, co mám potřebu číst víckrát, u nichž teprve na třetí pokus získám pocit, že zachytávám to podstatné. Ovšem musejí mne přes tu tuhost vtahovat. Jáchym Topol dělal pravý opak, až jsem to vzdal.

« další předchozí »