Shocking Blue / At Home

Holandskou rockovou skupinu Shocking Blue znám z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kamarád se tehdy vrátil s rodiči z dovolené v Jugoslávii a přivezl si odtamtud nějaké desky. Mezi nimi byl i singl Venus / Hot Sand. První skladba byla výrazně hitová, druhá v sobě měla určitou porci psychedelie. Kapela mě zaujala a brzy jsem slýchal jejich písně na rockotékách. Kapele vévodil eroticky podmanivý a příjemně zabarvený hlas charismatické zpěvačky romského původu Marisky Veres, který jsem už nezapomněl. S odstupem času jmsem pak poznával jejich další produkci, ale ta už šla hodně směrem k pop-rocku, zatímco já už jsem objevoval jiný svět – svět progresivnější hudby.
Na Shocking Blue ale dodnes nedám dopustit a myslím, že jejich první alba jsou výtečná. Srovnávat je např. s Golden Earring, Cuby And Blizzards, Focus nebo Livin´ Blues by mě nenapadlo, ale tenhle písňový rock hraný s neuvěřitelnou lehkostí a silným melodickým zázemím patří do mého dospívání a přivolává mi dávné časy a již mnohdy neexistující jména. Album ke mně dorazilo včera a tak jsem si ho po hodně dlouhé době zase celé připomněl a moje dojmy? Tady jsou…

BOLL WEEVIL – razantní nástup důrazného riffu a výtečně seřízená kapela rozbíhá svůj první song. Musím pochválit pořádně nadupané basy Klaasje van der Wala a pořádně odpíchnuté bicí Cor van der Beeka. Klasický rock, který nic nepředstírá, naopak zde máme průkazně zakotven starý dobrý rock and roll, který muzikantům kdysi sloužil jako světlo do tmavého tunelu, při prozkoumávání hudebního terénu.

I´LL WRITE YOUR NAME THROUGH THE FIRE – pomaleji plynoucí skladba. Robbie van Leeuwen na kytaru používá elektrické vibráto, které bylo typické pro konec šedesátých let a jeho tetelivý dozvuk sound kapely posouval k mírné psychedelii. Tuhle skladbu natočila na singl Pantonu dnes zapomenutá karlovarská skupina Metronom pod názvem Chci ohněm psát tvé jméno. Zpívala ji Jitka Hornofová. Kapela byla dobře sehraná, ale zanikla za prvních normalizačních let (možná ji nějaký progboardista z Karlových Varů bude pamatovat). Sklad ba stojí na výrazném refrénu s podmanivým vokálem Marisky Veres. Nepochybně se jednalo o dobře produkovaný hit.

ACKA RAGA – trochu víc experimentu přichází ve skladbě, přivolávající opar indického subkontinentu. Je tady sitár, tabla, bonga, hypnotický rytmus a důrazné basové linky. Instrumentální skladba, která má svou sílu a přesvědčivost, aby trochu vnímavější posluchače do sebe vtáhla. Také tu trochu voní marihuana a možná i LSD. Orientální přívěsky se od beatlesovského alba Revolver v Británii ujaly a řada kapel se jim nebránila. Myslím, že tohle byla hodně zdařilá věc, která se mohla hrát na nekonečných mejdanech až do ranního kuropění…

LOVE MACHINE – rockově pregnantnější skladba se zrychleným rytmem bicích a výtečnou melodickou baskytarou. Robbie van Leeuwen tady nabídne rozostřené kytarové party ve dvojím provedení. Ty první jsou ornamentické a druhé vytvářejí hadovitou melodickou linku doprovázenou potlačenými klavírními party a dusajícími rytmickými akcenty. A samozřejmě opět Mariska svým bezchybným hlasem s mocným feelingem a emocí. Klasické rockové postupy, které nás vracejí do nejlepších časů rozevlátých šedesátých let…

I´M A WOMAN – rockový šlapající hit s velmi čitelnou melodickou linkou s proparacvaným aranžmá jednotlivé instrumentace, ve které Leeuwen vedle elektrické kytary opět hraje svoje bloudivé tóny na sitár. Rock jako bič. Dokážu si představit, že by Mariska mohla zpívat i soul, kdyby měla patřičný repertoár. Myslím, že její prolínání v popové, rockové, mírně psychedelické a řekněme až soulové poloze vytváří velmi soustředný kruh, který se dokáže otáčet vlastní energií.

VENUS – pravděpodobně nejslavnější hit na albu a možná i v rámci celé kariéry Shocking Blue a Marisky Veres. Geniálně vymyšlená melodická linka si jedinečným způsobem podává ruku s rytmickými základy. A tak tady perfektně sázené akordy pumpují společně s basy. Leeuwenova kytara v mezihře má málem countryový timbr v klouzavých sjezdech. Je tady ale také elektrické piano, které dotváří výrazně melodickou linku. Mariska zpívá na plný plyn a když otevře svůj krásný vokál, leze mě mráz po těle. Dokonale vymyšlený riff, na kterém skladba stojí. Tuším, že na Slovensku v dobách Slovenskej hitparády vytvořila některá tehdejší zpěvačka slovenskou verzi (?). Je to vtíravý hit, ale myslím, že mistrovsky zpodobněný a strhující svou bezprostředností a emocionalitou. Paráda!

CALIFORNIA HERE I COME – dravější rockový příspěvek s řařavou elektrickou kytarou, mkterá se prořezává opakovaným riffem do melodicky šlapající skladby s několika dobře vypreparovanými rytmickými breaky. Tady je také cítit ten vliv psychedelické scény, ale spíš americké a myslím, že skladbu by mohla klidně zpívat i taková Grace Slick a hrát Jefferson Airplane. Ostatně jsme v Kalifornii, jak nám připodobňuje název. Další příklad klasického rocku a znovu musím pochválit Klaasje van der Wala a zdaleka ne naposledy.

POOR BOY – tady hned od začátku Shocking Blue ukazují, že nejsou „pouhými“ doprovazeči krásné zpěvačky a nabídnou dobře vypilovanou instrumentální skladbu. Prostor zde výtečně ovládne Leeuwen na elektrické a akustické kytary. To prolínání je opravdu velmi nosné a protirytmické postupy sem psychedelickou atmosféru zavádějí ve velkém stylu. Možná vliv raných Pink Floyd nebo Pretty Things (?), ale stále s velkou měrou vlastního názoru.

LONG AND LONESOME ROAD – ano, tady bych řekl, že Shocking Blue dosáhli vrcholu Parnasu. Tady je spojení rocku a psychedelie v pořádném dynamickém nápřahu. Kapela hraje výrazněji hlasitěji a pomáhají jí k tomu wah wah, varhany a zpožďovaný sound. Hardrockový předobraz s psychedelickým rockem a basy jako pneumatické kladivo. Dravé, syrové a tajemné až šamansky čarodějné. Mariska ryčnému doprovodu stačí v každém případě. Navzájem si nijak nepřekrývají, ba naopak dotvářejí jedinečný obraz hudby, který mě zcela dostává. Fantazie!

LOVE BUZZ – basové a kytarové party mají téměř minimalisticky opakující se model, do toho doznívá bzukot sitáru. Tohle je pořádně spletená hudební pavučina. Netvrdím, že Leeuwen je sitárový virtuos, ale zdařilo se mu výtečně propojit tenhle exotický nástroj s rockem a teď navíc Cor van der Beek rozběhl divoký rytmus a pořádně šlápl do dynamiky. Nicméně po tomhle řádění se vracíme do původního schématu. Mariska Veres vypadá jako kněžka nějaké sekty, která svým hlasem dokresluje zvláštní tajemnou, ale výbušnou atmosféru a opět je tady sitár a jeho tetelivý závěr na konci skladby. Zajímavý příspěvek!

THE BUTTERFLY AND I – sitár na albu zdomácněl a tak ho máme i v závěrečné skladbě. Tady ta hippieovská atmosféra léta lásky roku 1967 je hodně adresná. Prolínání Grateful Dead, Quicksilver Messenger Service, Jefferson Airplane, Moby Grape, Spirit, Love, ale v čemsi i britští Traffic. a teď nastojte!.... Vstupuje sem důrazná dechová sekce velkého orchestru s čarodějným dozvukem, což by nikdo nečekal. Pronikavé sólo na trubku a řeřavý zvuk kytary a protahované tóny dechové sekce sem vstupují jako u Blood Sweat And Tears nebo Electric Flag (!). Pokud chtěli mezi svým zvláštně ovoněným rockovým písničkářstvím Shocking Blue překvapit, tak tady sem jim to dokonale podařilo.

Kdo má rád návraty a navíc ve velkém, ale upřímném stylu, tak pro toho album At Home mohu zcela doporučit. Nudit se nebude a navíc ho uhrane hlas charismatické zpěvačky s velkýma černýma očima – opravdový sex-symbol. Muzikantsky poctivé s řadou překvapivých instrumentálních a rytmických okamžiků. Hudba z doby, kdy kapela mohla mít rockovou identitu a přitom se nemusela stydět na písňovou orientaci pro širší publikum, tedy alespoň takhle tuhle hudbu vnímám já.. Řekl bych tak čtyři a půl hvězdičky, ale slabost pro kapelu a hlas krásné Mariska mě pohlcuje a tak unesen těmito aspekty dám pět!

» ostatní recenze alba Shocking Blue - At Home
» popis a diskografie skupiny Shocking Blue

---

Queen / A Night at the Opera

Album A Night At The Opera od britských Queen vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně a tak chvíli trvalo, než ke mně tato hudba dolehla. Nakonec ji přivezl na magnetofonovém pásku jeden hudební fanoušek z Plzně a po službě jsme v sobotu přehrávali tuhle novinku stále dokola, až se nám málem začala zajídat… Musím přiznat, že začátky Queen vypadaly docela zajímavě a podíl hard rocku zde byl velmi výrazný. Postupem času do něho začaly pronikat nové prvky, kterými se kapela chtěla odlišovat od hardrockového klišé od ostatních souputníků… Přiznám se, že jsem si tohle album už delší dobu nepustil a tak na chvíli vynechám včera anoncované Deep Purple a tohle album si opět připomenu…

DEATH ON TWO LEGS – klavírní introdukce jakoby vystřižená z Fryderyka Chopina a pak hned nástup mohutné harmonie s řadou destruktivních zvuků napovídá, že se zde bude dít něco pompézně okázalého a sugestivně vypodobněného. Po tom grandiózním nástupu se přihlásí zpívané téma a další postupy střídají v podstatě rockovou písničku s výtečně proaranžovanými pasážemi, které posouvají celý opus k divadelnímu ztvárnění. Z interpretace Freddieho Mercuryho cítím zjevnou nadsázkou a teatrální projev. Jeho hlas je suverénně vyzrálý, má patřičné ostří a široký záběr. Zdráhám se označit skladbu art rockem, ale do klasického hard rocku je tady rovněž daleko. V každém případě bobtnající nápady a energií…

LAZING ON A SUNDAY AFTERNOON – klavírní party znějí rozmarně jako v divadelním vaudevillu. Je tady potřebný patos a stylizace do předválečných časů jak v instrumentaci, melodické lince ve způsobu vedení hlasů a rytmiky. Brian May ovšem přijde se svým rockovým podílem elastické kytary a skladba je téměř nečekaně ukončena. Zajímavá stylizace.

I´M IN LOVE WITH MY CAR – hardrockový nástup syrové kytary, klavíru a pompézního soundu vrací Queen do názorného příkladu rocku sedmdesátých let s mocnými sborovými nástupy hlasů, které se posouvají k opernímu vyznění s řadou osobitých proměn. Myslím, že tady se v mnohém Queen mohou potkávat s The Who, třebaže srovnání nelze brát stoprocentně vážně, ale některé momenty z Tommy, Who´s Next zde vnímám, třebaže interpretace jde vlastní nedostižnou cestou. Žádný dotek blues, ale jasná písňová forma, kořeněná porcí syrového a dravého rockového podílu. Kapela šlape jako švýcarské hodinky jako celek. Vyjma Mercuryho a občas Maye, bych tady vyloženě neakcentoval nějakého individualistu – líbí se mi hlavně jako celek. Nečekaný závěr s kytarovou destrukcí a chrochtavými zvuky je hodně nečekaný, ale možná jako ironická tečka (!?)

YOU´RE MY BEST FRIEND – preparové elektrické piano téměř swinguje. Tento model rockové skladby mi připomíná Paula McCartneyho a Wings v polovině sedmdesátých let. Mercury je ale samozřejmě ještě o kategorii lepší zpěvák než Paul (při vší úctě), ale skladba vychází z podobných kompozičních postupů, kde se kapela nestydí za vokální party a písničkový charakter propilovaný rockovými soustruhy a důraznou rytmikou. Potvrzuje se mi, že písničkářský model kapele není cizí a že je v něm velmi doma….

´39 – další písničkový podíl. Z pozadí výtečně seřízené vokální party a pak playbacky správně zvonicích akustických kytar (Ani tady nemohu dokonale zapudit vliv Paula McCartneyho), jakoby jeden od druhého opisoval. Osobně mi to nevadí. Je to způsob kompoziční práce, a v jistém ohledu i aranžérské postupy. Interpretace už je ovšem zcela queenovsky nedostižná a dotvářet artové prvky v klasické málem „countryové“ melodii mi přijde překvapivé, ale přesto silné a přesvědčivé. Píseň je z dílny Briana Maye, který si ji také bezprostředním způsobem zazpíval.

SWEET LADY – hardrockový motiv stále zabírá a tak jsme uprostřed výtečného vokálního podílu a přímočarého rytmického podílu basů a bicích s řeřavými elektrickými kytarami. Rytmické proměny z přímočarosti do nečekané polyrytmie je překvapivě výborný. Baskytarové party Johna Deacona mě dostávají. V předešlých basových linkách hrál sice skvěle, ale víceméně předvídavě. Tady se ten rozdrobený rytmus promění v divoký zápas sršňů a přicházejí sem jiné prvky. Brian May popřeje svým kytarovým partům zrychlenou jízdu v exhibičním pojetí a mě nezbývá než chválit…

SEASIDE RENDEZVOUS – klavír je oblíbený Mercuryho nástroj a přichází s ním další odlehčení v divadelním pojetí. Skladba je opět vhodná pro scénické ztvárnění. Mercury se proměňuje ve z rockera na lva salonů a retrohudba dvacátých a třicátých let je zde interpretována opět s výraznou nadsázkou, ale s řadou komediálních finesů. Posluchač se nestačí divit, co se do lehce před dvouminutové skladby všechno vejde. Nic zde ale není přebito a předimenzováno. Je obdivuhodné – jak se kapela vyrovnala s tímhle hudebním modelem…

THE PROPHET´S SONG – tajemný šum z prostoru a zadumané kytarové party jsou k předešlé písni velmi kontrastní. Dynamika je potlačena mírně v pozadí a pak se pojednou jako lavina přižene do popředí s výrazným a rytmicky zdůrazňovaným nástupem bicích. Aranžování sborů se zde děje opravdu v divadelním pojetí scénické hudby. Odlišným způsobem než u Uriah Heep, Genesis nebo Caravan. Mercuryho mocný vokální podíl pracuje na plný plyn a spojování jednotlivých detailů se děje s velkým důrazem. Skoro se mě chce říci, jako by se nechával v některých okamžicích May jako autor inspirovat Carminou Buranou od Carla Orffa. Ovšem vokální nálet vyprecizovaných sborů je opravdu bezchybný a mistrovsky provedený. Lidský hlas má úžasnou moc a sílu, když je správně zpracováván a tohle je toho jedinečný příklad…. Po vokální stránce asi jedna z nejoriginálnějších skladeb kde se pracuje s lidskými hlasy vůbec!

LOVE OF MY LIFE – kooperace klavíru, akustické kytary, harfy a lidského hlasu. Mercury zpívá velmi vroucně a pateticky odevzdaně. Každému slova a každému písmenu jakoby vkládal svůj význam. Milostný song zpívaný s velkým nasazením. Také Deaconovy basy vystupují do popředí, zatímco Mayova kytara mírně dobarvuje tuhle rozevlátou harmonii a musím uznale pochválit technicky velmi vyspělé klavírní party s klasickou průpravou. Od prvního alba urazila soudě podle tohoto konceptu opravdu slušný kus cesty úspěšným směrem!

GOOD COMPANY – opět návrat do retrohudby dvacátých a třicátých let. Milovníci Queen mě odpustí, ale tady ten podíl Paula McCartneyho (Martha My Dear, Honey Pie, You Gave Me The Answer…) tady cítím velmi čitelně. Je tady ovšem nový prvek: ukulele, které by na rockové desce člověk sotva očekával, ale tady je součástí atmosféry, která se mezitím proměňuje s řadou dalších nepředpokládaných okamžiků. Pořád ovšem s vysokou mírou vkusu, nadsázky a skvěle zvládnutým instrumentálním parkem za přítomnosti jazzového bandu. Velmi stylotvorné…

BOHEMIAN RHAPSODY – přichází zcela určitě majstrštyk na albu. Ano, tady jsou Queen velmi silní po všech stránkách. Výrazná melodická linka, harmonické proměny a brilantní pěvecký výkon za doprovodu rockového „orchestru“. Je tady cítit opravdu podíl artificiální hudby. Postupy a vyznění jednotlivých pasáží s grandiózním vzestupem a s expresivními proměnami instrumentace a lidského hlasu. Vlastně přemýšlím, jestli znám od Queen lepší skladbu, lépe vypracovanou a interpretovanou. Italská opera a vůbec vliv velké italské školy a možná i germánský wagnerovský podíl. Famózní sbory jsou nedostižné a to už sem vstupuje nekompromisní rockový podíl syrové elektrické kytary a hřmotných bicích. Vygradované téma vrhá spoustu zvláštních kaleidoskopických odstínů a volá po divadelním ztvárnění s kostýmy, světly a širokou scénou. Ano, i po tolika letech opravdový majstrštyk, který nijak nevyčpěl….

GOD SAVE THE QUEEN – anglická hymna na závěr v patetickém vyznění teatrálního modelu s širokým rozevlátým dopadem na posluchače je i epilogem toho grandiózního projektu.

A Night At The Opera je podle mého názoru umělecký vrchol Queen. Myslím, že ani předtím a už vůbec ne ani potom nic podobného nenatočili a pokud bych vybíral z jejich tvorby jedno ukázkové album, pak by moje volba padla právě sem. Myslím, že i z historického hlediska zde bylo dosaženo vrcholu, který nelze překonat a myslím, že Británie může být hrdá nato, že Queen hráli pod jejich vlajkou (Škoda, že osmdesátá léta přinesla pro mě a zdaleka ne jenom pro mě velké rozčarování z jejich ryze popové orientace a vizuální stylizace, kdy bylo promarněno jejich progresivní hudební cítění….) Ale to už je jiná písnička a ta do téhle recenze nepatří. Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Opera
» popis a diskografie skupiny Queen

---

Bloomfield, Kooper, Stills / The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper

Projekt Live Adventures bezprostředně navazoval na grandiózní úspěch předešlého Super Session a tak když jsem se o tomhle dvojalbovém projektu dozvěděl, samozřejmě jsem zatoužil zjistit, zda se podařilo zachovat kontinuitu a jak tenhle záměr vyšel – tentokrát v živém provedení….. Nejprve to bylo na dvojalbovém vinylu a později na remasterovaném CD. Pocity zůstaly pořád na stejné rovině. Prostě opravdový majstrštyk.

OPENING SPEECH – úvodní zasvěcené slovo Billa Grahama (?) nás uvede do živého tématu a představí hlavní aktéry celého podniku, který se konal v San Francisku – 26. září 1968 v USA….

THE 59th STREET BRIDGE SONG (FEELIN´ GROOVY) – nemusím předstírat, že mě překvapila coververze skladby pocházející od Simona And Garfunkela…. Pronikavý naříkavý hlas Al Koopera se vznáší nad širokým tématem a vedle bloudivých kytarových tónů Mike Bloomfielda zde máme mocné tremolo Kooperových hammondek, které dodává pojetí patřičnou monumentalitu. Basy jsou mírně potlačeny i bicí nejsou právě výrazné, ale kytara a varhany skutečně vévodí. Bloomfieldova hra je procítěná a jímavá……

I WONDER WHO – tak tohle je zvon jako bič. Originál samozřejmě patří soul-bluesové legendě Ray Charlesovi. Bloomfield tahá kytarové tóny až někde z paty, jeho protahovaný sound bez zkreslení bere za srdce a procítěnost je evidentně v prvním plánu s velkým nasazením. Rytmika je poprvé více čitelná a zcela zásadní. Také zpívaný hlas Michaela Bloomfielda (!) má dostatek prostoru k emocionálnímu pojetí s tlumeným tremolem hammondek. Štiminutové bluesové obnažování tohoto typu bych dokázal poslouchat za jistých podmínek třeba celou noc. Harmonická exploze ve své gradaci opravdu vrcholí a celý sound více zhutní. Famózní příklad elektrického blues!

HER HOLY MODAL HIGHNESS – v jistém slova smyslu ti cítím parafrázi na Holy Modal Majesty ze Super Session. Celá skupina se promění v kreativní soubor interpretující jazzové blues. Je zde opět Kooperovo ondioline (předchůdce synthesizeru) a my při poslechu nastupujeme na experimentálnější loď. Basové modulace Johna Kahna znějí velmi svobodomyslně a rovněž bicí Skipa Prokopa se hřmotně přihlásí oslovo dramatickými breaky. Některé momenty mi znějí jakoby na pokraji free-jazzu, ale melodická linka není tak docela potlačena, i když důraz na vypjatou improvizaci zde jednoznačně přebírá kontrolu a vládu nad tématem.

