Hammill, Peter - The Fall of the House of Usher (New Version) (1999)

Velká a jaksepatří temná pocta E. A. Poeovi, na níž Peter Hammill jako skladatel a Judge Smith (zakládající člen VdGG) jako libretista pracovali prakticky dvě desetiletí.
Jedná se o regulérní operu (ovšem nikdy neuvedenou živě... prozatím), takže hovořit o Hammillově "sólovém albu" je velmi zavádějící - jeho interpretační výkon (jakožto představitele Rodericka Ushera i "Hlasu domu") je vpravdě fenomenální, přesto dobře slouží celkovému vyznění a ostatní zpěváky neválcuje.
Sarah-Jane Morris v roli vypravěčky zaujme především svou neskutečně temnou, až androgynní barvou hlasu (chvíli jsem skutečně přemýšlel, zda nejde o muže). Je to velmi stylizovaný způsob zpěvu, ale do tak ponurého díla se koneckonců celkem hodí.
Andy Bell zpívá postavu Usherovy návštěvy a přítele z mládí (v povídce je bezejmenný, pro účely opery dostal jméno Montresor); po pěvecké stránce technicky dokonalý, přitom velmi chytře úsporný ve výrazu, aby zněl ze všech figur jediný střízlivě a normálně a nechal tak ještě více vyniknout šílenství Hammillova Rodericka Ushera.
Lene Lovich, kterou proslavila její image šílené new-wave čarodějnice 80. let, zpívá part Usherovy sestry Madeleine. Její postava, pravda, nemá v opeře moc prostoru (většinou buď spí, nebo je pohřbená zaživa), ale Lovich díky své zajímavé, pestré a hravé barvě hlasu dokáže přesto vyniknout.
Ještě méně prostoru má Herbert Grönemeyer v malé roličce šarlatánského bylinkáře; přestože je nelépe prodávaným německým hudebníkem všech dob, představí se vlastně jen jedinou árií.
Peter Hammill v úloze Rodericka Ushera dovádí k dokonalosti svou charakteristickou polohu barokně-afektovaného šílenství. Snad ze všech svých alb nejvíce tady zpívá v naprosto temném, hrudním rejstříku, ve vyšších polohách už mu nezbývá než hrdelně řvát; výsledný dojem je naprosto přesvědčivý a dokonalý. Kromě této postavy však nazpíval ještě několik sborových partů jako tzv. "hlas Domu" (v duchu myšlenky, že Usher a jeho rezidence jsou jedním). Tyto avantgardní vokály, například ve stopě nazvané "Architecture", jsou snad tím vůbec nejšílenějším na celém albu a těm, kteří by si snad mysleli, že u poslechu hudby se nelze plnohodnotně bát, totálně berou vítr z plachet - mnohá hudba z této nahrávky je zkrátka čistokrevný horor a při nočním poslechu vám bude více než jen běhat mráz po zádech...
Vím, že recenzi píšu k předělané verzi alba z roku 1999. Původní nahrávku jsem, popravdě, neslyšel; vím jen tolik, že na ní byly bicí, což si neumím dost dobře představit a ani si nejsem jistý, jestli bych to slyšet chtěl. V každém případě znám vyjádření obou autorů, že tato "rekonstrukce" Domu Usherů byla jednoznačně krokem k lepšímu, a toho se držím.
Co říci závěrem? Skvělá, intenzivní a za sychravých podzimních nocí i neuvěřitelně strašidelná nahrávka, která by rozhodně neměla ujít vašemu sluchu.
reagovat

diesbies @ 15.07.2012 12:12:37
Zdravím, Bille. Napsals to moc pěkně, plně se s Tvou recenzí ztotožňuji- i když mám spíš naposlouchanou původní verzi, už nějakých 20 let je to moje nejoblíbenější Hamillovo album. K té novější verzi jsem se dostal poměrně nedávno. Neříkám že je špatná, ale upřednostňuji přece jen tu původní.
P.S.: Pro upřesnění- na původní nahrávce jsou bicí jen v "The Herbalist" a v refrénu "It´s Over Now".

Ryback @ 03.09.2016 21:53:06
No – obě verze mají své plusy a mínusy. Celkově bych se asi také přiklonil k této druhé verzi – protože tu nejsou ty nepříjemně eightiesově kovově ostře znějící bicí… Zase ale ta první verze… no - má víc šťávy, větší grády… Ale Hammill s ní nebyl spokojený…
Téma šílenství + Hammillův neobvykle moc se neměnící temně hluboký zpěv + fakt, že to, co tady zní hudebně nejlíp, vzniklo už v první polovině sedmdesátých let – jaký větší příslib kvality by člověk mohl chtít ;-) ?

Jinak skvělá recenze – je to fakt strašidelná nahrávka, Hammill se do ní neuvěřitelně ponořil/ztotožnil s Usherem. Výcuc z tohoto alba (jakési best of) Hammill předvedl sólo v Berlíně roce 1992 (ten koncert jsem měl na originální videokazetě, dnes se dá pořídit na DVD) a ta jeho 100% koncentrace, prožívání a splynutí „s tím, co hraju“, je fascinující…