Progress Organization, The - Barnodaj (1971)

Album Barnodaj brněnské legendy Progress Organization (později především známí jako Progres 2) patří určitě mezi nejzajímavější alba československého rocku. Sranda ovšem je, že když skupina natáčela toto album, tak už vlastně neexistovala. Zde musíme především poděkovat významnému producentovi Hynku Žalčíkovi, který se o „narození“ tohoto LP zasloužil, a prosadil skupinu do tzv. „edičního plánu“ firmy Supraphon, protože velmi pochybuju, že by Supraphon sám, v době začínající tuhé normalizace, jen tak oslovil nějakou rockovou kapelu, aby u něho mohla natočit dlouhohrající desku. Materiál na albu Barnodaj deklaruje v československé rockové hudbě něco nového, posouvá hranice, ale bohužel, ne všechno mi úplně sedí.

Barnodaj spatřil světlo světa v roce 1971, pokřtěn byl v roce 1972, a dostal titul „Album roku“. Samotné slovíčko „barnodaj“ vlastně neznamená vůbec nic. Je to čistý výmysl pocházející z jedné dadaistické básně Jaromíra Hniličky. Samotní kluci z Progres přiznali, že si toto slovo vybrali proto, že v něm tak nějak cítili Brno, a vlastně si pod tím slovem každý mohl představovat, co chtěl. První strana tohoto alba je zpívaná česky a druhá strana anglicky. Většinu českých textů napsal Petr Ulrych, který si zvolil téma starořeckých bájí. Měl k tomu zásadní důvod, protože tohle téma si vybral už pro své první album Odyssea, které ale bolševici zakázali. Tak aspoň na albu Barnodaj tohoto tématu nějak využil.

První tři skladby pochází z autorské dílny klávesáka Jana Sochora. Introdukce, Jako Helios a Ikaros. Všechny tři písně jsou výborné, avšak mému uchu nejvíc lahodí skladba Ikaros. Výtečně vystavená melodie zpívaná Honzou Sochorem, a nádherný text o bájném Ikarovi. Další skladbu napsal Zdeněk Kluka a jmenuje se Strom. Začíná vcelku jemně, posmutněle, je doprovázená cembalem, ale refrén je v ostrém kontrastu. Skladba vlastně vypráví krutý osud stromu, který byl pokácen a umírá. Disharmonické smyčce k tomu jen přispívají.
Argonaut – jednoduše výborná třídílná skladba napsaná Pavlem Váněm. Považuju jí za jeden z vrcholů alba, a téměř hymnická část „Teplý Proud“ vám bude ještě dlouho znít v uších. Moravská melodika se zde nezapře. Bravo, Pavle !
Ptáčník – neskutečný song, další vrchol alba. Výborná melodie od Kluky a stejně skvělý text Hynka Žalčíka. Tuhle skladbu zpívá Eman Sideridis, a myslím, že lépe už jí zazpívat nemohl. No, a ten závěr… prostě pěvecká extáze.

Ovšem přiznávám, že z druhé strany alba zas tak nadšený nejsem. We Can Work It Out je z repertoáru slavných Beatles, ovšem co s ní Progres provedli….. Tahle kompozice mi nebyla ani trochu sympatická. Zde se až nepříjemně jasně projevila inspirace jejich idoly Vanilla Fudge, kteří vyváděli podobné kousky. Takové násilné přearanžování, a výrazné opičení se po svých vzorech prostě v lásce nemám. Další předělávka I Feel Free od skupiny Cream dopadla z mého pohledu lépe. Je snadněji identifikovatelná a nejsou v ní žádné zbytečné „čáry máry“. Skladby Time a A Lovely Day jsou velice vydařené věci, ale upřímně, bylo by lepší, kdyby tyto písně měly český text. Je to hlavně tím, že Váně i Kluka tady nemají zcela dokonalou angličtinu, což se samozřejmě dá chápat, ale pořád si kladu otázky, proč tyto písně nebyly otextovány normálně česky. Je to podle mého soudu škoda. Určitě by jim to „do pusy“ sedělo tisíckrát lépe a věřím, že by to byly stejně skvělé texty jako na první straně. Zvláště A Lovely Day je asi „nejprogresivnější“ skladba na albu, a dá se hovořit o dalším vrcholu alba. Osobně se mi strašně líbí prostřední část té skladby. Závěrečná Good Bye je příjemná, úsměvná miniaturka s krásnou opakující se melodií, která vám ještě nějakou dobu zůstane v hlavě. Roztomilá třešnička na dortu.

I přes všechny mé výhrady k druhé straně vnímám toto album jako významný počin československé rockové historie, a jsem vnitřně pevně přesvědčen, že kdyby byly z alba vypuštěny ty dvě coververze, a byly by nahrazené čistě autorskými špičkovými věcmi, to vše s českými texty, tak by album Barnodaj výrazně předběhlo i samotné Kuře v Hodinkách.
reagovat

Martin H @ 04.02.2020 15:25:11
Vždycky mě potěší, když se zde najde mladý člověk holdující mým oblíbeným deskám. Kritiku Vláďo, jsem nadšen a těším se, s čím přijdeš dál.

Otikk @ 04.02.2020 17:57:07
Je to výborné album a vzniklo ve spolupráci Čs. HiFi klubu.
A to byla garance dobré nahrávky, ale hlavně toho, že album
dostalo konečně pořádný kabát. Lamino,případně rozkládací lamino. Prvním takovým albem bylo, jestli se nemýlím, album Collegium Musicum a Progres bylo druhým takto dobře oblečené. Následujícím rokem pak Kuře v hodinkách, Coniunctio atd. Bohužel výborné album Město Er, bylo vydáno
pouze v Gramofonovém klubu v obalu jak z novinového papíru.
Čs.HiFi klub dal obalům nějakou kvalitu a kulturu. Do té doby to bylo jen u desek vydávaných Artií na vývoz.
A to byla v našich poměrech také jistá revoluce, za kterou
je třeba tehdejšímu Hifi klubu poděkovat.
A také za výběrové album Byrds, které vyšlo v nákladu pouze pro členy klubu.

EasyRocker @ 04.02.2020 18:57:16
Ale jo, pořád hodně dobrý materiál. Vidím tam tu a tam nějakou slabší věcičku, a hodně cítit hudební vzory. Ani na recce bych nic neměnil.

Voytus @ 07.02.2020 14:32:04
Když Progres 2 křtil poslední desku, tak zavítal i k nám do Loun. Původně jsme jim měli předskakovat - hráli jsme před nimi rok předtím a slyšet chválu na naše provedení alba Paranoid od BS bylo k nezaplacení. Ale to nakonec nedopadlo vzhledem k délce jejich programu. Nicméně, alespoň jsem využil situace, že byl přítomen i Sideris, a stavil jsem se v backstagi nechat si podepsat toto album. Pánové si mě pamatovali - však jsme s Pavlem Váně vedli po tom prvním koncertě debatu na téma kytary a aparáty (co taky jinýho, když se potkají dva kytaristé) a také jsme je překecali ke společnému focení, které málem nevyšlo, protože z backstage pořád někdo odcházel a vzájemně jsme se hledali na pódiu i u baru. Takže podávám desku i fixu k podpisu, Váně, Kluka i Sideris podepisují a diví se, kde že jsem k tomu přišel v takhle pěkným stavu - dar od jednoho postaršího máničky. Kluka:" No, ale vypadáme pořád stejně, co?" Sideris (chvíli si prohlíží přebal): "Ba ne, já mám jinou basu."

Každopádně pro mě album bylo příjemným překvapením, má i dnes po letech své kvality.

Když mě po metalových letech zasáhla vlna klasického rocku, musím přiznat, že k tuzemským kapelám jsem v záplavě zahraničních legend dlouho nenašel cestu, dokonce mě to přišlo tak nějak nadbytečné. Pak se přece jen v řadě případů ledy prolomily a některé ze zásadních desek bývalé čs. produkce se ocitly v mých poličkách. Mezi nimi i "Barnodaj" od téhle brněnské legendární formace.