THE WEIGHT – legendární hit americké skupiny Band se v setlistu objevuje rovněž s jistým překvapením. Bicí a baskytara šlapou ve stejně „těžkopádném“ rytmu, ale o to dravější jsou Kooperovy hammondky, které prořezávají zvuk a za asistence Bloomfieldovy kytary zde vzniká poměrně originální útvar muzikantského pojetí. Posluchači je nabídnut kreativní příklad, jak naložit s jasnou melodickou písní v experimentálních expresích a navíc zanechat velmi pozitivní dojem…

MARRY ANN – Ray Charles opět posloužil svým originálem k vytvoření další coververze. Bloomfiled tady báječně ohýbá tóny a jak jinak s velkým výrazovým potenciálem. Úplně cítím, jak se s jednotlivými tóny mazlí a jak je prožívá. Bloomfield je zde i v roli zpěváka. Myslím, že Kooper je přece jenom lepší zpěvák, ale v blues platí prožitek a impresivní vyznění a myslím, že Bloomfield v téhle roli nezůstává nikomu nic dlužen. První část skladby zní umírněně a uhlazení, ale po zásadním zlomu se skladba rytmicky promění za hutné podpory varhan do dravého derivátu pořádně předimenzovaného tvaru. Podle černošského modelu se ovšem vracíme zpět k původnímu jazz-bluesovému podání. Prostě paráda!

TOGETHER ´TIL THE END OF TIME – další skladba zní přesně v kooperovském duchu. Má svůj rukopis, ve kterém se spojuje jazz, soul, rock a pop do výtečné výslednice. Když budete chtít, dokázali byste si představit tuhle píseň i v repertoáru takového Boba Dylana. Výtečné hudební aranžmá a také skvělý klavírní podíl Kooperova kamaráda Roosevelta Cooka a do rozpoutaného živlu vstupuje i Bloomfield svou lavinovitou kytarovou hrou a mocné tremolo Kooperových hammondek. Americký model hudebního pojetí v niterném slova smyslu.

THAT´S ALL RIGHT – dravý rock s bluesovým spodkem a soulovým výrazem. Ale je k poznání. Tenhle standard zpívával nejen Elvis Presley a později i John Lennon, ale tady se děje řada dravých a muzikantsky pikantních provedení v rytmech a harmonických strukturách, kdy stručný a jednoduchý rockandrollový základ získává mocnou stabilitu betonového gigantu. Velmi přesvědčivý dravý model hudby, který podle reakce publika musel na koncertě málem zbořit celou síň Fillmore Auditorium…

GREEN ONIONS – poslední skladba prvního alba je vypůjčena z dílny legendární Tamla Motown, jak prozrazují jednotlivá jména autorských podílníků. Tak tohle je rhythm and blues toho neryzejšího provedení. Kooper na hammondky a Bloomfield na kytaru zde podávají excelentní výkony a rytmika za nimi nijak nepokulhává. Varhany mají onen nepohlcující sound a Kooper z nich dokáže vydolovat velmi zemité tóny, stejně tak jako si pohrávat s jemnými motivy. Dunivý rytmický motiv a celkové pojetí si nijak nezadá s vrcholným pojetím britských Bluesbreakers Johna Mayalla. Bravo!

OPENING SPEECH – druhou polovinu projektu otevírá opět hlas ceremoniáře. Tuším, že je to samotný Bill Graham, který si k mikrofonu pozve Al Koopera, který prohodí pár slov na téma celého projektu...

SONNY BOY WILLIAMSON – autorem skladby je Jack Bruce a Paul Jones – čelní představitelé britského blues. Skladba má výrazný rytmický podíl úderných bicích a basů a cítím tady zase naopak ten britský přístup v šedesátých letech na britských ostrovech málem jako poznávací znamení. Na kytaru zde ovšem hostuje budoucí kytarová hvězda Ameriky – Carlos Santana, který zde dostává příležitost promluvit prostřednictvím svého zpěvného sóla. Je to přece jenom jiné uchopení blues než jak to dělá Bloomfield, ale už tady v santanovských začátcích je cítit předobraz opravdového mistra. Další sólový vstup má Kooper na hammondky. Myslím, že tahle oslava velkého bluesmana se zde děje ve velkém a hlavně přesvědčivém stylu od začátku až do konce.

NO MORE LONELY NIGHTS – další skladba pro změnu zase pochází z dílny Sonny Boy Williamsona a příležitost zde dostává nejenom jako kytarista, ale i jako zpěvák Elvin Bishop, rovněž později významný americký kytarista oscilující mezi blues a jižanským rockem. Nejenom jako kytarista, ale už i jako zpěvák zde představuje další oddenek bluesového stromu. Kooper zde na hammondky kouzlí stejně citlivě jako legendární Jimmy Smith. Dynamické odstínění se zde děje s opravdovou erudicí a tak si máme možnost vychutnat jemné nuance hry i muzikantského výrazu. Myslím, že milovník tohoto královského nástroje si právě v této skladbě uvědomí jeho nezastupitelnost a význam. Řekl bych, že ten kdo si chce na sobě otestovat elektrické blues, právě v téhle skladbě má jedinečnou šanci si tuhle hudbu pustit k srdci a zjistit, jestli už v něm zůstane natrvalo…… Další perla na projektu!

DEAR MR. FANTASY – z britských vod si tentokrát kapela vypůjčí legendární hit Traffic. Jsem milovníkem hlasu Steve Winwooda i jeho cítění a tak se logicky chci přesvědčit, jak se Američané na projektu Live Adventures se skladbou vyrovnali ve své coververzi. Před mikrofonem, jak jsem očekával, stojí Al Kooper. V mnoha ohledech se připomínají. Spojení britského rhythm and blues s psychedelií tady má nový a stejně přesvědčivý obraz. Bloomfield se zde objevuje v roli kytarového experimentátora. Zajímavě pracuje s mírně zkresleným zvukem a především famózně rozechvívá svoje struny. Opravdu radost poslouchat! Tremolo hammondek a naříkavý Kooperův projev vás vtáhnou do samotného nitra téhle hudby. Kooper se vejde do harmonické struktury natolik, že sem dokáže vložit i nekonečný fade-out z legendárního hitu The Beatles Hey Jude (!). Vedle hammondek zde opět dostává prostor ondioline. Zní mírně orientálně a mírně astrálně svým bzučivě vtíravým soundem, ale do skladby se hodí. Zatímco originál má jasnou stavbu, tady se notně popouští uzda improvizacím a fantazii a svědčí to tom, že jednak vznikl kvalitní originál, ale na druhé straně, že se jedná i o materiál, který je v rukou opravdových mistrů možná něčím podobným jako pro skláře vytváření skleněného artefaktu…

DON´T THROW YOUR LOVE ON ME SO STRONG – předposlední ukázka je z dílny legendárního Alberta Kinga. Do víceméně tradiční bluesové polohy vstupuje od začátku Bloomfield a prokresluje svými tóny další téma. Vedle kytary se opět postaví před mikrofon. Bluesový formát je zde rozložen do deseti minut, ale milovník tohoto stylu docení nejen atmosféru, feeling, ale i dynamické proporce, kterou jsou v jedinečném souladu. Také je na téhle hudbě poznat, že právě na ní se učil pracovat s hlasem Michal Prokop, ohýbat kytarové tóny Luboš Andršt a pracovat s hammondkami i Ivan Trnka, třebaže ten koncertně hammondky bohužel k dispozici neměl (základ přetransformované poslední klasické fáze Framus Five)

FINALE – REFUGEE – konečný epilog po předešlém dlouhém tématu netrvá ani dvě minuty. Autorsky se o tuto miniaturu podělili oba protagonisté Kooper i Bloomfield. Do přímočařejšího a rockovějšího pojetí se vracejí všichni účastníci s velkou vervou. Když trochu přivřu oči a namyslím trochu tolerance, ucítím zde mírně Cream…, ale přece jenom v americkém balení. Myslím, že důrazná tečka za celým projektem.

Třebaže Live Adventures je na rozdíl od Super Session živý projekt, myslím, že se podařilo udržet kontinuitu a zachovat mimořádné muzikantské nasazení, i když sestava na projektu je jiná. Projekt je delšího formátu, ale vřele ho mohu doporučit nejen kytaristům, kteří chtějí objevit tajemství blues, ale i varhaníkům, kteří objevili krásu „zapomenutých“ hammondek a zkoušejí hrát na varhany. Samozřejmě i všem, kteří mají rádi starou dobrou hudbu plnou emocí, citu a duševních erupcí… Tady není důvod dlouho meditovat a přemýšlet, pět hvězdiček je jasných!

» ostatní recenze alba Bloomfield, Kooper, Stills - The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper
» popis a diskografie skupiny Bloomfield, Kooper, Stills

---

Captain Beefheart & His Magic Band / Clear Spot

Uvědomil jsem si, že na Progboardu nemám vypozorován zájem o jednoho z největších amerických avantgardistů a představitelů skutečného undergroundu – Captaina Beefhearta. Je mi jasné, že tahle hudba není určena pro mainstreamového posluchače. Je mnohdy vnímána jako zneklidňující, nestravitelná a nesrozumitelná. Zkusím se tedy i já omočit v těchhle vodách a nabídnout recenzi alba Clear Spot, které mám společně s Spotlight Kid ve své sbírce…

LOW YO YO STUFF – ten úvodní tetelivý a rozmělněný sound elektrické kytary okamžitě přivolává myšlenku na "Kapitána Hovězí Srdce". Obecně tenhle sound napodobit mi přijde v podstatě nemožné. Všechno zde má takový garážový sound a hudba je podivně kaleidoskopicky vrstvená do sebe a na sebe o zdánlivě nesourodého tvaru. Hledá se zde obtížně jasná melodická linka a tak se ustanovím na tom, že je to hudba plná nezadržovaných emocí. Beefheartův chraplavý a neznělý hlas je velmi magický a celá instrumentace vstřebává různé styly – cítím zde blues, soul, psychedelii, ale i zvláštní minimalismus.

NOWADAYS A WOMAN´S GOTTA HIT A MAN – bicí nástroje zní spíš jako papírové krabice se zvláštním neznělým soundem, ale máme tady i foukací harmoniku a pak kytarové party neurotizovaných doprovodů a přítomnost dechových nástrojů, které hrají krátké sekané přiznávky pod těžko specifikovatelný rytmický základ. Beefheart napůl zpívá a napůl deklamuje a už to máme mezihrové kytarové běsnění Zoot Horn Rolla, které je střídáno foukací harmonikou, na kterou hraje sám hlavní protagonista. Stejně jako v předešlé skladbě zde nehledám žádnou konkrétní melodii…

TOO MUCH TIME – kytarové rozbrnkané téma, přítomnost percussion a opětně i dechová sekce sekají rytmus, který se svým pojetím posouvá s s harmonickou strukturou někam k soulu. Což potvrzují i zpívané sbory Blackberries a já bych si dokázal tuhle skladbu představit v repertoáru i takového Leona Russella. Vliv americké soulové školy je zde velmi čitelný, ale zase to máme všechno zabalené do rafinované beefheartovštiny. V interpretaci někoho jiného by to možná nemělo ten hutný dopad…

CIRCUMSTANCES – tahle skladba jde naproti pořádně syrovému bluesovému pojetí. Je tady foukací harmonika a úderná rytmika Eda Marimby a pulsující basy Roye Estrady. Blues a rock zde znějí ale opravdu hodně alternativně a proměny rytmu a vrstvené struktury jsou v několika případech zcela nečekané. Beefheart se zde jako málokterý běloch přibližuje svým pojetím k opravdovému ryzímu černošskému blues a „konkurenta“ by snad našel v takovém Tomu Waitsovi. Zcela nečekaně a bez varování skladba utichne a dopad je zcela na posluchači v oné nepředpokládanosti…

MY HEAD IS MY ONLY HOUSE UNLESS UT RAINS – do další skladby Beefheart vloží jakousi větší procítěnost, což demonstrují i instrumentální doprovody, tentokrát v umírněném tónu. Nástroje zde stejně jako rytmika lehce pleská, kolotá, šeplá a pulsuje bez divokých výbojů a tak tomuto excentrikovi uvěříme i jeho „lyrickou duši“ v téhle místy až kontemplativně vyznívající písni….

SUN ZOOM SPARK – v téhle skladbě se Beefheart vrací ke konceptu předešlého alba Spotlight Kid. Dokonce mám pocit, jakoby se tahle skladba na předešlé album nějak nevešla a tak se objevila na novém projektu. Také zde cítím jakési přetransformované blues. Zoot Horn Rollo a Rockette Morton se zde v kytarových pasážích snaží se vzájemně doplňovat a přitom nepřekrývat. Díky téhle okolnosti se zdá být koncept písně čitelný a víceméně předvidateoný, což u Beefhearta považuji za zvláště významnou okolnost…..

CLEAR SPOT – opět rozostřený sound kytary s mírným vibrátem a máme zde další model undergroundové estetiky. Tady cítím jistou spolupřítomnost a spolunáležitost s Frankem Zappou, se kterým je spojovala nejen zajímavá spolupráce, ale později i soudní spory o různá autorství a porušení smluv. Na ten garážový zvuk je třeba si zvyknout, stejně jako na onu neodbytnost a neurotičnost sázené bez ladu a skladbu. Myslím, že Beefheart je rovněž i výtečný hráč na foukací harmoniku a je škoda, že ji nezapojuje ve skladbách na albu pravidelněji. Myslím, že takový milovník Queen, Asia nebo Kansas se tady určitě nenajde a bude se nudit tou neodvratně „nemuzikální“ strukturou.

CRAZY LITTLE THING – tahle skladba má zajímavá rytmická členění a podnětné proměny a také se sem vrací modifikovaný americký soul v podobě sboristek z Blackberries. Docela by mě zajímalo, jak by si s podobným typem skladby poradil takový James Brown, Wilson Pickett nebo Delbert McClinton. Je tady hodně emocí a velmi pozorná práce naslouchání během hry, do které se citlivě vkliňuji jednotlivé nástroje, což rozhodně chválím….

LONG NECK BOTTLES – tak tohle je další krystalicky čistý příklad amerického undergroundu. Všechno zde působí neučesaně a takřka bez vroucího procítění. Přesto by se o tom dalo s úspěchem zapochybovat. Beefheart zde udržuje napětí a atmosféru nejenom na bluesové platformě, ale i na úderném minimalismu. Opět nám nabídne výtečný part na foukací harmoniku. Hudební struktura je předvídatelně jaksi děravá a čitelná a tak stojí všechno na emocích, nikoliv na muzikantských rafinovanostech. Podobně jako v jiných případech i tady atmosféra vybízí k jamování….

HER EYES ARE A BLUE MILLION MILES – kytarová přediva jsou mírně uhlazenější a klouzavější. Beefheartův projev chraptí a láme se v intonaci a vedle kytar zde nechyb ani mandolína a zvuky percussion. Rozvíjení tématu se děje méně okázalým způsobem, přesto se i zde rozlamují akordy, které dotvářejí harmonickou strukturu, jinde zastíranou a zamlžovanou jako nějakou překážku…

BIG EYES BEANS FROM VENUS – kytarová témata jsou jaksi nepřehledná a utopená v řadě nespecifikovatelných emocí. Je zde i čitelný pokus pracovat s dynamikou a tak se nám hudba chvílemi vzdaluje a odmlčuje, aby se vracela opět s onou místy až nepříjemnou neodbytností. Garážový zvuk by asi mnohé hudební estetiky znervózňoval, ale je třeba mu přiznat emocionální erupce a ve spojení s originální Beefheartovou textovou poetikou zde dochází k obapolném propojení s řadou dalších emocí místy dokonale anarchistického pojetí, třebaže ten dlouhý rozvibrovaný fade-out kytary má cosi do sebe…. Nechybí zde ani ona pověstná marimba a Beefheart se ze zpěváka mění v perfomera a aniž bychom si to uvědomili najednou nás zcela nepřipravené zastihne závěr alba…

Tenhle beefheartovský opus nepatří mezi jeho klíčové projekty, kterých by si hudební kritika nějak mimořádně vážila. Je zde ale spousta velmi citlivě podávaných referenci prostřednictvím drobných promyšleností, stejně jako drobných poťouchlostí a nahodilostí… Jedno zde ale platí: ráno si ke kávě a k žemli takovou hudbu nepustíte, abyste zahájili optimistický den plný pracovních úspěchů. Ale na druhé straně si tuhle hudbu nepustíte těsně před spaním jako šláftruňk, nebo snad dokonce ke „směšným pohybům“ a zvukům v manželské ložnici. Myslím, ale že i taková alternativní hudba má svoje právo na místo na slunci a proto ji dávám tři a půl hvězdičky a protože to jinak nejde, tak tedy tři.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Clear Spot
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

---

Fermata / Pieseň z hôľ

Druhé album slovenské skupina Fermáta vyšlo poměrně rychle za jejich albovým debutem. Svědčilo to mimo jiné i o tom, že na Slovensku panovala úplně jiná kulturní a vydavatelská politika než v Čechách a na Moravě. Zatímco zde ve druhé polovině sedmdesátých let kapely čekaly čtyři až pět let na vydání dalšího alba, v městě na Dunaji prostě Opus projevil mnohem větší vstřícnost a aktivitu a instrumentální kapela bez zpívajícího frontmana měla najednou nové album Pieseň z hȏl a tak jí bylo co závidět. Byl jsem kapelou zaujat už na jejím brněnském koncertě a tak jsem se logicky zajímal o to, jakým směrem půjde dál její vývoj. Album jsem tedy zakoupil a v mé sbírce (vyměněné později za CD) zůstalo dodnes.

PIESEŇ Z HȎL – velmi průrazný basový nástup. Ta rezonance odzbrojuje (!) A je tady hned v závěsu bubenická práce opravdu vysokého formátu kvality. Anton Jaro a nový bubeník Cyril Zeleňák nabídnou fusion tandem jedinečného pojetí. Na elektrické piano Fender-Rhodes nám svoje instrumentální umění předvede Tomáš Berka, který má v zádech slovenského superkytaristu Františka „Fero“ Grigláka. Tak tomu se ovšem říká jízda na plný plyn i přes řadu zatáček. Nesporně tady cítím vliv britských Brand X, ale mírně i Mahavishnu Orchestra. Úžasná souhra a dynamické napětí. Tahle hudební parta nehraje jenom pro peníze, ale tady je cítit ten obrovský muzikantský potenciál a entuziasmus, který přímo prýští z rytmů a tónů. Pochválit musím i výtečně sejmutý zvuk. Pulsující dynamika vás jednoduše pohltí jako mlýnek na maso. Uvědomuji si, jaký obrovský skok rytmika v té době udělala a že se řada bubeníků v našem prostředí vymanila z anonymity a mohla nabídnout opravdu vývozní pojetí muzikantského uchopení. Griglák prosviští svými tóny jako John Goodsall a myslím, že bych si ho dokázal v téhle britské partě kolem Phila Collinse v polovině sedmdesátých let dobře představit. Nezbývá než chválit a oněměle zírat, co tahle parta dokázala ze sebe dostat. Žádné akademické hraní samo pro sebe, ale plnokrevné improvizace s fantastickým nasazením. Synthesizer má palea rovněž ve svém inventáři, ale tady spíš slouží jako generátor různých tónových variací. Prostě deset minut závodu na dlouhou trať a stále s cihlou na pedálu plynu!

SVADBA NA MEDVEDEJ LÚKE – Cyril Zeleňák podle vzoru Tonyho Williamse, Billyho Cobhama, Lennyho Whitea a Alphonse Mouzona, chtěl ukázat, že i on vstřebává šílené rytmické breaky. Další postupu jsou vedeny spíš v mírně zrychleném tempu. Jarova baskytara pořad výrazně pulsuje v melodických linkách a akcentování elektrického piana zní velmi hutně a přesvědčivě. Pracuje se tady ovšem s řadou kontemplativních nálad v harmonických proměnách. Barevnost rozhodně skladbě nechybí. Synthesizer slouží jako zprostředkovatel elektronických vjemů a pocitů s řadu šumů oscilátorů a nabídne jiný model hudebního pojetí.

POSLEDNÝ JARMOK V RADVANI – rytmika pořad v prvotřídním gardu. Suverénně a absolutně bezchybně. Je tu ale také Fero Griglák. Jeho kytarové party jsou méně nápadné než v první skladbě, ale cítím, že jeho čas přijde a už se tak také děje. Také zde cítím vliv americké fusion kapely Weather Report (tady ovšem s kytarou). Griglákova kytara nádherné zpívá ve sférických melodických obrazech. Berkův synthesizer zdá se až tady dostává prostor jako regulérní nástroj a nikoliv „jenom“ jako generátor tónových variací. Griglák poté převezme hlavní prostor a máme možnost si vychutnat jeho kytarové běsnění. Je cítít, že od Collegia Musica ještě více vyspěl po instrumentální stránce a jeho kytarové techniky znějí opravdu vyprecizovaně…. Výtečný skladbový podíl na albu. Zcela nečekaně a bez varování sem vstoupí mbicí a máme zde porci brilantního slovenského jazz rocku v tom vývozním slova smyslu.

PRIADKY – zadumané tóny elektrického piana jemně kloužou a perlí téměř až v pianissimu a vnímám jakési destruktivní zvuky lesa na percussion. Tomáš Berka sice není Chick Corea ani George Duke, ale v rámci přínosu a energetických kreativit sem vnáší významný prvek uvolněnosti a zbavuje hudební téma akademičnosti. Rockový motiv sem přináší Griglák svým kytarově suverénním způsobem. Basy a synthesizerová basová linka zde zdůrazňují základní a stavební kameny téhle kompozice. Myslím, že jejich pojetí jazz rocku jde jiným směrem než pražských Jazz Q nebo Energitu, třebaže jedou všichni v jednom kupé pořádně zrychleného vlaku. Nezapomnělo se ani na percussion – conga zde cítím a slyším dost citelně a mohu se z toho radovat.

DOLU VÁHOM – Berka na Fender-Rhodes rozmarně rozvine uvolněné téma a vzápětí za ním je tu celá kapela. Ta barevnost mě dostává. Když přivřu oči, cítím dotek podzimní přírody s řadou odstínu dozrávajícího listí indiánského léta a tohle všechno se do hudby promítá. Ostatně leccos už naznačuje samotný obal alba. Elektronická kresba Moog synthesizeru je ohebná a elastická a krásně se spojuje s těmi perfektně dotaženými rytmickými party. Opravdu radost poslouchat….

