Profil uživatele - Rockboard

Profil uživatele fo-ol

Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Lennon, John / Sometime in New York City

fo-ol |

| 2012-02-29 | #

Nemohu si pomoci, tohle je hrube podhodnocovane album. Je jiste slabsi nez neprekonatelny "Plastic Ono Band" i nez "Imagine" ale osobne se mi libi vic nez vsechno co nasledovalo - a to znamena hodne moc. Jakoby v tomhle roce John zacal pomalu ztracet svou silu a Paul naopak ziskavat (neprekonatelna serie zlate ery Wings "Band on the Run" - "Venus and Mars" - "London Town" + zivak "Wings Over America"), jakoby oba vudci Beatlove byli spojene nadoby...
Pricinu vidim jednak ve vyhranene aktualne politickych (a tim i "dated" - casove omezenych) textech, druhak v tom ze prislo po zminenych absolutnich vrcholech Johnovy tvorby a za treti ve vyrazne pritomnosti Yoko Ono na kterou je rada lidi alergicka. Album tak po vydani schytalo kritiku ze vsech stran a spatna povest - jakkoliv nezaslouzena - uz se s nim tahne. Kolekce pisni kterou John ve svem New Yorkskem exilu navaril mi po ciste hudebni strance prijde velice silna, tolik chytlavych hacku uz ani na "Mind Games" (kde jakoby se John zalekl te silne odmitave reakce a rychle se vratil k nadoblacne neurcitosti "Imagine" - stylove, ale zdaleka uz ne kvalitativne), natoz pak na preprodukovanych a na Lennonovy meritka podivne prazdnych "Walls and Bridges" - malo platne - nenachazim. Krom neoddiskutovalne "Woman is a Nigger of the World" si absolutni hodnoceni zaslouzi urcite uvolnena akusticka "Luck of the Irish" (ktera ma svuj protipol v Paulove "Give Ireland Back to the Irish" - porad se vam na tech spojenych nadobach neco nezda? mimochodem neznate nejakeho zdatneho remixera ktery by tyto skladby dokazal spojit? tempo je dost podobne...), odpichnuta "John Sinclair" s milou steel kytarou (nebo je to spis dobro?) a dalsimi drnkacimi akustickymi nastroji, ale bajecne se posloucha i vyklidnena jimava "Angela" (ta ma pro zmenu svuj protipol ve Stonesovske "Sweet Black Angel"), ostre utocna "Attica State" a "Sunday Bloody Sunday" s nezapomenutelnym refrenem. Nejslabsi mi tak paradoxne prijde prave titulni skladba, ale ani ta nepredstavuje zadny propadak: odpichnuty rock'n'roll - nic vic, nic min. Velice silna sestava!
Yoko Ono mam osobne radeji v jejich kvilicich experimentech jake predvadi na svem protipolu (nejak se mi toto slovo stale vtira na jazyk) k "Plastic Ono Band", kde jeji hlas zni jako cisty hudebni nastroj - misty bych prisahal ze je to radne nabuzena, zkreslena elektricka kytara. Nicmene nutno uznat ze zde (a vlastne zdaleka nejen zde) se ji povedly i klasicke pisnicky, coz je obzvlaste obdivuhodne zvazime-li ze na tomto poli byla avandgardistka z Flexusu novackem. "Sisters Oh Sisters" je sverazna modifikace jamajskych rytmu, "Born in a Prison" prijemna melodicka pisnicka, "We're all Water" pak rozjety rock'n'roll v nemz se konecne dockam i onoho kvileni, byt se zde Yoko znatelne drzi pri zdi. Zajimave je ze pisnicky na albu tvori dvojice: "Sisters" jsou protipolem (;-)) "Nigger", "Sunday" + "Ireland", "Attica" + "Prison"...
Druha deska dvojalba nabizi jeden z mala Lennonovych post-Beatlesovskych koncertu - pripomenme ze John na rozdil od Paula, George a nakonec i Ringa nikdy nedal dohromady stabilni kapelu s niz by vyrazil na turne. Ani ta mi rozhodne neprijde marna, byt ji na rozdil od te prvni prilis casto neposloucham. Nicmene nabizi jednak krute bolestivou verzi Johnova "Abstaku" a my, fanousci Yocinych expresi, se konecne dockame...
Doprovazejici Elephant's Memory Band mozna nejsou nejlepsi hudebnici na svete, nicmene maji spravny rockovy odpich a blues/countryovou opravdovost kterou takto pojate album nezbytne vyzaduje.
Suma sumarum treti nejlepsi Johnovo album, plus originalni novinovy obal (ve stejnou dobu jako Jethro Tullovske "Thick as a Brick" - nektere veci zkratka v urcitou dobu visi ve vzduchu, viz. paralelni pouziti zpetne vazby Beatles a Who), pod ctyri hvezdicky jit rozhodne nemuzu.

