Profil uživatele Cossack
Recenze:
Cirith Ungol / Servants Of Chaos
| 2012-12-29 | Takhle má vypadat smysluplná kompilace.
Deset let po vydání posledního studiového alba a devět po rozpadu skupiny vyšel na 2CD materiál, představující raritní a povětšinou původní verze skladeb, z nichž některé se v odlišném provedení objevily na regulérních nahrávkách kapely, jiné nikoliv. Mimo to jsou zde také koncertní záznamy, takže si zejména evropští fandové mohou udělat obrázek, oč přišli – Cirith Ungol na starém kontinentě nikdy nekoncertovali a „živé album” rovněž nenahráli.
(Po dalších deseti letech se téhož dočkali i „vinyloví nadšenci” v podobě 3LP, jen s nepatrně pozměněným pořadím některých písní.)
Zvláštní kouzlo mají první záznamy pocházející z konce 70. let, kde se dostávalo mnohem většího prostoru klávesám Grega Lindstroma, čímž se značně liší od pozdějších albových verzí.
Stejně potěší i původní nahrávky skladeb z posledního počinu "Paradise Lost" (včetně předělávky hitu "Fire" od The Crazy World Of Arthur Brown), než se na nich neblaze podepsaly producentské zásahy, pranic nedbajíce nevole muzikantů… (Zlá věc, když smí být autorům trestuhodně zasahováno do díla proti jejich vůli, jen pro vidinu vyšších zisků, kterážto beztak zůstala nenaplněna.)
Také komentáře a postřehy dvou ze zakládajících členů, Roba Garvena a Grega Lindstroma, rozhodně stojí za přečtení.
Na závěr pouze zopakuji, co z předchozího jasně vyplývá… Záslužné a chvályhodné vydání, jež doplňuje sbírku a vyplatí se i tomu, kdo vlastní všechna čtyři alba spolku Cirith Ungol; ne prachsprosté tahání peněz z kapes fanoušků.
Byť bych měl být nařčen z neobjektivnosti, nemohu jinak, než udělit maximum…
» ostatní recenze alba Cirith Ungol - Servants Of Chaos
» popis a diskografie skupiny Cirith Ungol
Savatage / Hall Of The Mountain King
Album "Hall Of The Mountain King" bylo mým prvním seznámením se skupinou okolo bratrů Olivových, tedy s powermetalovými Savatage. Psal se rok 1987. (Zároveň s ním jsem v témž roce slyšel i předchůdce "Fight For The Rock", zřejmě nejslabší věc, co kdy tahle banda spáchala.)
Nahrávka se mi ihned zalíbila a postupem času u mne její obliba stále vzrůstala. Dodnes se v mých uších řadí k tomu nejlepšímu, co Savatage nahráli. (Z trůnu ji nakrátko sesadil následovník "Gutter Ballet", ale dnes už je tam „Král hor” zase zpět, jen občas ho „Balet” na chvilku vystřídá.)
Co se mi na tvorbě amerických metalistů líbilo (a líbí) asi nejvíc, je v prvé řadě výborný a velice osobitý hlas Jona Olivy, taky dravost, tvrdé riffy, skvělé melodie i procítěnost (nejen, ač zejména, v pomalých pasážích)…
Zkrátka, jde o celkově velice kvalitní záležitost, a to včetně textů (čemuž já, narozdíl od mnohých, přikládám nemalý význam, jak už jsem tu párkrát psal).
Rovněž aranžmá skladeb je parádní, všechny ty smyčce a klávesy, vždy přesně „odměřené a odvážené”, aby ani nechybělo, ani nepřebývalo…
V neposlední řadě mám na muzice Savatage rád sepětí s „vážnou hudbou”, z které čerpá inspiraci a hodně se jí přibližuje. Na tomto albu si dokonce „olivovci” vypůjčili skladbu "In The Hall Of The Mountain King" od (nejslavnějšího) norského skladatele Edvarda Griega (1843–1907), již perfektně zpracovali a vsadili mezi ostatní, že by člověka ani nenapadlo, že „není jejich”, ovšem pokud by ji neznal (což zrovna u této „notoricky známé” a s oblibou používané kompozice asi ani nehrozí).
Protože počin "Hall Of The Mountain King" nemá slabé místo, je nesnadné vypíchnout některou skladbu. Přesto mám mezi všemi jednu favoritku, která ostatní přece jen malinko převyšuje; je jí hitová "Strange Wings" (uzavírající první stranu desky), kde si s Jonem Olivou v duetu zapěl Ray Gillen (z Badlands).
Moje „numero uno” v diskografii Savatage; kdybych si musel vybrat jen jediné album od nich, bude to tohle (s krátkým zaváháním nad "Gutter Ballet").
» ostatní recenze alba Savatage - Hall Of The Mountain King
» popis a diskografie skupiny Savatage
Sir Lord Baltimore / Kingdom Come
Parádní „prehistorická” pecka pro posluchače, neboli 5P…
O existenci téhle „první heavymetalové bandy na světě” ze zámoří jsem se dozvěděl teprve před pár lety, prostřednictvím Progboardu. (Voytusi, díky!)
Když jsem si jejich dvě alba ze 70. let o něco málo později poslechl, nemohl jsem jinak, než dát za pravdu místním recenzentům.
Taky mě „Baltimorova hudba”, zejména první z obou nahrávek, hodně oslovila a chytila. (Podobně, jako u jejich „ostrovních souputníků“ Wicked Lady.)
Co psát k výtečnému syrovému hard rocku, na kterém, přes množství těžce kovových pupenů, kořeny zapuštěné do tvrdé skály nelze přehlédnout (či lépe – přeslechnout), a neopakovat slova předchůdců?
Hutná, výživná a chutná porce bez zbytečných omáček, příloh a obloh… Pořádný kus polosyrového steaku na posilněnou před (možná posledním) bojem. To mám rád!