VO ZVOLENE ZVONY ZVONIA – závěrečná skladba alba nám nabídne opět širší plochu k sebevyjádření. Trochu zde cítím vliv občasných názorných témat na albu Welcome od Santany, ale rytmicky nejdeme do žádné bossa novy nebo rumby. Naopak sem přichází na housle pro mě méně známe jméno Milan Tedla. Není to sice Jan Hrubý nebo Jan Martinec, ale jeho přínos pro album je nezastupitelný. Možná sem přináší jakési utajené poselství slovenského folkloru. Skladbě dominuje baskytara Antona Jara a Moog synthesizer, na který se střídají Berka a Griglák. Další rytmická proměna s akcentovanými rytmy a barevným kouzlením elektronických tónů je další změnou v téhle impresivní skladbě. Tón houslí je čistý a hra smyčcem je lehká bez nějakých zatěžkávacích manévru nebo nějakých zvukových kompresorů. Vokální unisono se synthesizerem sem vnáší větší hravost a uvolněnost a to je více než dobře.

Úroveň alba Pieseň z hȏl zůstala zachována ve stejně rovině jako na debutu Fermáty. Tady možná ale vnímám čitelněji větší barevnost a možná ještě více suverenity podání. „Osamělí rváči slovenského jazz rocku“ – jak byli titulováni v dobové Melodii dokázali, že i oni jsou schopni velice účinně a věrohodně zareagovat na světový trend dobové fusion music. Jasně si vzpomínám na tehdejší, ale i pozdější koncerty Fermáty, kdy jsem se opravdu těšil na to, že hudební úroveň a podání nesklouzávají do nějaké šmíry a z jejich hry bylo cítit velké nasazení. Nejsem si jist, jestli tenhle postřeh platí i u současných skupin. Spíš bych řekl, že neplatí. Taky se mi líbí, že nijak nezastírají, že to jsou „ozaj slovenskí chalani“. Názvy skladeb to prozrazují a navíc nemají zapotřebí nabízet nějakou pochybnou uměleckou rozervanost. Pět hvězdiček je zasloužených!

» ostatní recenze alba Fermata - Pieseň z hôľ
» popis a diskografie skupiny Fermata

---

Futurum / Jedinečná šance

Druhé album brněnské skupiny Futurum bylo očekáváno s jistým napětím a pamatuji si, jak se vedly mezi místními rockery řeči o tom, kam se vlastně Roman Dragoun se svými spoluhráči po úspěšném debutu vydá dál. Mnozí tvrdili, že se jeho artrockovou orientací bude konec a že i on zapadne do osidel nové vlny a nabídne nějakou svoji alternativu, aby získal nové publikum a nové příznivce. Pod názvem Jedinečná šance vydal v době perestrojky Panton tohle album, jehož skladby příznivci skupiny Futurum znali z koncertních vystoupení a tak zvědavost, s jakou si poradila dramaturgie s novými skladbami byla poměrně velká. Vedle mnohaletého píseckého kamaráda, Romanova dvorního textaře Milana Prince, dostala prostor i talentovaná brněnská básnířka a textařka Soňa Smetanová (spolupracující už dříve částečně se skupinou Bronz a Oldřich Veselý a Synkopy). Byla tady ovšem hudba. Přestavbou ovšem procházela i sestava kapely, která se zdála neměnná. A výsledek?

KLAUN – Roman přiznává, že měl v dřívějších časech rád německé Tangerine Dream. Hned v úvodu se mi tato pravda připomíná. Dlouhé tóny synthesizeru, elektronická mlátička sekvenceru a už jsou tu živé bicí nástroje precizního Jana Seidla a kvílivý saxofon Leopolda Dvořáčka. Elektrická kytara zůstala ve Futuru jenom jedna. Emil Kopřiva rozehrává pletivo nezkreslených tónových přediv, ale jeho podíl – zdá se je méně výrazný, než jsem očekával. Majestátní harmonie zůstala rozevlátá nad nekonečnem, ale rytmika je jiná a onen rozdíl mezi progresovským Zdeňkem Klukou a mladším Janem Seidlem je poměrně značný. Každý staví svoje pojetí na odlišných bubenických principech. Kytarové mlžení zní mírně záhadně, ale jeho podíl se jaksi vzdaluje od rockového modelu…

HRY – druhá skladba pracuje s principy hudby osmdesátých let. Nechtěl bych nazvat tenhle model vyloženě novou vlnou, ale ona stručnost a hlavně strojovitost pojetí už se vzdálila od artrockové vznešenosti. Musím konstatovat, že text Soni Smetanové mě zaujal. Hudba je ovšem schematicky obroušena do moderního písňového hávu. Rockový princip sem přivede Emil Kopřiva svým kytarovým sólem. Práce se zvuky a elektronikou je zde podrobováno dříve neslyšenými experimenty s tónovými clonami synthesizerů. Minimalistické přístupy v sobě nesou trochu odkaz na Talking Heads. Není to polyrytmická skladba pro tělocvičny, ale přiznám se, že jsem čekal trochu jiný instrumentální podíl všech zainteresovaných hráčů. Nehrají se zde žádné složité a překomplikované party, všechno je srozumitelné a čitelně přehledné…

JEDINEČNÁ ŠANCE – řekl bych, že v další skladbě cítím v jistém slova smyslu zastoupení nových King Crimson. Rockový podíl zastupuje syrovější kytarový podíl víceméně minimalistického pojetí. Rytmické postupy Jana Seidla a pulsující basy sem přinášejí jakési zněklidnění a neurotizaci tématu. Tón kytary Emila Kopřivy v lecčems koliduje s kytaristou Yes osmdesátých let – Trevorem Rabinem. Třebaže vložená mezihra se sólem na synthesizer je hodně kreativní, pracuje se zde pořád s hodně úspornými prostředky.

STANDA – je brilantně vypilovaná instrumentální skladba, kde si kapela vynahradila to, co postrádaly instrumentální momenty ve zpívaných předešlých skladbách. Ohromující je především rytmika, práce bicích a basů a k tomu kreativní synthesizerové party, za asistence elektrické kytary zde dělají docela divy. Futurum staví do budoucnosti jakýsi virtuální most mezi minulostí a přítomností a myslím, že se jim to daří. Nemají snahu jít ve stopách Pražského výběru, ani prapodivného Dr. Maxe. Řada postupů je sice předvídatelných, ale souhra je natolik odzbrojující, že přijmete ta osmdesátá léta promítaná do jejich tvorby jako fakt, se kterým skupina umí pracovat…

NEKONEČNÁ – zpívaná část sice není úplně podle mého gusta, ale v mezihře jsou Futurum velmi silní a instrumentálně na výši natolik, že jsou schopni zaujmout mou představivost. Řekl bych, že tady máme kompromis mezi zpívanou písní a rockovou progresí, schopnou reagovat inteligentně na dobové požadavky, aniž by zde docházelo k nějakým uměleckým prohřeškům. A tak i tato skladba obstojí na svém piedestalu…

FILMY DNŮ – tady v této skladbě se snoubí hned několik typů hudby dohromady – cítím zde Yes osmdesátých let, ale i Herbie Hancocka, Talking Heads. Rocková břitkost je hodně úsporná, ale v tomhle typu hudby nečekám nějaké kytarové eskapády bez hranic. Lyrizující část v refrénu je harmonicky nosná a staví na výrazném melodickém motivu. Bubeník Jan Seidl zde odvádí velký kus práce, stejně jako Leopold Dvořáček na svůj bučivý, ale kreativní saxofon a Roman Dragoun je živou spojnicí svým synthesizery natolik že téma uzavře do neproniknutelného kruhu…

VODA – elektrická koláž zvukové mlhy a přejímá i elektronické rytmy, které později nahradí bicí Jana Seidla. Myslím, že se tady Romanovi podařilo vystihnout zurčící horský vodní pramen, který zvolna po proudu získává stále více energie, která vedle šumění, bublání a zurčení přechází ve zlověstný šumot, dokreslovaný minimalistickými kytarovými party a pulsujícími rytmy. Kvalitní text propojený s výtečným přednesem je nyní v zajetí experimentálního prolínání elektronických vlnění a rytmických pulsací. Myslím, že se v téhle skladě podařilo dosáhnout takřka nemožného a Roman Dragoun se může pochlubit opravdu silným autorským a interpretačním podílem na albu, které řadí skladbu mezi to nejlepší, co tady můžeme najít.

ZDROJ – na závěr ovšem přichází hudební monument. Kontemplativní klavírní party dělají velmi hutný základ silné melodické základně. Roman Dragoun se opírá o velmi niterné lidské sdělení a líbí se mi s jakou přesností a výrazem hraje klavírní postupy se suverenitou opravdového virtuosa. V další fázi se připojuje i rytmika a hučení potlačeného synthesizeru, které nepřebíjejí klavírní podíl hry. V refrénu ovšem skladba nabude na hymničnosti a já cítím vnitřní vibraci. Hutné rány do kotlů a rytmické proměny akcentace jsou skutečně famózní. Jestliže předešlá skladba Voda byla pro mě vrcholem, nad onen imaginární vrchol se vyšvihla ještě výš skladba Zdroj. Už v dalších fázích sice skladba pozbyla baladickou sdělnost, ale naopak získala zhuštěnou hymničnost. Roman Dragoun zde působí jako posel lidské naděje a pozitivního vnímání světa. V jeho hlasu je pokora, ale i emotivní vyznění a Emil Kopřiva má zase šanci předvést svoje kytarové erupce v širokých harmonických vlnách do vznešeného finále…
S materiálem na albu je třeba se nějak vyrovnat. V každém případě je to hudba, která mohla být určitě použitelnější pro rozhlasové vysílání víc než hudba Progres 2, ale přesto nepřipravenost posluchačů a zkostnatělost opatrnických hudebních redaktorů nemohla dát šanci téhle nové formě, aby pronikla mezi širší veřejnost. Roman Dragoun potvrdil svůj interpretační talent, skladatelskou kreativitu i schopnost přežít personální proměny v kapele a udělat opravdu přesvědčivou práci. Přesto si myslím, že význam předešlého alba Ostrov Země zůstává nepřekonán a tak uděluji Jedinečné šanci „jenom“ čtyři hvězdičky. V osmdesátých letech určitě tenhle projekt patřil mezi to lepší, co bylo možno především náročnějšímu posluchači nabídnout…

» ostatní recenze alba Futurum - Jedinečná šance
» popis a diskografie skupiny Futurum

---

Nirvana / Nevermind

Pamatuji si docela přesně, jak album Nevermind od americké Nirvany přinesl domů můj syn a evidentně chtěl, abych si tohle album oblíbil jako on. O téhle kapele jsem toho moc nevěděl, třebaže záhy jí byly veškeré tehdejší časopisy plné a řada hudebních kritiků o nich mluvila v superlativech. Byl jsem trochu ostražitější, ale po těch mých nestravitelných osmdesátých letech přicházel najednou nový závan rockového vzduchu, který se mnou v jistém slova smyslu zavibroval a já se najednou přistihl, že tahle hudba mě dokáže oslovit. Především jsem byl překvapen novým soundem, který tenhle grungeový rock z amerického severozápadu přinášel a záhy s ním přišla celá vlna dalších kapel (pokud se dobře pamatuji tak Soundgarden, Cult, Pearl Jam…) a ty přinášely novou estetiku. Osobně jsem z nich necítil nějaký ortodoxní metal, ale také jsem zde nevypozoroval nějaké námluvy s rockem sedmdesátých let. Jisté bylo jedno, že elektrické kytary (v osmdesátých letech plných synthesizerů) se opět dostávají na čelná místa zájmu a že s kapelami kolem Seattlu bude třeba „počítat“. Protože můj kontakt na počátku devadesátých let s „novou“ hudbou se pojí právě s tímto albem, dovolím si nabídnout moji recenzi.

SMELLS LIKE TEEN SPIRIT – kytarový rozběh v nezkreslém tónu a hned poté za ním pokračuje stejné téma s takovým tím bažinovým soundem rozostřené elektrické kytary. Musím konstatovat, že v téhle skladbě je spousta rozpoutané energie, která se nezastřeným způsobem nabízí posluchači ke strávení. Na druhé straně je zde čitelná práce s dynamikou a jednotlivé odstíny pak demonstrují obsah zpívaného textu, což evidentně zpívaný hlas dokáže využít ve svůj prospěch. Nirvana je zprvopočátku velmi dobře sehraná hudební jednotka a jejich dravý nástup demonstruje nekompromisnost, ale na druhé straně špatně zakrývá pocitovou bezradnost. Myslím, že tohle se vrací ke kořenům ryzího rocku. S drsnými vyjadřovacími prostředky a s vyzpívanými problémy a starostmi. Řekl bych, že po kompoziční stránce žádné velké překvapení, ale po stránce nového soundu opravdový objev…

IN BLOOM – syrový rockový sound zůstává zachován. Místy jako bych cítil inspiraci Black Sabbath, ale všechno je položeno do výrazně odlišné melodické roviny. Schematické opakování dravých riffů má svou sílu. Myslím, že David Grohl je bubeník, který přesně tento styl potřebuje. Žene svůj rytmus vpřed napříč základním tématem, ale jeho kulometné přechody jsou výrazně nekompromisní a výrazně vyčnívají v tom dobrém slova smyslu. Hlavní hvězdou ovšem zůstává „rozervaný rockový rebel“ Kurt Cobain. Jeho hlas už po prvním vstupu na album nezapomenete. Nechci říct, že je to nějaký mimořádný hlasový talent, ale jeho projev má charisma a na to se v téhle hudbě hodně hraje. Výborný příklad!

COME AS YOU ARE – další skladba, která má pronikavý riff, který se nese celou skladbou jako základní opěrná stěna činžákovou zástavbou. Myslím, že to unisono Cobainovy kytary a baskytary Chrise Novoselika zní velmi přesvědčivě. Při důkladnějším poslechu zjišťuji, že se zde vytváří neviditelná zvuková stěna, která ční jako pilíř v temnotě a když k tomu připojím pocity ze zkreslené naříkavé kytary, je zaděláno na docela slušnou osobní emoci. Ten podzemní tón a obecně pojetí skladby je hodně undergroundové a chápu, že tahle skladba, ale i album mohly být velkým inspiračním zdrojem pro řadu nových rockových kapel, které si vzaly Nirvanu jako vzorový model hudby…

BREED – zjišťuje, že po kompoziční stránce Nirvana nepřichází s nějakým novým skladatelským modelem, ani její principy aranžování nejsou nějak zásadně progresivní a když bych oholil tuhle hudbu na holou kost, bude harmonie skladeb až příliš čitelná a jednoduchá. Co ale způsobuje ono charisma je onen zastřený bažinový sound, který jakoby hudby zakrýval temným oparem mračen

LITHIUM – do značné míry bych řekl, že se skladby navzájem hodně připomínají a člověk má pocit, že se zde pracovalo při komponování se základními živočišnými principy pocitů, aniž by někdo toužil proniknout do základů harmonických souvztažností. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Nová rocková generace, která odmítla zvuk osmdesátých let a zatoužila po dravém přímočarém rocku zdá se, nalezla recept, jak zařídit, aby se neopisovalo z let sedmdesátých a tak se sound kapely zabalil do jiného kabátu. Chris Novoselic sází basové tóny jeden za druhým téměř v hypnotické přesnosti. Tady se mi zdá, že místy mohla přicházet ona zpívaná zpola naříkává poloha od Ozzyho Osbournea, ale jinak se prolínání hlasových podílů dobře doplňuje.

POLLY – další skladba pracuje s akustickými kytarami a baskytara dodává vázaný rytmus. Opět prolínání základních akordických výměn a k tomu napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev. Skladba je ale možná až příliš schematická a na můj vkus příliš kolovrátková. Kdybych hledal na albu v dosud odehraných skladbách nějakou slabinu, řekl bych, že jsem ji našel v téhle písni…

TERRITORIAL PISSINGS – začátek jako vystřižen z nějakého bizarního divadelního představení a hned potom se volume otočí pořádně doprava a vybuzení zesilovače je extrémně mimo formát a zuřivá hra na bicí s řadou přechodů hrne skladbu vpřed. Možná je tenhle model odpovědí seattleovského soundu na londýnský punk (!?) Nikdo se tady s ničím příliš neláme hlavu a tak se hraje hlavně emocemi a bez nějakého konceptuálního pojetí, ale její potenciál respektuji…

DRAIN YOU – další dravé postupy zůstávají zachované. Co je zajímavé, tak ve sborech zde vnímám inspiraci britskými kytarovými kapelami šedesátých let, jako byli Kinks, dravější Troggs nebo Pretty Things či Small Faces, ovšem dravost je ryze americká a její nekompromisnost zahlcuje prostor řadou téměř neopsychedelických postupů. Hypnotické zvuk pneumatického kladiva basů a strašidelný dozvuk a kvílení kytary může v mírně shodném pojetí připomenout rané začátky Pink Floyd (samozřejmě s jinou rytmickou sekcí).

LOUNGE ACT – úvodní téma zní téměř strašidelně. Opakující se téma baskytary a syrové kytarové doprovody ženou s divokými rytmickými výpady píseň vpřed. Zpívaný výkon není nijak výjimečný a místy hlas zní jako by byl deklamací. Mírně mě zneklidňuje okolnost, že se po kompoziční stránce běh věcí příliš neliší…. ano, ten závěr byl hodně sugestivní a prudký pád do hlubin zní hodně sugestivně….

STAY AWAY – kdybych měl hledat nějaké styčné body s hudbou šedesátých let, vychází mi, že pravděpodobně The Who by mohli být tak trochu jejich vzdálenými příbuznými, třebaže ve slavné britské kapele se už na rozsáhlých konceptech tak zrnitá přímočarost přece jenom rozmělnila. U Nirvány mám pocit, že jejich opojení svým drsným soundem jim vydrží nejen na tomhle albu. David Grohl na bicí nástroje ovšem dokazuje, že jako bubeník je třída. Syrové hendrixovské motivace kytary jsou hodně destruktivní, čímž je skladba uváděná do závěru…

SOMETHING IN THE WAY – v další skladbě si uvědomuji, že mohu nabídnout v instrumentálním syrovém pojetí za přítomnosti jiného hlasu kapelu Crazy Horse legendárního Neila Younga, ten sound se mi s nimi začíná hodně spojovat, ale napadlo mě to až teprve u téhle skladby. Začínám postrádat větší barevnost téhle hudby a víc překvapujících nápadů. Už to začíná být takové, že málem jak se začne, tak se i skončí…. Je tohle poctivý a pravověrný grunge (?) Další postupy bych ve spojení s Nirvanou dohromady nedával. Možná by mě napadli jiní synovi oblíbenci jako byli Smashing Pumpkins. Ale tahle skladbě se mi zdá více procítěná interpretací a instrumentálním podáním. Změna přichází v hostujícím hráči na violoncello ̶ Kirku Canningovi, který sem přinese jiný závan inspirativních postupů Jakoby skladba byla vytvořena ze dvou odlišných, přesto však globálně sourodých částí…

ON A PLAIN – v úvodním pojetí jakoby do téhle skladby vstoupil nějaký derivát metalu. Agresivní řeřavý sound kytar se škrceným anonymním zpěvem je ale posléze rozvolněn mírně záhadným opakujícím se motivem a hned poté jsme opět v nějakém předpeklí. Hřmotné rány do bicích a syrově rozkvílená a zastřená kytara s dunivými basy nastolí úplně jinou estetickou polohu. Nevím, na koncertech tyhle eskapády vytvářel za pomocí zpětných vazeb a propojených marshallů Jimi Hendrix už na konci šedesátých let (!?) Kdo si nestačil Hendrixe objevit v dané době, musel být nirvanovskými postupy docela zaskočen. Musím ovšem konstatovat, že takový model nekompromisního hraní mohl být v dané době akceptován jako ten jediný správný pro syrové rockové kapely…


Nirvana byla na počátku devadesátých let pro mě poměrně velkým překvapením, ale vyrovnat se s jejím poselstvím nebylo pro mě až tak úplně jednoduché. Zároveň jsem pocítil (samozřejmě to netvrdím jako dogma), že pravděpodobně tento styl bude klíčovým i pro další albovou produkci téhle kapely. A protože nejsem až tak podrobně (podobně jako v případě zcela odlišných R.E.M.) dokonale obeznámen s jejich diskografií, nechci zaujímat nějaká zásadní stanoviska. Řekl bych tak tři a půl hvězdičky, ale čtyři nakonec mohou být. Pravda, kdybych ale recenzoval jejich další dvě tři alba a „potýkal“ bych se se stejným principem pojetí písní, moje hodnocení by šlo dolů. Nevermind ale navzdory tomu bylo pro mě v dané době jakýmsi částečným návratem hudebního světa k ryzím rockovým kořenům a jsem rád, že nás neovládla nějaká elektronická vlna, která s rozvojem nových technologií hrozila už tenkrát. Obal alba je ovšem originální. Nemluvně plující pod hladinou průzračné vody a zmačkaná dolarová bankovka…. Tomu říkám motiv!

» ostatní recenze alba Nirvana - Nevermind
» popis a diskografie skupiny Nirvana

---

Harrison, George / Brainwashed

Psát o posledním (vlastně posmrtném) albu George Harrisona je pro mě velmi smutnou záležitostí. Jako milovník The Beatles se zvláštním vztahem právě k nejmladšímu Beatlovi není jednoduché vyjadřovat svoje pocity a dojmy. O jeho nemoci se vědělo dlouho a když pak byly zveřejněny informace o tom, že jeho zdravotní stav se nelepší, padala na mě jakási beznaděj… George si dával hodně načas s přípravou na další řadové album, o kterém se mluvilo dlouho a jeho vydávání bylo stále nějak opožďováno a odsouváno, třebaže on on sám se objevoval na jiných projektech (např. Traveling Wilburys, spolupráce s Ringo Starrem….). Když potom na konci listopadu 2001 odešel George ze světa, už se vědělo, že album je skoro dokončeno, ale bylo jasné, že finální proces bude v rukou jeho syna Dhaniho a hudebního spolupracovníka Jeffa Lynna, se kterým si George rozuměl a už dříve spolu spolupracovali.
Někteří moji kamarádi, kteří si album zakoupili o krok dříve než já nijak nepřekypovali chválou a mluvili o něm jako o popíku. To mě trochu rozlaďovalo, ale věděl jsem, že jejich orientace na Van Der Graaf Generator, Captaina Beefhearta, Franka Zappu, Roberta Wyatta… jim bude „bránit“ vidět a slyšet album jinak. Název Brainwashed původně nebyl v plánu. (Tuším, že snad pracovně se projekt měl jmenovat Portrait Of Legs?!) Ale když jsem viděl těch pět figurek bez tváří u televize a dal si dohromady ten název, napadlo mě, že se zde George asi bude vracet k takovým konotacím jako v „Životě v materiálním světě“ a že jeho ironický pohled na konzumní společnost a ono vymývání mozku zde bude mít další přemýšlivý charakter. A tak se k albu zase vracím a rozdělím se o svoje dojmy….

