R.E.M. / Out of Time

V 80. letech zůstávala Stipeova družina na špici zejména univerzitní alternativy v zámoří. Zůstali oddáni undergroundové patině. Prolomilo to až Out of Time. Z časů, kdy celý žánr na čele se Seattlem vyšel vstříc major labelům a jeho hudební poselství pak určovala hudební trendy řadu let.

Buckovy houpavé kytarové smyčky a vřelý Stipeův proslov - nemá smyl nic si namlouvat - už Radio Song vyzývavě křičí o hitové ambice. Ano, nad kořeny Littova produkce a špetka funku i folku už posílají jejich hudbu k masám. Kdybych měl spočítat, kolik jsme na střední napařili na Losing My Religion... Obří, akustický hit a Stipe ho korunuje tématy ztráty víry a pocitem nejistoty. Naléhavé varhanní pulsy Mikea Millse se v Low krásně potýkají s Berryho perkusemi a dokonce congy a akustikami. Velebný klid, otevírající prostor mistrnému Stipeovi. Kytarově-klavírní veselí a má srdcovka Near Wild Heaven. R.E.M. jako by se tu zúčastnili Woodstocku a je to dokonalá pocta kalifornským 60tkám. V Endgame čtyřka odhalila své country-folkové ambice. Další pozitivisticky varhanní Shiny Happy People s hostující Kate Pierson (jinak B-52-s). Dlouho jsem ten rádiový hit nějak nebral, leč mocný čas to srovnal. Belong je další mistrnou folkovou létavicí, tady se Buckovy akustiky a sbory vyřádily dosyta. I u Half a World Away na poklidném country gruntu kouzlí Stipeovo hrdlo. Texarkana je aranžérsky mimořádná - ale přišla mi vždycky nejslabší. Sbory, varhany, housle... nějak se pokaždé ztratím a ne najít nit. Citlivě vystavěná poloakustická balada Country Feedback odhalí nikoli průměrný um páně frontmana. Me in Honey, to je neústupný dupot a úder na solar, ale ani tady neopustili zcela folk. Splašené tempo, mířící do fade-outu...

Zásadní album, z doby těsně před explozí a ani Stipe a spol. netušili, jaké popularity dosáhnou jejich následné studiové zářezy. Tady se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale rád zaokrouhlím hore. Mnoho se v těch drážkách děje.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

---

Sylvan / Posthumous Silence

Sdružení kolem charismatického pěvce Marca Glühmanna je u mě už léta nepsaným favoritem progresívní scény za západních hranicí. S tímhle albem přišli se závažnými postuláty života a smrti, samoty, úskalí lidských vztahů až po posmrtný chlad. Témata pro Sylvan typická, a jako mocná nadstavba plyne geniální hudební děj.

Působivá malba Eternity Ends klávesového šéfa Volkera Söhla a chrámové sbory - osudovost a chlad, jako u Dead Can Dance. Také Bequest Of Tears je v režii chladivého klavíru, zvukových efektů a elastických maleb houslí. Neústupná strunná demolice Kaye Söhla, ataky smyček a mistrně sólující finále. Nálož In Chains - to už jsou Sylvan, jak je miluju. A beze slov sledujeme mr. Glühmanna, jehož stratosférické vibrace vykreslují momenty okovů, pout a šílenství. Kytarově-klávesový můstek Bitter Symphony se přelije v jedno z nejvybranějších sylvanovek - Pane Of Truth. Budují ho malůvky i bouřící Kayova sóla, hlazení smyčců, těžká střední tempa, explozívní refrény. Tenhle kolos doposlechnout, a zemřít. Všudypřítomný Volker Söhl si vzal pod dohled miniaturu No Earthly Reason. Dalším odlitkem hutné oceli, plivajíc síru na míle daleko, je Forgotten Virtue. I sem se vešel konejšící klavír. Jedno z nejlepších výstupů si Volker Söhl střihl v úvodu The Colors Changed. Není na to sám - svou duši tu upsal ďáblu i Marco Glühmann - už ty motivy květin, měnících barvy, až psychika kolabuje..... uff! Ambientní A Sad Sympathy
dávají loopy lehký taneční nádech. Elitní Questions pokračuje výsostně moderně - skvostné Harderovy bicí, a čarodějné duety kláves a kytar. A když Marco, poddán osudu ječí: Když mě zamkli uvnitř, zlomím se? Když vyrostu, zešílím a ztratím hlavu?, běží po zádech mráz.
A protože obtížím čelí odhodlaně, i z Answer To Life září pozitivně nakažlivá energie, jakkoli je mistrně odehrána.
Message From The Past je klavírně-ambientní, relaxační přelom. The Last Embrace je dokonalou freskou šílenců, jako by se tu zjevil mr. Fripp. Až jazzové zlomy, zborcené riffy, odlidštěná chemie... To není ani pro ty připravené. Co zprostředkuje A Kind of Eden, popsat nejde, přesahuje to pozemské vnímání hmoty. Popis zahrad Ráje, úlevy těla i duše v oázách klidu, je pro mě jedno z nejlepších hudebních vyznání všech dob. A památnou vizitku je bez pochyb i titulka - hold chladu posmrtného bytí. Všichni se směr finiš opírají nadoraz, a přesto je vše přirozené. Navrstvené kaskády sól všech a všeho, stop-time a orchestrální doznění. Nemůžu jinak, 10/5.

Až do nedávna jsem z Němec znal (spolu s RPWL) jen tenhle kvintet mágů. A konečný lahodný produkt jejich spojení mě omámil - od kovového řeziva a hladivý artrock až po divadelní mini-vsuvky. Tenhle vývozní opus u mě ční do podobné výše s Home, Artificial Paradise, Force of Gravity... Výtky? To se ví, přátelé... počet recenzí tady. Sylvan jsou pro mě tak nějak skrytí géniové.