Sice si nemyslím, že by šlo o nejtvrdší muziku, nahrávku atd., na svou dobu to ale rozhodně síla je; a protože maximální, taky mé hodnocení je takové.
A teď odplouvám na korábu z kostí do divokých, drsných a bouřlivých vod (bez zbytečných grácií)…
» ostatní recenze alba Sir Lord Baltimore - Kingdom Come
» popis a diskografie skupiny Sir Lord Baltimore
Wicked Lady / The Axeman Cometh
Martin Weaver:
"If you can’t play Wicked Lady loud – don’t play it!"
Já se o této kapele dozvěděl taky až letos – bylo to prostřednictvím Progboardu, konkrétně autora předešlé recenze, Hejkala – a po prvních posleších mě hned dostala…
(Díky Gunslingerovi jsem pak nemusel poslouchat jen jednotlivé kusy na YouTube, ale mohl jsem si obě „posmrtně” vydaná alba pouštět kompletně.)
Syrová a surová, nepříliš komplikovaná hardrocková psychedelie v minimalistickém pojetí se mi opravdu velice zamlouvá. Hlučná, drsná a temná muzika i texty. A stejně jako blues, ani metal v ní nechybí – jestli „existoval” nebo ne je naprosto nepodstatné.
Velmi sympatická je rovněž stopáž skladeb, která má v průměru lehce přes sedm a půl minuty (nejkratší "Rebel" má asi tři a půl minuty, nejdelší "Out Of The Dark" přes deset a čtvrt), takže si posluchač hudbu náležitě užije.
Ačkoliv by bylo bláhové očekávat nějakou brilantní produkci a křišťálový zvuk (je to underground!), kvalita nahrávky není nijak hrozná. Zvláště když vezmeme v úvahu, důvod jejího pořízení; skupina si takto „archivovala” svůj repertoár, aby věděla, co a jak hrát. Vydání nosiče nebyl cíl, toto byla „koncertní” kapela. A jsem přesvědčen o tom, že na živo to musel být vynikající „mazec”.
Hříšná dáma byla trojice „konzumentů všeho možného i nemožného”, která si na nic nehrála, jen hrála svůj bigbít, od srdce a od podlahy…
A my si ho teď můžeme naplno vychutnat!
Mám slabost pro „kultovní” spolky (byť by měly jen lokální charakter), takže 4 a půl hvězdy zaokrouhlím na 5.
» ostatní recenze alba Wicked Lady - The Axeman Cometh
» popis a diskografie skupiny Wicked Lady
Annihilator / Never, Neverland
Druhé album kanadských thrasherů Annihilator zůstává poněkud ve stínu o rok staršího debutu, ačkoliv se rozhodně nejedná o slabou či špatnou nahrávku.
I zde nám Jeff & spol. nabízí kvalitní a vybroušený klenot; skladby jsou plny energie, která z nich doslova prýští, a díky své síle posluchače okamžitě vzpruží a dobijí mu baterie. Vedle skvělých melodií a chytlavých riffů jsou zase ke slyšení technicky bravurně zvládnuté výkony a krásná kytarová sóla.
Celé album je opět velmi vyrovnané, takže se těžko vypichují nějaké vrcholy; od úvodní "The Fun Palace", přes titulní "Never, Neverland", až po závěrečnou "I Am In Command" se jede první třídou.
Vzhledem k úspěchu předchůdce asi nikoho nepřekvapí, že se Jeff Waters držel „svého kopyta” a nahrávka zní dost podobně. Určitě se však nejedná o nějaké „brakování” vlastních nápadů z minula… Je to spíš autorův rukopis.
Přece jen tu jedna výrazná změna nastala – na postu zpěváka byl nahrazen Randy Rampage Coburnem Pharrem, což od sebe desky odlišuje nejvíc. Frontmani mají poněkud jiný styl zpěvu a taky zabarvení hlasu; rozhodnutí, kdo z nich je lepší, není vůbec snadné, neboť oba dva jsou velmi dobří.
Mám o chloupek radši debut, takže dávám čtyři a půl hvězdičky, pochopitelně ale zaokrouhlím nahoru.
» ostatní recenze alba Annihilator - Never, Neverland
» popis a diskografie skupiny Annihilator
Annihilator / Alice in Hell
Když v roce 1989 vyšel tento kanadský debut, bylo to velice příjemné osvěžení, tehdy značně přesycené thrashmetalové scény. Kapel byla hromada; ne všem se podařilo prorazit mezi špičku a vejít v širší povědomí, ne všechny za to stály. Mnohé se navzájem podobaly natolik, že bylo téměř nemožné je od sebe rozpoznat.
O „Ničiteli” ze země javorového listu a jeho prvotině „Alenka v pekle” to ale určitě neplatí; povedlo se mu odlišit od zbytku a zapsat se do metalové historie.
Se svým technickým thrashem s krystalicky čistým zvukem, výbornými melodiemi a riffy, energií nabitou hudbou a osobitostí, si to rozhodně zaslouží.
Celé album je parádně nadupané, slabinu nenajdete, stejně jako pomalou skladbu. Ale bez obav, nesviští se pořád nejvyšší rychlostí, prostor dostanou i vybrnkávačky a klidné pasáže; nikdy ale nejde o dlouhou dobu. Výjimkou je pouze málo přes minutu a půl trvající instrumentálka "Crystal Ann" na začátku nahrávky, která je vlastně jakýmsi intrem.
Jak už jsem se zmínil, jde o velice vyrovnaný počin; pokud bych však měl vybrat jen několik favoritů (třeba na kompilaci), určitě by nechyběla „titulní” "Alison Hell", po ní následující "W. T. Y. D.", pátá a šestá "Burns Like A Buzzsaw Blade" a "Word Salad", či závěrečná "Human Insecticide".
I když rovněž další desky anihilátora Jeffa Waterse a jeho (případných) kumpánů nejsou vůbec špatné, debut se překonat nepodařilo. (Nejvíc mu „šlape na paty” následující "Never, Neverland".)