ANY ROAD – úvodní téma zní, jakoby George zavesloval ke country-rocku. Na druhé straně zde cítím Traveling Wilburys ve své bezprostřední rozezpívanosti a melodické bezbřehosti, kde to zvoní akustickými kytarami a citlivě rozechvívanými tóny slide-kytary a přesně šlapající rytmikou. George zpívá trochu jinak než tomu bylo v sedmdesátých letech. Musím konstatovat, že kytarové spojovací můstky jsou velmi pečlivě připravené a ve spojení akustickými kytarami tady pozitivně vnímám i mandolíny a onu obecnou pozitivitu. Koncertně by tenhle song byl určitě strhujícím hitem…

P2 VATICAN BLUES (LAST SATURDAY NIGHT) – George a blues? Ano, jde to k sobě. Není to sice Clapton, ale bluesovou formu cítí a nabízí nám zpěvnou melodickou linku, která vychází z rhythm and blues padesátých let a v instrumentálním pojetí zní velmi svižně a stylově. Kytarové party jsou elasticky pružné a zase to zde zvoní akustickými kytarami a musím konstatovat, že George vytvořil model retroblues, ze kterého udělal skvělou písničku bez jakýchkoliv komplikovaných postupů….

PISCES FISH – valivý rytmus a uvolněná a mírně zasněná atmosféra provází skladbu od počátku. Georgeův hlas zní opravdu jinak a tady bych se zdráhal jednoznačně potvrdit jeho identifikaci, kdyby mě byla píseň puštěna jako hádanka. Dokonce i stylové směřování nemá úplně ten jeho rukopis. Z písně cítím jakýsi nespecifikovatelný smutek jakési vnitřní bilancování. V další fázi skladby dojde k výraznějšímu zdynamizování atmosféry, ale poté se skladba vrátí do zvláštně ležérní polohy. Řekl bych, že píseň má takový ten dylanovsky vypravěčský styl, bez snahy vytvořit nějaký mocný harmonický sound a jakoby se vracel pocitově ke kořenům.

LOOKING FOR MY LIFE – pěkně rozbrnkané intro. Zase ten wilburyovský postup. Cítím za tím velký podíl Jeffa Lynna (o kterém řada lidí tvrdí, že sebral Georgeovu identitu… nevím, až tak absolutně si to nemyslím). Pravda ta rytmický struktura bicích a basů, které jsou zde na albu hodně stejné bez nějakých překvapivých breaků svádí k jakési stejnostejnosti, ale milovník úderný akustických kytar a nekomplikovaných postupů zde najde onu citovanou bezprostřednost bez nějakých zapeklitých překvapení.

RISING SUN – zase onen valivý rytmus. Melodické proměny mi znějí sympaticky, už méně rytmické postupy. Mám pocit, že Jim Keltner a Georgeovy basové party znějí hodně stejně, ale aranžmá má v sobě zvláštní podmanivé kouzlo. Jsou zde opět mandolíny vedle akustických kytar a Georgeovu slide-kytaru jsem schopen celkem jasně identifikovat. Také podíl smyčců (velmi uměřený) je vhodný a podtrhuje atmosféru skladbu a má zde podobnou roli jako v písni When We Was Fab (na Cloud Nine). Ve vyšších polohách Georgeův hlas zní identičtěji, zatímco v nižších polohách je pro mě méně čitelný. Vystihnout hudebně název skladby se zde daří velmi dobře a tak vnímám George jako onoho mystického věrozvěsta, který svým neokázalým způsobem rozevírá svou širokou náruč. Velmi příjemná píseň.

MARWA BLUES – tak tohle je nádhera od samotného začátku. Tady to kouzlení s elektrickou kytarou a slide-kytarou za podpory vzdušných kláves zní téměř monumentálně. Cítím zvláštní atmosféru a a třebaže nejsem u konce, myslím, že tahle skladba měla album buď uzavírat, anebo naopak otevírat. Tohle je zjednodušeně řečeno velmi subtilně nastíněno hudební a pocitové vidění rozpínané orientální náruče hladivých a mazlivých tónů. Výtečné aranžmá, ve kterém cítím vliv indické hudby za mírného asistování zvonečků, klavíru a smyčců. Instrumentální skladba, která má hlubokou duši…

STUCK INSIDE A CLOUD – podíl akustických nástrojů v další skladbě zůstává málem absolutní, ale máme zde opět dusající rytmiku a to výtečné prolínání elektrické kytary se slide-kytarou ve vkusné a uměřené poloze. Georgeův hlas zní jaksi záhadně a mírně přiškrceně a pak až mazlivě. Čeření soundu v pozadí dokonce s mírnou podporou wah wah pedálu je zajímavé, ale kytarové sólo v mezihře má vnitřní přesvědčivost a sdělnost. George nemá zapotřebí oslňovat bezbřehými dravými kytarovými sóly a tak zůstává tím, který je buď líný hrát v tomto duchu, anebo se na to necítí. Kdo trochu vnímá Georgeovu hudbu, a něco málo si o něm přečetl, tak ví, že ani jednu a ani druhé není pravda. Prostě má jiné vyjadřovací prostředky, které nepřizpůsobuje něčemu, co nepotřebuje dokazovat… O tom, že je George vynikající kytarista se zajímavými a mnohdy neočekávanými postupy, se obecně ví. Příjemný song..

RUN SO FAR – vzdušné kytarové kouzlení se vrací kamsi do minulosti a kdo pamatuje a orientoval se v hudbě takových Shadows nebo Byrds, tak myslím, že tady bude doma. Poměrně jednoduchý motiv, který je harmonicky rozvíjen s podílem akustických kytar už jaksi samozřejmě a bez úporné snahy nás šokovat a překvapovat. Prostě návrat k prazákladní kytarové samozřejmosti zde slaví triumfální návrat. Nejsou to Beatles, ani E.L.O. ani (Wings), je to prostě nezakomplexovaná hudba, kterou si může trochu zručnější kytarista zahrát s podobně orientovanými spoluhráči. Hudba, která neuráží, která nepřináší nějaké nové závratné muzikální poselství, ale bez

NEVER GET OVER YOU – tak tohle je ten správný meditační model Georgeovy hudby toho mladšího pojetí, třebaže i zde cítím ty analogie s minulostí. Hudba se krásně převaluje jako mořské vlny, nevýbojně, ale přesto čitelně a citelně. To kouzlení s kytarovým soundem je velmi příjemné. Pokud bych měl hovořit o rytmické složce, ta mě trochu zklamává. Myslím, že bych tady uvítal baskytaristu Klause Voormanna anebo ještě lépe Willieho Weekse. Některé hudební nápady ve vokálních proměnách s akustickými kytarami navodí atmosféru Crosby Stills And Nash…. ale proč ne, se Stillsem se George kamarádil (i hudebně) a oba měli zálibu v melodické kytarové hudbě

BETWEEN THE DEVIL AND THE DEEP BLUE SEA – tak tohle je retro-music jako zvon. George se vrací zpátky do dětství, kdy podobný typ hudby mohl slýchat v rádiu. A tak tady to jazzové swingování prolnuté s blues slaví úspěch. Myslím, že tady hraje další kamarád – Jon Lord (Deep Purple). Myslím, že tady se podařilo vytvořit jedinečnou hudební atmosféru starých časů (let the good times roll). Milá odbočka do úplně jiných hudebních sfér…..

ROCKING CHAIR IN HAWAII – akustické kytary zvoní a celková atmosféra mi přivolává opět blues, v takové té neortodoxní podobě. Je to hra s pocity. Jsme ale alespoň podle názvu na Havajských ostrovech, které George miloval a častokrát zde trávil dovolenou. Hledám zde jakési stopy po havajském folklóru, ale nějak ho zde nedokážu vystopovat natož identifikovat (třeba už tou absencí havajské kytary). Ať to zní jakkoliv svatokrádežně či divně, nebojím se použít příklad, že by tahle skladba mohla být v repertoáru i takového Michala Tučného, která po osmdesátém roce hodně elektrifikoval svoje Tučňáky a to album s Annie Rattlesnake neznělo špatně (i když country není moje parketa). Tohle není míněno jako ironická nadsázka, ale spíš jakési konstatování. Navíc skladba má i jakýsi téměř jamovací charakter, hmm..

BRAINWASHED – závěrečná skladba přidá na dynamice a razanci. Doprovod je více komplexní a Georgeův hlas zní přiškrceně. Opětný vliv Jeffa Lynna je zcela evidentní. Text je ovšem ironický sžíravý a ono „promývání mozku“ se zde děje zcela názorně. Při náhledu do mtextu zjišťuji, že si George „vyřizuje“ účty se všemi možnými sférami světa. Jeho duchovní založení se třeskutě sráží nejen s oním materialistickým světem, ale s politikou a se všemi špatnostmi současného světa…. Místy z toho leze člověku až mráz po těle, jak jsou zde „pojmenovány“ mnohé věci kolem nás… Georgeův odpor k médiím, zejména k bulváru, byl poměrně známý…. Ale teď jsou zde prvky indické hudby. Slyším bubínky tabla, tetelivý zvuk elektrické kytary…. jsou ale pohlceny rytmickou úderností a Georgeovo „vyřizování“ účtů s mediální veřejností zde nabývá opravdu výrazného rozměru….. Rozloučení je opět v indickém duchu. Meditativní charakter podepřený dlouhým astrálním tónem, bubínky tabla a Georgeův hlas zpívá v indické harmonické struktuře. Tohle je ponor do úplně jiných hudebních i myšlenkových sfér. Přiznám se, že by mě nedělalo problémy představit si Georgeovu spolupráci s takovým Steve Hillagem (ten ostatní výtečně přepracoval jeho skladbu It´s All Too Much), ale na některé věci bylo už asi pozdě, nehledě na to, žte tahle úvaha je jenom mým pocitem, který vyvolala závěrečná Georgeova hudební meditace…

Album Brainwashed je důstojným rozloučením s introvertním Beatlem Georgem. Zanechal po sobě svůj osobitý otisk. Myslím, že jeho odchodem se z hudby ztratila jakási pokora, duchovní rozměr a melodická souvztažnost. Netvrdím, že tohle album je jeho vrcholný opus, ale myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží určitě. Hare Krsna, Georgi a díky!!!

» ostatní recenze alba Harrison, George - Brainwashed
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

---

Mainhorse / Mainhorse

Patrick Moraz byl pro mě v sedmdesátých letech zajímavým zjevením mezi klávesovými multiinstrumentalisty. Zapamatovat si jeho jméno bylo usnadněno už tím, že pocházel ze Švýcarska. A protože tolik světově proslulých švýcarských rockerů zase tolik nebylo, tak to bylo docela jednoduché. Zaregistroval jsem ho ve skupině Refugee a konečně krátce i v Yes a se zpětnou platností jsem si ho objevil v dnes už téměř zapomenuté kapele Mainhorse z počátku sedmdesátých let. Malebný obal na sebe strhával jistou pozornost a protože Morazovo jméno bylo pro mě známkou kvality, tak jsem neváhal a ještě v dobách bývalého režimu na černé burze vinylů zakoupil jejich album.
Myslím, že kromě Hejkala tady toto album bude znát málo progboardistů a tak si myslím, že je tím pádem zesílený důvod toto zajímavé album nabídnout svou recenzí milovníkům klasické rockové formy k poslechu…

INTRODUCTION – mocný nástup bohaté harmonie s výraznou vygradovanou složkou. Hammondky (jak vidno a slyšno) jsou v těch správných rukou. Upozorňuje na sebe i výtečná bicí baterie Brysona Grahama, která v divokých vírech rozbíhá celý ten hudební konglomerát do dynamicky vypjatých okamžiků. Pak je tu samozřejmě zakouřený sound elektrické kytary Petera Locketta, který pracuje s velkým dozvukem a do toho sází svoje rychle modulované tóny, což připomíná vzdálenou vichřici. Je zde i baskytara Jeana Ristoriho (dalšího Švýcara v kapele), možná se tak dravě nehrne kupředu a přeslechnout ji nemůžete. Po muzikantské stránce opravdu špička. Je cítit, že Moraz je studovaný hudebník a objevoval kouzlo bachovských fug, podobně jako Holanďan Thijs van Leer ve Focus. Kapela Mainhorse se opravdu velmi razantním způsobem přihlásilo o slovo a já už tušíám, že tahle parta nebude žádný „okresní přebor“.

PASSING YEARS – zpívající hlas má v sobě navzdory předešlému hutnému nástupu hodně osobní lyriky a také skladba působí subtilně v artrockových dimenzích. Velebné hammondky se příjemně rozlévají prostorem a vláčná táhlá melodická linka se hladivým způsobem vznáší nad rozevlátou harmonií. Tremolo hammondek s kouzlením protahovaných tónů elektrické kytary nabízí baladu, která melancholickým způsobem bilancuje roky, které pominuly… Tahle kompozice může připomínat více kapel z přelomu šedesátých a sedmdesátých let svým pojetím. Mírně mě napadají Beggars Opera, rané Zombies nebo i Argent….

SUCH A BEAUTIFUL DAY – ve třetím příspěvku se vracím na dravější rockovou půdu. Harmonické postupy mají výrazné průrazné okamžiky sborů, jaké jsem vnímal například v Queen, ale dravost se převtěluje místy v dobový hard rock. Žádná utahaná nuda, ale pořadně naostřený sound s řadou proměn ve zvuku a opět ty famózní sbory. Ristori na baskytaru vystupuje z anonymity a nijak si nezadá v rychlé jízdě kytarových běhů Locketta. Grahamovy bicí vykazují velkou kreativitu a řada proměn dodává skladbě víceoktanové palivo a tak se v dynamických odstíněních na této ploše děje řada podnětných nápadů, které si získají vaši pozornost. Myslím, že hodně zdařilý kousek na albu.

PALE SKY – v prvním okamžiku mě mohou napadnout nějací zapomenutí Vanilla Fudge nebo i Moody Blues. Nasvědčuje tomu tremolo hammondek a zatěžkaná harmonická linka s výraznými basy. Zdařilý příklad toho, kdy se psychedelická hudba spojovala s rockovou baladičností. Graham velmi citlivě reaguje na proměny harmonických nálad bubenickými doprovody a bublání hammondek navozuje tajemnou až astrální atmosféru nekonečna s nahodilými zvuky z kosmu. Řekl bych, že je to pozvolná příprava na nukleární hudební výbuch a posluchač je udržován v napětí. Rytmika pracuje s neomylnou přesností a nečekaně sem vstoupí tóny akustické kytary a upředená vlákna basů s rytmikou dostávají konkrétnější propracovaný tvar. Do hry vstupuje i housle Trochu se sice ztrácejí v té harmonické plejádě, ale slyšitelné jsou. Pak je zde i perlivé elektrické piano, která Moraz střídá s hammondkami. Ovšem Graham a Ristori pracují na jedničku s hvězdičkou. Kytarové spojnice opisují melodickou linku a už je zde divoká směs dramatických rytmických breaků až po pozvolné zklidnění v opakovaném schématu. Zpívaná část se opět vrací s jistou naléhavostí a zase jsem trochu v krajinách hudby Caravan. Mainhorse pracuje s ryze vlastními tématy, ale sound (záměrně?) ozvlášťňují cizími vlivy. Závěr se nese v patetickém otrockém pojetí…

BASIA – výrazná melodická linka a šlapající skladba v rozevlátých harmonických strukturách se před námi odvíjí až do okamžiku, kdy dravá kytara sem vloží pár hardrockových prvků s důraznými rytmickými akcenty. Zase sem připutují barokní témata v harmonických obrazcích, která jsiou střídána elektrickým pianem s mírným jazzovým nádechem. V těch tišších pasážích nám Moraz předvede svou jemnou práci na hammondky, v níž s hodinářskou přesností moduluje svoje tóny a dobře vypreparovaná rytmika uzavírá celý ten hudební kruh. Opětně jsme v zajetí vokálních partů a dusajících zvratů do kterých Lockett vstupuje svými kvílivými tóny elektrické kytary, navíc podporované ostrým akordickými doprovody akustické kytary. Další příjemné překvapení…

MORE TEA VICAR – klasicky znějící hudební téma. Máme tu vedle dlouhých tónů hammondek i zvonky a melodicky srozumitelnou kompozici, kterou bych si dokázal představit i jako součást nějakého soundtracku. Ovšem další vývoj nabere rockovější dravost a zaostřená kytara zde sází tóny s erudicí šikovného malíře-impresionisty. Střídání dvou poloh – té lyricky subtilnější – té rockově dravější je velmi dobře zvolenou kombinací, aniž by zde docházelo k nějakému přebíjení atmosféry. Zajímalo by mě, jestli tuhle kapelu měl možnost poznat takový Marián Varga. Byly zde okamžiky, kdy mě to jaksi neodbytně napadalo….

GOD – úvod poslední skladby jakoby vstoupil na experimentující půdu. máme zde pinkfloydovské vesmírné nekonečnou, ale i velebné tóny varhan. Watersovské experimenty konce šedesátých let, jakoby zde nacházely živnou půdu…. Pak ovšem zásadní proměna a už je zde poměrně přímočaré hardrockové téma, v němž kytara a varhany opisují schematický model vypreparového modelu. Více než desetiminutová kompozice mě místy přivolá holandské Focus. Hodně energetického potenciálu kapele nijak nesvazuje ruce a tak se zde pracuje ve srozumitelných obrazech řady impresí, jehož harmonická šíře koresponduje s názvem skladby. Moraz jako nejzkušenější a skladatelsky jednoznačně nejvýraznější člen kapely zde potvrdí svoje kvality a teď nám dokonce nabídne i sólovou prezentaci na klaviosynthesizer (!?), který se nápadně odlišuje od hammondek a elektrického piana. Graham a Ristori (který vedle baskytary na albu přispívá i méně nápadným violoncellem) mají velkou zásluhu na homogenním tvaru a myslím, že muzikanti si navzájem velmi dobře „sedli“. Hraje se tady jeden na druhého a všichni jsou absolutně zapojení pro práci celku. Alespoň já tady osobně necítím nějaké zesílené ego –ani ze strany Moraze. Lockettovy party na kytaru jsou přesvědčivé a velmi vhodně volené v aranžérských postupech. Závěru hudba graduje až do dlouhého fade-outu… Děsivě destrukční finále vás zajisté překvapí, tak jako mě.

Myslím, že album Mainhorse je příkladem výtečně zpracované, zahrané a zaranžované hudby po všech stránkách. Úplně nejobjektivnější by bylo asi čtyři a půl hvězdičky, ale s mírným přivřením oka a lehkou tolerancí albu nabídnu hvězdiček pět a mohu ho vřele doporučit milovníkům klasického rocku počátku sedmdesátých let, aniž by člověk nabyl pocitu nějakých vnitřních pochybností….

» ostatní recenze alba Mainhorse - Mainhorse
» popis a diskografie skupiny Mainhorse

---

Blue Effect / Nová syntéza

Bylo mi šestnáct let, když jsem v novinkách albové produkce Pantonu za výlohou objevil album zajímavé spíš po geometrické stránce horní částí obalu, které bylo vydáno pro export a opatřeno česko-anglickým textem. Také tady jsem se poprvé dověděl, že skupina se „po česku“ už jmenuje Modrý Efekt, zatímco anglický název byl určen „jenom“ pro export.
Název Blue Effect, který spolu s Jazz Q Praha se objevil na předešlém ko-projektu Coniunctio byl „tiše“ zapuzen. Na zadní straně obalu bylo vidět fotografie členů kapely a že normalizace udeřila i po nehudební stránce, potvrzovala okolnost, že Hladík, Semelka, Kozel (už také nikoliv „Mužík“) a Čech byli zastřiženi…. Normalizační hydra začala ovládat ze všech stran české kulturní prostředí na plný plyn. Na albu byl skloňován termín rock-jazz (ještě nikoliv jazz rock) a protože jsem byl milovníkem Special Blue Effectu a Blue Effectu, jednoduše jsem nemohl album Modrého Efektu nekoupit a tak album za 36 Kč přistálo v mé sbírce…

MÁ HRA – úvod kompozice téměř monumentální. Je tady cítit vliv aranžéra a kapelníka big-bandu Kamila Hály, studovaného a zkušeného hudebníka, který je zvyklý pracovat s tématem v širším formátu. Myslím, že pro jazzmany Jazzového orchestru musela tohle být nová zkušenost v každém případě. Takhle totiž nezněl ani Taneční orchestry Josefa Vobruby, ani orchestry Karla Vlacha, Vladimíra Zahradníka…..ve skladbě cítím větší převahu jazzu a obecně big-bandu, třebaže instrumentální Blue Effect – teď už vlastně Modrý Efekt je ve skladbě přítomen, ale zatím se mi nezdá jeho podíl natolik vyvážen. Už ale v další fázi kompozice tohle neplatí a Radim Hladíkem sem vnese svými ohýbanými nezkreslenými tóny rockový podíl, ke kterému „plechová kavalerie“ (to myslím v dobrém slova smyslu) dává řízné přiznávky. Další fáze už jede Modrý Efekt na plný plyn. Výtečná unisono Hladíka a Kozla jsou přesná a absolutně odzbrojující. Tady se hraje jako o život. Radimova kytara tady ještě částečně vychází ze soundu Coniunctia a ten motiv z návštěvy u tety Markéty, vypítí šálku čaje tady velmi zdárně rozvíjí. Když poslouchám jeho kytarové eskapády, znovu si uvědomuji že v dané době byl na elektrickou kytaru u nás určitě nejlepší hráč (při vší úctě k Luboši Andrštovi). Jako v řeckém dramatu i tady vyvrcholení znamená mocný orgasmus hudebních erupcí. Velmi odvážná kompozice, u nás do té doby skutečně neslyšená…

SMĚR JIHOVÝCHOD – břeskný nástup dechů a máme zde další skladbu. Napsal ji Lešek Semelka, třebaže skladba je instrumentální a tak jeho poměrně čitelný rukopis příliš nepoznávám, protože aranžmá ho rozbíjí na tisíc kousků a prostor je zde svěřen dechům a rockové kapele. Dokonce neslyším ani varhany nebo klavír. Některé postupy mohou znít jako Chicago, těmi dlouhými mírně nasládlými pasážemi až téměř lyrického charakteru. Ale hudba nás neukolébá. Rázné akcenty rytmiky a bubenické breaky Vlado Čecha mají pevné kořeny a dávají celý hudební tvar do potřebné stability. Big-band swinguje jako o život a Radim Hladík pustí z řetězu svoje kytarové mistrovství, kde je spousta prostoru pro improvizaci, díky jeho mimořádným znalostem harmonie a stupnic ve spojení s už tehdy vynikající technikou hry.. Živelné, dravé a proměnlivé. Ano, teď sem v stupuje Lešek Semelka s klavírním partem. V té plejádě tónů a vrstev hudebních rovin se mi ale trochu ztrácí. Finále má trochu nádech jako od Blood Sweat And Tears, ale rázně ukončuje hutnou kompozici.

