Diskuze

« další předchozí »

Judith - 10.03.2024 15:07:40 #

Meshuggah 8. března 2024, Forum Karlín, Praha Při přemýšlení, jakým tuzemským zážitkem si zpestřit čekání na letní sezónu (v červnu se chystám do Budapešti na Tool a v červenci pravděpodobně opět na Summer Fog Fest do Katowic), jsem se rozhodovala mezi Meshuggah a Enslaved, kteří v Praze hrají 18. března. Volba padla na skupinu, která mě zajímá déle - s nutností zařídit si nocleh souvisí potřeba plánovat více dopředu a nebyla jsem si jistá, jestli moje zimní romance s Enslaved bude ještě v březnu vůbec aktuální.  V karlínské hale jsem byla poprvé a je to velmi zajímavý, příjemný prostor. Začátek akce byl ohlášen na 18. hodinu se dvěma předkapelami, Mantar a The Halo Effect. Dorazila jsem pár minut před osmou a ještě hráli první z nich. Atmosféra v dosud jen zpola zaplněném sále byla báječná, okamžitě mě vtáhla. Mimo jiné se mi znovu potvrdilo, že metalové publikum je to nejmilejší a také nejvoňavější vůbec, pobývat zde bylo opravdu příjemné. Většina diváků ve věku kolem třicítky, vrstevníků v sále hlavní hvězdy věru mnoho neměly. Na tričkách většinou loga, která neumím ani přečíst, potěšil mě muž v mikině Pink Floyd. Zaujal asi nejvíc vousáč ve skládané vlněné sukni a pruhovaných podkolenkách s lebkami. Na tričku měl tisk, který vypadal jako dětská kresba pastelkami: kostrbaté prasátko a neumělý nápis tiskacím HEAVY METAL. Jedna slečna měla zase kabelku ve tvaru rakve. Dost diváků ale vypadalo úplně obyčejně, žádné řetězy a hřeby, nebo jen velmi sporadicky, taky jsem snad neviděla jedinou džísku - tohle je zkrátka trochu jiný metal. Když jsem se o pauze mezi předkapelami propracovala víc dopředu, narazila jsem postupně na tři hloučky, kde se lidi navzájem hladili po zádech a jakoby si tam něco ukazovali, tak nevím, zda to mělo nějakou návaznost na předešlé dění, o které jsem přišla. Mantar je dvojice z Hamburku, kytara a bicí. Hlásí se dle svých slov k raným Melvins, Motorhead či Darkthrone. Řezali do toho fest, ale znělo to zajímavě. Doma jsem si pouštěla jejich aktuální album a pro soustředěný poslech to pro mě úplně není, ale naživo působili opravdu dobře, bavili mě víc než druzí The Halo Effect. To je švédská banda starých pardálů s geometricky vykrajovanými kytarami, kteří nejvíc těžili z energické hry svého bubeníka a jinak prostě jen dělali randál, ani jeden z kytaristů neměl moc práce pro levou ruku na hmatníku. O přestávce jsem prohodila pár slov s chlapíkem, který třímal tři jejich vinyly (černozelenou grafiku měli pěknou i na scéně), takže něco na nich asi bude, ale mně se to neukázalo. Byli velmi kontaktní, během setu házeli zářivé úsměvy, roztleskávali publikum, zpěvák měl několik dlouhých proslovů... Zpíval zvláštním syčivě řezavým způsobem, slova mu vcelku bylo rozumět, nevím, jak to lépe popsat. Společně s prostoji při obměnách scény to byla celkem nuda. Na scéně bylo vše připraveno předem a postupně se jen odnášelo a odváželo (první bubeník hrál po straně, druhé a třetí bicí byly uprostřed za sebou), takže vznikal větší a větší prostor pro hlavní hvězdy. Jako zajímavý fenomén metalových akcí se mi začínají jevit reprodukované hudební předěly - když jsem byla v květnu na Ne Obliviscaris, pouštěli tam o pauzách mix, z něhož si jasně pamatuju Toto, tady ihned po doznění potlesku pro první předkapelu spustila Enya: Orinoco Flow a těsně před nástupem Meshuggah setmělému, napumpovanému a teď již zcela plnému sálu organizátoři předložili Careless Whispers George Michalea. Na progrockových akcích slýchám spíš mezihry tón v tónu, tady se zjevně sázelo na kontrast a ten nemohl být větší.  Místo sáhodlouhého popisování odkážu na video reportáž na Instagramu - mezi záběry se dá posouvat klikáním na bílé šipečky po stranách, na mobilu přímo klepnutím na obrazovku, je zde průřez celým večerem. Hlavní hvězdy nastupují až v polovině přehledu, v reálu bylo už pěkných pár minut po deváté. Stejně jako jsem se snad až příliš vyčerpala podrobným líčením méně důležité části večera, i na místě už mi mnoho pozornosti a energie nezbývalo. Navíc mi dělala dost zle světelná show, která zahrnovala prudké střídání a reflektory obrácené do publika, takže jsem se záhy uchýlila pod boční ochoz (z hlediska zvuku to příliš nevadilo, reproduktory prostor ovládaly velkoryse) a poté dozadu.  Barevné mihotání z této perspektivy oživovalo obří barevnou chobotnici za muzikanty, lehounce se vlnila, do toho nesmlouvavé, vydatné, a přece jaksi úsporné bicí, hradba odsekávaných akordů a slabik v podání čtyř stínových siluet... byla to velká paráda, jen kdybych toho po dni stráveném na cestě a všech těch prostojích neměla už plné kecky. Tak doslova, že jsem druhý den ráno na jedné z nich našla prasklinu - moje milované (a jediné) zimní boty, které sloužily přes deset let, si vybraly skutečně velkolepý způsob odchodu ze světa. Budiž jim připsáno ke cti, že praskly tak šikovně, že jsem v nich v pohodě dojela a došlapala v sobotu domů. Z Meshuggah jsem tedy nakonec viděla nějakých čtyřicet minut, pak jsem se prostě sebrala a odešla, ale zážitek z koncertu mám a cesty nelituju. I když z velké části též kvůli setkání po roce a půl s kamarádkou ze studií, u níž v Praze pravidelně nocuju a která zažila před Vánoci velmi zblízka střílení na Filozofické fakultě. Její podrobné líčení (plus sto padesát dalších věcí, které jsme musely nutně probrat) ve mně po návratu pracovalo intenzivněji než všechen metal světa, ale postupně se mi vylupuje i estetický zážitek a pocit, že to bylo fakt dobrý a stálo to za to, byť jen na chvíli.