» ostatní recenze alba Annihilator - Alice in Hell
» popis a diskografie skupiny Annihilator
Osbourne, Ozzy / Ozzmosis
Tohle album jsem si koupil na cédéčku v jednom brněnském obchůdku asi čtyři dny před termínem, kdy mělo oficiálně vyjít. O sedm let později jsem ho věnoval sestře a koupil si novější verzi, obohacenou o dva bonusy ("Whole World’s Goin’ Down", původně jen na japonském vydání, a "Aimee", z CD-singlu "I Just Want You"), oba povedené.
"Ozzmosis" považuji za jednu z nejlepších „madmanových” nahrávek a řadím ji hned za debutovou "Blizzard Of Ozz", spolu s "No More Tears" (možná spíš za ni).
Ač často narážím na negativní ohlasy na tento počin, podle mne se čtyřleté čekání na následovníka parády, jménem "No More Tears", vyplatilo. Zvuk tvrdší, možná metalovější, než kdy dřív, nápady výborné, melodie krásné… Instrumentální výkony tradičně špičkové, Ozzyho studiově ošetřený hlas neztratil nic ze své naléhavosti, někde zní naléhavěji, než kdykoli předtím (např. v šesté "Tomorrow", ale nejen tam). Kromě známých hitů "Perry Mason", "I Just Want You" a "See You On The Other Side", které ale nejsou ani trochu špatné, se na nahrávce nachází také další skvosty… Třeba již zmiňovaná "Tomorrow", následující "Denial", ale rovněž "My Little Man" (jež se sem dostala, coby jediný plod spolupráce s kytarovým mágem Stevem Vaiem, se kterým bylo původně plánováno zkomponování a nahrání celého Osbourneova alba). Výtečná je, na původní verzi závěrečná, balada "Old L. A. Tonight"; překvapivě se nestala dalším hitem, navzdory svým hitovým ambicím (nebyl k ní natočen klip, tak se s ní pro tento účel nepočítalo, je přitom z celé nahrávky tou „nejkomerčnější”).
Nemohu nezmínit spoluúčast mého oblíbence Lemmyho Kilmistera, který tu přispěl textem k písni "See You On The Other Side" (podobně, jako na předešlém albu, kde měl ovšem texty čtyři).
Pokud jde o dva bonusy, zmiňované v úvodu, jsou dost dobré na to, aby o ně člověk přišel. Japonský bonus "Whole World’s Goin’ Down" není nijak neobvyklý, povedená Ozzyho heavyrocková klasika; balada "Aimee" je věnovaná nejstarší dceři, a protože mám „Ozzíkovy pomaláče” v oblibě, jsem za ni rád.
Pár let po tomto albu jsem už tvorbu ani dění kolem Ozzyho nesledoval, bylo ho „všude plno” a hudebně mě přestal brát (mnohem raději jsem si vychutnával jeho začátky s Black Sabbath a platí to dodnes); za "Ozzmosis" mu ovšem plný počet hvězdiček udělím určitě.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Bathory / Twilight Of The Gods
Něco málo přes rok po přelomovém albu "Hammerheart" vychází další vynikající nahrávka švédského černokněžníka Quorthona a jeho Bathory, nazvaná "Twilight Of The Gods". Je fakt, že dosud z dílny vikinského kovotepce nic špatného nevzešlo, ale jistým přešlapům se v budoucnu pochopitelně nevyhnul ani on.
To ovšem rozhodně není případ „Soumraku bohů”. Tenhle počin navazuje plynule na předchozí mistrovský kousek, pokračuje v jím vytyčené cestě a dál rozvíjí a obohacuje jeho přínos. Posun není sice nijak výrazný a obě nahrávky jsou si v mnohém podobné, v žádném případě však nejde o pouhé zopakování stejného modelu. V daleko větší míře jsou zde slyšitelné vlivy děl klasiků, zejména Richarda Wagnera, Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena a Gustava Holsta. Od posledně jmenovaného si dokonce Quorthon vypůjčil část skladby "Jupiter, The Bringer Of Jollity" ze suity "The Planets, op. 32", která, pod názvem "Hammerheart" a opatřena textem, album uzavírá.
"Twilight Of The Gods" je druhým počinem nového směřování kapely, proto se rovněž zde nachází čistý vokál, často podpořen sborovými zpěvy, akustické a pomalé pasáže, stejně jako rozmáchlé kompozice, v textech pak témata z vikinské éry, ale i Nietzschem ovlivněné úvahy v úvodní, bezmála čtvrthodinové skladbě, "Twilight Of The Gods".
Ačkoliv se nejedná (a ani nemůže jednat) o takové překvapení, jako u předchůdce, jde bezpochyby o významné a vysoce kvalitní dílo.
» ostatní recenze alba Bathory - Twilight Of The Gods
» popis a diskografie skupiny Bathory
Bathory / Hammerheart
Psal se rok 1990, když se na pultech prodejen objevil pátý počin severské černoty Bathory, páně Quorthona. Tou dobou šlo již o zavedenou značku a proslulý pojem na scéně extrémnější muziky, proto následovník půldruha roku starého alba "Blood Fire Death" byl netrpělivě očekáván.
Materiál, který přinesl, způsobil však tak trochu šok… Změna ve směřování a stylu na nové nahrávce "Hammerheart" by se dala přirovnat k tomu, co předvedla o rok později na svém (též pátém) eponymním „černém albu” Metallica.
Je fakt, že náznaky takového posunu byly patrné už na předchůdci, takže to pro všechny, kdož je postřehli, nemuselo být tak velké překvapení, ovšem pro ostatní byl zřejmě ten obrat hodně výrazný.
Také je pravda, že se zde v daleko větší míře, než předtím, uplatňují sbory, akustické kytary, dominuje čistý zpěv a převládá klidnější tempo, tudíž tu ryze blackmetalové zběsilosti, doprovázené hrdelním krákotem, budete hledat marně.