POPÍNAVÝ BŘEČŤAN – tohle je nástup hodný Alexandra Velikého při podmaňování různých asijských říší…. Big-band hraje ve velkém stylu a jeho výšky mají pořádné ostří znásobených trumpet a pod nimi pracuje Modrý Efekt. Výtečné basy Jiřího Kozla a Radim Hladík drží energetický potenciál pevně v rukou. Je zde kladen poměrné vysoký nárok na techniku a proměny rytmů Vlado Čecha. Vyrovnává se s tím opravdu jedinečným způsobem a přechází od jazzového swingování r rázné rockerské dravosti opravdu skvěle. Broušení strun působí rovněž sugestivně a konstatuji, že ty rázné a přesně počítané přiznávky dechů působí jako švihání bičem. Děje se tady toho opravdu hodně a obdivuji paměť a jednotné myšlení tolika přítomných hudebníků. Kamil Hála jako principál měl na starost opravdu mocný ansámbl a vedle jednotlivých frází zde bylo „pamatováno“ i na experimentování se zvuky hammondek, dozvuk a netypické echo v daném modelu hudby. Nevím, co si jazzmani při tom všem asi mysleli, protože tohle pro ně muselo být hodně nezvyklé, stejně jako pro Modrý Efekt práce s big-bandem.. Výtečná skladba a možná jedna z nejsilnějších na albu vůbec…

BLUES MODRÉHO EFEKTU – blues a Modrý Efekt je jedno a totéž. Jak se ale kapela s blues vyrovná s mocným big-bandovým soundem. Trumpety a trombony tady jedou dvě roviny a obdivuji ohýbaní trumpetových tónů, které zní dost odvážně. A už je tu v mírně subtilnější podobě Radim Hladík a kytarové blues zahrané s velkým feelingem a nasazením. Třebaže hraje Vlado Čech celou dobu opravdu výborně ve svéí nesnadné roli, zněji jeho bicí dost stejně. Asi se tehdy ve studiích moc nepřemýšlelo (a možno se to ani neumělo) nahrát zvýrazněný velký kopák a ubrat na šustotu činelů. To ale není jeho vina nebo chyba. Blues se nám ovšem pořádně neharmonizovalo a možná to aranžmá je místy až přebujelé. Ale dochází opět k mezzoforte ve výrazu a dynamickém odstínění a Radim vedle své identický kytarové hry hraje pár taktů i v oktávách (podle Wesse Montgomeryho), ale pak už přiletí jako dravci dechy s pořádně naostřenými trumpetami a trombony a opravdu se mi zdá, že je celé pojetíá dost zahlceno. No vida, jsou zde slyšet velmi upozaděné hammondky se svým tremolem. Škoda, že nedostávají více prostoru a opět další erupce a téměř monumentální závěr. No, docela by mě zajímalo, co by na tohle ztvárnění řekl takový Muddy Waters nebo John Lee Hooker…

NOVÁ SYNTÉZA – nejdelší a asi i nejodvážnější kompozice, která se na albu Nový syntéta urodila a která také dává skladbě název. Velkokapelový sound big-bandu je kooperován se zvukem rockového Modrého Efektu a teď dokonce se všichni odmlčí a prostor dostává Vlado Čech a celý ten dojem zní mírně santanovsky, ale spíše je zde inspirace od skladby I´m A Man v aranžmá Chicaga. Ano, tady se všichni přítomní vyřádí na různé percussion, kterým sekunduje škrabání strun a hutné basy a pak už se kompozice rozběhne do hodně nespoutatelného formy. Tady naopak hraje rock výraznější roli než jazz, což ortodoxnější rockeři určitě při poslechu uvítají. Klavírní party Leška Semelky jsou sice stylové, ale přece jenom jaksi při zdi. Hammondky by určitě byly více namístě. Tohle je přesně ten model, kdy hudebníci po řadě dlouhého zkoušení a seřizování do finálního tvaru chtějí prostě nějaké uvolnění a tak hraji jaksi víc „pro sebe“. Nijak jim to nezazlívám. Klavírní party jsou osvěžením, ale přece jenom nedosahují suverenity podání elektrické kytary. Skladba Nová syntéza působí tedy méně organicky a je tady hodně improvizací a hledání vzájemných mantinelů a možností sebevyjádření s různými experimenty, které sem určitě patří. Zcela určitě je tohle hodně velký krok do neznáma na československé hudební půdě, i když zde není takový podíl free-jazzu jako na Coniunctiu. Přesto se motivy z toho alba zde objevují a Radim neváhá používat při hře u nás novátorský smyčec na kytaru. Poslechově dost náročná záležitost, ale nijak akademicky nudná nebo nepřehledná a tak se zde dají vypozorovat ui různé prvky klasické hudby a jemné muzikantské legrácky, než se zase celý ten konglomerát rozběhne do dalšího závodu s harmoniemi, melodiemi a technickými schopnostmi až do finále, které je v bluesovém duchu...

Myslím, že Nová syntéza je na svou dobu v našich poměrech dost odvážným hudebním opusem. Pravda, byl tady už projekt Jazz Goes To Beat, ale obecně spolupráce rockové kapely s jazzovým big-bandem, to byla u nás malá revoluce. Ve světě ovšem tyhle námluvy probíhaly už o pár let dříve, ale některé skoro souběžně, a tak se objevují jména jako Don Ellis Orchestra, Chase, Chicago Transit Authority, Blood Sweat And Tears, If, Lighthouse, C.C.S., Tower Of Power, Ginger Baker´s Air Force, Graham Bond, Osibisa… nemluvě o Milesu Davisovi.
Zajímavé je, že Radim Hladík prohlašuje, že si nikdo z kapely nebyl vědom toho, že by hráli jazz. Prostě vývoj věcí byl nastaven na experimenty směrem k jazzové hudbě a jak se ukázalo, tenhle odvážný pokus vyšel i v našem zkostnatělém československém prostředí, v němž řada jazzmanů starší generace hrála uhlazeně a většinou kategoricky odmítala zesílenou dynamičnost hry a konfrontaci s elektrickými nástroji. Kamil Hála a producent dr. Oskar Jelínek – hudební kritik dr. Lubomír Dorůžka album podepřeli svými názory a jak vzpomíná Radim Hladík, kapele se podařilo přežít nejhorší léta honu na bigbít „schováni v jazzu“ a tím pádem být legitimní profesionální kapelou. Dnes to zní možná nepochopitelně, ale v dané době byla cílenou snahou kulturního odboru ÚV KSČ, likvidovat anebo maximálně snížit počet bigbítových kapel, ostříhat hudebníky a změnit případné anglické názvy….
Na albu postrádám alespoň občasný zpěv (Radim Hladík o to marně usiloval) a výraznější instrumentální podíl Leška Semelky. Ostatní instrumentace hraje ovšem skvěle a oběma kapelníkům Radimu Hladíkovi a Kamilu Hálovi se podařilo vytvořit homogenní tvar, který i po letech zní hodně zajímavě. Vlado Čech měl příležitost si poprvé zahrát s tak velkým orchestrem a myslím, že obstál na výbornou, třebaže neměl jazzové cítění takového Jaromíra Vejvody nebo Milana Vitocha. K absolutní „dokonalosti“ si ale myslím, že chybí krůček a proto dávám „jenom“ čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza
» popis a diskografie skupiny Blue Effect

---

R.E.M. / Out of Time

Americkou skupinu R.E.M. pro mě objevil můj syn, který měl na počátku devadesátých let pocit, že by mě měl nějak zasvětit do hudby nového desetiletí (abych netápal) a protože věděl o mém odporu vůči synthipopu osmdesátých let a všelijakých rychlokvašených kapelách těch časů, přišel s tím, že tohle poslouchá jejich třída na tehdejším gymnáziu a že je to skvělá muzika. Protože jsem se chtěl tak trochu přiblížit synovu vkusu, rozhodl jsem se jít jejich tehdy novému albu trochu naproti…


RADIO SONG – krátký mluvený úvod. Na počátku se objeví rozkládaný akord a pak už se ozve slušně šlapající rytmika v mírně funkovém základu. Kytarový sound uhlazeného typu s vícehlasým vokálem mi přivolá mírně šedesátá léta, ale sloka už jede v jiném ducha. To prolínání minulosti a tehdejší přítomnosti se mi jeví jako zdařilé. Navíc mám pocit, že nejen po skladatelské, ale i po aranžérské stránce tito lidé dokáží poměrně jasně deklarovat svůj názor. Smyčce znějí trochu nasládle, ale jsou tu i dechy a mírně minimalistické kytary. Občasný basový slap a dlouho neslyšený zvuk hammondek mě docela nabudil k dalšímu poslechu…


LOSING MY RELIGION – tak tohle je skladba, ve které cítím hit na sto honů. Zvonivé akustické kytary a jasná přímočará melodie a měkký nosový projev Michaela Stipe. Je zde cítit, jakou mají členové R.E.M. radost, že se jim podařilo vymyslet tak údernou melodickou skladbu s akustickými kytarami, navíc podepřenou mandolínou. Bicí Billa Berryho nejsou nijak komplikované a dusají v přímém tempu a mírně mám pocit, že by tahle skladba mohl být docela dobře i v repertoáru takových Traveling Wilburys. Žádné komplikování, ale přímý tah na branku s podporou smyčců v backgroundu. Pro někoho možná standardní komerce, ale už název Losing My Religion napovídá, že zde nepůjde o nějakou milostnou romanci, což skladbu staví do úplně jiného světla…


LOW – tahle skladba má v sobě zvláštní napěttí. Pleskání percussion, předoucí basy a v pozadí zatlumené hammondky. Stipe spíš deklamuje než zpívá a dodává skladbě tajemnou atmosféru. Na rozdíl od předešlé skladby zde necítím výrazný přísun pozitivistického nazírání, ale spíš smutku, starosti. Hudba dokáže kreslit zvláštní obraz, který může odkazovat v něčem malinko na Lou Reeda (album Berlin). S postupujícími akcenty sem přichází více rockové údernosti s akcentovanou kytarou a houslemi. Zvláštní skladba a musím konstatovat, že vůči ní cítím nespecifikovatelnou vibraci.


NEAR WILD HEAVEN – další skladba se vrací na rozezpívanou melodickou platformu. Zase jsme tak trochu v šedesátých letech. Tady mám dokonce pocit, jako bych poslouchal zapomenuté Jefferson Airplane. Otevřené zpívané hlasy, zvonivé akordy kytar důrazné jednoduché rytmické postupy víceméně v čitelných akordických postupech. Mezi hlasy slyším velmi zajímavý talent zpěvačky Kate Pierson, jejiž ryze žensky čistý, jasný vokál zvoní a sborové přiznávky připomenou vokální kapely šedesátých let (Beach Boys, Association). Poetika je ryze kalifornská, i když R.E.M. pocházejí z města Athens v Georgii…, kde je mj. nechvalně proslulé vězení.


ENDGAME – příjemné vybrkávané kytarové tóny rozlamují harmonické akordy. Peter Buck je precizní kytarista. Žádný závratný virtuos, ale velmi schopný hráč cítící melodické proměny a dává skladbě přesně to co potřebuje (Asi tak nějak jako Pavel Skála – ex-Marsyas, Etc…) V pozadí opět smyčce a vokální party ve vzdušných vírech. Příjemné instrumentální intermezzo s opětnou evokací šedesátých let. Ten retrosound se příjemně poslouchá a po letech studeného sythipopu je určitě pro novou generaci něčím objevně novým (i když my pamětníci zde slyším aspirace těch zmiňovaných šedesátých let ze staré dobré Anglie).


SHINY HAPPY PEOPLE – pravděpodobně nejslavnější píseň alba a možná celé jejich diskografie. Na počátku mírně nasládlý kolovrátkový sound houslí jako v aristonu, pedal steel-kytara a pak už se pořádně našlápne a kapela jede v první třídě. A opět to tu zvoní akustickými a elektrickými kytarami a otevřenými harmoniemi vyzpívávaných tónů. To propojení Michaela Stipea a Kate Pierson je nádherně bezprostřední a slaví zde melodické souznění toho nejvyššího kalibru. Ten zvonivý kytarový riff je téměř geniální. Odvíjí se na něm celá harmonická síla. Tady je opět cítit ten vliv woodstockovské generace v čele s Jefferson Airplane. Kate Pierson je rozhodně víc než hostující sboristka moc bych jí přál sólové album. Výtečně vymyšlená skladba s jednoduchým, ale velmi nosným motivem. Paráda! Řekl bych: superhit.


BELONG – pulsující basy Mike Millse a víceméně čitelné rytmické party Billa Berryho. Kytarové party jsou drolivě měkké a vibrující. Opět ty nosné vokální party s jasnou melodickou ideou. Že by opravdu návrat na počátku devadesátých let už zapomenutých šedesátých let. Vlastně proč ne? R.E.M. možná správně vystihli mezeru a povzbudili „hlad“ po tomhle typu hudby. Samozřejmě s novým zvukem a novým rytmickým principem, ale ty harmonie jdou do slunné Kalifornie a tak se vnitřně mohu soukromě radovat.


HALF A WORLD AWAY – propojení akustických kytar s hammondkami a klavírem a navíc mandolínou je velmi nosné. Je už jasné, že nás na albu nebudou očekávat nějaká bezbřehá instrumentální, ale že slavíme návrat srozumitelné písničkové formy, která je mírně uhlazená, ale v žádném případě podbízivá (!) Teď se tady objeví i kovový zvuk cembala, který sem přinese novou estetiku. Asi bych trochu ubral těch smyčců. Nic proti nim nemám, ale myslím, že jich zvolna přibývá a mohlo by se jimi šetřit. Přesto je skladba příjemná a nenudí.


TEXARKANA – odpíchnutý přímočarý softbeat opětně aranžovaný do zvonivých akustických a elektrických kytar. Vokální party jedou v první třídě s melodií v přímočarém směru bez nějakých harmonických nebo rytmických zapeklitostí. Akcentovaný basový attack Mike Millse je vítaný a zase zde máme smyčce, ale také housle. Hodně optimistické znějící téma, která svádí ke sborovému zpívání a k roznášení dobré nápady a pozitivismů pod rozpáleným sluncem bez mraků na duši. Nejde o to předstírat za každou cenou optimismus, ale roznášet mezi lidmi drobnou radost a myslím, že tohle se zde daří.


COUNTRY FEEDBACK – jak název napovídá, R.E.M. se zde trochu dotknou uhlazené country, ale zase ne tak uhlazené, aby to bylo nesnesitelné. Je zde zkreslený tón elektrické kytary. Možná by v jistém slova smyslu mohl být podobný typ skladby i v repertoáru takového Neila Younga. Nechci spekulovat jestli Stray Gators nebo Crazy Horse, ale jde mi o typ a aranžmá skladby. Stipe je ovšem svou interpretací jiný typ zpěváka. Ta rozostřený elektrická kytara a upozaděné hammondky zde hraje docela důležitou roli. Na rozdíl od jiných, tohle hit určitě nebude, ale je pro album velmi důležitým stavebním kamenem, což si uvědomuji při poslechu, i v okamžiku, kdy skladba už odezněla….


ME IN HONEY – akustická kytara a průrazně zásadnější rytmický důraz. Opět se nám ve vokálu vrátila Kate Pierson a údernost kytar, basů a nosový projev Stipea sem přinesou zdravou údernost v nosném riffu. V refrénu by se klidně mohla objevit na přemlou šedesátých a sedmdesátých let v repertoáru takových Rolling Stones. Hypnotické téma strhává k tanci, ale zbystřuje i poslech v dobře vystavěné harmonickéo struktuře. A zase: v duchu /(nijak to nekomplikujme, život je až dost komplikovaný). Možná zde cítím i vliv Fleetwood Mac kolem alba Rumours, ale žádné opisování přes rameno. Kate Pierson má průrazně čistý vokál, který mě nabuzuje v tom nejlepším slova smyslu.
Album Out Of Time mě příjemně překvapilo po mnoha stránkách. Zaujala mě ta melodická přirozenost a lehkost, s jakou kapela přichází a v jakém správném poměrů jsou hudební doprovody. Pravda, nijak objevná, nebo progresivně pronikavě neznámá forma hudebních principů se zde nekoná, ale myslím, že o tohle tady vůbec nešlo. Pro mě zanechala kapela velmi dobrý dojem a tehdy i naději, že se do nového desetiletí asi bude vracet větší hudební pestrost, kterou jsem osobně v osmdesátých létech postrádal… Čtyři hvězdičky určitě dám.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