» ostatní recenze alba Sylvan - Posthumous Silence
» popis a diskografie skupiny Sylvan

---

Marillion / Afraid of Sunlight

Svět hogarthovských Marillion jsem díky letité práci mr horyny odhalil až velmi nedávno. Moje uši a mozek najednou se s rozkoší otevřely té velebné, až ospalé rezignované náladě, na nichž jako koruna ční kytaristovy melodické elixíry. I tenhle démanty posetý skvost může hrdě čnít vedle čehokoli z Fishovy éry.

Typický tónový souboj Rothery+Kelly nás uvádí do atmosféricky i vokálně jímavé, avšak i rockově dunící Gazpacho. V úvodu i závěru nechybí působivá sonická moderna. A jste-li nostalgiky po Marillion bez kompromisů - dusot Cannibal surf babe je tu, a držte si klobouky... Rotheryho něžné doteky po hmatníku, a Hogarthův nadlidský výkon - a zjeví se jedna z Top balad celé jejich kariéry. Beautiful. Dávno jsem podlehl... s tím už smrtelníci nechodí. Pět minut tlumené akustické krásy s hrdelním absolutnem a relaxační náladou = Afraid of sunrise. Osm minut s arcidílem Out of this World - obelisk melancholického génia této pětice. A dokonalé okénko, jak skvěle jim to v téhle době šlapalo. Titulní opus melodicky i harmonicky korunuje, co předchůdce načal, tyčí se jako velcí bratři. Asi nejen pro mě vrcholové číslo na desce. Při Beyond You jsme svědky Rotheryho skoro nekonečné studnice nápadů. Od mocných linií velitele šiku, ječících sól až po klid - v závěru se rockově přitápí, to je jasné. Také závěrečné dějství King překlenuje obojí - pilíře Trevawas+Mosley kontra Hogarth, Kellyho krasojízdy a nakonec vše ovládající i ničící mr. Rothery.
Z mimořádně nadité bonusovky (1999), kde fanoušci najdou možné i nemožné, nutno zmínit funky číslo Icon a hladivou singlovku Live Forever.

Taková hudba je spíš o emocionálním propojení s duem Rothery + Hogarth, ale i další u základů této katedrály nezaostali. Narozdíl od lehce nesourodé Anorakhnophobie mi sedí jednotlivé skladby i celek. Ani trefa vedle, žádná vycpávka, nedodělek. Se Seasons End + Marbles asi tři nej z hogarthovek, pokud bych měl vybírat.

» ostatní recenze alba Marillion - Afraid of Sunlight
» popis a diskografie skupiny Marillion

---

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun

Rok 2000, 5Oskarový trhák Gladiátor. Ač se historií jen zlehka inspiroval - poutavá, energická show (nejen) Russella Crowea mě omámily, a zůstal jsem věren. Dojem by dokonalý, ano tušíte, bez hypnotické hudební fresky z pera čaroděje Hanse Zimmera a - Lisy Gerrard. To vše má ale kořeny dávno v 80tkách, a u Protinožců.

Bezvýchodná rytmické volání po cestě ke Světlu, Anywhere Out of the World. Tradičně v DCD-slohu mistrně provázaný vokální duet. "A snad je lepší se se z života stáhnout, odejít se vším tím utrpením a bídným, nízkým lhaním". Mrazivé geniáln je makabrózní, a přec dokonalá Windfall. Ve In the Wake of Adversity se hlasově zablyští mr. Perry. Klapky a tympány Petera Ulricha tvoří unikátní nadstavbu. Pastorálně minimalistická legenda o Xavierovi je top číslem z dílen Tanců mrtvých - asi nejen pro mě. Tužba najít vodu a světlo pro lidi, vězící v hříchu, hlavní hrdina upoután ke skále jako Prométheus... Vokální Dawn of the Iconoclast - z dálav se sune mrazivý Lisin recitativ a erupce rytmu. A Proximo, Maximus i proradný Commodus jako v deja-vu odhazují své meče a štíty... Přírodně tepající Cantara je čistým, neposkvrněným hrdelním výlevem - od samotného Boha. Co dodat k poslední zpívané, nesmrtelné nakažlivé Summoning of the Muse? Kdyby na Dead Can Dance existovala nějaká obchodní značka, ty hrdelní kreace jen zabalit a zapečetit... Nejrozsáhlejší, antikou ověnčená Persephone (the Gathering of Flowers). Tady deprese a stín bohyně Podsvětí dosahují až očistného bodu. Po všech stěnách, sloupech i oltářích chrámů kanou jezera slz. Je nad lidské chápání, kolik se dá vejít na pouhých 39 minut.


Tohle album a dvě následující má u mě u DCD elitní postavení. Aranžérsky geniální, spirituální vyznání, kantáty, nápěvy, chóry s tématy dávnověkých legend (Xavier). Ani zúčastnění netuší, jak masívně musela tvorba DCD zasáhnout celé okované kohorty. Ač je tu jen duo lyricky pojatých kusů, absolutorium - 5/5.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

---

Marillion / Anoraknophobia

Jedna z pětice z hogarthovské éry Marillion, které nedávno rozhojnily mou CD sbírku. Pětice v čele s kormidelníkem Stevem Rotherym vykročila odvážně, ve snaze svou léty zajetou škatulku rozvinout a obohatit. A u prahu Milénia nemohli opomenout ani modernu.