A stejně jako v hudbě, rovněž v textech je slyšet odklon od dřívějších témat a příklon k folklóru, starým vikinským námětům, mytologii a severské přírodě.
Výše uvedené skutečnosti byly důvodem, proč někteří dřívější fandové toto album nepřijali; na druhou stranu zase právě ony přitáhly ke skupině pozornost řady nových příznivců.
Z hlediska významu a vlivu na hudební vývoj je Hammerheart možná nejvýznamnějším dílem kapely. Ačkoli všechny předešlé nahrávky lze označit za „stylotvorné” (zejména debut a „trojku”), tahle byla inspirací asi pro největší počet následovníků a stála u zrodu kovové odnože zvané pagan metal či viking metal.
I když Quorthon není žádný extra zpěvák ani instrumentalista, je skvělý autor a interpret hudby, která „má atmosféru”… A především na Hammerheart je cítit, že jeho skladby jdou od srdce a mají duši, proto dokážou uchvátit.
» ostatní recenze alba Bathory - Hammerheart
» popis a diskografie skupiny Bathory
UFO / Seven Deadly
Po loňských skvělých počinech, jež stvořili Alice Cooper, Nazareth, Whitesnake aj., se také letos povedlo další bandě, patřící mezi rockové nestory, obohatit hudební trh o jedno parádní dílo.
Jde o více než čtyřicetiletou skupinu UFO a jejich 20. studiové album, s názvem "Seven Deadly".
Na rozdíl od předešlé nahrávky (která sice nebyla špatná, ale ani zdaleka neměla takovou sílu) se zde čtveřici Phil Mogg, Vinnie Moore, Andy Parker a Paul Raymond podařilo připravit vskutku lahůdkovou směs dvanácti písní, mezi nimiž se najdou pěkně rychlé a taky tvrdé kousky, stejně jako hutnější a valivé záležitosti, hrané ve středním tempu, nebo pomalé baladické věci.
„Nakřáplý” Moggův hlas léty ještě trochu zdrsněl, zvuk kapely ztěžkl a ztemněl… A vrásky jejich muzice náramně sluší.
Ačkoliv u žádné z tuctu skladeb nehrozí pocit déjà vu, ani tu není nebezpečí záměny jedné s druhou, všechny mají jakýsi neviditelný punc pospolitosti a sounáležitosti; je zkrátka poznat, že patří k sobě.
Od prvního poslechu jsem nadšen a dosud tento stav trvá, dokonce si stále zachovává vzrůstající tendenci, proto asi nikoho nepřekvapí, když zařadím tohle album k mým nejoblíbenějším od UFO (tj. k UFO2 Flying, Phenomenon, No Heavy Petting a Mechanix) a dám plný počet hvězdiček.
» ostatní recenze alba UFO - Seven Deadly
» popis a diskografie skupiny UFO
Accept / Metal Heart
| 2012-08-07 | Šesté studiové album německých metalistů Accept bývá některými lidmi považováno za jejich nejlepší. Tehdejší frontman Udo Dirkschneider o něm v jednom (dost) pozdějším rozhovoru prohlásil, že jde o zbytečně přeceňované album…
Pamatuji si dodnes, jak jsem v létě 1985 koupil na brněnské burze fungl novou desku, a pamatuji si taky naprosto přesně rozčarování, jež jsem zažil po prvním poslechu…
Natěšen oběma předchůdci "Restless And Wild" (82) a "Balls To The Wall" (83), které považuji za vrcholná díla skupiny a klasického heavy metalu vůbec, jsem rok a půl očekával další klenot, tak zvaně do třetice. Jak už vyplynulo, nedočkal jsem se, naštěstí však mé počáteční zklamání nebylo tak veliké, abych nahrávce neposkytl vícero šancí, tedy poslechů…
Postupně jsem jí začal přicházet na chuť, a i když se nikdy nezařadila po bok mých „acceptovských skvostů”, nepokládám ji za špatnou a čas od času si ji rád pustím.
A symbolicky, jako s celým albem jsem to měl také s úvodní a zároveň titulní skladbou "Metal Heart". Zprvu mi tam „vážnohudební výpůjčky” vyloženě vadily; ať už šlo o intro od Čajkovského, či sólo v podobě notoricky známé Beethovenovy „Pro Elišku”.
Hodně mi neseděl rovněž Udův zpěv, který zde je většinou zbytečně uvřískaný a mnohem méně pestrý, než bývalo na předchůdcích zvykem. Taky zvuk bicích se mi nezamlouval, a vlastně mohu říct – zvuk celkově.
Nebudu rozebírat jednotlivé písně, mimo jiné proto, že jsou celkem vyrovnané kvality. Vzpomenu jen jednu atypičtější, a to "Teach Us To Survive"; velice zvláštní skladba, se zajímavým celkovým vyzněním a až „jazzovým feelingem”… Nejdříve to pro mne byla nejslabší věc na albu, později (i dnes) asi nejsilnější.
I kvůli ní zaokrouhlím své tři a půl hvězdičky nahoru.
» ostatní recenze alba Accept - Metal Heart
» popis a diskografie skupiny Accept
Alice Cooper / Dirty Diamonds
Na tuto recenzi už se chystám hodně dlouho. A spíš, než o recenzi, půjde o mé vyznání…
Musím přiznat, že po prvním poslechu v roce 2005, kdy album vyšlo, jsem nebyl nijak ohromen. Určitě nemohu říct, že bych byl zklamaný, nebo dokonce znechucený, ale vnímal jsem tenhle počin jako standard Alice Coopera, tzn. kvalitní rock.