Sochorovy varhany s Klukovými výstřely zpoza baterie nás rychle vtáhnou do víru kratičké Introdukce s pořádnou dávkou energie a odpichu. Dobře známá klavírní harmonie a vřelý Váněho zpěv, který by se skutečně jakoby vznášel v oblacích, jak vypráví i text o starořeckém bohu nebes. Krásné propojení rockového základu s jemnými klavírními předivy, z nichž cítíte vliv jejich velkých vzorů, Vanilla Fudge. Kouzelnou skladbou je určitě i Ikaros - Váně procítil každý okamžik a Váněho kytara dokonale souzní s bouřící a malující Sideridisovou basou. Jsou tu slyšet ve fundamentu všechny pravzory - Beatles, Cream i zmínění VF a je tu slunečná nálada. Strom - je tu dramatické varhanní intro i celková nálada. Je to hlavně přehlídka dramatické Sochorovy hry a pánové už tehdy ukázali cit pro bohatá aranžmá, tady dechy (trombóny, trubka) a působivé ženské hlasy. Zvláštní, až strašidelně znějící věc. Argonaut - dynamicky vkomponované sekané dechy přinášejí příjemný energetický příval, Váněho zpěv je civilní, až komorní a náladu krásně dokreslují vložené latinské kytary. Dohra je ve výrazně klenutém, patetickém duchu. Ptáčník je další krásně zpracovanou dramatickou Klukovou skladbou. Nad jeho převalujícími se tempy kraluje hlasový Váněho patos, silné klávesové malby a až soundtrackově-pohádková, magická nálada. Beatlesovskou We Can Work It Out hoši přepracovali tak, že je poznat základní motiv. Snad ještě důkladněji byly zpracovány vícehlasy, Váně dokonale procítil kytarové sólo a už tak zajímavá věc nabrala trochu toho vanillovského ducha. Smysluplná práce, kterou pochválil i sám Paul McCartney. Rychlé klavírní údery a běhy, dramatické, až tribálně znějící Klukovo tempo, to je Time. Jako bychom se ocitli v divokém reji prastarých čarodějek, který se čelně srazil s nažhavenou rockovou jednotkou. Zvláštním stylem strhující záležitost s řádícím Sochorem. Další předělávkou, tentokrát od Cream, je I Feel Free. Tady musím dát klobouček až na podlahu, protože už tak energický originál ještě dokreslili vlastními ingrediencemi, zemité odpichy se prolínají naopak s citlivě proaranžovanými akustickými a klávesovými mezihrami. Za jedna! Prostorem pro vyřádění se je více než šestiminutová A Lovely Day - elektrizující napětí, výrazná, i když ne surová basa, jen lehké Klukovy údery a dramaticky procítěný hlas. Pak celá skladba ve spojení s dechovými orchestry (Klukova práce) nabere až kolosální nádech. Odvážná, ve své době asi nejnáročnější skladba kapely, občas jako by se chtěli srovnat s uriášovskou, podobně laděnou rozsáhlou hymnou Salisbury. Původní album uzavírá dramatická klávesově, místy až cirkusově laděná hrátka Good Bye. Bonusová část zahrnuje Show In My Shoes - lehce teatrálně vedenou skladbou s krásně vyvedenými Váněho kytarovými tóny, ledovými jako ostří diamantu. Fortune Teller s procítěnou, trochu smutnou a trochu nostalgickou atmosférou rovněž výrazně vstřebává vlivy Vanilla Fudge. Skoro osmiminutová experimentální strašidelná suita Klíč k poznání upoutá Váněho sóly, pěkně se přebíjejícími se Sochorovými eskapádami na klapkách. Ptáčník je tu v pořádně našláplé, energické verzi. People Get Ready (původně The Impressions, známá mj. od Vanilla Fudge) je zde v živé verzi z roku 1970 v nepříliš kvalitním zvuku.

Barnodaj je poctivým rockovým monolitem. Sklidil tu řadu pětek, patří dlouhodobě na čela domácích řebříčků. Na pět to nevidím, přece jen otisk jejich inspirátorů je tam tu menší, tu ale značný a pamětníkem a tedy nostalgikem jako v případě 90tek holt nejsem. A tedy za čtyři.

reagovat

Balů @ 01.09.2016 08:11:44
EasyRocker
Pěkná recenze na mou oblíbenou desku.
Původní album mělo A stranu českou a B stranu anglickou.
Zpočátku jsem preferoval B stranu, pak se to otočlo.

Hodnocení 4 * beru

Martin H @ 01.09.2016 12:04:32
Pěkná recenze na důležité album českého rocku. Jenom mám dojem, že píseň Jako Helios nazpíval Jan Sochor. Ale je možné, že se pletu. EasyRockere, jinak to album vnímáme zhruba podobně. Občas si říkám, kam by se skupina asi vyvíjela, kdyby z existenčních důvodů nepřerušila činnost?

EasyRocker @ 01.09.2016 12:15:06
Martin H: s tím Sochorem je to možné :-) Ono je to těžké u kapely, kde vlastně zpívali všichni. O budoucnu je to zajímavá úvaha. Musím říct, že jejich progovou fázi uznávám, ale na Dialogu prostě vedle několika skvostů vidím s odstupem času i několik výplní, které mě prostě neoslovily, a ten rozsah je až vražedný. Tahle jejich fáze mi tedy sedí o chlup víc. Ale zase odborníkem na ně jsem nikdy nebyl.

Martin H @ 01.09.2016 12:33:08
EasyRocker: U Dialogu zbožňuji live verzi pro její syrovost a úplnost. Studiovou verzi jsem díky její roztříštěnosti nikdy nevstřebal. A víc vaty je podle mě na dslším počinu Třetí kniha džunglí, i když i tam se najdou skvosty. Já to beru tak, že s každou deskou je to jiná kapela a tím jediným spojujícím článkem je Zdeněk Kluka. Podobně vnímám i třeba Deep Purple, kde jediným spojovatelem všech sestav je Ian Paice. Ale to už jsem hodně odbočil.

Snake @ 01.09.2016 13:57:41
Mojí nejoblíbenější peckou jest "Ptáčník", kterou tak neodolatelným způsobem nazpíval Sideridis (v recenzi je mylně uvedený Váně), hned jsem album vytáhl z regálu a musel ho vrazit do chřtánu CD přehrávače. Jinak souhlas s Martinem, "Třetí kniha džunglí" se mi zdá vycpaná a natažená až přespříliš. Zlatej "Dialog"...

Vytvářet a hrát komplikovanější hudební struktury si dala do vínku brněnská skupina The Progress Organization. Za své vzory si pánové vzali Beatles, Cream a Vanilla Fudge , tedy hudební hravost, instrumentální zdatnost a výrazovou monumentálnost snoubenou s moravským citem pro silnou melodii. K tomu připočtěme vokální zdatnost všech čtyř zúčastněných a na možný úspěch je zaděláno. Že se tento nekonal a že toto album bylo nahráno již neexistující skupinou, je především důsledkem mizerné doby, v níž tato skvělá hudba vznikala.

Album je tvořeno dvěma různě zpívanými částmi. První strana desky obsahuje původní skladby nazpívané česky, druhá strana je v angličtině a obsahuje i dvě coververze. A tato jazyková rozpolcenost mi zpočátku trochu vadila, i když to určitě není takový průšvih jako na desce Šípková Růženka skupiny Rebels. Ale i přes tuto výtku drží album pohromadě a po pár posleších mi to už ani nepřišlo.