» ostatní recenze alba Lennon, John - Sometime in New York City
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Beatles, The / Anthology 3

fo-ol |

| 2011-11-23 | #

Beatlesovské Antologie obsahují spoustu skvostné hudby proložené řadou vycpávek a zajímavůstek, které nejsou určeny běžným posluchačům k pravidelnému poslechu. Sem patří různé nedodělané verze klasických písní nebo řada "alternativních verzí" které se od finální nahrávky liší jen minimálně. Těmi se tu nehodlám zabývat, zajímají mne výhradně autorské písně které nevyšly na řadových albech skupiny a písně, které znějí diametrálně odlišně od verzí z těchto alb známých.
Tyto tracky z Antologie 3 jsem si zařadil do svého soukromého výběru z Antologií který často poslouchám a který považuji za přínosný a poslouchatelný i pro jiné lidi než absolutní beatlemaniaky

Don't Pass Me By
O této nahrávce se můžete dočít že se od oficiální verze prakticky neliší. A co ty bicí?!? Ringo svou první vlastní skladbu opentlil pestrým, barevným bubnováním jaké on doopravdy umí, je to skutečně požitek poslouchat jeho vynalézavé přechody a nepravidelně rozmisťované akcenty. Těžko říct proč byly ve finální verzi nahrazeny nenápaditým přitakáváním na druhou - jde-li o ústupek minimalistickému kanónu countryového doprovodu, jak ho počátkem padesátých let zavedl Hank Williams, pak je to myslím špatně.

Helter Skelter
Fantastické zatěžkané černé blues, na hony vzdálené rádobymetalové albové verzi. Kapela se pomalu valí kupředu a Paul tahá z paty svý chraplavý tóny vzor Little Richard. Jednoznačný favorit, tohle Beatles vždycky šlo, na rozdíl od těžkotonážního hardrocku o který se snaží na bílém albu jenž v jejich podání vždycky vyzníval krapet light-weightově.

Ob-la-di Ob-la-da
Není žádným demem ale alternativní finální verzi, která doznala zásadních změn poté co se Lennon, opožděně se dostavivší na zkoušku, přiřítil ke klavíru a začal vyťukávat linku, která je ústředním instrumentálním partem albové verze. Svěží, uvolněná nahrávka hnaná vpřed riffem akustické kytary, congy a přidávajícími se saxofony. Má nejoblíbenější verze Ob-la-di Ob-la-da.