Pár let se na tom nic moc nezměnilo – tu a tam jsem si „Nečisté démanty” poslechl, pozice nahrávky se však výrazně nelepšila. Výrazně ne; pomalu, ale jistě, ovšem ano. A tak se jednou při nevím kolikátém přehrávání stalo, že jsem se doslova zbláznil do dvojice pomalých skladeb na tomto albu, a dodnes je považuji za jedny z nejpovedenějších v celém repertoáru Mistra Furniera; jsou to "The Saga Of Jesse Jane" a "Six Hours". Následně jsem začal odhalovat, že na desce jsou, kromě zmíněných klenotů, i další ukryté diamanty…
Zkrátka, album zraje v mých uších, jako víno, a tlačí se do čela mého žebříčku Cooperovy tvorby. Mezi vydanými v novém miléniu zaujímá 2. místo za "Welcome 2 My Nightmare" a dost mu šlape na paty; v celkové přebohaté diskografii pod hlavičkou Alice Cooper (skupina i interpret) je určitě v mé TOP 10.
Desku otevírá "Woman Of Mass Distraction", pomalu se rozjíždějící rokec o „osudové ženské”, který parádně rozproudí krev, naladí na další poslech a nutí podupávat si do rytmu.
Následuje "Perfect" – pohodová záležitost, jíž není co vytknout.
Také třetí v pořadí, "You Make Me Wanna", nemá chybu; zase parádně šlapající rocková skladba, ozdobená vtipným jucháním dvou ženštin v refrénu. Jsou jimi Peggi Blu a Edna Wright; jejich „Uh uh uh” je fakt trefa!
A už tu je titulní "Dirty Diamonds"; podmanivé, zádumčivé intro saxofonu a flétny Marka Hollingswortha odstartuje tenhle „typicky furnierovský” nářez, v němž není nouze o zajímavé pasáže a zvuky; ozvou se i žestě, aby závěr obstaral znovu saxofon s flétnou.
Teď nastává jeden z vrcholných okamžiků nahrávky, příběh "The Saga Of Jesse Jane" … Hodně country kořením ochucená balada s perfektním hlasovým projevem – ta píseň je procítěna, ne pouze odezpívána!
A opět se zrychlí a vokalistky Peggi s Ednou z trojky dostanou prostor ve sborech refrénu šesté "Sunset Babies (All Got Rabies)".
Sedmá (na vinylu první na druhé straně) je kouzelná a klidná coververze "Pretty Ballerina" od The Left Banke z roku 1966; tak krásně tklivá a zasněná, až jeden tu baletící krásku úplně vidí před očima…
Ze snu drsně probere hutná "Run Down The Devil"; zatěžkaný riff, střední tempo – jako neúnavně pracující buchar…
A výrazně se zrychluje; těžko by uspěl pomalý zloděj a Alice se v něj zde mění, protože proklamuje, že brzy "Steal That Car".
Další zklidnění v podobě balady "Six Hours", další vrchol nahrávky. Přesvědčivý Cooperův zpěv je v pomalých skladbách obzvláště silný a působivý… Melancholická záležitost s jinotajným textem, který může být zpovědí šílence, jenž zabil svou milenku, ovšem taky nemusí; je to hodně o fantazii a čtení mezi řádky.
Jedenáctka "Your Own Worst Enemy" hezky svižně „odrockuje” k předposlední pomalejší parádě "Zombie Dance", kde si můžeme vychutnat mj. Mistrovo foukání na harmoniku nebo hlasy již dvakrát zmiňovaných zpěvaček Peggi a Edny.
„Nešťastnou” třináctkou je bonusová "Stand" (bonus pro Evropu a USA, Austrálie měla jiný). Zvláštně znějící, rapem obohacená věc, kterou ovšem Vincentův zpěv vždy vrátí do rockových vod, stejně jako výborná kytara, zejména její sólo v závěru.
Když to shrnu, pak jde o výborné a pestré dílo, kde se nenajde žádná vata, jen samé diamanty (co na tom, že špinavé). Mám k této desce velmi silný a pozitivní vztah, který vznikal pozvolna a dlouho, a má stále vzrůstající tendenci. Také vzhledem k přítomnosti mých veleoblíbených "The Saga Of Jesse Jane" a "Six Hours" nemohu jinak, než chválit maximálně…
» ostatní recenze alba Alice Cooper - Dirty Diamonds
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Dio / The Dio E.P.
Čtyřskladbové EP, vydané snad jako útěcha pro fanoušky skupiny Dio, kteří se v tomto roce, poprvé od vzniku kapely, nedočkali studiového alba.
Kromě hitu "Hungry For Heaven" z minulé nahrávky "Sacred Heart" jsou tu zastoupena i obě předešlá alba, a to svými závěrečnými skladbami ("Shame On The Night" z debutu "Holy Diver" a "Egypt (The Chains Are On)" z následujícího "The Last In Line“).
Jediná nová věc je druhá "Hide In The Rainbow" a rozhodně se vedle svých starších (a známějších) „sestřiček” nemusí stydět. Velice podařená píseň, jejíž kvality převyšují mnohé ze třetího počinu "Sacred Heart" (který za svými předchůdci, jako celek, přece jen o dost zaostává). Nakonec, zařazení této skladby na kompilaci "Diamonds – The Best Of Dio" v roce 1992 to jen dosvědčuje.
Pro fanouška, vlastnícího kompletní diskografii (nebo alespoň první tři alba), by šlo o zbytečnou nahrávku, nebýt zmiňované novinky "Hide In The Rainbow"; ta však stojí určitě za (nejeden) poslech, a protože také zbylé tři skladby jsou těmi lepšími z předchozích alb, je tohle EP vlastně takové „MINI BEST OF”.
(Čtyři skladby, čtyři hvězdy.)
» ostatní recenze alba Dio - The Dio E.P.
» popis a diskografie skupiny Dio
Oldfield, Mike / Crises
Podařená deska!
Určitě netvrdím, že Oldfieldova nejlepší, výš si cením alba "Amarok" či "Tubular Bells" (z těch, co znám); ovšem kdyby takhle vypadala populární hudba 80. let, měl by možná metal o příznivce méně... (No, nejspíš ne, ale tato nadsázka přesně vystihuje můj názor na "Crises".)