Jaká tedy je deska Barnodaj? Především je bohatá na silné, neotřelé melodie plné rytmických zvratů a vokální kouzlení tolik typické pro brněnskou scénu té doby. Ovšem pozor, nezaměňovat se Synkopami 61, ačkoli kytarista a jeden z výrazných zpěváků Pavel Váně z nich vzešel. Tvorba The Progress Organization je přece jenom o něco komplikovanější a vychází z poněkud odlišných zdrojů. Celá nahrávka je rámována dvěma stejně dlouhými skladbičkami, což asi bude náhoda než nějaký záměr. První z nich, instrumentální skladba Introdukce, otvírá album křehkým varhanním motivem, který se náhle změní v úderné hromobití, jakoby nám kapela chtěla ukázat, čeho všeho je schopna a co můžeme očekávat dále. A že se toho postupně na ploše dlouhohrající desky odehraje hodně. Nejdříve nás potěší Sochorovy písně Jako Hélios a Ikaros, subtilní záležitosti, které možná mnohým mohou připadat jako šlápnutí vedle, ale určitě by bez nich deska nebyla kompletním obrazem skupinového názoru na hudbu. Klukův Strom je postavený na kontrastu klidu a obrazu dynamického zvratu vyjádřeného výrazně expresivním zpěvem. Podobný pocit mám z další písně Argonaut, i když závěrečná pasáž o teplém proudu může někomu připadat dosti úsměvná. Tuto výtku trochu vyvažuje Váněho akustická kytara, která skladbu posunuje až někam do hispánského světa.

Největším kladem jsou pro mě obě skladby zpívané baskytaristou Emanuelem Sideridisem. Jak Ptáčník, tak i beatlesovská We Can Work It Out ukazují Sideridise jako majitele mohutného, skoro až černošského hlasu, který posluchače dokáže dokonale upoutat a nenechat ho na pochybách, kdo asi v Brně mohl být nazýván moravským Joe Cockerem. Patrné je to především u druhé jmenované písně, v níž hudebníci použili podobný přístup jako slavný Angličan a původní píseň výrazně zpomalili, a tím vlastně vytvořili skoro novou kompozici. Tento postup hudebníci zvolili i ve skladbě z repertoáru Cream, písni I Feel Free. Je dobré si občas originál a coververzi poslechnout pěkně za sebou, abychom si uvědomili, k jakému posunu zde došlo. Další dvě anglicky zpívané kousky napsal Zdeněk Kluka. Zatímco Time kolem mě jen tak prosviští, kompozice Lovely Day, čerpající plnými hrstmi z jazzrockových výbojů, svou náladou dělá čest svému jménu a je pozitivní tečkou na závěr. I když ten obstará až drobnůstka Good Bye, postavená na neustále se opakujícím motivu. Nevím, co tím hudebníci sledovali, ale mně ta závěrečná necelá minuta a půl přijde dost protivná.

Album je především obrazem doby svého vzniku a snaží se odrážet nejen anglosaské hudební inspirace, ale jinotajnými texty i divnou dobu, v níž skupina The Progress Organization žila a tvořila. Její návrat na konci sedmdesátých let pod jiným názvem a v odlišném složení je pro mě potvrzením, že kvalita si nakonec vždy nějakou tu cestu k posluchačům najde.

reagovat

Snake @ 26.02.2016 20:15:59
Rok 2014, Karpathos, Amopi, hotel Helios. Toho dne už jsem se té melodie nezbavil :)

Keď sa dá, vyhýbam sa hodnoteniu našej (i bývalej) scény. Nie je to ani tak preto, že by som sa bál, že urazím ešte žijúcich interpretov alebo nadšené zástupy fanúšikov. Prví i druhí, ako to tak sledujem, nedokážu pripustiť ani náznak nejakej kritiky, resp. záblesku, že sa niečo, čo im pomáhalo žiť v žiarivo deprimujúcom socializme, môže niekomu aj nepáčiť. Nerobím to hlavne preto, lebo nemám záujem polemizovať nad očividným faktom, že bývala ČSSR scéna zaostávala za svetom a až na jednotlivé výnimky spočítané na prstoch párnokopytníkov, jednoducho nedostala šancu rozvinúť sa. V neposlednom rade som jej, až na spomínané výnimky, nikdy nevenoval zvýšenú pozornosť.

Progress Organization bol obľúbená skupina môjho otca. Neustále o nej básnil, hlavne o albume Barnodaj, ale akosi sa mi nedarilo ho zakúpiť, až som sa na to minulý rok sústredil a vďaka predajni Dr. Horák som sa napokon dopracoval k CD výlisku od FT Records.

Očakávania (v pamäti mi matne behá jedna diskusia na progboarde, kde sa riešilo, či je to geniálne dielo alebo domácky šunt) boli veľké, keď som vkladal disk do prehrávača, tešil som sa ako malý chlapec.

Nasekaný guláš, akým obvykle rocková kapela otvára (alebo zakončuje) koncert, nemôže neznieť skvelo. Introdukce je až hriešne krátka, však má sotva minútu a pol. Jako Hélios má mierne kabaretný nádych, je to taká srdcervúca balada typického československého bigbítu. O Ikarosovi to platí dvojnásobne. Slávičí spev a čeština mi nie úplne sedia, o estrádnom um-ta um-ta ani nehovorím. Vlastne sa na materským jazykom spievanej časti albumu veľa vzruchu nedeje. Rádiovo osladená sláčiková baladička Strom síce naberie brassrockové napriahnutie a dokonca si neodpustí psycho vsuvky, ale aj tak pôsobí dosť rozhárane. Akoby hudobníci nevedeli, či chcú do rádia alebo na LSD trip. A keď sme pri tom brass rocku, Argonaut rovno vytrúbi úvod striedaný so spevom, za chvíľku je však z toho ďalšia mäkučká skladbička. Najzaujímavejšia časť je vybrnkávaná, tam cítiť akúsi nepokojnú náladu. Tajuplné intro k Ptáčnikovi je parádne, dievčenské vokály, bravúrny nástup slohy, takto vystavané skladby veru môžem. Aj určitá rocková dravosť sa dostavila, no toto! Bravó!

Anglická „strana“ albumu ponúka hneď skraja cover We can work it out. Rýchlejšie časti ma nebavia, v pomalých je skladba správne bluesovo zamazaná, čo kvitujem. Celkovo je opäť akosi rozbitá, menej rôznych zmien by vyzneniu napomohlo. Time je perkusijná blbinka, smiešne vyznievajúce bu-bu-bu spievanie však celkom dobre znášam a tá frankensteinovská náladička sa musí páčiť. I feel free je pocta Cream. Nemá toľko energie ako originál, ale zasa je precítenejšia. Upadnutá medzihra s vykecávajúcim sa druhým hlasom pôsobí zaujímavo. Troška free džezu načne A lovely day, ide o najdlhšiu skladbu na albume, pôsobí ako aprílové počasie, ale niektoré pasáže sú veľmi dobré. Záverečná mini eskapáda Good bye sa vydarila, aj tu by som uvítal, keby trvala dlhšie.

Čoby bonus je tu päť skladieb. Snow in my shoes je drsná dýchavičná rýchlovka, Fortune teller swinguje i hardrockovo graduje, Klíč k poznání vrcholovo bluesrockuje, Ptáčník je spolu s predchádzajúcou skladbou to naj, čo kapela ponúka. Oproti albumovej verzii pôsobí tvrdšie, ale aj tak sa mi tá „elpéčková“ páči o chlp viac. No a People get ready akoby vypadla z albumu Vanilla Fudge. Celkovo sa bonusy vydarili a som rád, že tu sú.