Po spurtující, do posledního detailu vypulírované hitovce Between You And Me přichází s Quartz prvá mistrovská ochutnávka. Mosley s Trewavasem staví na funkových figurách, na které nanáší Rothery sólové i atmosférické libůstky. A je tu Hogarth - jemný i štěrkově šmirglující. Pro co jeho hrdlo vykvetlo, v extatickém stylu obnaží Map Of The World. V pěti minutách je vše - hitovost i artová velebnost. Mosley odbíjí střední tempo a na jedné z nejlahodnějších Rotheryho melodií plyne When I Meet God. Devatero minut rozkoše. The Fruit Of The Wild Rose ten funkový vstup mi nějak nevoní, refrén a mezihry ale ovládají Rothery s Hogarthem stylově dokonale. Lehké rozpaky cítím i u Separated Out - lehce nedotažený rádiový počátek, se přelije v emocionálně našponovaný závěr. Celou genialitu si ale pánové This Is The 21st Century. Rothery i Mark Kelly tu ze své minulosti dali k dobru jen to nej. Mrazící koberce, můstky, mašinky, samply... Kdo že schází? Hogarth, Hogarth... těch jedenáct minut je jeho, není pochyb. Lehce funky je i závěr If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill. Celá pětice se nedala zahanbit a ač to rozjela to na plné koule, zvítězila křehkost a melodičnost.

Těžká volba s bodíky. Protože mě o chlup víc coby střely Amorovy zasáhly Afraid of Sunlight a hlavně Marbles (a This Strange... stále naposlouchávám). Skvělá hudba, ale stylové přemety u mě působí zbrkle. Některé části jako by nebyly napojeny v organický celek. Alba zmíněná drží u mě zkrátka víc pohromadě. Ale to je věc gusta. 4/5.

» ostatní recenze alba Marillion - Anoraknophobia
» popis a diskografie skupiny Marillion

---

Threshold / Clone

Britské progmetalové komando s titánem za klapkami Richardem Westem je pro mě srdcovkou. Jejich hudební záře plápolala vždy neochvějně do oblak. Premiéru skvěle střihl slavík ´Mac´ McDermott. Jde de facto o přelomový materiál, kde definovali do budoucna kontrast křehka a temna. Varovný prst je zdvižen k problému klonování.

Freaks neváhá a kosí vůkol nezkrotnou okovanou palbou ze všech hlavní s lehkými dozvuky pravěku jejich tvorby. Vichry z rytmických erupcí šestistrunek a Westových lávových poryvů hledí beze studu do budoucna. Smířlivější Angels ukáže vklad drtičů Grooma, Midsona; za rachotu bortících se sól a bubnů stojí West a charisma mr. Maca. Hitové 8minutové žrádlo The Latent Gene je naživo mocně žádáno dodnes. Geniálně nacvičeno, Macova živelná euforie dává riffové mlýnici křídla i prométheovské okovy. Mysteriózní, bravurně ´sólující´ je Lovelorn, Jakýs předobraz Goliášů Turn On TUne In nebo Critical Mass... Change určují poctivé strunné pulsy, stezkou ale bezpečně vedou Mac s vrchním architektem Westem. A kdo dychtí po stadionovém houpání, zavalí ho třaskavina Life's Too Good. Že nepovolaní klonovači udělají s planetou věci nepěkné, nejen názvem pečetí Goodbye Mother Earth. Maniakální bušení, jako byste navštívili spíš kuchyni Meshuggah, či Devinových SYL. Sunrise On Mars je symbolickou i hudební tečkou. Modelově gradující balada, vkusná, a přec nepřeplácaná. Na dno tu dosáhl celý band, ale Mac tu předvedl vsuvku vpravdě památnou. Tak Threshold milujeme dodnes. Jako by zásah shora od bytostí, na jejichž schopnosti jsme zatím krátcí.

Solidní bodovací trable. Vane nejen silný vánek nostalgie, ovšem i jasný fakt, že už je tu plno silně vyvedených hitů. S těmi kontrastují progové laskominy, vrcholící vypjatým baladickým finále. Co by za to dali Westovci dnes... A tedy rád za 5.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold

---

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat

Asi bude málokdo odporovati, že Vrchním prospektorem, mistrem, Pánem Magistrem a dokonalým Znalcem hogarthovských Marillion jest zde pan Horyna. Následkem jeho pobídek jsem v nedávné době, zlehka, nyní už o kus odvážněji poodhalil alba po Seasons End. A neméně skvělá práce z jeho pera mě nasměrovala i k duchům Pripjati.

Morpheus. Ztlumené, postupně sílící Steveho kresby vrcholí v dvojitém laufu s Davem Fosterem. Každý tón, ale i Romanovy klavírní trylky, mají dokonalé tvary. Rozepjatá rytmika a zběsilé sólo ve finále cupují vše na atomy. Kendris má volnější, lehce funky tempo a rozvernou melodickou polevu - to ovládá Steve brilantně už celé dekády. Vrcholným opusem je bez pochyb skoro 12minutová náladovka Old Man Of The Sea. Na zářících pilířích rytmiky Halimi-Parr ční hrdě celý artrockový chrám. Gilmourova a Rotheryho duše jakoby společně tesaly nejvybranější melodické a sólové okamžiky. Vybroušená White Pass, to je mistrova křehoučká, apatická tvář. Vše napjatě čeká na mr. Hogartha, ale v té rozkošné hodince musíme dáti hlasu sbohem. Co strunná dvojka s jemným oparem kláves vrhla do časoprostoru v Yesterday's Hero, je stále mimo mé chápání. Infarktové drama non plus-ultra, u které jde chlapácký odpor k čertu a pouštím to beze studu do trika jako krokodýl! Druhou lahůdkou je Summer´s End, kde Steveho band spustí, věren předloze, hotový nástrojový Armageddon. Rozžhavený finálový tanec přivolají rockový grunt a la Marillion. V titulním finále se letmo křísí jiný Steve - s příjmením Hackett. Křehký start je mistrně spojen se zemitým rockem druhého dějství.