Album nabízí pestrý, přesto soudržný materiál. Vedle titulní, bezmála jedenadvacetiminutové kompozice, která zabírá celou první stranu a rozhodně nepatří k nějakým jednoduchým, nenápaditým popovým produktům, otvírá stranu druhou jeden z největších Oldfieldových hitů, "Moonlight Shadow". Ač je tato skladba dnes mnohými zatracována, hlavně kvůli kdysi časté „rotaci éterem”, za sebe mohu říct, že ani po letech pro mě neztratila nic ze svého kouzla a chytlavosti; řadím ji mezi své „neoposlouchatelné”, jichž není mezi písničkami z popmusic moc.
U další skladby, "In High Places", jsem si nejdřív musel zvyknout na (nepříjemně) vysoký hlas Jona Andersona, jinak je v pohodě. "Foreign Affair" je dobrá věc, i když kvalit předchozích nedosahuje, instrumentální "Taurus 3" je rovněž (jen) lepší průměr. O to víc pak ční rocková "Shadow On The Wall", která byla druhým úspěšným hitem tohoto alba; díky výbornému riffu, a taky Chapmanovu „nakřáplému” hlasu, rovněž mou nejoblíbenější písní celé nahrávky.
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Crises
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Nazareth / Big Dogz
Bývá zvykem na konci roku trochu bilancovat, tak se taky podvolím této tradici.
Rok 2011 přinesl, mimo jiné, nové nahrávky starých rockových pardálů a za sebe mohu říct, že velice kvalitní. Se skvělou novinkou přišli např. Whitesnake, Uriah Heep, Alice Cooper a Nazareth. Vedle Mistra Furniera to byli právě posledně jmenovaní, kteří u mne bodovali nejvíce...
Ačkoliv nepatřím ke skalním fandům skotských úderníků a z jejich bohaté diskografie znám pořádně jen šest alb (z nichž tři mám hodně rád), troufnu si říct, že "Big Dogz" patří k tomu lepšímu, co tenhle spolek kdy spáchal.
Sice toto album „nesundalo” z horních příček mého žebříčku "Expect No Mercy" ani "Hair Of The Dog", ale hrdě se usadilo v jejich těsné blízkosti.
Poslech od poslechu se mi nahrávka líbila pořád víc, postupně mi odkrývala svá stinná zákoutí, naplněná štěkajícími riffy i vytím tklivých melodií toulavých psů, se čtyřmi hlavami.
Smečka jedenácti skladeb dokazuje, že vyšší věk není překážkou pro úspěšnost šelmy; pokud zbývá ještě stále dost energie, pak díky získaným zkušenostem a prožitým (a rovněž přežitým) rokům dokáže zvítězit i nad silnějším, mladším soupeřem... A časem jakbysmet.
Pro mě album nemá slabé místo, každá píseň je výborná; od úvodní „pijácké” Big Dog’s Gonna Howl, přes „Ježíšovo opětovné spasení světa”, až k „Motýlkovi” a „Mluviči ze spaní”. Přestože pomalé a střední tempo převládá, je tu také několik rychlejších míst. Kdybych měl počin "Big Dogz" charakterizovat jedním slovem, bylo by to „vyzrálý”.
I zestárlý chraplák Dana McCaffertyho je prvotřídní (nějaké vyšší polohy by tu působily beztak leda rušivě)!
» ostatní recenze alba Nazareth - Big Dogz
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Manowar / Kings of Metal
Tentokrát nás poněkud domýšliví a samochválou načichlí „králové metalu” nenechali na další album čekat moc dlouho, takže zhruba po roce a půl od minulé nahrávky vychází neskromně pojmenovaný počin "Kings Of Metal".
Je ale fakt, že oproti „rádiověji” laděnému předchůdci "Fighting The World" jde o mnohem víc heavy záležitost. Sice rovněž zde najdeme několik „do éteru namířených” skladeb, rozhodně však výrazně tvrdšího ražení.
I když (podle mě) kapela už svého vrcholu dosáhla (oběma deskami z 84. roku), "Kings Of Metal" patří k velmi zdařilým albům a do jisté míry dělá o dost legitimnějším nabubřelé „sebedosazení” skupiny na metalový trůn...
Všechny skladby na této nahrávce jsou nadprůměrné, některé dokonce hodně; jediná věc, již jsem nikdy moc nemusel, bylo „dědečkovo” vyprávění "The Warriors Prayer". Jo, kdyby jej tak namluvil George Orson Welles, to by bylo „jiné kafe” (bohužel však tehdy byl již 3 roky po smrti)... Na hlas, který prarodiči propůjčil Arthur Pendragon Wilshire, jsem si dlouho nemohl zvyknout. Dnes už zmíněnou záležitost celkem snesu (taky díky poslechu z vinylu, kde se nepřeskakuje tak snadno, jako u CD).
Mezi mé nejoblíbenější písně na albu patří úvodní, tvrdá a rychlá vypalovačka "Wheels Of Fire", pomalá, klávesami podbarvená "The Crown And The Ring (Lament Of The Kings)", klasická manowarovka "Hail And Kill" a závěrečná "Blood Of The Kings".
Ani titulní, valivá "Kings Of Metal", klavírem obohacená balada "Heart Of Steel", rádiově chytlavá "Kingdom Come" nebo instrumentální „cover” od Rimského-Korsakova, přejmenovaný na "Sting Of The Bumblebee", nejsou vůbec špatné...
Ačkoliv pro mne tato nahrávka nepředstavuje nejlepší titul v diskografii spolku Manowar (jak jsem už výše uváděl), přesto jí není skoro co vytknout (proto dávám čtyři a půl hvězdičky a zaokrouhlím nahoru).
