Diskuze

předchozí »

Judith - 05.07.2023 22:28:38 #

Nakousla jsem, tak dopovím. Je to pryč. Něco se uvolnilo, rozpustilo a vypustilo :) Nebyl to nakonec tolik hudební zážitek jako zážitek iniciovaný a provázený hudbou. Cítím se až nepatřičně, že hudbu takto "používám", ale nic z toho jsem neplánovala, prostě se stalo. Vůbec nejde o to, že bych si teď něco pustila a udělalo mi to zle, přesně naopak. Je to úleva. Není mi pořád úplně jasné, co se stalo - vím jen a popíšu, co se dělo. Všechno začali A Perfect Circle, vlastně už jejich debut. Poslední album mě, jak jsem už tehdy psala (někdy v půlce května), rozložilo na molekuly... což bylo dobře. Tu noc se mi zdálo o velké skvrně na zdi vedle zazděného pokoje, dva muži tam starostlivě řešili, jestli bude potřeba bourat a jestli statika vydrží. A já jsem věděla, že bourat se nic nemusí, co je nějaká stará malta pro molekulu. Velmi úsporné a elegantní řešení. Poslouchala jsem Eat the Elephant pořád dokola a cítila jsem někde uvnitř tenounkou zápalnou šňůru, velmi dlouhou sérii nepatrných škrtnutí, dalo se s tím normálně fungovat. Pak jsem jela do Prahy na Ne Obliviscaris, což bylo intenzivní, a trhali mi zub moudrosti, což se ukázalo jako překvapivě velký zásah, spíš ve smyslu narušení integrity. A pak mi prostě vypadly pojistky. Vyhodil mi je Kenn Nardi, Dancing with the Past, objevila jsem ho náhodou - hezká hudba, ale trochu moc energie naráz. Tuhle noc se mi zdálo o sérii vražd, velmi plasticky a do detailů. Bylo to až komické ve své důslednosti: hlavní padouch se na závěr sám rozčtvrtil, zavřel do kufru a odložil v samoobslužné (!) úschovně zavazadel.  Pár dní mi bylo opravdu hodně zle a v tomhle rozpoložení jsem sem psala. Bylo to nějak potřeba. Děkuju všem za podporu, pomohla. Postupně jsem vnímala zlepšení a nejvíc mi bodnul nový singl Petera Gabriela Road to Joy - poslouchala jsem ho dva dny pořád dokola a vnímala jsem, jak se vevnitř něco narovnává a zpevňuje. Úplně mě to srovnalo. První noc se mi zdála série krátkých výjevů: dvě dívky spoutané v koutě, jedna nahmatala v kapse mobil. Děti vběhly do obchodu a místo bankovky podaly prodavači lístek s prosbou o pomoc a adresou. Spoutanému muži se někdo chystal vrazit do zad rozžhavené železo, vychutnával si jeho hrůzu, až se rozletěly dveře a dostal kulku mezi oči.  Druhou noc se mi zdálo o kempu, kde měli sbaleno na cestu zpátky, ale ještě byl chvíli čas, tak všichni lelkovali na sluníčku a na terase se učil lítat mladý kos. Tady jsem věděla, že už je dobře, akorát jsem pořád byla trochu rozklepaná a říkala jsem si, že se ještě necítím jít moc na hloubku. Tady se objevil Einar Solberg a oslovil mě natolik, že jsem se ponořila naprosto bez váhání. Prostě mi bylo jasné, že to za to stojí. A zjistila jsem, že umím plavat líp, než jsem myslela, a že nejde zas tolik o mě. Bylo to náročné, ale v tuhle chvíli už čistě jenom tím, že některé věci prostě náročné jsou, a odměna vrchovatá. Dnes mám víc energie, víc radosti, jsem v pohodě. Rozšířil se mi hudební záběr - ztráty jsem zatím nezaznamenala. Jestli jsou, budu si představovat, že je to noční kaktus, který se otevře zase za pár let, až se naplní nějaký záhadný vnitřní čas. Už se tomu ani nesnažím rozumět.

Antony - 17.06.2023 22:31:10 #

Pořád se učíme žít v harmonii s disharmonií v nás i světa kolem. Přískoky před!

Judith - 17.06.2023 17:05:28 #

Jo, nejhorší je smrt z leknutí :-) Dneska už se tak lehko nevylekám a k tomuhle byla psychoterapie dobrá, budování vnitřních zdrojů, ale během let jsem si všimla, že opravdu každý zásadní posun přicházel s nějakým otřesem, který musel přijít náhle, nečekaně. Pro mě to v drtivé většině bylo setkání s uměním, různým - jednou mě třeba rozhodil monochromatický (a myslím, že dost špatný) obraz. Rozhozenost je zkrátka taky důležitá, pokud se mají věci nějak přeskládat, v tomhle stavu má člověk přístup k vrstvám, kde se běžně nepohybuje. Nejsem příznivcem cíleného rozrušování psychiky (protože mi vždycky stačilo mnohem míň, i k nějakému změněnému stavu vědomí), ale když už tam člověk jednou je, tak ať kouká dobře se rozhlížet a něco si odnést, něco odložit. Bez dramatizování, ale i bez jásání nad tím, jak se krásně vyvíjím, protože ono je to drsné a je to chaos - dary člověk vidí až zpětně. Mně většinou drží čumák nad vodou to, že jsem v jádru vlastně zvědavá, co je všechno možné, i když to není kolikrát moc pěkné. Takže v podstatě souhlas - a taky díky, že ses neleknul.