Utajený poklad umocnil už letitý obdiv ke kytarové legendě. Právě melancholii, relaxaci pozitivní pacienty už Steve léta svou kytarou léčí. Booklet mistrovsky i drsně volá zpět ty okamžiky z dubna 86. roku. Nevzalo mě to tak, jak Marbles, Afraid... či Anorakhnophobia, snad i ten vokál kdesi lehce schází - ono vsadit na instrumentálky při kvalitě obou jejich "shouterů" není snadný úděl. 4/5

» ostatní recenze alba Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat
» popis a diskografie skupiny Rothery, Steve

---

Soundgarden / Louder Than Love

Rok 1989 byl z hlediska vývoje seattleské scény průlomový. Významné kapely přebírali majors a svět jen nesměle očichával dosud nepoznané z amerického vidlákova.
A Soundgarden byla také prvou kapelou, která prorazila u velké firmy.

Apokalypticky děsivá pekelnost Ugly Truth chystá pole pro prvou zásadní zepelínovskou houpačku Hands All Over. Text se ovšem v depkoidní lavině zabývá překvapivě ekologií. Bezvýchodné marše Gun a Power Trip by v klídku zapadly i ke spřízněným Alice in Chains, ve druhé Thayil už tasí melodie i běsné vazbení. Get on the Snake lehkostí i neústupným sólováním již hrdě hledí do záře reflektorů. Full on Kevin's Mom a Loud Love, kde Cornellovo hrdlo vraždí, jsou zdrcující plivance do tváře. Zmařené vztahy, láska, deprese, drogy, agónie... uff. Deformovanými pazvuky spuštěná I Awake... když ničený Cornell ječí památné "pamatuj, že tě miluju", je vymalováno. V No Wrong No Right z temné mlhy zlehka ční střepy melodií, ale i výrazný a odcházející basák Hiro Yamamoto. Náladou už ´badmotorovskou´ oplývá technicky precizní Uncovered. Hořkosladká Big Dumb Sex trefně parodovala osmdesátkový hairmetal. Nostalgicky jímavá rozlučka Full On (Reprise) by nedělala hanbu na žádné z jejich vrcholných kolekcí.

Soundgarden ještě neshodili kovovou hřmotnost a síru. Cornell ječí ďábelsky, což ale výsledku dává až rituální náladu. Ale jinak se tu už v zásadě narodil technicky unikátní styl. Následující trojicí alb vypustili do světa hudební obelisky. I proto 4/5.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

---

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum

Fenomenální polské sdružení, původně sólovka, dnes už regulérní kapela. A jen přitakávám Horynovi, že Lukaz Gall je posunul ještě do vyšších sfér. Božské sousto pro znalce mírumilovných zákoutí Pendragon, Quidam, Marillion, Jadis, Collage...

Bujná, jako jarní mlází výživná klávesová ornamentace mistra kapelníka a Jakielovy výšlapy ovládají osm minut úvodní Awakened. Nástupem andělského slavíka Lukasze Galla hudba hýří tuctem barev. Komornější, dramatičtější svět představí Angels' Hidden Plan. Poctivé klapkové koberce narážejí na kytarové exploze ´arenovského´ střihu. Co má v nitru mr. Gall, demonstruje bravurní I Call My Soul. Klávesové banksovské štětce zurčí jako horský pramen, spleteny s táhlými litaniemi šesti strun. Icarus (Full Moon 2) - to jsou Moonrise v rytmicky exponované rockové šlupce. Darek Rybka prolamuje náladu saxem k neskutečnému očistci. Empty Lines je jednou z nejlepších zastávek nového progu. Clepsydrovsko-hackettovské ozvěny a Hlas, odevzdávající se slzám, smutku, extázi... je to zakončení z lidských rukou, neb z rukou Božích? Wrightovské malby a saxofon bez oddechu pokračují v další perle Night Sky. S Prázdnými řádky jsou bratry ve zbrani; znovu nás unáší snivá, lehce rotheryovská nálada. Trýznivá Feeling Like I Lost My Mind se kontaktně přiblíží právě hogarthovským Marillion, opentlily ji saxofonové nálety. 13 minut titulky je pak Rájem pro pozorné artrockové publikum. Mocné chóry keyboardů, Jakiela tvořící i ničící - jako jin-jang. Kruczkovy kytary vícekrát mistrovsky změní tempa i atmosféru, stále si režii předávají s klávesami. Matematicky vymyšlené a exekuované, ale bez vrcholného Gallova vzepětí by nebyl dojem stoprocentní.

Když ta slabá hodinka dohrála, byl jsem očarován a přibit k zemi tím šamanským rituálem. Od Poláků jsem si dal menší pauzu, objevoval jsem hlavně západní sousedy. A návrat k nim jen potvrdil jejich snad vrozenou genialitu. Nelidská krása, o které se mi nezdálo ani v nejlepších snech. 6/5

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

---

Renaissance / Scheherazade And Other Stories

Mnohé soubory zlaté éry artrocku dovedly na výsluní bizarní příhody, časté rošády či obyčejné náhody. I Renaissance se nejednou takříkajíc "obměnili" a poté obrodili. A nad půlí 70-tek nastoupilo jádro Tout-Dunford a výjimečná zpěvačka Annie Haslam, a kurs k vrcholnému classical rocku.

Klávesově-bombastický esprit zve, lehce našlapujíc, k Výletu do tržnice. Exekutor John Tout je hmatatelně v každém mžiku, přesto nevyčnívá tak, aby se hudba zvrhla do chaosu. Sólově i sborově se přidává i Annie - prožitek není dalek absolutnu. Rytmický pilíř Camp + Sullivan vládnou v drtivé The Vultures Fly High, korunované neméně nabroušenou Annie. Sedm minut Ocean Gypsy mají opět v moci klávesy, klavíry a křehce omamný hlas... jako by duch středověku se vzrušujícími zákoutími mistra Hacketta. Pilotní suita se ohlásí dovádivými wakemanovskými spurty a excelentně užité sbory se zapojením celé pětky! Tenhle, romantikou i orientálně ochucený remake jistě patří k mistrným rockovým adaptacím Podobně jako Focus či Gryphon cítím u Toutovců teplo, ale ještě ne chladivý odstup, jako někdy třeba u ELP nebo Ricka Wakemana.