Mean Mr. Mustard
Polythene Pam
Glass Onion
Junk
Piggies
Honey Pie
Esher demos, akustické nahrávky pořízené u George Harrissona po návratu z Indie, představují srdce celé Antologie. Beatles se z meditačního tábora vrátili s téměř třiceti novými skladbami napsanými s akustickou kytarou v ruce. Všechny tyto kusy natočila koncem května trojice John-Paul-George (Ringo absentoval) na Georgově čtyřstopém magnetofonu. Esher demos potěší nadvakrát nahranými svěžími, odpočinutými hlasy všech aktérů, průzračným, cinkavým zvukem akustických kytar, energií a dobrou náladou, která zjevně při nahrávání panovala.
Úvodní trojice Lennonových písní především dokazuje, že i takové vypalovačky lze zahrát akusticky, aniž by přitom cokoliv ztrácely ze své síly a energie. Paul představí krásnou klasickou McCartneyovskou baladu, která později našla místo na jeho prvním sólovém albu, závěrečné dvě písně které máme spojené s klavírním doprovodem nám odhalí své kořeny (opět aniž by o cokoliv přicházely).
Na Anthology 3 uvedené kusy Esher demos znějí mnohem lépe než pirátské snímky. Ať už to technici od Applu dokázali tak krásně vyčistit nebo Apple disponuje nahrávkami vyšší kvality než piráti (možná dokonce původními, nesmíchanými čtyřmi stopami - ví se, že zatímco piráti mají v ruce Lennonův pásek, EMI vycházela z Georgovy kopie), oboje zní slibně z hlediska uvedení Esher tapes na oficiální gramodeskový trh. Beatlesovští fanoušci by si to rozhodně zasloužili, ochuzovat je o zdejší verze Revolution, Yer Blues, Except Me And My Monkey a celkovou náladu prostě není fér.

What's the New Mary Jane
Oficiálně nikdy nevydaný Lennonův psychedelický experiment působí kompaktněji, strukturovaněji, a ve svých zvukových abstrakcích ("krápníková jeskyně") i přístupněji než Revolution no.9. Těžko říci proč na albu dostala přednost ona, i když možná právě proto. Třetí taková nahrávka, McCartneyho Carnival of Lights, stále čeká v archivech...

Good Night
Smyčce v Good Night mi vadí minimálně stejně jako dechy v Got To Get You Into My Life - ale zatímco u ní jsem to předpokládal, tady mne zjištění, že bez nich je to hezká písnička, docela překvapilo

Not Guilty
Zřejmě nejlepší z nikdy nevydaných skladeb skupiny. Beatles nahráli více než sto verzí této nádherné Harrissonovy skladby, pak ji odložili a už se k ní nikdy nevrátili. Jakkoliv jsem k Georgovým autorským kvalitám v porovnání s Johnem a Paulem dost skeptický, snadno pochopíme jeho roztrpčení když si uvědomíme, že skladby jako je tahle byly z desek Beatles opakovaně vylučovány ve prospěch takových věcí jako Rocky Racoon.

Because
Devět nádherně znějících hlasů nám otvírá poslední dějství nahrávacích aktivit Beatles, Abbey Road sessions. Nejedná se o alternativní nahrávku v pravém slova smyslu ale o pěveckou stopu, absencí instrumantace vysvlečenou do naha. Krása Beatlesovského vokálu jak na talíři.

Come And Get It
Je téměř zázrak. Paul prý přišel jednou na zkoušku dřív a během jedné jediné hodiny (!) nahrál toto neuvěřitelně dobře znějící demo s klavírem, basou, bicími, marracas a zdvojeným zpěvem. Jasný hit kterého se v prakticky nezměněné podobě ujali Badfinger.

She Came In Through the Bathroom Window
Opět pamalá, bluesová verze písničky, nahraná během Get Back sessions, kterou máme z Long Medley zafixovanou v úplně jiném tempu. Soulovým nábojem připomíná předělávku Joe Cockera. A opět těžko obě verze porovnávat, každá má svůj osobitý šarm.

The Long And Winding Road
Paulova nechuť k Walls of Sound z ženských hlasů a sladkých sláčiků, kterými skladbu obestavěl producent Phill Spector je dostatečně známá. Spector se takto vyřádil (tedy nechutným způsobem ho přeplácal) na celém Let It Be, ale Winding Road uškodil jednoznačně nejvíc. Teď si tedy můžeme poslechnout tuto křehkou baladu v jejím původním, prostém kabátku, který jí sluší nejvíc. Lennonovy přehmaty při hře na baskytaru (McCartney hraje na klavír a nahrávalo se "poctivě") nejsou důležité a při poslechu nevyrušují (mix ji samozřejmě nevyzdvihuje).