Neviem posúdiť dielo v kontexte ďalšej tvorby, nakoľko nepoznám albumy neskorších reinkarnácií kapely. Ani po tom dajako netúžim. Rozhodne sa počúva príjemne, ale medzi neobyčajnými vrcholmi ČSSR tvorby ho nepočujem. Na porovnávanie so svetom kašlem, rok 1971 ponúkal na Západe toľko geniálnej rockovej muziky, že pátrať na našom území azda ani nemalo zmysel (pre svet, nie pre nás, aby bolo jasné). Rozmýšľam, či som aj pri niektorom inom albume cítil tak ostré zmeny motívov v rámci skladieb, aby som si ich až bolestivo uvedomoval (to sa týka aj bonusov). Akoby sa hudobníci báli, že už nič nenahrajú, a tak tam natlačili všetky nápady, čo mali.
reagovat

Snake @ 23.01.2014 09:07:37
Dík za připomenutí,hejkale,Barnodaj už se mi točí v přehrávači.Napsal jsi to pěkně a tvé hodnocení je - myslím - reálné.Já v tom svém přeci jen zohlednil,že jedná se o produkt "tuzemský" a tak jsem tu jednu hvězdičku na hromádku ještě přihodil.Na tom,že největším šlágrem na desce je Ptáčník se ale shodneme..

O tom,že je ta deska vnímána všelijak svědčí vášnivé diskuze pod staršími recenzemi.To je tedy počtení :)

hejkal @ 23.01.2014 12:16:51
Vďaka za reakciu. Je to tak, svojho času sa tu polemizovalo až hrôza. :)

Myslím,že se tenhle debut Progressorům povedl.Na
zadek si z toho sice nesednu,ale na druhou stranu
si tu hodinku s jejich hudbou dokážu docela užít.

K jednotlivým skladbám:Úvodem trochu toho instrumentálního muzicírování a už je tu Sochorova
Jako Hélios.V podstatě jednoduchá písnička s pěkným
textem a příjemnou melodií,nic proti.Jen mě mrzí,že
v okamžiku kdy se začíná něco dít neodvratně končí
fade outem.Ikaros je volným pokračováním písně předchozí.Opět pěkný text čerpající z řecké mytologie,pomalejší tempo a povedená melodie.Tak jako má Poseidonův trojzubec tři hroty,má pro mne i tato deska tři vrcholy a tím prvním je Strom Zdeńka Kluky.Skladba je působivě vygradovaná,když klidný úvod vystřídá mohutný refrén podmáznutý řízným aranžmá.Osobně se mi velice zamlouvají i ta dvě
krátká splašená instrumentální intermezza.Trochu
členitější Argonaut je opět opatřen pěkným textem,ale závěr skladby s houkajícími sbory mi přijde trochu úsměvný.Ptáčník už je ale zase úplně
jiné kafe,můj osobní favorit č.2.Šlágr jako z hitparády.Po jeho poslechu mi ústřední melodie
šrotuje v hlavě minimálně týden.

No a je tu druhá strana desky,s trochu jiným materiálem-částečně převzaným-a nazpívaným v angličtině.We Can Work It Out.Je chválihodné,jak
kapela původní skladbu k nepoznání překopala,ale
tady už se dostávám na tenký led.Až příliš se to vzdaluje hudbě,kterou normálně poslouchám.Má
parketa to není a přijde mi to trochu kostrbaté a
hlomozivé,těch vokálů je tam na mě přespříliš.
Jednoduchá písnička Time neurazí ani nenadchne,krátká instrumentální pasáž se mi líbí.
I Feel Free je další předělávka.Přiznávám se,že
originál neznám,ale není problém si ho vyhledat.
Verzi od Progress však spíš přetrpím a těším se na
následující A Lovely Day.Třetí vrchol.Tenhle kousek
miluju,je pěkně členitý s několika zvraty,bombastickým závěrem a přebohatým aranžmá.
Tohle je šrapnel,Hlaváčku!Poslední Good Bye je pak
onou třešničkou na dortu.Melodii má půvabnou a mám radost z využití i tak netradičního a nerockového nástroje,jakým je hoboj.

Bonusy mě těší,nedělá mi problém cedlo si poslechnout téměř celé.Vypínám to vlastně až před
úplně posledním kusem People Get Ready a to z důvodu
mizerné kvality záznamu.Zajímavé je,že znovu nahraná
a tvrdší verze Ptáčníka na mne nepůsobí tak mocně,
jako originál.Sideridisův zpěv písni vtiskl nesmazatelnou pečeť.

První strana desky mě baví víc než druhá,ovšem
A Lovely Day tohle skóre trochu vylepšuje.Pět
hvězd dát nemůžu,pár desek ze zhruba stejného období
si u mě stojí výš.Např.Kuře v hodinkách,Zelená
pošta,nebo první dvě nahrávky Collegium Musicum.
Váhám mezi třemi a čtyřmi,ale vzhledem k tomu,že
následující Mauglí mě až tolik neoslovuje zaokrouhlím nahoru.
reagovat

alienshore @ 13.01.2013 21:26:45
album si ešte pamätám z dôb keď otec chodil domov s dvoma taškami LP :-) ... vcelku kvalitná záležitosť a pre československý rock určite aj dôležitá, niektoré songy sú naozaj pekné ktoré si aj popísal a s hodnotením súhlasím ... album sa mi páčil už vtedy a má aj ešte teraz zaujímavé fluidum ... vďaka za recenziu Snake :-)

Snake @ 14.01.2013 15:54:31
Člověče nemáš zač,jsem rád,že sis to přelouskal.
Nahrávka má opravdu zvláštního ducha a myslím,že je to tou dechovou sekcí,smyčcovým orchestrem a party pro flétnu a hoboj..

Petr Gratias @ 14.01.2013 19:20:32
Mohl bych k tomu jenom připojit, že když Progress Organization nahráli coververzi skladby WE CAN WORK IT OUT, přišla z Londýna po "schvalovačce" reference od Paula McCartneyho a byla pochvalná...
Skladba I FEEL FREE od Cream v originále je totálně jiný model hudby - opět stojí na vokální stavbě a má psychedelický nátěr (album Fresh Cream 1966).
Myslím, že i progresovská coververze je dost vynalézavá.....
Myslím, že obě coververze jsou příkladem velmi důmyslného provedení s až filigránskou precizností
a svědčí o tom, že oba originály mají silný nosný základ se kterým se dá pracovat, což šedesátá léta potvrzovala.
Jinak Progress Organization stáli na vokálním vícehlasu a právě jejich hlasové kombinace s instrumentální složkou tvořily jejich originalitu.
Tímto způsobem u nás nikdo nepracoval.
Synkopy 61 stavěly především na zpěvu a instrumentální složka byla víceméně nevýrazná (šedesátá leta), podobně na tom byli také Rebels, Cardinals a Beatings na pražské scéně.
Proto zaslouží Progress Organization úctu.

Přes všechny nesnáze s vydáním jakékoliv rockové desky za minulého režimu nutno konstatovat že většina těch opravdu dobrých kapel se nakonec alba dočkala a že s jednou jedinou vyjimkou, kterou představuje Meditace Blue Effectu jsou to alba zdařilá, jakkoliv to tehdejším posluchačům, majícím porovnání s koncerty, tak mnohdy nepřipadalo. O všemi možnými superlativy ověnčených Olympic:Želva a Flamengo:Kuře v hodinkách netřeba mluvit, ale Šípková Růženka Rebels, obě alba Framus Five, deska ostravského Flaminga, Matadors, Ursiniho Provisorium, Zvoňtě zvonky Průdů a Konvergencie Collegia musica si s nimi nijak nezadají.
Všechny ty desky miluju ale Barnodaj brněnských Progress Organisation mi k srdci přirostl nejvíc, snad právě kvůli té často vytýkané závislosti na vzorech, jimiž jsou spíše než pompézní Vanilla Fudge kapely a desky britské písničkové psychedelie, Pištce v branách svítání a Abbey Road nebo Traffic slyším doslova z každého tónu a na rozdíl od jiných to nepovažuji za zápor - právě naopak. Takhle možná chtěl znít na svém prvním albu Blue Effect a dopadlo to tristně. Copak někdo vytýká závislost na vzorech jiným výše jmenovaným kapelám (a že je silná)?
Deska poněkud trpí - stejně jako ona Šípková Růženka - rozdělením na dvě části s dost odlišnou náladou. Kvalitativně jsou snad rovnocenné, ale onou srdeční záležitostí je pro mne jednoznačně první, česky zpívaná strana desky. Progressoři jsou instrumentálně i pěvecky silní v kramflecích, jsou schopni stvořit nosné, vzdušné, prokomponované "lítací" skladby, a Petr Ulrych jim napsal skvělé texty, korespondující s pohádkovou atmosférou britské psychedelie. Intro nás vtáhne do děje a zaujetí nepomine dokud deska nedohraje. Na křídlech Helia a Ikara se vzneseme do výšin a vše vyvrcholí trojdílným Argonautem s krásnými vokály.
Anglicky zpívaná druhá strana desky si s tou první v ničem nezadá, Time je hitík na první poslech a obě coververze jsou silné a originální, ale stejně jsem si tuto stranu nepoustěl zdaleka tak často jako první.
Barnodaj, byť možná nemá takovou sběratelskou hodnotu jako Matadors, Kuře v hodinkách nebo Želva, má v mé sbírce gramodesek své pevné místo" na samém vrcholu.
reagovat