Antony - 17.06.2023 13:36:46 #

Aniž bych to jakkoli zlehčoval, podobných psychoschizmat jsem za svou posluchačskou kariéru prodělal několik. Není to nic příjemného a je třeba se to naučit správně přijímat Vždycky to u mne následně přispělo k vyšší úrovni poznání a také k zachování většího nadhledu. Zřejmě takové stavy patří k procesu vývoje. Chce to hlavně klid, všechno někam směřuje. Člověk si musí říkat - řeka teče širokým korytem i peřejemi a já pádlo pevně v rukou mám.

Judith - 16.06.2023 19:34:29 #

Potřebuju si něco zformulovat, snad to nebude moc zmatečné. Přemýšlela jsem už dřív, proč jsem vlastně tehdy před lety přestala poslouchat muziku. Závěr byl nakonec vlastně jednoduchý - asi jsem prostě nebyla ochotná některé věci prožívat. A přišlo to plíživě, nebyl čas, jiné činnosti se mi zdály zajímavější, rozbily se mi sluchátka... obyčejné vyhýbavé chování, žádné zlé kouzlo, a potom už to prostě nešlo, odvykla jsem si, ztratila jsem kontakt. Připomnělo se mi teď, v posledním týdnu, jak jsem se tehdy cítila. Jak jsem byla přehlcená, šla na mě panika, když jsem se do něčeho měla zaposlouchat. Bála jsem se ztratit ostražitost a uvolnit se, že zase něco vyskočí ze tmy a kousne mě. Jak to bylo moc věcí najednou všechno v jednom tyglíku... Je to tu zase a můžu jenom doufat, že už jsem celkově stabilnější (jsem, bez debat) a snad i chytřejší a že to můžu zvládnout líp, protože podruhé si prostě tuhle radost vzít nenechám. Nedávno se stala docela důležitá věc, někdy koncem března, někteří si to možná vybaví. Byla jsem z čehosi (vím, co to bylo za album, ale není to podstatné) opravdu rozhozená a jelikož už vážně jsem o něco chytřejší, zkusila jsem vyhodit si z hlavy čistě jen tu myšlenku, která se cukala, že rozhozená teda fakt být nechce. Laskavě, leč rázně jsem ji poslala za dveře, že to chvíli zkusím bez ní. Načež jsem si opravdu luxusně a vydatně pobrečela - a najednou to prostě bylo dobrý. No, ne úplně najednou, den dva to trvalo, ale opravdu dost rychle jsem se z té rozhozenosti zase poskládala dohromady a bylo to vlastně i lepší, trochu jinak se to celé uvnitř přeskládalo, něco se uvolnilo, rozjasnilo, změnilo. Teď to tak rychle a snadno nejde (i když tyhle věci vždycky vypadají snadno až zpětně) a samozřejmě bych si celou situaci velmi ráda odpustila, ale je to prostě tady a nějak se mě to týká a dotýká. Vždycky to pro mě bylo umění, co mi otevíralo nové obzory a velká témata, dlouho jmenovitě hudba a teď zase. Mám dojem, že obvykle si lidi představují něco ušlechtilejšího než panickou ataku, když vedou vznešené řeči o tom, jak je smyslem umění znepokojovat a bytostně člověka oslovovat, ale co už. Dneska jsem poprvé za poslední týden doposlouchala album do konce a brečela jsem jenom nad tím, jak je to kua krásné. Nechci dělat závěry o věcech, které prostě nemají tvar, takže pointu tohle psaní mít nebude :)

Judith - 19.01.2023 19:21:37 #

hejkal: Skvělý nápad a tohle téma ho určitě pojme, má elastický pas :) Zároveň si říkám, že by pro budoucí generace bylo přehlednější samostatné vlákno, třeba "Nejlepší alba roku" bez datace, k průběžnému doplňování do budoucna. Možná by to pak i víc lákalo k reakcím, hodilo by se tam přidávat odkazy na různé ankety v časopisech a podobně... Každopádně výborný zdroj inspirace, díky.