While My Guitar Gently Wheeps
Tahle nahrávka na Antologii patří i nepatří. Na Beatles Anthology se tato hřmotná elektronická skladba objevila v podobě tiché demonahrávky s Georgovým vyklidněným hlasem a jeho křehkou akustickou kytarou. To ale není TA verze o níž chci mluvit, pouze její surový základ. O deset let později, u příležitosti vydání alba nepříliš nápaditých a rychle se oposlouchávajících mash-upů Beatlesovských písní Love, k ní George Martin připsal zbrusu nové echtovní Beatlesovské smyčcové aranžmá (což měl podle svých vzpomínek v úmyslu už v šedesátém osmém - autor skladby byl proti protože "tak to přece dělá Paul"), dodávající jí punc završeného díla.
Jde o jedinou skladbu na Love albu k níž bylo přitočeno cokoliv nového a zároveň jedinou nahrávku vydanou na Antologii, která se ještě dočkala dodělání. Můžeme to z Martinovy strany chápat jako rozloučení s Beatles - obdobně jako se Paul, George a Ringo ujali Lennonovy Free As a Bird (jejíž produkce byla dost nepochopitelně svěřena Jeffu Lynneovi) a uctili jeho památku tím nejlepším čím mohli, stejně tak se George Martin ujal skladby nedávno zesnulého "přehlíženého Beatla", s lehkostí a elegancí ji pozvedl do nadoblačných výšin, a znovu tak dokázal, jaké obrovské štěstí Beatles při setkání s ním potkalo.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Anthology 3
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beatles, The / Anthology 2

fo-ol |

| 2011-11-23 | #

» ostatní recenze alba Beatles, The - Anthology 2
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Beatles, The / Days Before The Hard Night

fo-ol |

| 2011-11-23 | #

Tohle poctivé "ztracené album" obsahuje čtrnáct písní které Beatles na samém začátku své kariéry přenechali jiným interpetům a sami je nikdy oficiálně nevydali. B.J.Kramer, Cilla Black, Fourmost nebo Peter & Gordon to s nimi dotáhli do první desítky hitparády, ve dvou případech dokonce na první místo, zároveň se však svou interpretací značně odchýlili od tolik charakteristického svěžího zvuku ranných Beatles a upřímě řečeno, ty nahrávky dnes znějí dost nijak, jistě i proto že Beatles pochopitelně neodkládali žádné extra perly (čestnou vyjímkou budiž recesističtí Fourmost kteří si z vokálního stylu chlapeckých kytarovek napůl střílí: "Hello Little Girl" zní v jejich podání fakt neodolatelně). Některé z nich najdeme coby demosnímky na Antologiích (+BBC) v podání kompletních Beatles, jiné se dají najít na všelijakých pirátských deskách (obvkykle jen solo hlas + kytara), z těch je však příliš slyšet že jde o demosnímky které nejsou určeny uším veřejnosti: Beatles je prostě bez jakékoliv jiskry a elánu odbrnkají a tím to hasne.
Shromáždit všechna tato ztracená dítka merseysoundu na jedno album v interpretaci revivalové skupiny věrně markýrující sound ranných Beatles považuji za téměř geniální nápad. Však taky toto není první takové album které se dostalo k mým uším, troufám si však tvrdit že je nejlepší a že představuje nejlepší nahrávky dotyčných písní. Výborným tahem bylo omezit se na skladby z jedné éry (odtud název alba) a vynechat tak těch pár odložených skladeb z pozdější doby, nahrávky tak mají jednotného ducha, švih, odpich, charakteristickou eleganci, svítivé vokály se proplétají předivem kytar a skladby plynule navazují jedna na druhou.
Jediné co bych vytknul a co mě trochu vytrhávalo z poslechu je řev fanoušků přimíchaný do některých skladeb - to jste si milí drazí vážně mohli odpustit, stejně jako zcela nesmyslné zařazení "When I'm 64". Oba hity číslo jedna jsou nejchytlavějšími skladbami alba, a zatímco i na Paulovy poměry přeslazený "World Without Love" (který vetoval John) toho dosahuje poněkud podpásovými prostředky, Johnova "Bad to Me" je jiná káva: odlehčená veselá písnička ve středním tempu by jistě nedělala ostudu na žádné Beatlesovské řadovce a takových je tu celá řada: "I Don't Wanna Se You Again", "Nobody I Know" a další a další.
Jste-li věrní fanoušci Beatles tesknící po dalším dávce své oblíbené sluchové drogy, neváhejte, dost možná vás tahle deska potěší víc než Antologie, živák z Hamburského Star Clubu, nahrávky "Threetles" z půlky devadesátých let nebo o dvacet let starší jamsession John+Paul. Jediným ztraceným albem opravdových Beatles, které "Days Before Hard Night" v mém soukromém žebříčku ztracených alb překonává, je Unplugged verze Bílého alba, natočená v Georgově domácím studiu po návratu z Indie (Esher Demos).