---

Hooker, John Lee / The Healer

Když se ponoříme do amerického černošského blues, jednoduše narazíme v jeho historii na pojem John Lee Hooker. Považuji ho stejně jako Muddy Waterse, Howlina Wolfa, B. B. Kinga, Willie Dixona, Sonnyho Boy Williamsona, Freddie Kinga, Otise Spanna, Bo Diddleyho… za opravdové ikony tohoto amerického žánru. Jeho diskografie je široká a těžko z ní vybírat nějaké vyloženě nejzásadnější album. Procházel různými obdobími, ve kterých natáčel různé odstíny blues v té pravé živočišné podobě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem získal album The Healer, na kterém tahle bluesová persona spolupracovala s řadou skupin, které si považovaly za čest s ním sdílet nejen studio, ale i nahraný materiál. K albu se rád vracím a tak si myslím, že by zde neměla chybět jeho recenze a pro mladší milovníky blues by tenhle projekt mohl být inspirací k poslechu a možná i k zakoupení do sbírky….
THE HEALER – krátké kytarové intro a hned poté se před námi rozvine krásné latinizované rockové téma. Zpívající kytara patří Carlosu Santanovi, jak se dá velmi snadno identifikovat. Jsou zde přesně dusající percussion Armanda Perazy a José Chepita Arease, bicí nástroje a opakující se schéma s doprovodem synclavieru, ale hlas je dutý, zakouřený, podmanivě hutné, přesto neagresivní. Ano, tohle je John Lee Hooker. Myslím, že tady vznikla nádherná symbióza santanovské hudby s hookerovským cítěním. Přesto skladba není standardní blues. Je to blues o pocitu a nostalgii a samozřejmě s magicky šamanskou atmosférou. Ano, to jsou ty kalifornské západy slunce a pocit samoty – nikoliv v tom negativním slova smyslu, ale spíš v hledání sebe sama. A jak už název prozrazuje, zpívá se zde o léčiteli. Výtečný úvod. Myslím, že skladba má na albu jasnou hotovou ambici, která vyšla.
I´M IN THE MOOD – tak tady jsme v blues až po uši. Vedle Hookera zde hraje na slide-kytaru a taky výtečně zpívá Bonnie Raitt. Klasické bluesové číslo s velkým výrazem. V písní mě příjemně odvazuje i vzájemné komunikace mezi aktéry při nahrávání. Hooker zpívá s velkým feelingem. Jeho hlas vůbec nezní stařecky a má v sobě jedinečný pocit, který oslovuje a zasahuje. Někdo potřebuje k sebevyjádření velký prostor, tady je pravý opak a přesto je tady všechno co má být – Jsem v náladě je název zcela namístě.
BABY LEE – v téhle skladbě se Hooker spojil s tehdy novým talentem bluesové kytary Robertem Crayem a za hypnotického doprovodu baskytara Richarda Cousinse a bubeníka Scotta Matthewse zde vznikl takřka dřevní model blues. Kytarová mezihra Craye si dobře brnká do noty s Hookerovou kytarou. Filigránské ozdůbky působí jako výšivky a nenápadnou krásou se dokáží zvěčnit v té základní nekomplikované formě.
CUTTIN´ OUT – Hooker se osobně přátelil s losangeleskou kapelou Canned Heat a natočili spolu i alba. Myslím, že na tomto albu hostů bych byl nemile překvapen, kdyby zde byli vynecháni. Tohle je boogie jako správně vyrostlý strom. Henry Vestine, Adolfo de la Parra a Larry Taylor tady odvádějí výtečnou práci, stejně jako hráč na foukací harmoniku Charlie Musselwhite a slide-kytarista Roy Rogers. Téma je dáno a rozvíjí se nenápadným způsobem až hypnotizujícím způsobem jako nějaký šamanský obřad. Prostě paráda…
THINK TWICE BEFORE YOU GO – další pořádně odpíchnutý kousek v bluesovém balení. Mezi instrumentací slyším i Davida Hidalga na akordeon a Steve Berlina na saxofon, jehož přiznávky tvoří background za sólující kytarou. Kytara Cesara Rosase vedle bluesového feelingu sem vkládá i prvky rock and rollu, stejně jako dobře vypreparovaná baskytara Conrada Lozana a bicí Louie Pereze. Všechno je seřízeno jako od nejlepšího machra v oboru.
SALLY MAE – Hooker si do téhle skladby přizval další bluesový talent Ameriky osmdesátých let – George Thorogoodu, který se rovněž hlásí k jeho odkazu. Hooker a Thorogood zde hraje ve výtečné shodě od základního akordu. Rytmus si vydupávají během natáčení a pracují se svými tóny každý ve vlastním pojetí. Myslím, že máme co dělat s talking blues. Thorogood rozechvívá kytarové tóny trochu ve stylu Elmora Jamese a zase si uvědomuji tu nádhernou sdělnost a bezprostřednost této hudby….
THAT´S ALRIGHT – k další spolupráci s Charlie Musselwhitem se Hooker vrací v téhle skladbě. Rytmus bubeníka Scotta Matthewse a baskytaristy Steve Ehrmanna je dán a nijak nezrychluje a spíš tepe jako kyvadlo hodin. Roy Rogers a Hooker se dělí o kytarové party a významnou roli zde hraje právě Musselwhite. Jeho harmonika zpívá, naříká, vypráví, kreslí, šeptá… Tóny jakoby se rodily z vykřesávání bluesových tónů do tvrdé žuly, ale nepořežete se o ně. Myslím, že proniknou až k vašemu srdci (když budete chtít)….
ROCKIN´ CHAIR – řekl bych, že jsem zatím podobný typ blues na albu tak trochu postrádal. Máme tady national body steel guitar. Ten syrový přírodní nedolaďovaný přesto naprosto vyvážený a hlavně křtěný vodami mississippské delty. Tenhle model je velmi intimní výpovědí blues, o který usilují i bílí hráč a skoro se mě chce říci, že na něj zatím nedosáhli (a možná na něj i nedosáhnou). Nic se tady nepředstírá a všechno je dáno kouzlem okamžiku „chaotickými“ tóny, ale i velkým výrazovým podílem interpretace.
MY DREAM – v předposlední skladbě na albu se objevují opět přizvaní kamarádi o generaci mladší než protagonista – členové Canned Heat – Adolfo „Fito“ de la Parra na bicí a baskytarista Larry Taylor. Velmi pomalá varianta blues. Senzitivní záležitost, v níž Hooker demonstruje vizi svého snu. Doprovod zní konejšivě, hladivě, ukolébává, ale myslím, že se u něho jen tak po několika taktech usnout nedá. Dokážu si představit, jak je obsah snu šeptán do ucha krásné mulatce, která se k interpretovi elasticky přivine… Myslím, že bych v takovém případě chtěl být na místě Johna Lee Hookera a přát si, aby toto plouživé blues nikdy neskončilo….
NO SUBSTITUTE SEE ALL – závěr skladby si Hooker uvede sám a sáhne po dvanáctistrunné kytaře. Její přeznívající oktávové tóny nemohu přeslechnout. Jak už jsem psal mockrát jinde, k dvanáctistrunné kytaře mám svůj intimní vztah. Tiše stojí ve stojanu v pracovně za mými zády a čekám kdy ji zase opráším… Myslím, že John Lee Hooker si silnou inspirací k tomu, abych to udělal hned, jak dopíšu tuhle recenzi. Další, tentokrát finální intimní pojetí akustického blues na jedničku.
Album The Healer mohu vřele doporučit milovníkům blues a nejen jim. Tady je jednoznačných pět hvězdiček mimo jakoukoliv diskusi.

» ostatní recenze alba Hooker, John Lee - The Healer
» popis a diskografie skupiny Hooker, John Lee

---

Beatles, The / In The Beginning

Jako celoživotní obdivovatel The Beatles jsem se obklopil jejich veškerým hudebním materiálem a když se po jejich rozchodu začaly objevovat i opravdu prehistorické nahrávky této kapely, z doby, kdy jejich sláva byla ještě relativně daleko, samozřejmě jsem si pořídil i onu prehistorii, i když s ohledem na zub času mají tyto hudební materiály zanedbatelný vliv na jejich význam a odkaz. Přesto se ale jejich hudba z něčeho vytvářela, formovala a hledala vlastní tvář a právě proto i album In The Beginning, vydané na CD ve Francii na labelu Pulsar přináší set písní, z nichž některé zapadly takříkajíc do zapomnění a jiné byly natočeny znovu a žijí na hudebních nosičích dodnes…. Takže se vraťme hodně daleko do historie ještě před první album Please Please Me (1963) a před první oficiální singl Love Me Do (5. říjen 1962)…
MONEY – opravdu dřevní zvuk raného syrového rock and rollu v britském balení. Skladbu nahráli The Beatles později na druhé album With The Beatles a také John Lennon s Plastic Ono Bandem…. Hlas Johna je ovšem identifikovatelný už tehdy. Máš ten správný drsný timbr a nezapomenutelný nosový projev. Doprovod je dobově potlačený a samozřejmě v monofonní verzi.
TILL THERE WAS YOU – uhlazený zpěv procítěného pojetí Paula McCartneyho. Je tady cítit vliv jeho amerických vzorů, který se nosil na přelomu padesátých a šedesátých let. Hudební doprovod je ještě více potlačen. Kytarové sólo v mezihře hraje samozřejmě George Harrison. Formálně je v pořádku. Myslím, že na svou dobu technicky poměrně neobvyklé. Je ovšem hráno zjednodušujícím způsobem s mírným ozvukovým vibrátem, ale bez zkreslení. Rytmika je hodně jednoduchá a zatlumená. Kytaru Johna ovšem téměř neslyším. Také tahle skladba byla natočena znovu na druhé řadové album With The Beatles.
TO KNOW HER IS TO LOVE HER – Americký skladatel, producent a aranžér napsal tenhle rhythmandbluesový kousek, který si prehistoričtí The Beatles upravili k obrazu svému. Je tady zvýrazněna sborová složka zpěvu s mírně houkavými sbory. Zvuk nahrávky se ale místy ztrácí a jeho úroveň je velmi nevyrovnaná. Oblíbené klubové číslo k tanci….
TAKE GOOD CARE OF MY BABY – před mikrofonem George Harrison. Tak tahle skladba má v sobě zvláštní kouzlo. Nikdy se mi nepodařilo sehnat originál, ale beatlesovská coververze obnažuje v krásné přirozené nahotě počátek šedesátých let. Melodie je velmi dobře vystavěná a The Beatles s ní velmi dobře pracují, třebaže Georgeův hlas nemá onu lennonovskou rockovou drzost a mccartneyovskou hladivou sebejistotu. Tahle skladba už natočena nebyla a zůstala v zapomenutí…
SEPTEMBER IN THE RAIN – rhythm and blues ve znamení The Beatles. Paul zpívá sólově. Kapela hraje v elegantních legátech a ze skladby cítím jakousi nespecifikovatelnou jazzovou atmosféru a zajímavé akcenty. Myslím, že skladba má velmi zajímavý konec, dokonce s basovým finále…
SURE TO FALL – skladbu napsal rockandrollový veterán Carl Perkins. Myslím, že bychom píseň mohli zařadit do kategorie rock-a-billy, kde je zvýrazněn prvek country. Kytarová mezihra s rozechvívanými tóny patří k dobovým zvyklostem. Kapela zde používá docela slušně vyvážený vícehlas a opírá se o elegantní melodickou linku….
SEARCHIN´ – známé autorské duo Leiber / Stoller napsal tuhle známou skladbu, kterou nazpívalo hodně interpretů a kapel. Tady je opravdu hodně cítit, jak jsou prehistoričtí The Beatles pod vlivem amerického rock and rollu. Bicí a baskytara dobře swingují, také Paul výtečně frázuje ve zpěvu a napodobuje Elvise Presleyho s dobovými manýrami. George do mezihry vloží stylové nijak komplikované sólečko.
MEMPHIS – tuhle skladbu napsal můj „král“ rock and rollu Chuck Berry. Tady se ale skladba jmenuje „jenom“ Memphis (nikoliv Memphis Tennessee). Klasický rock and roll postavený na základním principu s údernými akordy. Meihrové sólo působí přece jenom úsměvně „neohrabaně“, ale hlas Johna výtečně frázuje a my cítíme, že ten rock and roll vstřebal opravdu mistrovsky, třebaže sound nahrávky je „takový jaký je“.
SHEIK OF ARABY – harmonicky na svou dobu poměrně „složitá“ skladba. Před mikrofonem je George. Prehistorie The Beatles vykazovala skladby nejrůznějšího charakteru a z tohoto filmového swingu dokázala udělat The Beatles takový soft-beat už v dávných časech
BESAME MUCHO – hudební model, parodizující v padesátých letech nekriticky oblíbenou latinsko-americkou hudbu. Paul zpívá s nasazením a já vidím kavárenskou kapelu s klobouky, jak řádí v jakémsi obskurním barru a mává kytarami jako větrný mlýn…. Tuhle skladbu je možné slyšet jako „rozjezdovku“ ve filmu Let It Be, kdy se unavení John, Paul, George a Ringo snaží uvolnit atmosféru a Paul přejde málem do operního zpěvu s falzetem (jako parodie). Skladba byla natočena mnoha kapelami a patří mezi dobově populární materiál a myslím, že některé československé barové kapely ji hrávaly pro obveselení publika na tanečních parketech…
THREE COOL CATS – před mikrofonem je George. Občas mu ve zpěvu vypomáhá John.. Opět Leiber / Stoller. Schematický a úderný model taneční hudby, který byl součástí jejich dávného repertoáru. Rytmika běží vpřed bez jakýchkoliv překvapivých breaků a kytary broukají zrychlené doprovody. Myslí, že i tohle je dnes totálně zapomenutý prehistorický kousek.
CRYING, WAITING, HOPING – závěr patří písni Buddyho Holly. Kupodivu ho nezpívá Paul, jeho velký obdivovatel, ale George. Georgeovi je zde v písních trochu překvapivě poskytnut poměrně široký prostor jako zpěvákovi. Skladba se od předešlé příliš neliší v pojetí, interpretaci a aranžmá. Byly to prostě písničky k tanci a z toho se vycházelo, když byly natáčeny. Kytarové sólo uprostřed se drží opět zavedených formulí. Žádné zkreslení a žádné vybočování z dobových zvyklostí, kdy kytara byla součástí písně a nedostávala prostor k nějakému zásadnějšímu sebevyjádření.
Samozřejmě netvrdím, že většina pánů progboardistů padne z alba na zadek, ale myslím, že prostor zde by měla dostat opravdu i ta nejdřevnější historie a možná, že někteří mladší milovníci The Beatles tyto zapomenuté začátky kapely buď neznají, anebo nemají možnost se k nim nějakou přímější cestou dostat. Je to tedy odraz vzdálené ozvěny hudby prvopočátku šedesátých let ve vší naivitě prorazit a pozvolna uhájit prostor na hudebním kolbišti. Moje úloha při hvězdičkování je tedy velmi znesnadněna v rámci objektivního nazírání s ohledem na další beatlesovský materiál. Chybí tady přítomnost producenta a hudebního poradce kapely George Martina a zvukového režiséra Philipa McDonalda… Asi by bylo namístě nabídnout dvě a půl hvězdičky, ale s ohledem na onu bezprostřednost a raritnost řady písní ty tři hvězdičky nabídnu…

» ostatní recenze alba Beatles, The - In The Beginning
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

---

Waters, Muddy / I'm Ready

Album I´m Ready od americké bluesové legendy Muddy Waterse jsem dostal k Vánocům koncem sedmdesátých let vlastně hned v závěsu za předešlým titulem Hard Again. Myslím, že na tomhle albu se energie, výkon kapely a charisma jejich frontmana potvrdilo ve stejně hluboké a objevné formě a myslím, že milovník černošského elektrického blues by ho měl mít doma ve své sbírce. Je tady krásně cítit, jak tenhle model hudby působil inspirativně na řadu evropských i amerických „bílých“ skupin, které měly v erbu černošské blues a přetvářely ho k obrazu svému. Jsem trochu překvapen, že tomuhle albu zatím nikdo nevěnoval pozornost a tak se této role „představovače“ ujmu milerád sám…
I´M READY – krátký úvod ústy Mistra a už tu máme první blues z pera legendárního basisty Willieho Dixona. Uvolněné a houpavé, přitom patřičně syrové, přesně v tom duchu, jak má tahle hudba znít. Ve skladbě dominuje amplifikovaná foukací harmonika Jerryho Portnoye. Bicí Willieho „Big Eyes“ Smithe jsou pleskavě samozřejmé a drží standardní rytmický základ. Při posechu si vybavím, jak se podobným rytmem nechává ovlivnit bubeník Canned Heat Adolfo de la Parra. Myslím, že velmi podařený úvod…
33 YEARS – tenhle typ pojetí blues je mi ještě o kousek bližší. Zpomalený líný rytmus dává více vyniknout jemným nuancím téhle hudby. „Pine Top“ Perkins hraje skvělé party na klavír v tom správném hospodském duchu a klouzavé kytarové tóny se výtečně doplňují s foukací harmonikou, která sem přináší ten správný zakouřený sound. Leze mi mráz po zádech, když vnímám tyhle líné tóny a mám před očima virtuálnín zakouřenou hospodu na americkém Jihu, kde sedí společnost opilých návštěvníků, kteří polehávají po stolech a nasávají do sebe levnou whisky. Johnny Winter rozechvívá svoje protahované tóny do neuvěřitelné přímočarosti. Ano tohle je model ryzího blues, které se snaží běloši hrát co možná nejautentičtěji, ale přiznejme si při veškeré úctě ke Claptonům, Bloomfieldům, Greenům, Mooreům, Gallagherům, Simmondsům, Troutům, Montoyům, Taylorům… že jim přece jenom ten „krůček“ bude vždycky chybět.
WHO DO YOU TRUST – další blues nám představí Muddyho Waterse výtečně frázujícího ve zpívaném projevu a hudební doprovod v jedinečném feelingu. Ani tady se nikam nespěchá a všechno probíhá v líném, jen mírně – opravdu mírně zrychleném tempu. Rogers a Waters s kytarami umírněné kooperují a dotvářejí ten jedinečný obraz. Na rozdíl od bílých skupin zde neoperují sólující kytarista s kvílivým tónem, ale celá kapela hraje v umírněné vzájemné shodě, při níž se v tomhle neviditelném kruhu všichni aktéři výtečně doplňují.
COPPER BROWN – hudební schéma se příliš nemění. Vychází se opět z dané tóniny a její čitelná harmonie se zvolna odvíjí podle neměnného modelů. Milovník art rocku asi namítne, že zde není žádný hudební vývoj. Má samozřejmě pravdu, ale blues není o košatých harmoniích a rozezpívané velkoleposti, ona práce se základními vyjadřujícímu prostředky má kouzlo v onom zprostředkování reality – a navíc někdy velmi drsné, racionálně tvrdé bez příkras. Myslím, že to cítím jak z interpretace, tak z hudebního doprovodu. Myslím, že tady slavný Johnny Winter podává jedinečný výkon. Zbavil se syrového zkreslení svého tónu a šumlovaných běhů a hraje otevřeně a čistě, jak to tahle hudba vyžaduje…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – legendární skladba s výrazným riffem, který zná každý milovník blues. Dixonova skladba je vlastně standardem, který přepracovalo mnoho skupin a sólistů tu s větším, tu s menším úspěchem. Muddy Waters zpívá velmi odlehčeně a jeho barva hlasu má dar rozvibrovat duši. Winter, oba další kytarista Margolin a Rogers jsou ve velké pohodě a opět je zde důležitým aspektem Portnoy se svou mistrovskou foukací harmonikou. Netroufal bych si říci, kdo je v dané branži lepší – zda on, nebo Big Walter Horton. (Oba se na albu střídají se svými dokonalými mininástroji). Je to prostě jedinečné zvládnutí bluesové hráčské interpretace ve velkém stylovém pojetí.
MAMIE – zpomalíme a velmi pomalým způsobem se zvolna brodíme bluesovou řekou protii proudu. Ten virtuální proud není vůbec prudký a naše chodidla voda „unese“. Velmi výrazně cítím to „odlepování“ ode dna. Kytarová přediva naříkají, hladí, uklidňují i zneklidňují zároveň. Skoro se mi chce říct, že vyprávějí příběh. Winter se přímo hraje a laská s jednotlivými tóny a na rozdíl od jeho vlastních alb tady nezahlcuje prostor a sází je s citlivostí opravdového mistra svého nástroje – slide-kytary. Kytarové party jsou i u ostatních hráčů uměřené, ale o to více vyniknou jemné detaily, které lze spoluprožít. Klavírní doprovod Perkinse je v pozadí (možná ho měl Waters více vysunout do popředí). Uvědomuji si, že právě na takovém klavírním doprovodu postavil svoje výtečné hráčské schopnosti doprovazeč Claptona i Cockera (ale i krátkodobý člen Spooky Tooth) – Chris Stainton.
ROCK ME – další blues zní rytmicky zásadněji a výrazněji. Větší důraz na akcenty je při poslechu patrný každým taktem a každou dobou. Opět je zde onen základní bluesový riff, který je vsunován do řady jiných skladeb tohoto zaměření. Portnoyova foukací harmonika dokreslují atmosféru, ale místy hraje s kytarami příjemně elastická mírně zesílená unisono a bubeník Smith ze svého ležérního neměnného bubenického doprovodu občas překvapí zajímavě pojednaným breakem.
SCREAMIN´ AND CRYIN´ – název zní velmi výmluvně a myslím, že i kvílející protahovaná tóny hned v úvodu s ním koresponduje. Přesto skladbu nezahlušují a můžeme si užít ve správném poměru jako zpívanou interpretaci, tak foukací harmoniku. Myslím, že takto uchopit bluesovou formu (speciálně v téhle skladbě) asi opravdu umí nejlépe černoch (Afroameričan). Winter natahuje tóny v neskutečném pojetí a Perkins svými klavírními party a Horton s foukací harmonikou se opravdu vytáhnou. Ničím nepřikrašlované ryzí blues od prvního do posledního tónu. Fantazie.
GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – závěrečná skladba pochází od další bluesové legendy Sonnyho Boy Williamsona. Opět píseň, kterou předělalo mnoho kapel a dnes o ní hovoříme jako o opravdové klasice. Watersova parta tady hraje o něco svižněji a ležérněji než na jiných místech. Můžeme tančit, můžeme při ní pít, můžeme se při ní milovat a můžeme snít se zavřenýma očima. Rytmika dusá v neměnném tempu, foukací harmonika je opět famózně jedinečná a klavírní party na jedničku. Myslím, že lepší tečku si Muddy Waters vybrat nemohl.
Album I´m Ready dostalo cenu Grammy. A vůbec se tomu nedivím. Snad i podle tohoto si lze album zapamatovat. Pokud se pamatuji, nestávalo se v minulosti, ani v budoucnosti, že by tahle prestižní cena se nějak tradičně zahnízdila v bluesové hudbě, což je o to cennější zpráva.
Sugestivně namalovaný detailní portrét Muddyho Waterse od Philipa Hayse je velmi výstižný, stejně jako společná fotografie na rubu celé hudební party, která toto album vytvořila. Stejně tak i precizní produkce Watersova kamaráda a mnohaletého spolupracovníka Johnnyho Wintera. Myslím, že pět hvězdiček není ničím zpochybnitelný.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - I'm Ready
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