Vedle Focus, Ekseption, či Ricka Wakemana náleží k ceněným evropským pokladům symfonické rockové fúze. Suverénně poskládaný materiál, korunovaný elegantně takřka půlhodinovou Šeherezádou. Jen nedaleko od mých favoritů, Turn of the Cards a Ashes are Burning, jež oceňuji plnou palbou. Nejsem jejich skalní - zde ale velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance

---

Sly & the Family Stone / Small Talk

Hudební persona a věrozvěst kalibru Milese Davise, Hendrixe, Boba Dylana... už od debutu z léta Páně 1967. Do kotle nalil r´n´b, taneční funky rytmy, soul i psychedelii. V nejlepší hodince zazářil jako supernova na Woodstocku - to už nikdo z paměti nevymaže. Pro ctitele blues, soulu, funku stejně zásadní, jako Clintonovi Parliament.


Už titulní skladba zve bez rozpaků k funkrockové hostině. S mr. Stewartem udeří z první celá Rodina. Ohebné trojhlasy a na nich další vokální patro, ufff... Tahle magie, polyrytmika, klavíry, dechy - to vše jest Say You Will. Mother Beautiful je bombastický nápřah. Na trojici hrdel mistrně nanesli doprovodný instrumentář. Blaho... Time For Livin více zdobí housličky Sida Pageho - no když to takhle rozjeli v létě lásky, neměl nikdo šanci. Can't Strain My Brain - tady máte Sly Stona s jeho mimořádným darem aranžéra a vizionáře. Silové hlasy s dechovou sekcí a klaviaturami jsou už samozřejmé. Hravá Loose Booty - tady se rodilo moderní funky a je nám ctí být u toho... Holdin' On je obdobně tvarována - skladby druhé půle mi občas zlehka splývají, proud invence zkrátka není nekonečný. Wishful Thinkin' ale všechny debaty utne. Luxusní vývozní artikl, krásné vokály nesou kabaretní, až zlehka šansonové aroma. Nabušená Better Thee Than Me je - tak se vyučuje Slyho geniální mozkovna. Po tanečním projektilu Livin' While I'm Livin uzavírá klasickou verzi opět šansonově výmluvná This is Love. Z bonusové verze nutno vypíchnout klávesový šturm Crossword Puzzle a rockově rašplující Positive, ale i informačně mimořádně vyvedený booklet.


Jasně, už tu nekypí hudební novostí a rytmickou svěžestí prvních alb. Píšu důstojnou čtyřku. Éra před rozpadem byla mnohými kritizována jako odklon ke komerční jednoduchosti. Pro mě je tu pořád hojně svěžích, skladatelsky silných momentů. Nehledě na ohromující vliv Sly´s napříč hudebními škatulkami.

» ostatní recenze alba Sly & the Family Stone - Small Talk
» popis a diskografie skupiny Sly & the Family Stone

---

Van Halen / Balance

Obdobně jako mistr horyna patřím mezi dušičky, kterým Van Halenovci sedli o fous víc se Sammym Hagarem za mikrofonem. Jako skalní fanda mimořádného kytarového novátora a vizionáře nemám problém ani s prvou érou s Davidem Lee Rothem. Když prohrábnu jejich kartotéku, je tenhle hagarovský skvost dost možná i No.1.

´Sedmá pečeť´ ovládá dění typicky zvlněnými, mistrně melodickými Eddieho poryvy. A přichází Sammy Hagar, kterýod prvého zaúpění mistrně nabere až ohromující jistotu. Divá jízda tlupy alfasamců. Neomezenou rockovou ctižádost však vybalí guitar-hero a jeho hoši i v arénovce Can't Stop Lovin' You. Volnější tep kontra ničivá kytarová a bubnová prácička. Velmistrovský patentní riff, erupce tónů a běsnící sólový veletok rezonuje v Don't Tell Me (What Love Can Do). V Amsterdam tasí Eddie houpavě bizarní riff. Hustá kalba, ženské, navrch ovšem královská zábava a růžolící úsměv. A že neopomněli i po létech zpráskat všem zadky? Na to u Big Fat Money vezměte jed!. Zvukové bizzaro Strung Out se vlije do Not Enough. Co říct? Baladický démant shodné kategorie a lesku, jako Stairway to Heaven. K dokonalosti vše vypilují plačtivé struny, klavír a Sammyho nadlidské vzepětí. Houpavice Aftershock by se jistě nestyděla ani na památném debutu. Nabušenost dua Anthony/Alex van Halen - toť mánie Doin´ Time, jakýsi Alexův Moby Dick. Při Baluchitherium, kde pot tryská do širé dáli, nepochybujeme - monstrum Eddie je zpět v plné polní. Že famózně vládne i akusticky, demonstruje na Balance subtilně vytesaná Take Me Back (Deja Vu); Sammy ji odpálil do stratosféry. Feelin´ předvede nejen letitý cit pro teatrálně dojemná sdělení, ale je i závěrečnou Eddieho profesurou. Tečka.

Prvotřídní albová nálož, kterým potvrdili i v půli 90-tek nezničitelnou sílu kvarteta výjimečných individualit. Všem kritikům, ale i většině rockové konkurence, uštědřili nejen symbolický výprask. A stačilo málo - hodina čirých hardrockových orgií, hnaných vpřed nukleární silou. 6/5

» ostatní recenze alba Van Halen - Balance
» popis a diskografie skupiny Van Halen

---

Subsignal / La Muerta

Další z překvápek, které nedávno vypadly ze zásilky úrody od našich západních sousedů. A jako u Home od Sylvanovců a floydovských RPWL, jsem i u Subsignal (sdruženi z členů Sieges Even + Dreamscape) zakusil mrazení v týle. Přitom každý z nich nabízí jinou hudební cestu. Vivat Musicrecords!