» ostatní recenze alba Beatles, The - Days Before The Hard Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Stewart, Rod / Gasoline Alley

fo-ol |

| 2011-11-22 | #

Dlouho se zdálo se že Rod Stewart nemůže udělat nic špatně. Když vstupoval na sólovou dráhu, měl už za sebou dvě skvělá alba psychedelického blues s Jeff Beck Group, zářil coby hvězda znovuzrozených Faces s jejichž "špinavým" rockem ("syrovější než Stones") jeho originální, okamžitě rozpoznatelný a neméně špinavý vokální projev skvělým způsobem korespondoval a před sebou zářivou budoucnost: v následujících několika letech natočil čtveřici báječných alb s Faces a šest neméně cenných sólových desek na nichž kritici hvězdičkami nešetřili.
Že bude jeho sólová deska skvělá čekal kdekdo, málokdo ale tušil že bude tak pestrá, akustická, ba až folková. Opravdovým megahitem se sice stalo až následující Every Picture Tells a Story, ale Gasoline Alley ji v mnohém předjímá. Skvěle vybraný reportoár (vlastní i převzatý) a originální aranže plné zvonivých akustických kytar a cinkajících mandolín podtrhuje vysoce originální interpretace: to zdaleka není jen o tom úžasném hlasu, z něhož pěveckým pedagogům asi vstávaly vlasy hrůzou, ale v první řadě o přístupu k písním, jejich svébytném uchopení, vstřebání a podání, značně odlišném od toho jak je známe od jiných zpěváků. Viz It's All Over Now z této desky nebo (I Know) I'm Losing You a Reason to Believe z následující.
Absolutní vrcholem jak tohoto alba, tak Stewartovských cover verzí, a dokonce i cover verzí Dylana obecně je pak pro mne Only a Hobo: Dylanovky svádí k přezpívání ale jsou také dost zrádné, nemálo interpretů si už na Dylanových skladbách vylámalo zuby - to u Stewarta snad ani nehrozí, jeho muzikantské instinkty mu nic takového nedovolí. Tesknou baladu interpretuje pokorně, s citem a úctou aniž by přitom ztrácel cokoliv z oné modsovské frajerské suverenity. Vůbec mi připadá že tento typ skladeb mu sluší nejvíc, dalšími vrcholy alba jsou v obdobné náladě se nesoucí Stewartovy vlastní Jo's Lament a Lady Day, ta kombinace vroucnosti a drsnosti je prostě neodolatelná a koneckonců ani skvělá titulní skladba není žádná rock'n'rollová vypalovačka. Ale celá deska si drží úroveň a nikdy nesklouzne. Škoda jen že po rozpadu Faces jakoby se Stewart dostal na šikmou plochu a jeho desky začaly působit unaveně, jedna jako druhá, protože ten neodolatelný hlasový materiál tam pořád je, jen jakoby Rod zapoměl jak s ním nakládat...