Mezi deset nejvýznamnějších alb československého rocku lze bezesporu zařadit i první album brněnské skupiny Progress Organization, které bylo natočeno roku 1971 v době, kdy skupina už nějaký čas neexistovala. Stalo se tak zásluhou producenta Hynka Žalčíka, jenž album prosadil do edičního plánu Supraphonu. Skupina vznikla na podzim r. 1968 a rozešla se přibližně někdy koncem r. 1970. Absolvovala všehovšudy asi pětapadesát koncertů, přesto se na ni usmálo štěstí a v pražském Radiopaláci si jí povšiml zmiňovaný Žalčík, což otevřelo skupině cestu do nahrávacích studií. Na jaře 1971 (kdy členové skupiny působili v jiných službách) se dal kvartet dohromady pro účast na III. Mezinárodním big-beatovém festivalu, který se konal v pražské Lucerně.
První polovina alba je nazpívána česky a druhá polovina anglicky. S ohledem na normalizační poměry počátku sedmdesátých let skupina považovala za zázračnou okolnost, že se jim podařilo natočit samostatné album. Podobně jako v jiných případech měl na starost hudební režii Jan Spálený a zvukovou režii Petr Kocfelda, což se projevilo velmi citlivě pořízeným záznamem.

Úvodní entrée obstarává dynamická instrumentální skladba INTRODUCTION, v níž se rozjíždějí varhany, poté se přidává dynamická rytmika a nakonec melodické kytarové sólo, končící varhanním motivem.

Nato se ozvou úderné klavírní akordy a zvolna se rozbíhá rocková balada ve středním tempu, které vévodí přesně sezpívané sbory a podmanivý hlas Jana Sochora. Má název JAKO HELIOS a text k ní napsal Petr Ulrych, stejně jako k následující písni IKAROS. Motivem jsou staré řecké báje a pověsti ve svébytné poetice. Posluchače zaujme nosná melodická linka a čistý přednes. Kytarový motiv Pavla Váněho nám svým pojetím mírně připomene vzdálený zdroj inspirace – George Harrisona (Beatles), které dotáhne do detailu další kvalitní baladický příspěvek.

Následující skladba STROM má náročnější stavbu a zaujme kvalitním a citlivým proaranžováním jednotlivými nástroji. Vedle cembala, mírně zastřeného hlasu Zdeňka Kluky, připojených smyčců a dechové sekce, dříme uprostřed rockový motiv, který se probudí jako živel v drásavém interpretačním pojetí. Varhanní motiv se zborcenou harmonií a ženským vokálem pak napodobují pád stromu společně se smyčci a agresivním úderem do klavírních kláves, který se s děsivou ozvěnou ztrácí v nekonečnu. Velmi sugestivní počin, který překročil běžné hranice rockové produkce a potvrdil, že uvnitř skupiny existují zajímavé talenty širokého uměleckého záběru.

ARGONAUT naproti tomu patří opět do říše balad a její přímočarost a konejšivý sound posluchače zase odvádí do řecké mytologie. Uprostřed vystavěné sólo na akustickou kytaru přiblíží variace na adagio slavné skladby Concierto de Aranjuez španělského skladatele Joaquína Rodriga, se snivým vokálem a připojeným klavírem a varhanami, doprovázenými dechovou sekcí.

Skladba PTÁČNÍK opět vychází z řeckých pověstí, ale na rozdíl od předešlé, zde opět skupina věnovala zesílenou péči jednotlivým aranžím a tak dochází k živelnému propojení rockové skupiny, zastoupené kvílivým kytarovým sólem a dunící rytmikou s jazzovým doprovodem přiostřených žesťů ve stylu Chicaga a Blood Sweat And Tears. Pěveckou úlohu na sebe tentokrát bere Emanuel Sideridis, který syrovým a řeřavým hlasem interpretuje obsah písně a posouvá svůj projev do oblasti soulu, měřeným ve své době u nás pouze Michalem Prokopem nebo Peterem Lipou. Dívčí sbory proti Sideridisovu projevu stojí, abstraktně řečeno, jako skála proti mořskému příboji. Zásadní skladba na albu velmi niterného sdělení, na kterou se neprávem zapomnělo.

Beatles se stali inspirací natolik, že skladba WE CAN WORK IT OUT byla přearanžovaná tak, že se dá její originál vypozorovat jen v kratičké střední části. Celá je totiž ryze rockovým nástupem podle všech rozmáchlých pravidel daného žánru. Sbory Váněho, Sochora a Kluky jsou protipólem Sideridisovi, který se ujal hlavního hlasu. Kytarové sólo Váně pojal nekompromisním rockovým pojetím, aniž by potlačil svůj vytříbený smysl pro melodiku. Právem je skladba označena jako jedna z nejzdařilejších coververzí, kdy Beatles nejsou vzorem, ale inspirací a ostatní už je v režii Progress Organization.

Píseň TIME je postavená na výměně několika akordů, ale účinný rytmus ji posouvá do oblasti nespecifikované exotiky. Váně dal průchod své osobité moravské melodičnosti v hlasu a doprovázen sbory a spojovacími kytarovými party se dopracoval k sofistikovanému hudebnímu útvaru, který se téměř nečekaně propojil s jazzem, ovšem následná unisona kytar, baskytary a bicích nástrojů s klávesami, vracejí skladbu na rockovou platformu se závěrečným sugestivním sborovým zpěvem.

I FEEL FREE je slavná skladba skupiny Cream. Progress Organization se zmocnili této předlohy s respektem, ale zároveň se snahou vytvořit osobitý hudební útvar. Lze potvrdit, že se jim to podařilo na výbornou po všech stránkách. Sbory zastupují Váně, Sochor a Kluka. Zvláště sugestivně působí Klukův hlas – ve vyšší poloze prosvětlený a jasně znějící, v nižší poloze dutý a chraplavý, v recitaci odpovídá jako ozvěna. Rytmické postupy mají přesnost a patřičnou účinnost. Jedním slovem: excelentní!

A LOVELY DAY lze po formální stránce označit za nejsložitější kompoziční přínos na albu. Rockový náboj uvnitř skladby je spíš tušený než hmatatelný, ale proaranžování dechovými nástroji a smyčci je na vysoké úrovni. Nijak nepřebíjí původní záměr, naopak podmiňuje atmosféru a rozpoutává vnitřní napětí. Klukův pěvecký projev je bezchybný. Zajímavou úlohu zde hraje Sochorův úderný klavír a varhany, které se propojují s dechovou sekcí. Mají stejnou účinnost jako aranžované smyčce. Bicí nástroje a baskytara zde hrají stejně přesně, jak dobře namazaný stroj.