---

Ulrychovi & spol. / Pojďte dál, chci být chvíli s vámi

Hana Ulrychová – zejména pro pamětníky „opravdová paní zpěvačka“. Majitelka silného přírodního hlasu s pořádným rozsahem a výrazem, předurčená pro široké použití. Desítky let ovšem působí ve skupině Javory mimo rock, bigbít a další ingredience a mnoho lidí (zejména mladší ročníky) ji dnes vnímá jako zpěvačku moravských písniček z oblasti lidové hudby…
Cítím, že tím vyvolám mezi pány progboardisty silné tření, co má co dělat takový typ hudby mezi progressive rockem, art rockem, jazz rockem, hard rockem….., nicméně jako publicista a hudební historik mám prostě tak trochu v „popisu“ práce i nějaké přešlapy a proto jsem se rozhodl zařadit sem i její jediné sólové album, které ji vydal Panton v polovině normalizovaných sedmdesátých let. Dnešní rychlá doba nutí rychle zapomínat a žít přítomností a vyčkávat na budoucnost. Myslím, že nějaké ty návraty nikomu neuškodí. Někomu připomenou opravdu výtečnou zpěvačku, která by za jiného vývoje okolností zpívala rock, posléze soul a možná i jazz… to by musel být ale vývoj v dané době nakloněn různým talentům, což v drtivé většině nebyl….
Při poslechu alba se nemohu ubránit dojmu, že Hana Ulrychová i realizační tým věděli, že žádné další album nebude (natož specificky orientované do jednoho žánru) a proto tehdejší produkce zvolila cestu napříč hudebním pojetím, které sice nabourává koncepci alba samotného, ale „ukazuje“ žánrové možnosti zpěvačky. Prosím, abyste přijali toto album „na milost“ třebaže moc rocku na něm nenajdete a posuzovali jeho kvality pohledem doby, kdy vznikalo…
POJĎTE DÁL – akustické kytary, percussion, ale také problematické smyčce a velký sound, to je doprovod pro průrazně výtečný ženský hlas. Výrazná melodie a aranžmá, které se snaží vložit sem razantnější rytmické prvky. Nakonec jsem vklouzne elektrická kytara se svým sólem. Není sice nijak objevné, ale dodává sem rockovou transfúzi, která alespoň nechvíli rouměnlní ten velký sound orchestru a smyčců. Dokážu si píseň představit zahranou unplugged, ale i regulérní rockovou kapelou. Tohle vnímám jako přijatelný kompromis….s vynikajícím zpěvem.
TŘI PŘÁNÍ – akustické kytary znějí velmi příznivě a líbí se mně, že i percussion se ze skladby neztrácejí. Doprovod orchestru s dechy by byl v pořádku, kdyby se jednalo o řízný soul, ale utahané dechy spíš dokreslují atmosféru, než by zde měly nějaké nezastupitelné místo. Les smyčců a lesní rohy s trombony už přivádějí do anomity. Velkokapelové aranžmá odpovídá společenské objednávce, do které si asi bohužel Pertr Ulrych nemohl nechat mluvit, protože čelil tlaku kvůli angažované tvorbě v srpnu 1968 (!)
ZAHRADA A DŮM – tahle skladba ovšem vykazuje zajímavou změnu. Smyčce jsou zde ve stylu Paula Buckmastera a mají najednou zcela jinou roli… Rytmika tiká a zvoní a akustické kytary přesně sekají pružně znějící doprovody. Na rozdíl od předešlé skladby je zde větší životaschopnost a živočišnost, které paní Haně velmi sluší. Zajímavá podoba hudby v dost osobitém pojetí a podání…
TOUHA – práce smyčců zde ovšem hraje jinou roli, než jako lesní křoví. Cítím zde mírně dramatický podtón, kde se v dynamice citlivě pracuje s atmosférou, do kterého se zpěvačka výtečně trefuje svým hlasem i textovým sdělením. V refrénu zesílí vliv rytmiky, zejména dobře vypíchnuté baskytary. Ulrychova poetika zde slaví svůj triumf. Proměny harmonie a melodických postupů si dokáží získat otevřeného a citlivého posluchače, třebaže zde hovořit o rocku není namístě. Ovšem do standardně plytké pop-music té doby to má přece jenom dost daleko… Závěr se smyčci je opět hodně sugestivní….
LUČNÍ KRÁL – melodicky bezproblémová píseň moravským nadhledem a bezprostředností, která svádí k lidské zpívané vzájemnosti s dalším ulrychovským rukopisným pojetím. Dokázal bych si ji představit jako filmový soundtrack do nějaké pohádky. Trochu rušivě tam působí kazoo. Jsem ale nadšen s výtečně vedené melodie s vynikajícím hlasem a pružnou rytmikou. Myslím, že v podobném duchu by mohla pracovat ve svých písních i Polka Maryla Rodowicz…
DÍTĚ – klavírní úvod nám nabídne zvolna gradující píseň, kterou dokáže paní Hana zazpívat s plnými ústa tónů a rozšířené harmonie, v níž její hlasivky odevzdávají v expresivním pojetí pravděpodobně zatím nejvýraznější a možná nejpřesvědčivější výkon. Bez ohledu na typ skladby a aranžmá, které je možno nazvat kantilénou. Znovu si při jejím zpěvu uvědomuji její výjimečnost a vinu minulého režimu, že jí nedovolil rozvíjet její talent zcela jiným směrem… Klavírní epilog je melancholicky jedinečný…
ŽÍZNIVÉ RÁNO – začátek skladby zní jako gospel song. Haně Ulrychové zde vypomáhá ženský sbor, ale slyším i elektrické piano a mírně najazzlé postupy. Autor ovšem překvapí: je to Alex Harvey (Alex Harvey Sensational Band). Tahle píseň není klasický český model, ale vstřebává zajímavým způsobem zahraniční vlivy, které potvrzují široký záběr Hany Ulrychové. TOČR bych osobně poslal k čertu a nechal bych zde pracovat raději Pražský big band Milana Svobody, určitě by to písni prospělo…..
PRÁZDNÝ JE TEN DŮM – trochu intimnější polohy Hany Ulrychové. Ten jazz zde zůstává ukotven v méně nápadné, ale přesto cítěné poloze. Poměrně výrazné hammondky a elektrické pinao znějí velmi libě k jejímu silnému nosnému vibrátu. Také zde „nechybějí“ smyčce. Melodie ale graduje a paní Hana s touto okolností umí velmi přesvědčivě pracovat a tak z pop-music přejít do melancholických a zase energických okamžiků. Myslím, že s podobným typem skladby by velmi dobře naložila i taková Aretha Franklin. Jemné nuance v aranžmá jsou docela příjemné a nezavádějí nás k lacinému sentimentu…
STOUPÁM – rockově dravější nástup elektrické kytary, rytmiky a hammondek. Podle autorství, tahle skladba je českou coververzí amerického Chicaga – autorem je nepřeslechnutelný baskytarista a zpěvák Pete Cetera. Hudební doprovod sice není Chicago. Ale pokud milovník rocku na albu zatím nic nenalezl, tak právě tady ano. Perfektně pracující rytmika se posouvá až k jazz rocku. Kytarové postupy, a rázné akcentování jsou zajímavé a řekl bych, že i tahle skladba se zařadí mezi to nejlepší co lze na albu nalézt….. Srovnáno s originálem je to docela zdařilý pokus.
ZALEŤ SOKOL – další skladba nás ovšem totálně otočí k moravské lidové. A už tu máme vínečko, cimbál, dlouhé zasněné melodie a patřičný patos, který sem v otevřených melodických postupech neodmyslitelně patří. Po předešlé skladbě je to ovšem sprcha, kterou jste nemohli očekávat, i když jinak je po muzikantské linii všechno jak má být. Paní Hana je v této oblasti doma, i když já osobně ji mám mnohem raději v jiném repertoáru….
KDE BUDEŠ ZÍTRA, KDO VÍ…- do rytmické pop-music melancholické polohy s mírným jazzovým nádechem nás zavede další skladba. Kapela swinguje a zaujmou vás basy a „opět“ smyčce, od kterých jsme si dlouho neodpočinuli. Píseň zní uvolněně s porcí nostalgie. Jistá porce tajemnosti s gongem a přeznívajícími smyčci a tajemným šepotem nás odvádějí k závěru.
ZDE LEŽÍ ZEM TVÁ – poslední skladba je typem klasické písně poloviny sedmdesátých let, která prošlo cenzurou a mohla být nasazena na Bratislavskou lyru. Text je optimistický a pojetí nepříliš výbojné. Paní Hana zpívá velmi přesvědčivě a s nasazením, ale hudba samotná je hodně neutrální s mého gusta a tak si říkám, že by jiné aranžmá skladbě více prospělo, ale zase by nemohlo bodovat na Lyře.
Album Pojďte dál, chci být chvíli s vámi je raritní kousek. Jeho nezařaditelný styl (jak už jsem zmínil) na Progboardu asi nenajde moc příznivců. Hodnotím tedy především vynikající vokální dispozice, provedení a feeling a hudební doprovod za ním. Není to převratné album, které by přepsalo mapy, ale slušný pokud vyrovnat se s různým cítěním. Věčná škoda, že už nevzniklo další sólové albu s vyhraněnějším zaměřením. Jsem přesvědčen, že si to paní Hana přála, tak jako její příznivci, ale k realizaci nebyla na vyšších místech vůle…
Tři hvězdičky, ale za zpívaný projev to dotáhne ke čtyřem.

» ostatní recenze alba Ulrychovi & spol. - Pojďte dál, chci být chvíli s vámi
» popis a diskografie skupiny Ulrychovi & spol.

---

Joplin, Janis / Big Brother and the Holding Company

Janis Joplin je moje hudební láska… Tohle jsem nikdy netajil a trvá to prakticky dodnes. S její tvorbou jsem se ovšem před několika desítkami let seznamoval bez nějakého chronologického seznamu a tak jsem shodou okolností její poslední „posmrtné“ album objevil jako první a naopak první album její první doprovodné kapely jako poslední. Poučen její tvorbou jsem tedy mohl klást svoje subjektivní nároky nezávisle na tom, co jsem v jakém pořadí slyšel a jak z toho vychází podle mého soudu právě ono asi nejméně známé první album? Už nějaký ten pátek leží v mé sbírce a uvědomil jsem si, že jsem ho dosud nepodrobil recenzi, což tímto napravuji…

BYE, BYE BABY – úvodní skladba zní víceméně tradicionalisticky. Tedy alespoň tohle je pocit z úvodního tématu. Nezkreslené kytary na pomezí jazzu s čistým tónem a průrazná baskytara Petera Albina. Nehraje sice nijak zázračné postupy, ale výtečně vystihuje rytmické detaily, stejně jako úsporné bubenické postupy spíše standardního typu Davida Getze. Je zde ovšem sama Janis. Její hlas už na prvním albu prokazuje značnou osobitost a nezávislost, ale nikoliv syrově agresivní model forsírovaného zpěvu. Velmi nadějný úvod…

EASY RIDER – druhá skladba spíš podle nálady a pojetí patří do kategorie spíš elektrifikovaného country. Albinovy basy jsou ovšem velmi důrazné a myslím, že nad kytarovými přiznávkami Jamese Gurleye a sólového kytaristy Sama Andrewa jednoznačně dominuje. Sam Andrew ostatní zpívá ve skladbě sólo, za podpory Janis i ostatních hráčů. Řekl bych mírně rozdováděný song, zejména v závěru. Příjemné, ale nijak ohromující…

INTRUDER – více energie vykazuje třetí skladba. Janis se opírá do hlasivek a je velmi přesvědčivá. Když poslouchám hudební doprovod Big Brother And The Holding Company, uvědomuji si, že mohli být velkou inspiraci třeba pro pražské Flamengo v éře Karla Kahovce. Když si odmyslím ženský vokál, tak by bigbítový krasavec Kahovec skladbu mohl klidně odzpívat, stejně tak jako Flamengo odehrát. Moc rozdílný bodů zde neshledávám, ale na druhé straně mohu být z tohoto zjištění potěšen…

LIGHT IS FASTER THAN SOUND – zajímavá vokální duet Andrewa a Janis. V téhle skladbě se Big Bother And The Holding Company namočili do americké psychedelie. Sice nijak neuhlazují, ale řada atributů: např. vedení vokální linky a dynamické odstíny včetně syrově rozvířených elektrických tónů Andrewovy sólové kytary už jsou ukotveny v řadě emocionálního rozpínání mysli a vlivu LSD.

CALL ON ME – tato skladba nás přivádí do rhythm and blues amerického typu, které Janis ovládala stejně dobře jako soul její konkurentka, v té době snad nejobdivovanější zpěvačka Ameriky – Aretha Franklin – kapela se drží pravidel a nijak nápadně nevybočuje z daných pravidel a tak se vedle neučesaného hlasu Janis připojují ve zpěvu i Andrew a druhý kytarista Gurley. Stylové, ale přesto zatím nijak zvlášť provokující….

WOMEN IS LOSERS – tohle je příklad syrového blues, které má kdesi v základech Bo Diddleyho a Johna Lee Hookera. Přesto si skladbu napsala Janis sama. V podobném duchu se snažili uchopit rhythm and blues v Británii třeba Animals, Yardbirds nebo Pretty Things. Výtečně sehraná kapela předvádí raný model námluv bělošské kapely uhranuté černošským blues.

BLINDMAN – další skladbu interpretuje Sam Andrew opět za podpory Janis a celé kapely, která se tentokrát autorsky pod písní podepsala celá. Myslím, že vliv Yardbirds je ve skladbě dost citelný – tedy po instrumentální stránce a vokálním principu.

DOWN ON ME – dobře pojednaná skladba. Myslím, že ji Janis natočila později ještě jednou a ve srovnání s první verzí ta druhá je více přesvědčivější. Chybí zde syrové kytarové sólo a hřmotnější sound, který se podařilo v jedné rovině ze studia přenést i na koncertní pódia. Tasdy zní Big Brother And The Holding Company jako ještě hodně „krotká“ kapela. Janis se opřen opírá do hlasu už tentokrát, ale kytary znějí jaksi při zdi, moc opatrně…

CATERPILLAR – zvláštní. Jsme sice v USA v polovině šedesátých let, ale mě se zdá, že tato ryze americká kapela zní hodně britsky. Vedení hlasů ve stylu Manfred Mann, hudby ve stylu Pretty Things, místy Small Faces. Tohle by mě nikdy nenapadlo a sborové hlasy málem podle známého Mersey soundu. Na první poslech bych v téhle partě rozhodně nehledal kapelu ze západního pobřeží – z Kalifornie!

ALL IS LONELINESS – závěrečná skladba je ovšem opět v psychedelických obrazech. Předoucí kytarové party obou hráčů jsou doplňovány, bicími, percussion, hutnými basy a tajemně znějícími sbory. Více jasu sem přinese sama Janis, její hlas prořízne ty psychedelické mlhy a jako paprsky ostrého slunce posvítí do psychedelických koutů podzemí. Také odtud cítím vliv Timothy Learyho – proroka LSD….

Leccos ovšem naznačují bonusy
COO COO – tato skladba zní velmi progresivně. Kytarové party sem přivolávají opar Orientu a bicí až tamtamové poselství přírodních národů. Hodně odvážná skladba na r. 1966, ale je příliš krátká a potřebovala by širší prostor….

THE LAST TIME – žádní Rolling Stones, ale skladba Janis Joplin. Doprovod opět v psychedelickém, ale tentokrát v mírně úspornějším tónu a v refrénu sem zavane trochu jazzu. Janis je ovšem v téhle hudbě suverénně doma a zpívá s neuvěřitelnou lehkostí. Pochválit musím Albinovy basy a i nepředstíranou stručnost a sdělnost.

Ve srovnání s dalšími alby, které Janis Joplin nazpívala s Big Brother And The Holding Company, Kozmic Blues Bandem i Tilt Full Boogie bych řekl, že tady ještě řada věci hledá svoje místo. Původní malý label Mainstream, který v září 1967 album vydal v produkci Boba Shada nevěnoval patřičnou péči produkci, což je na albu znát. Je však zaděláno z těch správných ingrediencí a tak mám nesnadnou pozici v hodnocení. Dám tentokrát jenom tři hvězdičky, ale jenom proto, abych prokreslil rozdílnost mezi prvním a následným albem. Není to špatné album, ale i když kapela hraje velmi slušně, jako debut se ještě vyrovnává s některými nedostatky. K poslechu ale mohu doporučit.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Big Brother and the Holding Company
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis

---

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

Tvorba italské progressive art rock kapely Premiata Forneria Marconi byla u nás za totalitního režimu známa jen opravdu zasvěceným příznivcům a těm, kteří měli pravidelný přístup k pašovaným albům. Jinak se u nás v hudebním tisku o nich moc nepsalo a tak byli pořád v tehdejších časech u nás známější především Emerson, Lake And Palmer, Pink Floyd, Yes, Genesis a King Crimson, než tahle vynikající kapela z Apeninského poloostrova. Ortodoxní rockeři si navíc nebyli schopni v té době přiznat, že by rocková hudba té vyšší kategorie mohli vznikat jinde než v Británii, USA, Holandsku a v NSR.
Tihle Italové ale všem vytřeli zrak, protože dokázali velmi brzy, že jejich alba jsou srovnatelná s alby britských kapel věhlasných jmen a album s italským názvem Per Un Amico to potvrdilo na celé čáře. Po delším čase jsem na jmenované album dosáhl i já a dnes patří mezi špičkové opusy daného žánru a tak nad ním tak trochu zamedituji a těm, kdo ho neznají, se ho pokusím trochu přiblížit…

APPENA PUN PO´– z velké dálky se přibližuje zvolna plující harmonický závan nekonečna, který se rozlévá prostorem. Poté se ozve koncertní akustická kytara, která zní jako etuda od J. S. Bacha a další postupy už běží v duchu barokní hudby. Je zde flétna, cembalo, akustická kytara a varhany. Přidává se ovšem ostinátovaná baskytara a poté jsou zde hutné nástupy rytmiky a výtečně seřízený basy Giorgia Piazzy a bicí nástroje Franze Di Cioccia. Trochu zde vnímám v další části vliv King Crimson, Gentle Giant, ale i Van Der Graaf Generátor. Zpívané hlasy jsou hodně subtilní a něžné, jak bývá v Itálii zvykem a už se zde rozlévá velebně ortelný sound mellotronu. Ten celkový dojem je velmi příznivý a nabízí proměnlivé sekvence akustické historizující hudby s rockovými postupy. Hodně zvukově a instrumentálně barevné téma. Nádherná instrumentální práce, ale i citlivé ovládání dynamických odstínů činí z této skladby miniaturní rockovou symfonii. Začátek velmi nadějný a hodný obdivu od samého začátku!

GENERALE – rockovější pól nabídne dravější kytarové pojetí Francona Mussidy, který neváhá zmáčknout wah wah pedál a výborně se doplňují s precizními houslovými party Maura Paganiho a klavírními běhy Flavia Premoliho. Při poslechu této skladby musím konstatovat velmi vyspělou hráčskou polohu všech instrumentalistů kapely, ale zároveň je zde znát i klasické hudební vzdělání, které se promítá do kompozičních postupů, daných přísnými zákonitostmi. Kooperace rocku a „vážné hudby“ s moderním myšlením je zde zastoupena velmi názornými hráčskými schopnostmi, které proměňují běžnou rockovou hudbu v opravdové umění. Líbí se mi, že zde nikdo zvlášť nevyčnívá a přesto je evidentní, že si hráčská základna přepouští prostor k samotným prezentacím, ale celek působí jako kompaktní hutné dílo, z něhož nic nevyčnívá a v kterém také nic nechybí. Synthesizery, klavír, akustické kytary, elektrická kytara, cembalo, bicí a basy, flétny a lidské hlasy jsou zde prostě v úžasně vyrovnaném profilu. Vynikající po všech stránkách.

PER UN AMICO – flétnový úvod s klavírními party zní mírně melancholicky a může upomínat jiné britské skupiny, nicméně italsky zpívaný text nás vyvede z nějakých mylných představ, že posloucháme nějaké neznámé Van Der Graaf Generator, Genesis nebo Beggars Opera, nebo snad zástupce Canterbury scene…. Úžasný smysl pro vygradování a vnitřní muzikantskou kázeň je znát málem v každém dalším taktu kompozice. Teď se proderou do „popředí“ velmi uvolněné Paganiniho houslové party a to vyvažování akustických nástrojů se zde vynikajícím způsobem spojuje s plnotučnými basy a kreativními bicími postupy, jež zastřeší synthesizery. Přediva mlýnků dvanáctistrunné kytary jsou nejen přesná, ale krásně kolotavá a hedvábně hladivá.

IL BANCHETTO – akustické kytary (šestistrunná a dvanáctistrunná) trochu připomenou rané Genesis. Hlas zní ovšem jasně a melodický otevřeně bez naříkavého timbru Petera Gabriela. Na poměry skupiny je tohle v podstatě „písnička“, ale její intelektuálně hudební background i overground jsou na velmi vysoké úrovni. Odpíchnutá flétnová hra a závany mellotronu působí zasněně až pohádkově v nejasných pastelových barvách. Jako bych slyšel i harfu a závaný mořského větru. Tónové kouzlení za mírné vypomoci synthesizerů má Premoli v rukou a nedovolí, aby se mu vymklo kontrole. Přesto ty dynamické odstíny jsou famózní a vnímat pianissima a fortissima ve vzájemném protikladu je pro ucho velmi libé. Místy mám pocit, že bratři Shulmanové z Gentle Giant nad těmito Italy měli „patronát“ a něco z jejich hudebního myšlení zde uvízlo v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Klavírní party mají klasické běhy v duchu artificiální hudby a výrazně se vzdalují nějakým rockovým výbojům. Nevím, jestli Premoliho inspiroval Sergej Rachmaninov nebo Fryderyk Chopin, ale v každém případě je mistr klavírní hry vysokého levelu každým coulem… Pokud se instrumentalisté z Premiata Forneria Marconi vedle instrumentalistů promění ve sborové vokalisty, je zde cítit i vliv Crosby Stills And Nash. Jejich hlasy jsou italsky vyzpívané, měkké a vroucně podmanivé a k danému typu hudby velmi příhodné…..

GERANIO – inspirace hudbou baroka, ale i italské renesance je někdy velmi názorná, ale nikdy ne většinově určující. Je to spíš lehký základní nátěr, v několika vrstvách virtuálně vykrývaných laků (nátěrů), které se překrývají, ale nelikvidují. Prolínání soundtrackových prvků s hudbou k baletnímu představení, doteky dvorské hudby na zámcích se zde snoubí s rockovými výboji obtížně zařazeného typu a stylu. Výtečné poměry basových základů a rytzmů s melodickými složkami, nechybějí ani tubular bells a dravé fortissimo s dominantním dopadem na posluchače jako v barokních fugách. Hudba krásná, nadčasově pojednaná, přesto asi ne vhodná pro méně informovaného posluchače, který je zvyklý poslouchat prvoplánové rockové masáže. Další příklad fantastického cítění hudby, které muselo být přesvědčivé nejen při poslechu, ale i při koncertních prezentacích. Výtečné po všech stránkách!

Jediným „kazem“ na kráse je stopáž alba. Necelých 35 minut je opravdu málo. Ano, byl to zřejmě autorský a umělecký záměr, ale koncentrovanější posluchač se cítí být v jistém slova smyslu ošizen. Jinak ovšem po stránce instrumentální a aranžérské Premiata Forneria Marconi stojí na velmi vysokém piedestalu a přesvědčují řadou svých mimořádností ve schopnostech ovládání svých nástrojů, v aranžmá a ve vokálních partech. Pochválit lze jednoznačně všechny zainteresované instrumentalisty. Je zde cítit určitá pokora před hudbou a respekt jednoho k druhému a řekl bych, že i identický názor na hudební směřování.
Pět hvězdiček bez jakéhokoliv váhání!