Pegas - 02.12.2023 21:15:00 #

Na Uriah Heep jse zažil kdysi hodně špatný zvuk i v pardubické hokejové hale. Tam jsem ty písničky identifikoval hlavně díky tomu že jsem je měl hodně naposlouchané, tenkrát hráli, myslím, jakési best of. A ještě tam jako předkapela byl nějaký Beatles revival, který mě vůbec nebavil. To byl jeden z těch špatných koncertních zážitků. V sonu jsem byl jednou kousek od pódia a podruhé hned nad těmi schůdky. Pokaždé byl zvuk parádní. Ale jestli mě nějaký koncert vyloženě překvapil po zvukové stránce, tak to byli letos Leprous v Paláci Akropolis. To jsem čuměl, jak jde nazvučit i tvrdé pasáže, aby nezanikaly detaily.

Jarda P - 02.12.2023 18:14:34 #

Já jsem byl v Sonu dvakrát, na Omegu a Marillion. Na obou byl zvuk skvělý. Schválně jsem nešel pod pódium, protože jsem měl strach, že boční bedny nad pódiem neuslyším, protože směřují do prostoru.. Radši sedím na špici rovnostranného trojúhelníku. Bohužel hodně zahraničních kapel dnes hraje na místní aparatury zvučné místními zvukaři, což se většinou na výsledku projeví (naposledy katastrofální zvuk Uriah Heep v ostravské garáži nebo Progres 2 v Opavě).

Pegas - 02.12.2023 13:02:40 #

Z prostor, kde jsem byl, jsem byl ještě spokojený v Praze v Paláci Akropolis a pro větší akce Fórum Karlín, ale stejně záleží na zvukaři. Ve Fóru Karlín Satriani a Steven Wilson luxusní zvuk, při Toto to bylo bohužel s výhradami (ale ne velkými) a Dream Theater hluková koule (prokletí snad většiny metalových koncertů).

Judith - 02.12.2023 11:26:38 #

S prostředky hromadné dopravy souhlasím. Mě fascinuje, jaký rozdíl je v sezení ve vlaku rakouských železnic oproti českým nebo jiným - pro cestu do Prahy vždycky preferuju spoj, který jede z Vídně. Stejný kus místa ve vagonu, úplně jiný pocit.   Jako koncertní prostor u mě Sono na celé čáře vítězí, i kdybych měla stát po straně, slyšet je všude výborně, takže žádný problém (když jsme u stání, před pár lety jsem z Prahy až do Pardubic stála v uličce v jídelním voze... pak jsem se naučila kupovat místenky). Druhé místo u mě má Metro Music Bar též v Brně. Třeba v Kabinetu múz jsem se moc necítila, tam už je to hodně malé a místo samoty v davu prostor evokuje spíš nedobrovolnou blízkost kolektivního cestování. Z velkých hal si moje srdce získal Spodek v Katowicích, moc příjemné.