Rozmáchlá a vzdušná 271 Days nás zanese do šestiminutového hájemství titulní skladby. Maichelovy klávesy a akustiky tady poctivě progově šijí a vrství se, až se dech staví... Menses vládne elitnímu rockovému spurtu. Komorněji Subsignal ukáže vybroušená, ovšem i okázale plačtivá The Bells Of Lyonesse. Every Able Hand je v adrenalinovém rauši alba vzácným zjevem - jemné fábory kláves a Steffenova bouřící kytara, hrdlo, působivě hýbající dějem. Hledáte málem až phillipsovskou velebnost? Nádhera Teardrops Will Rise In Source Of Origin k vašim službám... Pak už následuje hitová smršť. Naprosto zásadní peckou Subsignálů je bez diskusí The Approaches, mocný přerod z jemna v hudební uragán. Keyboardově vytvarovaná pumelice Even Though The Stars Don’t Shine - a ne, ne, nestydím se... naopak, jsem uhranut jako druhdy Mr. alienshore. Nejen monumentální syntíky a pregnantní bubenické nálety veterána Dirka Branda jako by nás zaneslo k Rush z 80-ové éry; ten artový přebor je poctou Peartovcům sakumprásk. Po neodolatelně houpavé When All The Trains Are Sleeping vrcholí rádiový kurs v soptícím vulkánu As Birds On Pinions Free. Ta jako by vypadla z desek Journey, Toto, Asia, Boston - pařba jako stehno! Po adrenalinové jízdě musí náš tep při Some Kind Of Drowning znovu naběhnout k normálu. Hostující piano (Markus Jehle) a konejšivý hlas Marjany Semkiny léčí zlehka po ´quidamovsku´. Zavírám oči a celá stěna hudby pomalu zaplouvá za obzor....

Jak zmínili kolegové, tahle kapela vykročila bez okolků vstříc širší posluchačské obci. Nemám ale pocit, že by jim to vzalo umělecké cítění a mám rád jak první album, tak i "smrtku´. Do slabé hodinky narvaku mamutí energii, čich na jasné melodie, atmosférické a moderní záchvěvy. Dechberoucí, dokonale sestavená jízda. 5/5

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal

---

Focus / Hamburger Concerto

Tahle elita artrockové hudby z požehnané země tulipánů byla výjimečným zjevením. Dokonale o nich pojednali mí recenzní předchůdci a k tomu věru netřeba ni písmenka navíc. Jeden z nejlepších uměleckých zářezů 70.let dodnes opěvován mocně kritiky i fanoušky.

Skromná Delitae Musicae nic nepředstírá; Akkerman tu strunami nanáší renesanční mozaiky. Thijse van Leera naopak jako by posedly síly pekelné. Kvartet rachotí v Harem Scarem jako Hannibalův spektákl. Diktují nervózní, těkavé pulsy kláves, moogů, varhan, avšak i synťáky a dechy. Horečné tempo, v dáli tleská celá anglická umělecká elita. Ovšem bez smítka hanby. Studený barokní marš La Cathedrale de Strasbourg se přelije do nepopsatelné, houpavé jazzrockové očisty. Eklektickou, až bizarní Birth nese zaostřená rocková kytara, flétny, mellotron a Colin Allen rozdovádí paličky, conga, tympány. Vše opět s renesančním oparem. 6dílná suita, která vdechla albu duši, Holanďany předvede v dokonalém rozpoložení. Dramatické emersonovské črty, magické duely rytmické sekce Ruiter/Allen, Akkermanovy kytarové nájezdy. Přímo organicky roste rozepjatý artrock, mohutně živen moderní klasikou. A v koutě nestojí ani bonusovka Early Birth, působivě pojící focusovskou výpravnost se svěží funky rytmikou.

Narozdíl od takových ELP mám dojem, že Focus své úsilí směřují vždy ve prospěch hudby. Hledí na společný cíl, ale ne egoisticky se záměrem laciné exhibice. Jejich hudební obelisky jsou servírovány s telepatickou precizností. Pro mě snad i band numero uno klasické éry na kontinentu. 5/5

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus

---

Sylvan / Home

Sylvan jsou pro mě v Německu jakýmsi světélkem v tunelu - je to jediná progová kapela, jejíž tvorbu znám obstojně. Naštěstí v nedávné zásilce převážně německých sdružení dorazila coby spása i tahle poslední řadovka. A obrátila mě "hore nohami"... 77 minut z jiného časoprostoru.

Not Far From the Sky otevírá desku ambientně, až relaxačně, čaruje Söhlovo piano s klávesami. Skvěle pracují i housle a cella - hostující dámy ozdobily velkou většinu skladeb. Bravurní Shaped Out of Clouds volá nolanovsko-rotheryovské duchy, Jonathan Beck spouští své sólo jako prudkou letní bouři. Rockovou prapodstatu zhmotní 11minut In Between. Na Harderově dělostřelbě roste kytarově-klávesová kostra, chladivý závan moderny i exponovaný Marco Glühmann. V klavírní With the Eyes of a Child Pan pěvec servíruje vrcholové menu a vodí si nás jak partu loutek. Zprvu klidná Black and White čerpá vitalitu z dua Barett/Nolan - stejně i z gilmourovské melancholie. V závěru se kalí ocel... Devět minut The Sound of Her World se po velebném klidu typicky po sylvanovsku zvrhne v artrockové orgie. Na kontrastu klidně plynoucí rytmiky a refrénové kytarové extáze stojí také Sleep Tight. Off Her Hands představí Glühmannovu trýzněnou, obnaženou duši. A skvostně si vede i v emocionální pecce Shine - té rockové hmoty už bylo třeba. Po trýznivé brusce Point of No Return přichází hackettovsky něžná All These Years s houslovým oparem. A pokud v někom ještě zbyla síla k obraně, po emocionálně vyšponovaném finále Home s neskutečným Beckovým sólem nezbyde, než kapitulovat na všech frontách a vyvěsit bílou. Uff.