» ostatní recenze alba Stewart, Rod - Gasoline Alley
» popis a diskografie skupiny Stewart, Rod

Krausberry / Na větvi

fo-ol |

| 2011-11-22 | #

Perfektní deska. Možná nejlepší album klasického stounovského rocku jaké kdy v našich končinách vzniklo. Kapela šlape jako dobře namazaný ctyřtaktní motor korunovaný expresivním, exhibicionistickým zpěvem frontmana. Jak se na takové poctivé rockové album sluší a patří, nechybí tu blues, reggae, názvuky country, které přitom nijak nevybočují z toku alba a neruší při poslechu.
Krausberry byli jsou a vždycky budou lepší naživo, s Krausovými opičkami a náladou kterou prostě doma v obýváku nevykouzlíte, ale na tomhle albu se té koncertní atmosféře podařilo přiblížit víc než kde jinde. Ne snad že by ostatní alba skupiny nestála za poslech ale přecejen působí jaksi nemístně chladně, akademicky, studiově. On je to obecný problém všech Hanspaulských kapel (jistě, nejen jich), ale první polovina devadesátých let jakoby jim obzvláště přála: právě v této době natočili Žlutý pes, Ivan Hlas nebo YoYo Band své nejlepší desky. Krausberry nikdy nezažili těch patnáct minut slávy které provázely vydání Karviné, 1993 nebo Yellow Dog, ale Na větvi je s nimi minimálně srovnatelné, nic nechybí, nic nepřebývá. Poctivý boogie rock který se líp poslouchá než se o něm píše.

» ostatní recenze alba Krausberry - Na větvi
» popis a diskografie skupiny Krausberry

Marsyas / Marsyas

fo-ol |

| 2011-11-22 | #

Kolekce nádherných, křehoučkých skladeb brutálně zavražděná Michaelem Kocábem. Tolik necitlivosti, nevnímavosti až tuposti kterou projevil při aranžování prvního alba Marsyas se hned tak neslyší.
První inkarnace Marsyas rozevírá vějíř barev v klasické sestavě skupinového folku důvěryhodný zpěvák + artistní zpěvák + zdravý silný ženský hlas + dvě kytary. Této formulky, načrtnuté kdysi Carter Family a do dokonalosti démantu vybroušené Peter Paul & Mary se drží všechny folkové skupiny, od těch nejtradičnějších (Brontosauři, Žalman) přes folkrockové až k experimetujícím (AG Flek, Nerez, Bonsai) a vědí proč tak činí: je to formule stejné síly a účinnosti jako smyčcový kvartet, jazzová trubka + klarinet + tuba, rocková bicí + basa + kytara, bluegrassová banjo + mandolína + dobro. Fragile, Handle with care.
Hlas i skladatelské schopnosti pozdějšího osvědčeného hitmakera Oskara Petra, zde ve službách vzdušného, rozmáchlého kalifornského folkrocku, činí z této desky vyjímečnou záležitost čnící i nad vysoký standart následujících desek skupiny a skvěle se doplňuje s okouzlujícím plnokrevným zpěvem Zuzany Michnové, upomínajícím na Mamu Cass nebo Mandy Prior, přitom však naprosto osobitém. Civilní přednes Petra Kalandry spolehlivě doplňuje trojhlas, zatímco v sólových partech tvoří žádoucí protiklad k těm dvěma vyjímečným vokálům, ne nepodobný pozici Neila Younga v CSN&Y (Helpless) a koneckonců i v Buffalo Springfield (Out of My Mind). Za nejsilnější písně alba považuji Dívku z plakátu a Zmrzlináře ale písně obstojí jako celek, netřeba vyzobávat rozinky.
Celý předchozí odstavec by měl být podmíněn: byla by to nejsilnější deska skupiny kdyby. Kdyby se producent alba Michael Kocáb nerozhodl ty jemné, křehké písně oplácat naprosto nesmyslným zahuštěným jazzrockovým aranžmá, které zaplňuje veškerý prostor, nedovoluje skladbám dýchat, unavuje uši a které zastaralo mnohem rychleji než výše citovaná formulka skupinového folku. Nedokáži pochopit jak si vůbec někdy někdo mohl myslet že by tohle mohlo fungovat a ještě víc nechápu, že - když už to tedy natočili - si okamžitě po nahrání alba nezacpali uši a nevrátili se pokorně k prostotě původních verzí, protože ta kombinace skutečně rve uši a nevěřím že po světě chodí člověk kterému by se to líbilo. Přitom tyhle skladby určitě lze aranžovat, nahrávky Mamas & Papas nebo CSN&Y jsou vypiplané do detailu a třebas takový George Martin, ten by panečku věděl co s tím! Kocáb to bohužel neví.
Výše jmenované kapely tvoří jasný inspirační zdroj, na koncertních nahrávkách Marsyas ze sedmdesátých let slyšíme právě skladby Beatles a kalifornských kapel z konce sixties, proč se tedy Kocáb při vytváření zvukového vesmíru alba neinspiroval zde? To ví asi jenom on.
Tato tragédie má naštěstí happyend: demopásek natočený o rok dříve u Vladimíra Merty, který tvoří druhý, bonusový disk remasterovaného vydání. Obsahuje přesně tytéž písně zbavené veškerého Kocábovského balastu, pročištěné, s dobrým zvukem. A to je ryzí nádhera pro kterou škoda slov. Tři zářivé hlasy vzpínající na pozadí dvou drnkajících kytar vykouzlí masivní barevný zvuk k němuž netřeba co dodávat.
Hodnocení: původní album **, demo: *****