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

---

Dux & Martin Koubek / The Thrill Of Love

Album skupiny Martin Koubek And Dux s názvem The Thrill Of Love dnes už prakticky neseženete. V naší zemi není zvykem dělat dolisy alb, které se prodaly a které nejsou mediálně vyzdvihované. Nejsem si tak úplně jistý, ale mám navíc pocit, že label Reflex Records už neexistuje, takže ani není kdo by album vydal (!?) Kromě toho kapele bohužel neprospívá okolnost, že je už delší dobu koncertně neaktivní a tak se vlastně širšímu publiku nepřipomíná… O to víc cítím důvod tohle album, tuhle skupiny a samotného frontmana – kytaristu Martina Koubka připomenout těm, kteří ho pamatují ve druhé polovině osmdesátých a v první polovině devadesátých let na dravých koncertech napříč republikou… Takže se nad tímto albem zastavím a nabídnu ho vaší pozornosti.
TO SEE YOU ALIVE TODAY – velmi energický nástup v hardrockovém balení. Hřmotné kytarové riffy, šlapající basy a našlápnuté bicí, které se hrnou vpřed jako zrychlený vlak. Trochu netypicky zde zní použití foukací harmoniky, ale zaujmou především dva hlasy. První patří kytaristovi Martinu Koubkovi a druhý americkému baskytaristovi Michaelu Franklinovi. Pořádně našlápnutý model syrové hudby postavený na nekompromisnosti a dravosti se základnímu atributy stylu. Martin Koubek je ovšem technicky suverénně vyspělý hráč a jeho rychlé kytarové běhy jsou poučené Ritchie Blackmorem a Steve Morsem. V pozadí slyším varhany Hammond B-3, na které hraje hostující Jan Polešovský. Ten ale nevyčnívá a je spíše backgroundovým hráčem. Odér Deep Purple je zjevný, ale cítím i mírný podíl Budgie.
MELT AWAY – další dravý riff v úvodu a už se nám odvíjí další téma v hardrockovém modelu. Kvílivý tón kytary ustoupí syrovým doprovodům. Franklin má jasnější hlas než Koubek, který zase dodává písním Duxu patřičné ostří – určitě se mi jeví spojení obou hlasů jako velmi šťastné. Některé postupy v unisonech basů a kytary se trochu otírají o Tommyho Bolina, pak ovšem Koubek vypálí šíleně rychlé kytarové běhy s protahovanými tóny s dobře vypilovanými technickými finesami. Jeho kytara má jasný melodický tón a jasně razí cestu kupředu s řadou barevných tónových odstínů. Trochu se mi zdá, že nahrávka zatlačila bicí tak trochu do pozadí, stejně jako ještě o něco více hammondky, které bych uvítal v popředí a nebál bych se popřát jim i vlastní instrumentální prostor. Ovšem řady výtečně vypilovaných breaků vás v instrumentaci přinutí smeknout imaginární klobouk…
THEY TOOK AWAY YOUR DADDY – bottleneck sjíždějící struny elektrické kytary navodí tu správně odřenou a syrově řeřavou atmosféru. Baskytara a bicí nástroje zvolily přímočarost bez zbytečných komplikovaných postupů a máme tady melodickou skladbu s přímým tahem na bránu, která vyzývá k tanci. Úderné breaky oddělí jedno téma od druhého a pak už máme možnost vychutnat po čertech ďábelskou jízdu Martina Koubka jako o život s pořádně klopených zatáčkách. Melodie je víceméně čitelná a předvídatelná a tak celý model stojí na výtečné souhře a rozvibrovaných emocích…. Dokážu si představit, tak při téhle skladbě dokázali řádit ti nejortodoxnější příznivci v sále…..
BEARS OF WYOMING – Medvědi z Wyomingu… Už samotný název vyvolává různé nebezpečné asociace. Dux se dotkli tématu divoké americké přírody a opět se ocitáme v divokém běhu hardrockových riffů s protahovanými tóny… Trochu se mi stýská po přítomnosti hammondek, které s další skladbami tak trochu netrpělivě očekávám, kdy dostanou prostor k seberealizaci. Kytary v playbackovaných doprovodech i v sólových nájezdech jsou neoddiskutovatelně sebevědomě razatní a dovedl bych si Koubka představit jako zdatnou posilu mnohé americké, anglické nebo německé hardrockové kapely, ve které by jednoznačně prosadil svůj prostor….
THE BED IS BIG – zajímavé kouzlení na baskytaru a už se nám rozbíhá další rockové téma ve výtečném aranžmá s řadou akcentovaných proměn dobře seřízené souhry jednotlivých protagonistů. Martin Koubek neměl příležitost v sedmdesátých letech prorazit hard rockem a pohyboval se spíše v oblasti fusion music, tady ovšem ovšem dokazuje, že ani v devadesátých letech není hard rock jako hudební styl mrtev a se vší vervou, energií, odhodlaností a náporem za zdatné podpory Franklina a Procházky opravdu řádí v obdivuhodném rozměru svých nadstandardních schopností a lituji, že už v sedmdesátých letech nemohl dostat prostor. Jeho hráčský potenciál bych velmi rád vyzdvihl a je mi líto, že není díky domácím českým poměrům doceněn. Skladba ostrá jako břitva….
THE THRILL OF LOVE – hammondky v intru. Konečně jsem se dočkal. Povytáhly se do popředí, nezbytně doplněny kvílející sólovou kytarou. Výraznější proměna stylu s mírně patetickým pojetím, ovšem po ní opět naskočíme do rozjetého vlaku a bez zastavení se necháme unášet po kolejích dál a dál. Pod kotlem je řádně zatopeno a tak naše jízda nezná zastávek a je hnána vpřed. Melodie je čitelná, klasy mírně potlačené a opět jsme konfrontování dobře vypilovanými kytarovými běhy, energickými basy a pulsujícími bicími, které ani tentokrát nekomplikují rytmickou strukturou. Škoda, že se mě hammondky z prvotního posuntí do přední linie zase nějak vytratily a vnímám je jako backgroundový doplněk. Martin Koubek ovšem pálí s technickou suverenitou Ritchieho Blackmora a je určujícím elementem celého potenciálu skladby….Stupňující se harmonie ve vyvrcholení skladby je jedinečná po všech stránkách…
JUST TONIGHT – basová ostináta v úvodu a pak už nastoupí další hardrockový riff a skladba se veze ve víceméně daných pravidlech svého stylu. Tak jako jsem čekal na hammondky, teď už netrpělivě čekám na avizované akustické kytary, které zatím podezřele dlouhou absentují. Ale zato se ke slovu dostává hostující Jan Polešovský na hammondky (!) Chybí mi u nich Leslie box, ale i tak díky za ně. Dostáváme se díky nim ke skupině Warhorse, které tu a tam nepřímo zaslechnu. Střídání kytarových partů se s hammondkami pojednou vejde do jednoho formátu a Koubek neváhá zapojit i foukací harmoniku, které sice příliš nevyčnívá, ale je tady!
SAD SHADOW – mírně pochmurné téma hardrockové balady. Hutného nástupu se konečně i sem dostaly akustické kytary v mírně potlačených doprovodech. Podle stavby skladby bych řekl, že skupina Dux chtěla vyrobit nějaký hit a tohle valivé zpomalené téma, kde sound čeří i wah wah pedal a opět i akustické kytary nám nabídne drásavě-hladivou melodii, zpívanou s vroucím nasazením. Skladba se v mnohém liší od ostatního materiálu zpomalených rytmem a důrazem na prokreslení tématu s nezbytným patosem, při kterém můžete tančit ploužák, anebo se zaposlouchat do naříkajících tónů Koubkovy kytary a hymnických hammondek, které jsou zbytečně zatlačeny do pozadí. Nevím, jestli to byl záměr produkce, ale řekl bych, že ne zcela namístě. Koubkovy kytarové eskapády si pohrávají s řemeslnou erudicí s prýštícími tóny a udržují si patřičný feeling s neuvěřitelnou erudicí.
HEY JILL – další vypilovaný kytarový riff s řadou přeznívajících tónů je úvodní tématem další skladby, která s nám v následujících taktech začne odvíjet před očima. Pořád se pohybujeme na syrové hardrockové půdě a musím konstatovat, že mi neděle žádné velké potíže si představit Dux jako vývozní kapelu po zahraničních klubech. Ostatně zpívaná angličtina jim k tomu předplácí vstupenku. Na druhé straně si dokážu představit kapelu na velkém pódiu open air festivalů, kde by rozhodně strhla pozornost svojí vervou a rozhodností. Citoval jsem už sice Ritchie Blackmora, Tommyho Bolina, ale cítím, že Martin Koubek poslouchá i Al DiMeolu a Johna McLaughlina a že jejich technicky náročný styl vstřebal natolik, aby jej mohl více či méně nápadně aplikovat do tématu, aniž by táhl hudbu na albu k fusion music. Další výtečně pojednaná skladba.
SPANISH CASTLE MAGIC – jak už samotný název napovídá, máme tu coververzi slavného songu Jimi Hendrixe z alba Axis: Bold As Love… Martin Koubek je velký milovník jeho odkazu a prostě si „neodpustil“ tuto verzi natočit ve svém pojetí. Pracovat s hendrixovským odkazem je velká odvaha a chce to mimořádné hráčské vybavení a schopnost proniknout do hlubších struktur a vypilovat téma do detailu. Myslím, že tady se věci daří. Není zde cítit úporná snaha memorovat hendrixovské téma (což je mi sympatické), ale zachovat si v coververzi značnou nezávislost.
LISTEN KIM, ALVIN´S ON – zajímavě rozkreslené kytarové téma bez zkreslení s víceméně jasnými tóny, ale poté se opět dostaneme do dravého víru, který nás strhne divokým proudem. Koubkovi dýchá za uši rock and roll, který přetavuje v dravý hardrockový oddenek syrové nekompromisní hudby, hnané vpřed s velkou energií a odhodlaností. Franklin výtečně šlape basové linky s uhranutou přesností a Koubek svádí boj se živly. Polešovský s hammondkami vstoupí do tématu a participuje Koubkově kytaře hrou na hammondky přece jen ve zbytečně uměřené podobě. Více než vliv Jona Lorda bych řekl, že sem vstupuje Brian Auger, ale zvuk tohoto legendárního nástroje je zastřený a málo zaostřený, přesto cítím, že je to hráč velmi slušného kalibru a s Koubkem se rozbíhají v jedinečném stylu. Pojednou nečekané změna a pumpující basy se v duetu s foukací harmonikou a občasným přihlášením hammondek dostávají zcela do popředí. Ano, tohle je rock and roll devadesátých let bez omezení a druhá část skladby to jednoznačně potvrzuje ve strhujícím víru…. Nikdo se nešetří a všichni hrají jako o život.
PACIN´ CRYIN´ SCREAMIN´ – poslední skladba začíná zvonivými akustickými kytarami v úvodu, ale tklivé melancholické balady se nedočkáme. Dravý hardrockový riff ovládne i tohle téma. Přítomnost foukací harmoniky sem sice v prchavých okamžicích zavane blues, ale hard rock je tím základním poznávacím prvek od začátku do konce a tahle finální skladba není výjimkou.
Album The Thrill Of Love zní velmi přesvědčivě. I v devadesátých letech, kdy nastupují nové deriváty rocku je zjevné, že klasický hard rock není anachronismem a tohle album to potvrzují po všech stránkách. Pár citovaných drobností není nijak na vadě kráse a všem přímočarým rockerům lze album doporučit k poslechu. Obal je ryze rockerský po všech stránkách a ozdobu mu přináší především charismaticky přitažlivá a exoticky krásná žena Martina Koubka – Jitka, která mu dodává nejen energii, podporu a zázemí, ale zcela zjevně erotický background. Čtyři hvězdičky bez diskusí.

» ostatní recenze alba Dux & Martin Koubek - The Thrill Of Love
» popis a diskografie skupiny Dux & Martin Koubek

---

Mitchell, Joni / Blue

Album významné americké (původně kanadské) písničkářky Joni Mitchell s názvem Blue jsem poprvé zaregistroval v r. 1973, kdy ho u nás vydal v licenci Supraphon. Pochopitelně bez názvu a také s jiným obalem. Navzdory tomu byl obal zajímavě umělecky pojednán výtvarným designem, který se mi líbil, i když nectil originál… Tuším, že tam byl výtvarně vkomponován motýl a byl tam motiv řezu napříč kmen stromů s letokruhy (!?)
Měl jsem právě osmnáct a těžce jsem sjížděl hard rock a blues rock a k folku jsem neměl právě nejblíž. Ale měl jsem dvanáctistrunnou akustickou kytaru a učarovaly mi různé balady a tak jsem se k akustické hudbě prokousal zcela sám. Bylo to tuším na nějaké návštěvě, kde tohle album hrálo jako kulisa k nezávaznému povídání a protože mě zaujala interpretace i skladby, požádal jsem o sluchátka a album si vychutnal zcela sám v soukromí. Byl jsem z něho nadšen, i z průvodního slova, které napsal tuším Jiří Černý. Album Blue jsem si sice bezprostředně poté nesehnal, ale po letech jsem po něm zatoužil natolik, že mi ho poslal kamarád z USA na vinylu a později jsem vinyl zaměnil za CD. Hudba na něm je krásná, neokázalá, přesto strhující a vzrušující ženskou něhou a řadou emocí, které už na počátku sedmdesátých let Joni Mitchellovou posadili na ženský trůn americké folkové hudby. Je ryzí a poctivé a oslovuje mě dnes stejně, jako před desítkami let….
ALL I WANT – mandolíny, akustická kytara, percussion, tlumené basy…. trochu šamanismu a už je tu nezaměnitelný podmanivý ženský hlas Joni Mitchell. Její hlas má schopnost vtáhnout do děje a když i čtu přeložené texty, mám zvláštní pocit po těle. Zpívá v podstatě o obyčejných a běžných věcech, kterým dokáže dát mimořádný rozměr díky své interpretaci. Cítím inspiraci směrem k Zuzaně Michnové, ale i k zapomenuté Zdeňce Lorencové… Na kytaru zde participuje její folkový kolega James Taylor, rovněž známé jméno. Úderné, sdělné a laskavé a přesto pohlcující….
MY OLD MAN – Joni Mitchell vymění akustickou kytaru na klavír. Není sice žádná virtuoska, ale na klávesy umí hrát a dát akordům správný důraz a její pianissima přecházející do mezzoforte a zpět jsou stejně uhrančivá, jako její vokál. Jsem rád, že nesvěřila klavírní party takovému Leonu Russellovi a nahrála si je sama. Je to přesvědčivé a věrohodnější. Zpívat o stáří není jednoduché, zvlášť když v době, kdy natáčela tohle album, tak jí bylo osmadvacet let a stáří je v tomhle věku v nekonečných dálavách……
LITTLE GREEN – krásně rozbrnkané akordy a dobře sejmutý zvuk kytary. Joni zpívá s klasickým ženským podílem něhy a její hlas hladí a chladí. Pohrává si s harmonií a její interpretace je krásně rozevřená do širokého prostoru a při určitých okamžicích mě běhá mráz po těle, když slyším onu neuchopitelnou kooperaci akustické kytary a jejího hlasu. Najednou jsem s ní někde v Kalifornii v Laurel Canyonu, oba jsme oblečení jako indiáni a hledíme si v zapadajícím slunci do očí…
CAREY – tahle písnička má v sobě tu správnou posthippieovskou atmosféru, když se lámala šedesátá a přicházela sedmdesátá léta. Studiový bubeník Russ Kunkel, ale i známý Stephen Stills na baskytaru a kytaru vypomáhají v instrumentaci Joni, která nahrála playbackem jedinečné vokální party ke svému sólovému přednesu. Všechno zvoní, cinká a ze skladby prýští pozitivistické obrazy vidění světa…

BLUE – skladba, která dala albu název. Je to vlastně dilema – blue může být „modrá“, ale také „smutek“ a myslím, že obojí je na albu zastoupeno. Při poslechu této skladby to cítím do morku kostí. Obal alba je v modrém tónu a její tvář se zavřenýma očima asi charakterizuje smutek. Krásné klavírní téma a ještě krásnější vokální interpretace. Obdivuji, jakým způsobem dokáže pracovat svým hlasem. Její vibráto není vtíravé, ale naopak vroucné, včetně dozvuku klavíru na domyšlení celého posmutnělého obsahu písně…
CALIFORNIA – když se tak zamyslím, mám pocit, že touhle skladbou se Joni dotkla na tomhle albu svého parnasu. Výtečná melodie, sugestivní hudební doprovod, jedinečná interpretace… Zavřu oči a mohu snít. Jsem v létě 1967 v Kalifornii jako hippie v indické košili, s dlouhými vlasy a neholenými tvářemi, ovinut korálky, v ruce držím kytaru a na krku mám indiánský kalumet, za ruku mě drží krásná blondýnka s dlouhými panicovými vlasy do pasy s čelenkou v batikované košili s korálky a na tvářích má úsměv….Je to sen, ale přesně takové asociace mám při téhle písni… Také zde lehce rytmicky čeří terén Russ Kunkel, ale je tady steel -kytara Sneaky Pete Kleinowa a akustická kytara Stephena Stillse. Mohl bych to klidně poslouchat i vícekrát. Výtečná vstupenka do minulosti (bohužel s návratem)…
THIS FLIGHT TONIGHT – chtěl bych přivolat všechny milovníky skotských Nazareth. Ano, vy co vzýváte „jejich“ skladbu This Flight Tonight, byste si měli poslechnout tuhle akusticky údernou skladbu na kytary. Tady totiž Dan McCafferty a Manuel Charlton čerpali inspiraci, než vytvořili svoji výtečnou coververzi, která obletěla svět. Dokážu si představit tuhle skladbu naživo s řadou hostů vybavenými akustickými kytarami. Píseň má v sobě hodně vnitřní energie a její následné dynamizování má velkou sílu. Prostě paráda!
RIVER – další klavírní baladická záležitost. Snivá vánoční balada osamělé slečny, která hledá východisko ze svého postavení a zoufale touží po vzájemné komunikaci. Sebezpytování ženy, která udělala chybu a cítí dopad svého konání a možná nemůže sama se sebou vnitřně vydržet… v určitém expresivním vystoupání vokálu cítím bolest a beznaděj. Je to impresivní kresba neviditelných barev a přesto oslovuje a proniká do mysli. Silná záležitost. Nedecibelově a bez dramatických gest vyjádřené rozervané nitro…
A CASE OF YOU – mísení akustické kytary a mandolíny je příjemné a odlehčené, ale není to žádná nuda, je zde hodně kreací, zvlášť když se připojí zpěv a percussion. V lecčems se tahle skladba podobá úvodní All I Want. Přesto neobviňuji Joni z nějakého nedostatku invence. Prostě si pohrává s tématem a vrství tóny vedle myšlenek zakletých v interpretaci. Myslím, že je to rajská hudba pro toho, kdo dokáže naslouchat jejímu hlasu a jejím textovým vizím. James Taylor a Russ Kunkel jsou opět tady a neokázale sem vkládají svoje drobné, přesto nepřeslechnutelné podíly.
THE LAST TIME I SAW RICHARD – Joni je pozorovatelkou života a ženy s řadou zkušeností s muži. Nemohu necitovat z jejího textu: „Směješ se,“ řekl, „myslíš si, že jsi imunní, jdi a podívej se do svých očí, jsou naplněny měsícem. Máš ráda růže a polibky a hezké muže, aby ti říkali všechny ty krásné lži, krásné lži…“. Klavírní doprovod a napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev komentuje tváře života mezilidských vztahů. To smutné mollové akordické finále je těžkou tečkou k dopřemýšlení pro každého posluchače….
Myslím, že tím čím byl Neil Young pro americký folk song v jeho akustické podobě v dané době, tím byla Joni Mitchellová, jako ženská interpretka ve stejném žánru. Její písně mají jasnou melodii, ale mnohdy jsou harmonicky poměrně nepředvídatelné a nedají se jen tak z voleje kopírovat, jak by se snad někomu mohlo zdát. Vedle osobité interpretace, vynikajících textů a nosných melodií, hraje Joni Mitchellová velmi dobře na akustickou kytaru. Tím pro mě znamená vrchol toho nejlepšího, co se dalo v akustické písničkářské poloze v zemi mnoha „dívek s kytarami“ dosáhnout. Je to ta, kterou nazývám důvěrně Joni (Mitchell jaksi zapomínám), protože ke mně patří stejně jako Janis (Joplin), Maggie (Bell), Elkie (Brooks), Marishka (Veres), Flora (Purim), Annie (Haslam)…Zůstává pro mě královnou a královny hrají za pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Mitchell, Joni - Blue
» popis a diskografie skupiny Mitchell, Joni

---

Hendrix, Jimi / Jimi Hendrix

První a jediné album, které za bývalého režimu u nás vyšlo v r. 1973.
Bylo to jako zjevení, jako blesk z čistého nebe.
Vedle všelijakých bulharských, východoněmeckých a sovětských desek byl tenhle výběr kytarového génia jakousi miniaturní nadějí, že "západní hudba" k nám přece prorazí...
Album mě přinesla moje matka z práce, protože její kolegyně koupila desku své dceři. Kolegyně si (prý) album jen tak cvičně pustila a zhrozila se z "té strašné, skřípavé, kvílivé, hlasité nemelodické pahudby", že to přinesla mé máti, protože věděla, že její syn v téhle hudbě "jede".
Zvuková úroveň nahrávek byla hodně sporná, také si pamatuji, že mnohé skladby byly na konci záznamu nepřirozeně uříznuty, takže to narušovaloé celkový dojem.
Jinak ovšem byl výběr sestaven se znalostí terénu a většina zásadních Hendrixových skladeb se sem vešla.
Petr Dorůžka doplnil obal řadoui zajímavých informací, aby se nevědomý obdivovatel trochu zorientoval v Mistrových deskách.
Recenzovat album se mi jeví jako zbytečné, protože všechny skladby jsem podrobil rozboru na jednotlivých řadových albech.
PO revoluci ke mně dolehla informace, že v zahraničí jistí diskofilové shánějí alba zahraničních (západních kapel) právě v socialistických licencích jako unikátní sběratelské kousky. Takže člověk měl najednou doma sběratelský unikát, který by byl v Londýně docela slušně zaplacen.
Hendrixova hudba je za pět, obal tak za čtyři a zvuková úroveň za tři. Jak s tím naložit?
Protože jde především o hudbu - tak pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Jimi Hendrix
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

---

« novÄ›jší starší »