Maják u jednoho z jejich alb trefně poznamenal, že lichá alba Sylvanovců jsou silnější. Nepobírám, nestíhám ten příliv nápadů, emocí, živočišné krásy i smutku, která se z repráků valí a infikuje širé okolí. I lyricky dokonalost - jako DSOTM řeší postmoderní problémy. Vztahy muž-žena, šílenství, války, poruchy v komunikaci. Co je to hodnocení? 10/5

» ostatní recenze alba Sylvan - Home
» popis a diskografie skupiny Sylvan

---

RPWL / World Through my Eyes

Německou progovou scénu jsem, kromě letité jistoty v erbu Sylvan, znal jen zevrubně. Až nedávno přistál do fonotéky dlouho očekávaný příděl: RPWL, Subsignal, ale i další. A zůstal jsem zbaven slov,pomalu jako v případě skvostů švédských či polských...

Úvodní zpěvné duo Sleep/Start the Fire zatím zlehka zapráší gilmourovským spiritem. Silová, jímavá Everything was not Enough je jistě prvou srážkou s hudebním nebem. Velitel korábu RPWL Yogi Lang kouzlí nejen hrdlem - do kolen sráží i jeho klávesová show. Roses je testosteronová, ohromující hitovka, kde mocný Lang a jiskřící sóla Wallnera kouzlí nehynoucí úsměv. Že mají k PF stále coby kamenem dohodil, ukáže přes sedm minut melancholicky nesmírně hladivé 3 Lights. Zase 100procentně šlapající hlas i klapky. Další perlou je Sea Nature. Osm minut alchymie, dokonale vyvolávající Wrightův duch, žel už tam nahoru na nebesa... Day on my Pillow nás zavalí emocemi - slzy ždímám, ať uhýbám sebevíc. Titulka je zároveň nejdelší položkou skvělé kolekce. Melancholie se sráží s modernou, drsnými kytarami, Mullerovy přechody a koberce jsou z jiné planety. Lang tu aranžérsky exceluje - vše má jakoby soundtrackové vyznění. Wasted Land je náloží se silou TNT - přes cimru pokaždé skáču jak puberťák, nedbaje okolí ani pudu sebezáchovy. Velebná důstojnost vládne v poslední Bound to reach the End. Zlom do instrumentálního uragánu je zvláště precizně načasován.

Ústřední autorský team Lang/Wallner ušel od první fáze coverbandu PF dlouhou pouť. Servíruje hudbu, která už z hlavních inspiračních zdrojů důstojně odbočuje. Dříve šlo mezi RPWL a PF v zásadě dát rovnítko. A subjektivně - tahle jízda je o třídu hore než celí ´powatersovští´ PF. Dokonale to vystihl Mayak o tom originálu vs kopii. 5/5, nemohu a ani nechci jinak.

» ostatní recenze alba RPWL - World Through my Eyes
» popis a diskografie skupiny RPWL

---

Hawkwind / Doremi Fasol Latido

Poté, co řady anglických psycho-boys Hawkwind posílil Ian Fraser Kilmister, vrhli se na své třetí album. Křivka úspěchu stoupala strmě vzhůru. Gigantický vesmírný šamanský rituál, v jehož zvrhlém jménu bylo vše dovoleno, se nemohl zastavit a Brockova parta šanci nepromarnila.

Toxickou přehlídku v režii cvokhauzu odpálí 11-minutové šamanské bušení Brainstorm, "brockovská" odpověď velvetovskému minimalismu. Space Is Deep, to je právě šéfova akustika, Turnerova subtilní flétna, vše zmutováno generátory a synthi-pazvuky Dim Mika a Dela Lettmara. Po předělu One Change vybalí halasnou riffostřelbu Lord of Light, dobarvenou ovšem zvukovými orgiemi. Po akustickém okénku Down Through the Night sem vpadne jako tlupa spratků do pajzlu čtvrté cenové Time We Left This World Today. Sborové halekání, špína a pot, vše osekáno na samu dřeň a jako lávová struska vyvrženo do prostoru. Finále obstará Lemmyho výborná akustická The Watcher, kde si i zapěl. V remasteru obnažil Hawkwind syrovou riffovou podobu. Urban Guerilla a Brainbox Pollution, ale zejména Ejection už zlehka naznačují, kam se jednou Lemmy vydá s Motorovou hlavou.

"Lemmy" Kilmister vedle unikátní prací s basou přispíval stále více i autorsky, jeho angažmá se ukázalo jako zásadní. The Watcher pak ozdobila i On Parole, studiovou prvotinu Motörhead. Doremi... je hudebně, mnohem více však lyricky i vizuální podobou show, klasikou toxické "vesmírné" rockové éry. 4/5

» ostatní recenze alba Hawkwind - Doremi Fasol Latido
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

---

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three

K vynikajícímu bandu zlatého věku artrocku se rozepsali už mí recenzní předchůdci. Detailně, precizně, na jejich slova lze jen otisknout pečeť. Skvostná obálka z dílny Dana Pearce zobrazuje i hlavní myšlenku: totiž aktů hry králů - šachu.