» ostatní recenze alba Marsyas - Marsyas
» popis a diskografie skupiny Marsyas

Progress Organization, The / Barnodaj

fo-ol |

| 2011-11-21 | #

Přes všechny nesnáze s vydáním jakékoliv rockové desky za minulého režimu nutno konstatovat že většina těch opravdu dobrých kapel se nakonec alba dočkala a že s jednou jedinou vyjimkou, kterou představuje Meditace Blue Effectu jsou to alba zdařilá, jakkoliv to tehdejším posluchačům, majícím porovnání s koncerty, tak mnohdy nepřipadalo. O všemi možnými superlativy ověnčených Olympic:Želva a Flamengo:Kuře v hodinkách netřeba mluvit, ale Šípková Růženka Rebels, obě alba Framus Five, deska ostravského Flaminga, Matadors, Ursiniho Provisorium, Zvoňtě zvonky Průdů a Konvergencie Collegia musica si s nimi nijak nezadají.
Všechny ty desky miluju ale Barnodaj brněnských Progress Organisation mi k srdci přirostl nejvíc, snad právě kvůli té často vytýkané závislosti na vzorech, jimiž jsou spíše než pompézní Vanilla Fudge kapely a desky britské písničkové psychedelie, Pištce v branách svítání a Abbey Road nebo Traffic slyším doslova z každého tónu a na rozdíl od jiných to nepovažuji za zápor - právě naopak. Takhle možná chtěl znít na svém prvním albu Blue Effect a dopadlo to tristně. Copak někdo vytýká závislost na vzorech jiným výše jmenovaným kapelám (a že je silná)?
Deska poněkud trpí - stejně jako ona Šípková Růženka - rozdělením na dvě části s dost odlišnou náladou. Kvalitativně jsou snad rovnocenné, ale onou srdeční záležitostí je pro mne jednoznačně první, česky zpívaná strana desky. Progressoři jsou instrumentálně i pěvecky silní v kramflecích, jsou schopni stvořit nosné, vzdušné, prokomponované "lítací" skladby, a Petr Ulrych jim napsal skvělé texty, korespondující s pohádkovou atmosférou britské psychedelie. Intro nás vtáhne do děje a zaujetí nepomine dokud deska nedohraje. Na křídlech Helia a Ikara se vzneseme do výšin a vše vyvrcholí trojdílným Argonautem s krásnými vokály.
Anglicky zpívaná druhá strana desky si s tou první v ničem nezadá, Time je hitík na první poslech a obě coververze jsou silné a originální, ale stejně jsem si tuto stranu nepoustěl zdaleka tak často jako první.
Barnodaj, byť možná nemá takovou sběratelskou hodnotu jako Matadors, Kuře v hodinkách nebo Želva, má v mé sbírce gramodesek své pevné místo" na samém vrcholu.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The