hejkal - 19.01.2023 21:04:25 #

Neviem, kam, tak to dám sem. Môj tohtoročný hudobný rebríček Top Ten 2022 mám hotový. Umiestnenie je skôr orientačné, ak nepočítam medailové priečky, nech sa páči, poďme na to zostupne. 10. John Mayall – The Sun Is Shining Down Deduško a bluesová legenda John Mayall nahral ďalší z jeho štandardných albumov, s kopou hostí, všetko príjemne plynie a fanúšika blues nudiť nebude. 9. Robin Trower – No More Worlds To Conquer Legendárny gitarista si už roky ide svoje, v pokojnejších polohách bluesuje i rockuje a znie uveriteľnejšie než zástup súčasných hviezd. 8. Arthur Brown with Rick Patten – Long Long Road Časy hitu Fire sú preč, ale Arthur Brown stále hrá zmes hardrockovo-psychedelického rocku a ide mu to veru prekvapivo dobre! 7. Steamhammer – Wailing Again Toto je comeback 21. storočia! Výborná, ale nie príliš známa anglická kapela, ktorá nahrala na prelome 60. a 70. rokov štyri peckové albumy, sa po dekádach vrátila na scénu chutným hardrockovým dielom. 6. Jethro Tull – The Zealot Gene Ian Anderson sa po takmer dvoch dekádach rozhodol oprášiť svoju domovskú kapelu Jethro Tull a vydal nerušivú, ale príjemnú kolekciu skladieb, ktoré ma baví počúvať. Nehľadám originalitu pre originalitu, vyhovuje mi potešujúce poznanie, že muzikant hrá a tvorí, pokým vládze. Azda budem tiež vládať, až budem senior. 5. Colosseum – Restoration Po smrti Jona Hisemana som nečakal, že britská jazzrocková legenda niečo vydá. A stalo sa! Clempson, Clarke a Farlowe doplnili zostavu o nových hráčov a hrajú divoko, ako už dávno nie! 4. Corky Laing – Finish Sessions Náhodná akvizícia, vďaka Múzeu obchodu a koncertu Corky Laing’s Mountain som si tento samizdatový album kúpil a hoci je krátky, hard rock z neho buráca silou uragánu! 3. Birth Control – open up Prekvapenie roka. Hard rock párplovského strihu od nemeckej legendy tromfol posledné počiny britskej veličiny a ukázal, že klasický gitarovo-klávesový hard rock nemusí zachraňovať iba Uriah Heep. Vynikajúca záležitosť! 2. Magnum – The Monster Roars Pre mňa osobne ponúklo toto dielo prekvapujúce zmierenie sa s kapelou, ktorá tvrdohlavo hraje to svoje rockové cítenie korenené 80. rokmi. Zamiloval som si ho! Hard rock, kde nič nevyčnieva, ale aj tak sme na vrchole! (Zaujímavé je, že so staršou produkciou sa stále míňame) 1. Edgar Winter – Brother Johnny Nakoľko Kim Simmonds so Savoy Brown vlani nevydal žiadny album, nemá pocta brata zosnulému bratovi v bluesrockovej produkcii minulého roka konkurenciu. Priehrštie hostí (Joe Bonamassa, Robben Ford, Joe Walsh, Keb’ Mo’, Ringo Starr, Warren Haynes a mnohí iní) si Edgar ustrážil a dodal na pulty sedemnásť skladieb z portfólia Johnnyho Wintera. V podobe, ktorá je živá, pútavá, neodolateľná. Album roka! P.S. Postupne dopíšem recenzie, kde som tak ešte neurobil.

Judith - 21.12.2022 11:13:17 #

To je moc hezký moment, tady to "tohle chci dělat"!

hejkal - 21.12.2022 08:39:11 #

Reálne ma ako človeka ovplyvnili dva hudobné momenty. Dňa 19.8.1994 som na Viedenskom letisku videl Pink Floyd so svojim Pulse vizuálnym stvárnením v takom dokonalom zvuku, že žiadna hi-fi sústava sa k tomu nepriblížila ani omylom. Zároveň som pri spoznávaní otcovej zbierky kaziet plus-mínus v tom istom čase objavil debut skupiny Wishbone Ash a skladbu Handy. Steve Upton tam buibnuje spôsobom, ktorý ma od prvého momentu chytil tak, že som si povedal - takto chcem bubnovať, no a v septembri toho roku som si prvý raz sadol za biciu súpravu a zvyšok je, ako sa vraví, história. Nič zvláštne v tom asi nie je, ale muzika ma prinútila stať sa muzikantom. :)

Judith - 20.12.2022 22:47:33 #

Díky za sdílení! Tancování je skvělá věc, a dokud tu hudbu, na kterou člověk tancuje, slyší i ostatní, je to pohoda :) Zážitek s narkózou z okolí jeden znám a tam to bohužel mělo dost blbé následky (psychicky), dotyčná osoba se nějak nedokázala srovnat s tím, co se jí takhle otevřelo. Ono je asi nakonec nejdůležitější najít nějak mír se sebou v tom, jak si tokové zvraty člověk zpracuje. Tohle mě asi nejvíc baví na progresivní hudbě, jak umí pracovat se zvraty a přechody a spojovat úplně nesourodé věci dohromady, že to dává nakonec smysl a ještě je to krásné. Něco podobného vlastně dělá asi i fusion, zase trochu jinak...

předchozí »