O epilog se postará odlehčená kolovrátková melodie, jako ze starého filmu, pod názvem GOODBYE, která nás odvádí do světa zašlé cirkusové slávy a zvolna se opakující motiv se ztrácí v nekonečnu…

Ve své době se jednalo o mimořádný umělecký počin, pochválený hudební kritikou. Album bylo vyhodnoceno jako Deska roku 1972. Ani tato jednoznačně pozitivní okolnost nebyla pro Supraphon dostatečným impulsem k provedení dolisování titulu.
V inzertních rubrikách časopisu Melodie se pravidelně v rubruce KOUPÍM objevovala žádost o koupi tohoto alba a na černých burzách s vinylovými nosiči měla její kvalitní technická podoba stejnou cenu jako u zahraničních titulů. Tímto se mohlo pochlubit jen pár dalších desek - Kuře v hodinkách (Flamengo), Songy a balady (Marta Kubišová) a Matadors (Matadors).
Pro všechny skeptiky: myslíte, že tato okolnost byla nějaká náhoda? Uznávaní hudební kritikové a publicisté Černý, Dorůžka, Rejžek, Tůma a Horáček byli stejného názoru...
Album Progress Organization: Barnodaj nepotebuje moji obhajobu, obhájí se jednoduše samo (musí k tomu být ovšem nezbytná vůle) That is all.
Dávám pět hvězdiček!

reagovat

Budu zde hodnotit pouze tituly 1-11 patřící k původnímu LP. Už jazyková rozdvojenost: jedna strana v češtině a jedna v angličtině poukazuje na totální odvozenost české kultury na té západní. Prostě Progres v angličtině je průser, mizí jakákoliv originalita a zbývá jen západní průměr, respektive jeho odraz. V každém případě česká strana LP je životnější, ale textaři Petr Ulrych a Hynek Žalčík? Asi nebylo v té době nic lepšího k dispozici, české texty prý vznikaly ve fofru přímo ve studiu. Když pominu úvodní vycpávku s názvem Introdukce, jedná se celkem o pět českých písní, lehkonožně zpracovaných na téma antických bájí.Povedly ze dvě: Jako Hélios a Ikaros. Písně Argonaut a Strom jsou na hranici kýče, zvláště slogan "teplý proud" nesený se smrtelnou dávkou hudební pompy do kýče zapadá a halekačka Ptáčník nemile překvapí podprůměrným textem. Plusem alba je sehranost muzikantů a zvuk, šlape jim to dobře, Klukovy bicí možná jsou vepředu někdy až příliš, mínusem je do očí bijící hudební neoriginalita - prostě kopírování tehdejších západních vzorů je příliš viditelné. Není nic bludnějšího než toto považovat za jednu z nejlepších desek československé rockové historie, leda tak za předpokladu, že co je staré, je vždy dobré. Za dvě povedené písně dvě hvězdy.
reagovat

Filozof @ 18.11.2010 08:32:32
Bobík:
Čeho konkrétního ze západu tam slyšíš kopii?

b.wolf @ 18.11.2010 15:55:29
a do Progesů se prosím tebe, už vůbec neser...

peromint @ 20.11.2010 08:23:33
Ty jeden vydžubaný neznalec art-rockovej hudby! Progress Organization, Collegium, a Fermata sú jedni z najlepších československých kapiel! Opováž do nich rýpať, lebo to, čo vytvorili oni, by si ti nevytvoril NIKDY VO SVOJOM ZASRATOM ŽIVOTE!!! Chápeš????

PaloM @ 20.11.2010 08:32:22
peromint: nechaj toho, prosím ťa. Presne o to mu šlo, aby sa niekto našiel na takúto reakciu. Nič s tým nevyriešiš :-) Potešila by ma tvoja recenzia, skús napísať.

Filozof @ 20.11.2010 13:56:52
PaloM
Horší je, že vyprovokoval Perominta k tomu, aby napsal něco, co evidentně hned v několika věcech není pravda. A tím Bobíkovi nahrál na smeč. :-(

peromint @ 20.11.2010 17:38:42
Ďakujem ti, PaloM, ale keď niekdo chce nadávať na Progress, a vonkoncom na Dark Side of the Moon tak sa neviem ovládnuť. Hádam niečo napíšem, mám tu kamoša z ulice moonyho.

Petr Gratias 56 let hudební publicista, historik a pamětník @ 25.04.2011 20:31:14
Vážený pane, tak tohle je tak zcestná charakteristika tak významného alba česko-moravsko-slovenské historie, že to zavání nihilismem, ignorantstvím a arogancí....
První album Barnodaj (1972) vznikalo až po rozpadu skupiny na počátku r. 1971. Lví podíl na jeho vydání má producent Hynek Žalčík. Už okonost, že album vyšlo v česko-anglické podobě, považuji s odstupem času za "malý zázrak". Konečně máme možnost Progress Organization slyšet v profesionální zvukové podobě, což předešlé EP po zvukové stránce neumožnilo. INTRODUKCE je výtečné intro pro celé album, kapela drží pohromadě a ve své sevřenosti pokračuje i v dalších lyrických rockových skladbách, jako je JAKO HELIOS nebo IKAROS. STROM? to je malé hudební drama, kde významý podíl zastávají smyčce a žestě. Tohle předtím nikoho nenapadlo... ten ortelný úder do klavíru a pád harmonie do hlubin... to je síla.
ARGONAUT má opět písňovou podobu, ale promění se do uvolněného jazzu a bak do minibarokního tématu podepřeného kytarou. Ulrychovy texty mají svou poetiku a jsou velmi metaforické. PTÁČNÍK je velmi úderná skladba - vedle rockového základu zde pracuje opět jazzový doprovod ve stylu amerických Blood Sweat And Tears... Anglickou stranu otevírá coververze Beatles - WE CAN WORK IT OUT. Jedna z nejlépe zpracovaných coverů u nás na téíma legendárních Beatles. Když kapela posílala nahraný snímek do Londýna do sídla Apple, od McCartneyho přišla pochvalná reakce - už to samo o sobě o něčem svědčí. TIME propojuje téměř latinskoamerickou atmosféru s klasikou. Uprostřed kytarista Váně přearanžoval slavného Rodrigovo téma Concerto for Aranjuez pro akustickou a elektrickou kytaru (jenom kratičké fragment), ale nadějně a precizně, I FEEL FREE od Cream jde v harmonických postupech ještě dál než originál a dostává do tohoto coveru nové aspekty. Výrazně působí chraplavé parlando a vokální předivo a pak opět rockové téma.... A LOVELY DAY nemá rockovou charakteristiku, jde spíš do jazzu a artificiálníá hudby a ten hymnický závěr. Tohle by mnohý od "bigbítové" kapely nečekal, nemyslíte? GOOD BYE je naopak odlehčení, sarkasmus a návrat k civilnosti....
Velmi pochvalně se o albu vyádřili renomovaní hudební publicisté Jiří Černý, Pavel Bartík, Petr Dorůžka, František Horáček a Jaromír Tůma... to není náhoda. Zkuste si přečíst, co napsali tito pánové do sleevnotu (že by se všichni spletli?)
Ke skupině Progress Organization / Barnoda / Progres 2 mám úctu a respekt dodnes. V r. 1970 jsem měl patnáct let a pocítil jsem při jejich EP Klíč k poznání velké vibrace a z jejich další hudbou neodezněly a to už je přes čtyřicet let. Měl jsem to štěstí, že jsem se s nimi mohli osobně seznámit a že nás pojí kamarádské vztahy. Vážím si toho. Kromě toho s Pavlem Váněm připravujeme knihu V ERBU PROGRES, která bude pojednávat o jejich historii.
To, co jste napsal o jejich prvním albu, lze označit jako svatokrádež a nactiutrhání a absolutní nepochopení jejich vize. Zkuste si to přehrát někdy ještě jednou a také se seznamte s dobovými souvislostmi, třeba změníte názor. Drží Vám k tomu palce PG