» ostatní recenze alba Manowar - Kings of Metal
» popis a diskografie skupiny Manowar
Alice Cooper / Welcome 2 My Nightmare
Tři roky uplynuly od vydání posledního alba a Mistr Cooper je tu s novou dávkou tvrdé drogy, jménem rock. Třicet šest let po skvělém a taky pro další kariéru hodně významném "Welcome To My Nightmare", přichází Alice s pokračováním "Welcome 2 My Nightmare".
Přestože mi je jasné, že drtivá většina fandů a pamětníků bude tvrdošíjně trvat na nedotknutelnosti a vyšší kvalitě „jedničky” z roku 1975, za sebe říkám, že v mých uších „dvojka” momentálně jednoznačně vítězí (a obě můry převálcuje s naprostým přehledem "Billion Dollar Babies", a to kdykoliv, pokud bych musel volit jen jedno album).
Od Alice Coopera a jeho (vždy) skvěle vybraných muzikantů snad ani vyloženě slabou nahrávku čekat nemůžeme, oproti kvalitnímu standardu však nové album představuje naprostou bombu! Čtrnáct skladeb na ploše asi pětapadesáti minut přináší neuvěřitelně pestrý mix hudby a stylů, který ovšem překvapivě nepůsobí ani trochu rozháraně, naopak je naprosto kompaktní, soudržný a dokonale vyvážený. Kromě výborných nápadů a parádních melodií, je typickým znakem tohoto počinu návrat do 70. let (takzvaně ke kořenům) a zároveň moderní až popový zvuk, který dodává punc novosti a originality, zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku, ale může být také trnem v oku pravověrným rockerům...
Po prvním poslechu jsem zůstal v němém úžasu a nevěděl, co přesně si o „druhé můře” myslet; další poslechy mi ovšem odhalily, že tahle noční můra je přesně to, o čem jsem dosud jen sníval...
Jednoho překvapí, ne-li přímo vyděsí, syntezátorem modulovaný Cooperův hlas v úvodní "I Am Made Of You", která je ale přesto (nebo právě proto) naprosto skvělá.
Po ní následuje „klasičtější” záležitost "Caffeine", svižná a šlapavá, již střídá málo přes minutu dlouhá "The Nightmare Returns", kde kromě Alicova hlasu hraje hlavní roli klavír.
Další v pořadí je, jako mašina pádící, hitová "A Runaway Train", s hostujícím country zpěvákem, písničkářem a multi-instrumentalistou Vincem Gillem, jenž zde hraje na kytaru.
Pak přichází asi největší překvapení desky, „odrhovačka z kabaretu” a (pro mě) vrchol alba, píseň "Last Man On Earth"; basa, banjo, žestě, housle a vynikající text...
V "The Congregation" se objeví další host – démonický rocker Rob Zombie tu svým záhrobním hlasem pronese pár slov.
A už je tady sedmý song, neskrývající své hitové ambice, "I’ll Bite Your Face Off"; jasný kandidát na „rotaci éterem”...
Nastává další z šoků v podobě "Disco Bloodbath Boogie Fever". Neuvěřitelné disko, vyvolávající z hlubim zapomnění ducha Boney M a nutící k tanci i hluchého starce s jednou nohou.
Aby si ale člověk uvědomil, že není na stroboskopy ozařovaném parketu, přichází rychlý rokec "Ghouls Gone Wild", jenž dělá z pochmurných bytostí, požírajících živé i mrtvé, naprosté sympaťáky... Ta píseň by se neztratila na žádném "Best Of 60’s" či "Best Of 70’s".
Desátá skladba nechá posluchače trochu vydechnout... Pomalá "Something To Remember Me By" je přesně v duchu Mistrových balad, jaké nemohou chybět na žádném jeho albu.
Ani teď ještě nenastává výraznější zrychlení; střednětempá "When Hell Comes Home" je strašidelně ponurá a zlověstná. Basová linka a tepající bicí evokují dusot kopyt pekelníků.
A zase se trochu zrychluje. Opět do hodně moderních a taky tanečních aranží oblečená píseň "What Baby Wants" překvapí (nejspíš nemile) mnohého fanouška hard rocku. Varováním už může být hostující „elektro-popová” hvězda, zpěvačka Ke$ha (o jejíž existenci jsem dosud neměl ani ponětí), která propůjčila svůj hlas ďáblovi, s nímž Alice v písni rozmlouvá. (Ano; ďábel je žena...)
Rozloučení je rovněž hezky svižné... "I Gotta Get Outta Here" opakuje v refrénu Alice, ale myslím tuší, že mu to nedovolíme, a jeho „druhou noční můru” s ním rádi sjedeme celou ještě jednou.
Jen co skončí závěrečné outro, vtipně nazvané "The Underture", zahrnující v sobě směsku melodií a motivů z obou „Nočních můr”.
Moc dobré album, rozhodně nejlepší ze všech, co Alice Cooper dosud v novém tisíciletí vydal.
» ostatní recenze alba Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Dio / Diamonds - The Best Of Dio
Výborně udělaný výběr z prvních pěti studiových alb (a jednoho EP). Naprosto zbytečný pro každého fanouška Ronnieho a jeho hlasu, zcela dostačující pro ty, kdož chtějí mít reprezentativně zmapovánu počáteční dekádu skupiny Dio (tedy léta 1983 – 1992) na jediném nosiči.
Poněvadž první dvě alba podle mě nemají slabinu, bylo z nich možno vybrat cokoli a nic by se nepokazilo; proto volba trojice reprezentantů z obou je bez problému, a že se v ní vyskytují titulní skladby je myslím v pořádku i pochopitelné.
Ovšem volba z třetí nahrávky je „jediná možná”... Zde jsou vybrány tři nejvýraznější a také opravdu nejlepší písně, jež se na (poněkud „zadýchané a unavené” nahrávce) "Sacred Heart" nacházejí. (Opět včetně titulní.)