Pegas - 02.12.2023 10:20:05 #

Pamatuji si na první koncert v O2 aréně (nevím, už, jak se tenkrát jmenovala), což byli Yes, kterýbyl na sezení a mezi řadami byly pohodlně až moc velké mezery. Jenže to tak bylo roztahané po celé ploše a pokud by to byl o na stání, možná by nebyla plná ani polovina plochy. Byl to naprosto nevhodně zvolený prostor pro takový koncert, protože to mohlo být v klidu v měnší hale a všichni by to měli k pódiu blíže. Když jsme u těch židlí, trochu odbočím, ale vždycky si říkám, jestli třeba autobusy a vlaky nenavrhují trpaslíci, nebo proč je tam tak málo místa, že se normální člověk (jako já :-) nevejde. Když vezmu u nás autobusy MHD, tak tam musejí mít problém i menší lidi.

Judith - 01.12.2023 20:32:18 #

Člověče, já jsem něco pochopila o těch židlích v Sonu. Mně se tam totiž sedělo (na Philipsovi i Andersonovi, kde možnost stání nebyla) hrozně blbě a nevěděla jsem, proč. Oni mají židle dimenzované na mužskou postavu. Sedák je výš a je delší směrem dopředu (než na šířku), takže výhled přes případné pod pódiem stojící diváky v pohodě a navíc bez nutnosti natahovat nohy dopředu - když máte metr osmdesát. Já tam dosáhnu na zem jenom špičkami. Teď jsem to rozlouskla!

Judith - 01.12.2023 18:00:04 #

Stání bylo jenom vyloženě pod pódiem, nad prvními schůdky už právě byly židle. Procházela jsem pod pódium několikrát, tak si to pamatuju, i tam na té obrubě stojící diváci seděli (ježiš, to je složité :)). Ti teda vidět nemohli, ale těsně za nimi sedící na židlích měli výhled dobrý - akorát kolem nich v jednom kuse někdo trajdal, že... Celkově i řady byly dost natěsno, myslím kvůli místu na nohy. Zatímco na Jonu Andersonovi byly židle až pomalu na dosah k baru (určitě ještě za sloupem stála celá řada), tady to po bocích bylo volnější. A za zvukařem si člověk mohl udělat piknik, to jsem vůbec nepochopila. Když jsem seděla dole vzadu na Simonu Philipsovi, byly číslované a vyprodané ještě i místa na té sedačce bez opěr, co jde pod ochozem kolem dokola. Tady vznikla jakási chill out zóna, kam si lidi chodili doplnit tekutiny a nakonec tam pár desítek postávalo. Zvuk je v Sonu výborný všude, jen směrem dozadu trochu slábne hlasitost, jak jsem zjistila. Na YouTube už je pár videí, ale všichni ostří na pódium, rozložení sálu nikde vidět není, co jsem tak procházela.  K reportáži ještě doplním, že Jeremy Stacey hrál některé skladby z Lark's Tongues podle not, to jsem u bubeníka zatím nikdy neviděla. Pouštěla jsem si v mezičase albové a živé verze (z oficiálních záznamů) různých skladeb a tyhle starší věci v jevištním provedení vysloveně ožívají a rozkvétají. Lark's Tongues jsem nikdy zvlášť neoblibovala, koncertní provedení ale bylo skvělé.

Pegas - 01.12.2023 17:36:29 #

V Sonu jsem byl dvakrát a pokaždé super zvuk a zajímavý prostor. Ani tam nebyl problém být kousek od pódia (ale bylo to vždy na stání), ale většinou volím menší odstup, abych měl lepší přehled. Když už na koncert jedu, tak abych také viděl, dozadu už nechodím, i když z dálky zase víc vyniknout světla. V Sonu je dobrá ta vychytávka, že přímo před pódiem je podlaha níž asi o dva schůdky, takže je dobře vidět přes lidi a není čšpatná volba zůstat hned nad schůdkama. Ale ža by tam byl ten výškový rozdíl takový, aby přes stojící před pódiem viděli sedící v předních řadách?

Judith - 30.11.2023 21:29:53 #

To by se ti v Sonu nelíbilo, málo drsné - vzadu žádná tlačenice, zato koberec! Chvíli jsem postávala za zvukařem a koukala se, jak přes tablet ovládá světelnou show. Úplně nonstop mě to nevcuclo, to u takto dlouhého programu asi nejde. Vždycky záleží, co si přes ten diskomfort člověk odnese...

« další předchozí »