Petr Gratias 56 let hudební publicista, historik a pamětník @ 25.04.2011 20:39:51
Vážený pane, tak tohle je tak zcestná charakteristika tak významného alba česko-moravsko-slovenské historie, že to zavání nihilismem, ignorantstvím a arogancí....
První album Barnodaj (1972) vznikalo až po rozpadu skupiny na počátku r. 1971. Lví podíl na jeho vydání má producent Hynek Žalčík. Už okonost, že album vyšlo v česko-anglické podobě, považuji s odstupem času za "malý zázrak". Konečně máme možnost Progress Organization slyšet v profesionální zvukové podobě, což předešlé EP po zvukové stránce neumožnilo. INTRODUKCE je výtečné intro pro celé album, kapela drží pohromadě a ve své sevřenosti pokračuje i v dalších lyrických rockových skladbách, jako je JAKO HELIOS nebo IKAROS. STROM? to je malé hudební drama, kde významý podíl zastávají smyčce a žestě. Tohle předtím nikoho nenapadlo... ten ortelný úder do klavíru a pád harmonie do hlubin... to je síla.
ARGONAUT má opět písňovou podobu, ale promění se do uvolněného jazzu a bak do minibarokního tématu podepřeného kytarou. Ulrychovy texty mají svou poetiku a jsou velmi metaforické. PTÁČNÍK je velmi úderná skladba - vedle rockového základu zde pracuje opět jazzový doprovod ve stylu amerických Blood Sweat And Tears... Anglickou stranu otevírá coververze Beatles - WE CAN WORK IT OUT. Jedna z nejlépe zpracovaných coverů u nás na téíma legendárních Beatles. Když kapela posílala nahraný snímek do Londýna do sídla Apple, od McCartneyho přišla pochvalná reakce - už to samo o sobě o něčem svědčí. TIME propojuje téměř latinskoamerickou atmosféru s klasikou. Uprostřed kytarista Váně přearanžoval slavného Rodrigovo téma Concerto for Aranjuez pro akustickou a elektrickou kytaru (jenom kratičké fragment), ale nadějně a precizně, I FEEL FREE od Cream jde v harmonických postupech ještě dál než originál a dostává do tohoto coveru nové aspekty. Výrazně působí chraplavé parlando a vokální předivo a pak opět rockové téma.... A LOVELY DAY nemá rockovou charakteristiku, jde spíš do jazzu a artificiálníá hudby a ten hymnický závěr. Tohle by mnohý od "bigbítové" kapely nečekal, nemyslíte? GOOD BYE je naopak odlehčení, sarkasmus a návrat k civilnosti....
Velmi pochvalně se o albu vyádřili renomovaní hudební publicisté Jiří Černý, Pavel Bartík, Petr Dorůžka, František Horáček a Jaromír Tůma... to není náhoda. Zkuste si přečíst, co napsali tito pánové do sleevnotu (že by se všichni spletli?)
Ke skupině Progress Organization / Barnoda / Progres 2 mám úctu a respekt dodnes. V r. 1970 jsem měl patnáct let a pocítil jsem při jejich EP Klíč k poznání velké vibrace a z jejich další hudbou neodezněly a to už je přes čtyřicet let. Měl jsem to štěstí, že jsem se s nimi mohli osobně seznámit a že nás pojí kamarádské vztahy. Vážím si toho. Kromě toho s Pavlem Váněm připravujeme knihu V ERBU PROGRES, která bude pojednávat o jejich historii.
To, co jste napsal o jejich prvním albu, lze označit jako svatokrádež a nactiutrhání a absolutní nepochopení jejich vize. Zkuste si to přehrát někdy ještě jednou a také se seznamte s dobovými souvislostmi, třeba změníte názor. Drží Vám k tomu palce PG

Petr Gratias 56 let hudební publicista, historik a pamětník @ 25.04.2011 20:41:38
Omlouvám se, nějak mě pozlobil PC, tak jsem měl pocit, že můj příspěvek neodešel a poslal jsem ho znovu. Všem se ještě jednou omlouvám!

Filozof @ 26.04.2011 09:33:24
Tak s tou knihou jsi mi udělal velkou radost. :-)

Nadčasová záležitost! Vedle Kuřete v hodinkách a Konvergencie nejzásadnější deska early 70. v ČSSR, která zbytek tehdejší socialistické pop produkce převyšuje o dvě třídy (snad až na malé výjimky). Výborné texty (bez výjimky), skvělá hudba a aranže (příhodné dechy a smyčce), tři výborní sóloví zpěváci (učaroval mi zvláště Emanuel Sideridis - ten témbr!). Popisovat jednotlivé písně nebudu, to už udělal Jiří Černý a najdete to na obalu LP i obou CD verzí. Některé mé postřehy si však neodpustím: Nevím, jestli se dá v případě tohoto alba mluvit už o rocku nebo je to ještě bigbít (jak se u nás říká hudbě té doby), ale vím, že každá píseň je o NĚČEM, má svůj příběh a své drama příhodně vyjádřené všemi použitými prostředky. Obě coververze se od originálů natolik liší, že jde prakticky o písně nové. Stylově zde slyším trochu Colosseum (ty dechy), trochu Vanilla Fudge (ty vokály a covery) a hlavně Brňáky (ta úžasná melodičnost). Skvělý dokument o tom, jaké jsme měli za normalizace výborné kapely a muzikanty a ve studiích šikovné hudební a zvukové režiséry. Chyběly jenom ty svobodné možnosti, ale ty by možná snad to jediné dobré, co nám z té doby zbylo (myslím tuto a několik dalších podobně nadčasových desek), rozmělnily do více průměrnějších projektů. Kdo ví...
reagovat

Filozof @ 06.04.2010 08:10:31
:-)) Je až komické, jak stejně jsme desku zařadili do kontextu ostatních - viz moji reakci na Zdeňkovu recenzi z podzimu 2009.

Nebudu unavovat dlouhými komentáři.Zdá se,že "PO" nebylo dáno do vínku,aby mě,co by velkého fanouška na těchto stránkách obecně prezentovaných skupin oslovili nebo zaujali.Myslím,že zde můžeme vnímat jak ostrý zub času odstranil slupku a odkryl tak jistou estrádní deformaci předmětné kapely,která zde na posluchače míním čeká za každou notou.Už jsem se vyjádřil jednoznačně v názoru na Dialog.../live/.Myslím,že "PO" byli skutečně oblíbení,ale já mám pocit,že poslouchám "svazáckou" kapelu na večírku po nějaké zdravici komsomolcům.Tenkrát prostě hráli i jiní,haráli mnohem líp i když doba byla hustá,to je bez diskuse.
reagovat

Zdeněk @ 02.04.2007 00:00:00
Se zájmem čtu Vaše recenze,ale tady jste Wendy
nějak mimo.

Wendy @ 02.04.2007 00:00:00
Zdeňku,jsem zvyklý vždy reagovat nebo odpovídat na případné připomínky,takže tak s Vaším dovolením učiním i nyní.Jsem tzv."šedesátka",takže už jsem lecos slyšel.Nyní máme to štěstí,že se spousta věcí,které jsme měli rádi a během let nám nějak zmizely ze sbírky znovu objevuje.U Progres jsem začal Dialogem... a dopadlo to ,jak to dopadlo.Štěstí,že mi titul vyměnili za jiný,protože už bych si jej nikdy nepustil.Při dalším pátrání po relikviích od Progres(u) jsem byl již opatrnější a ač upředňostňuji výhradně originály ve své sbírce snižil jsem se tentokrát k poslechu mptrojek.Věřte,že časem jsem nešetřil a srovnával,hledal,pokoušel se proniknout atd.,atd.Je mi líto na svém resumé musím trvat.Jediné co se mi vybavilo jako ekvivalent,byli komunističtí prominenti Olympic,v čele s plešatou zpěvačkou Jandou,jak ho kdy´s někdo hanlivě pojmenoval.Tohle postavit příkladně vedle jednotky Blue Effect(u)nebo Flamenga prostě nelze.