Desátou věcí „Diamantů” je vynikající "Hide In The Rainbow", pouze na EP s názvem "The Dio E.P." z roku 1986 vydaná věc, kterou nejspíš Ronnie na výběr umístil poté, co dodatečně zjistil, jak je skvělá, a přišlo mu líto, aby se dostala jen k omezenému počtu posluchačů.
Z „druhý dech” chytnuvšiho alba "Dream Evil", které bylo milým překvapením roku 1987 nejen v rámci počinů skupiny Dio, ale také všeobecně, se na výběr „vměstnal” pouze titulní song, což je trochu škoda (ne, že by tam snad nepatřil, ale protože stejně dobrých, ne-li lepších, je na nahrávce víc, vlastně všechny).
Volba páru zástupců poslední studiovky "Lock Up The Wolves" z roku 1990 (patřící k mým méně oblíbeným výtvorům kapely) ve mně vyvolává podezření, že jsem se musel na sestavování tohoto „bestofka” nevědomky podílet; otvírák "Wild One" a titulní "Lock Up The Wolves" jsou dvě ze tří věcí, jež mám na tomto albu rád.
Takže zopakuji úvod... Výborně udělaný výběr!
(Udělím mu ale jen 4 hvězdičky, jsa fanouškem, pro kterého je naprosto zbytečný, protože vlastní originální CD a LP – s výjimkou EP se skladbou "Hide In The Rainbow".)
» ostatní recenze alba Dio - Diamonds - The Best Of Dio
» popis a diskografie skupiny Dio
Bathory / Blood Fire Death
Na albu "Blood Fire Death" se vedle sebe objevují dva metalové směry, k jejichž tvůrcům Quorthon patří. Vedle dřevního black metalu (označovaného nejčastěji přízviskem „pure”) je tu poprvé ke slyšení severským folklórem ovlivněný viking metal.
Toto spojení nepůsobí nikterak rušivě. Naopak; obě polohy se navzájem perfektně doplňují a dodávají nahrávce patřičnou pestrost. To je jistě důvod, proč patří tento počin k nejvelebenějším od Bathory. (Faktem ale je, že vrcholů se v tvorbě skupiny nachází více.)
Posluchač sice ani zde není ochuzen o rychle pádící stáda riffů a dusající bicí, stále častěji se však objevují zklidnění v podobě vybrnkávaček akustické kytary, klávesových pasáží, sborů nebo čistého zpěvu. Také zvuk je uhlazenější, ovšem je to nutné chápat v kontextu produkce Bathory... (Osobně Quorthona podezřívám, že už od druhého alba onen garážový zvuk uměle vytvářel, tedy záměrně „kazil” nahrávku, aby zněla „undergroundově”.)
Desku otvírá tříminutové intro "Odens Ride Over Nordland" a je to vskutku jízda hodna nejvyššího boha Vikingů... Musím přiznat, že mě tohle intro náramně baví, narozdíl od všech tří na předešlých počinech. Dokonce jej považuji za jednu z nejsilnějších částí alba, spolu s následující, ve středním tempu plynoucí, přes osm a půl minuty dlouhou skladbou "A Fine Day To Die" a závěrečným, bez třiceti sekund jedenáctiminutovým, titulním opusem "Blood Fire Death". Avšak i rychlejší písně jsou vysoce kvalitní a rovněž v nich lze slyšet posun, oproti starším věcem; je zde větší příklon k thrash metalu, přestože své blackové nitro pochopitelně nezapřou...
Zkrátka, vynikající album, které si dokázalo (a dokáže) získat příznivce také v řadách odpůrců prvních tří počinů Quorthona a jeho Bathory, přitom ale neztratit skalní fanoušky, z nichž někteří o dva roky mladší veledílo "Hammerheart" už nerozdýchali.
Na závěr doplním, že texty, věnující se ve větší míře vikinským tématům, výtečně dokresluje obal, na němž je reprodukce obrazu „Åsgårdsreien”; namaloval ho roku 1872 Peter Nicolai Arbo (1831 – 1892), vystaven je v Národní galerii v Oslu.
» ostatní recenze alba Bathory - Blood Fire Death
» popis a diskografie skupiny Bathory
Kiss / Creatures of the Night
Metalový polibek mlaskl na hardrockovou tvář s diskotékovým make-upem, jako facka. Anebo spíš nakopnutí, ale určitě tím správným směrem...
Poněkud zmatená a tápající smečka, co poslední dobou útočila na všechny možné i nemožné styly a pomalu, ale jistě, začínala ztrácet síly, díky tomuto impulsu soustředila zbytky své energie na jeden cíl, který představoval daleko výživnější kořist, než ty nicotné porce z posledních let.
A tak vzniklo album, které patří k nejlepším v bohaté diskografii fenoménu jménem KISS.
Své sehrála jistě i výměna na postu sólového kytaristy, kde alkoholem poněkud znaveného rockera Frehleyho nahradil metalista Vincent. A přinesl s sebou nový náboj, dávku inspirace, zkrátka vlil skupině do žil, tolik potřebnou, čerstvou krev... Opravdová posila, jak má být.
Na nahrávce není slabší místo, nemá tedy smysl chválit každou z devíti skladeb jednotlivě, když už bylo naznačeno, že si to zaslouží všechny.
Vedle vypalovaček, jako jsou titulní otvírák, "Keep Me Comin’", "Danger" či "Killer", se tu nacházejí i střednětempé "Rock And Roll Hell", "I Love It Loud" nebo vražedná "War Machine"; nechybí ani vynikající balada "I Still Love You".
Také obal je jeden z nejpovedenějších.
Za zmínku pak ještě stojí zajímavé spoluautorství kanadského rockera Bryana Adamse ve dvou písních ("Rock And Roll Hell" a "War Machine").
Vynikající deska, která se mi neomrzela dodnes (a že jsem se ji něco naposlouchal!), takže nejvyšší možné hodnocení je nasnadě...
» ostatní recenze alba Kiss - Creatures of the Night
» popis a diskografie skupiny Kiss