A tak Red Queen působí. Košatě, náladově, avšak i epicky a majestátně. Prvý tah uvede do končin, kam se vypravili už Rick Wakeman, Focus, Renaissance; u nás třeba družina Vargova. Ve druhém dílu přeladíme na vlnu hravé, skočné akusticky-dechovou renesance s jazzovým odstínem. Jak třetí Nářek napovídá, vlády se tu ujímá potemnělá bizarnost. Hypnotické bušení dovede do konce parádní atmosférická malba... Do epochy Šesti Jindřichových žen či mr. Shakespeara vrací magicky závěrečný Šach mat. Na deseti minutách je vše - něžné trylky klavíru, rytmické marše, dvojité krumhorny i eklektické programování zvuků i pazvuků. Dokonalé finálové vzepětí.

Těchto 40 minut pečlivě namíchané alchymie se jinde než za Kanálem zrodit nemohlo. Bezchybné provázání celé pětky: Oberlého mocné tympány a perkuse, Taylorovy mocně zvonící struny, Harveyho majestátní klapky. S trombonistou Gullandem navíc mistrně ovládají i krumhorny Za unikátní produkt rád zaokrouhlím na 5/5.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon

---

IQ / Ever

I přes téměř absolutní hodnocení tohoto díla britských veteránů, u mě to není tak jasné a prosté. Jako celek mě nikdy nesebralo jako orgie Subterranea, Dark Matter, Frequency či rané klenoty na špici s The Wake. Těžko vyznat, proč tomu tak je. Hudba se klikatí a paličatým uším ne a ne poručit...

Nejtěžší kalibr tasí už The Darkest Hour zásadní a letitý flák. Precizních 11 min. = made in Jowitt, Orford, a další. Keyboardo-mellotronovou clonu promění Nichollsův, životodárný, soustředěný zpěv. Oproti 80-ové éře můžeme v max. rockovém zábalu chválit Cookovu baterii i Jowittův basový tanec. Dvoudílná Fading Senses využívá vedle mellotronu a samplů také Orfordovu flétnu. Pekelně temná jízda s démonickým Peterem Cookem mi vždy připadala překombinovaná. Jako bych se v tom moři vjemů ztrácel. Out of Nowhere - osmdesátkově okovaná. Ve strohém marši ale postrádám výraznější opěrný bod, i když se zjevují hravé, až bizarní zvukomalby. Pochyby odešle za horizont atmosféricky kreslící flétna a nastupující rockové supění. Pilotní Further Away - IQ, jak je zbožňuju, ani smítko námitek! Za patnáct minut projdeme mnohým, a vše vrcholí klávesami ruku v ruce s Holmesovými žhavými uhlíky. Ani další zářezy mi vrásky na čele neudělaly. Po melodicky jímavé, hackettovsky prosvětlené Leap of Faith uzavře k zářné spokojenosti celý příběh Came Down. Nostalgicky smířlivý tón s banksovskou ozvěnou. Tyhle slzavé pointy dovedli třeba i Květinoví králové...

Lyricky i hudebně závažná a jistě i depresívně působící kolekce. I proto subjektivní úskalí se na onu frekvenci naladit. Jde ale o menší albový úsek, a kdo ví co další poslechy. Ever pro mě rezonuje lehce na vlně Fates Warning, Evergrey, třeba i VdGG. Náladou, aniž bych chtěl jednotlivé bandy hudebně srovnávat. Jasných a silných 4/5.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

---

Pendragon / The World

Geniální skladatelské duo Barrett/Nolan zbožňuju a cosi jako objektivita jde stranou. Velkou částí své tvorby mě úplně pohltili a už nebylo úniku. A The World se rodilo vlastně v době jejich "klinické smrti", a přesto stvořili pod taktovkou Tony Tavernera melodicky hitový koktejl.

Back in the Spotlight hitovým, nezaměnitelným nádechem vytluče i náznak pochyb, že by Pendragon snad autorsky vyčpěli. Nad blyštivé Barrettovy krápníky se vypíná Nolanův spásný klapkostroj. A že prvý mistrovsky vládne i akustickou melancholii, dokládá zásadní démant v jejich portfoliu - The Voyager. Dvanáctero magických minut nepopře zásadní vliv Genesis neb Pink Floyd. Duo hudebních mozků z jejich odkazu neloupí, nýbrž budují vlastní hudební slavobránu. Energický nástřel Shane s Barrettovým báječným sólíčkem střídá krmě pro duše, otevřené dávno zaniklým bankso-hackettovským pohádkovým náladám. The Prayer k našim službám - i s přízračně exponovaným vokálem. Ani zde nepřijdeme o grandiózní opus - Queen of Hearts s trojicí epizod na téměř 22 minutách. V prvé, eponymní, prší dle tradičních receptů extatické hlasy, klávesy i křehké pojivo akustik. V prostřední - ...a Man Could Die Out Here..., jako by Barrett s Nolanem zařadili zpětný chod do časů, kdy se zrodilo skvostné A Trick of the Tail. Slova dochází k tomu, co se zde odehrává... Poslední The Last Waltz coby divý soutok kytar a kláves míří neochvějně k oceánu. Klasickou verzi uzavírá And We'll Go Hunting Deer - fenomenální Nolanovo sólové okénko na keyboardy. Přece jen si užijeme i zastřeného, plačtivého zpěvu a zvonivých kytar. Rytmika Gee/Smith, jinak většinou upozaděna ve prospěch kláves, tu pracuje asi nejlépe. Majitelé remasteru oblaží i působivá baladická krása Sister Bluebird, mizející osudově do prázdnoty...

Kdo stráví i dominantní klávesovou nablýskanost, přijme album s otevřenou náručí. Vím, že tahle etapa Barettovců má i hodně kritiků. Mě zaujala jak tato epocha, tak i postupné přiostřování, vrcholící na Pure a Passion. Vždy už po pár minutách zářím úsměvem od ucha k uchu. A díky, nejen za to!

» ostatní recenze alba Pendragon - The World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

---

« novÄ›jší starší »