Mirek Kostlivý @ 02.04.2007 00:00:00
Je velká škoda, že autor kritického komentáře neuvádí, jakou část desky vlastně kritizuje, zda-li skladby č. 1 až 11 původní LP, nebo bonusy, jež buď vůbec nevyšly, nebo vyšly na singlu u firmy Discant (skladby č. 12, 13, 14). Ten ostrý komentář bych ještě pochopil u těch bonusů, ale jestliže si vztáhnu kritiku i na tu základní LP, tak tvrzení, že "jiní hráli mnohem líp" (předpokládám okolo 3. až 9. ledna 1971, kdy byla deska natočena), je naprosto scestné. Ještě tak Flamengo, Framus Five (Město R vyšlo ve stejnou dobu), Collegium Musicum. Ale kde byli ostatní?
Matadors v emigraci, Rebels se rozpadli, Blue Effect po odchodu Mišíka hledalo se Semelkou novou tvář (spíše jazzrockovou, podobně jako Jazz Q), Olympic honil "Dynamit", slovenští Prúdy po odchodu Vargy nebyli taky nic moc. A do toho nemohu moc počítat Deža Ursiniho, který veřejně prakticky nehrál.
Takže neznám nikoho, kdo žil hudbou v roce 1971, kdo by tuto desku takto přirovnal ke zdravici komsomolcům. Konečně i jeden vrstevník mi v té době tvrdil, že skladba I feel free zní od PO lépe než na originálu Cream.
A kdyby mě Wendy nevěřil, může si nalistovat Aktuality Melodie nebo Pop music express z té doby, kde by se dočetl, jakých nadšených ohlasů se dočkaly koncerty Progress O. Více chváleni byli snad jedině Collegium Musicum. Taky jim Varga "sebral" do Collegia Pavla Váňu. Konečně sleevnote od předního kritika J. Černého na zadní straně LP desky mluví za vše.
Takže příště bych se přimlouval za objektivnější a hlavně konkrétnější kritiku.

Zdeněk @ 03.04.2007 00:00:00
Také se snažím poslouchat alba bez předsudků a nostalgie /v roce prvního vydání této desky mi
bylo 16 let/avšak já zde slyším zřetelnou kvalitu
i dnes.Progress Organization v této sestavě jsem
slyšel na koncertu Boba Frídla,na který jsem
omylem/!/ zašel.Tehdy již kapela fungovala coby
doprovod výše zmíněného hezouna.Progress zde hráli
asi dvě nebo tři skladby z období před rozpadem
a měl jsem minimálně ten sám pocit jako z koncertů
Flamenga,Effectu či Collegia Musica.
Co se týká názoru na Dialog s vesmírem,zde s Wendym
souhlasím.Taktéž cover verze I Feel Free se mi
jeví jako lepší než originál.

Wendy @ 03.04.2007 00:00:00
Respektuji samozřejmě,že existuje zástup lidí,pro které je tohle album srdeční záležitostí.Žel mezi tyto nepatřím a nadšení nesdílím.První šestka(tedy věci v češtině)...vybavuji si Chladila,Simonovou,Matušku.A všechny ty vilné aranže a klišé,to mi prostě rve uši.Nezachraňují to ani obšasné výpady psychidelie,které na mě působí doslova naroubovaně.Je to opět album,kdy mnou zmítají pochybnosti,zda na tyhle stránky vůbec patří.Omlouvám se,ale zmiňovat v téhle souvislosti například Collegium Musicum mi přijde přinejmenším odvážné.

Zdeněk @ 03.04.2007 00:00:00
Zmínil jsem se o pocitu z koncertu a ten jak všichni
víme není to samé jako poslech z desky.
Nicméně srovnávat tuhle sestavu s Chladilem -špatný
vtip!

bobík @ 05.04.2007 00:00:00
musím souhlasit s Wendym,ale tentokrát jen částečně....slyšel jsem jen to původní album bez bonusů a opravdu žádná sláva....ty anglické jsou buď převzaté a tudíž bezcenné a ty vlastní anglické jsou poplatné svým vzorům.....ono vůbec Progres v angličtině oproti češtině je vždy horší až katastrofa.....no a ta česká polovina alba jde pompézností až do kýče např."Argonaut",texty o ničem......snad až na podařený singl by z toho mohl být-písně "Jako Hélios" a "Ikaros",tam se záměr povedl........a ještě si myslím,že Wendy na jedné straně Progres kritizuje správně za špatné kousky,ale např."Dialog s vesmírem" vyhodit celý......to zas ne,minimálně na live verzi jsou dobré písně "Vesmírný kolotoč" a "Jízdní dráhy".....

Wendy @ 05.04.2007 00:00:00
Bobíku díky za podporu.Je tu ale malé nedorozumění.Já tu "lajvku" vrátil,protože už bych si jí jako celek nikdy nepustil.Ne proto,že by celá stála za ..... .To rozhodně ne!I já tam dosud nacházím zajímavá místa.Je jich ovšem s odstupem těch let nějak méně.

bobík @ 06.04.2007 00:00:00
tak ten pocit je úplně stejný.....čím víc člověk stárne,tím více poznává tu menšinu kvality v tom moři prázdna a nepodařena.....já to řeším tak,že si nahrávám jen podařené písně na vlastní výběry....souhlasím s Tebou,že poslechnout si např. celý "Dialog s vesmírem" je na slezení vlasů.....a co se týče kauzy Progres 2 v celku,opravdu se musím usmívat nad fanoušky,kteří to žerou vše i s každým prdem......ale na druhou stranu mají Progres 2 podle mě 15 písní,které za to stojí,Progress organization 2 a Barnodaj také 2 a Progres-Pokrok 10,"Otrava krve" byl vydařený pořad.....zřejmě vrchol........když spočítám,že Progres ve všech formacích nahráli asi 80 písní,tak ta bilance není až tak špatná..........a mimochodem souhlasím s Tebou i co se týče Collegia musica-"Konvergencí"-to PF s tím dětským sborem je hrozné a ty písničky v angličtině taky......

Borek @ 07.02.2008 16:26:45
Wenzl/Wendy,
dlouho jsem si říkal - než dát vzniknout dalšímu potencionálnímu úhlavnímu příteli na zdejším diskuzním fóru - že mi jeden stačí a raději to nechám ‚bejt‘. Ale když jsem zjistil, že Ti: ‚udělá obrovskou radost když někdo dokáže sednout a opravdu vážně se zamyslet a zhodnotit v podstatě cokoliv‘, rozhodl jsem se přidát svoje dojmy, protože jsem se nad uvedenými příspěvky opravdu poctivě zamyslel.
První postřeh – píšeš věř nevěř a já Ti věřím, žes jednu sobotu ‚lajvku‘ koupil a následující vyměnil. Čemu nevěřím – že se dá za týden řádně srovnávat, hledat, pronikat nebo doslova patlat (jak uvádíš), prostě naposlouchat...
Druhý postřeh - co si myslet o někom, kdo se hudbou (tou dobrou, sic!) zabývá 35 let a na jiném místě děkuje ‚mtc‘, že její recenze ho přivedla k objevení kvality - snad ne až existence – Foxtrotu. Pravda, kdo by odolal argumentu, že dívka vyposlechne jakési album celé.
Třetí postřeh – pokud by Ti opravdu záleželo na tom, aby mladší generace pátrající po naší kvalitní muzice dostávala informace nezkreslené, doložil bys - po několikerém vyzvání po konkretizaci, kteří že to všichni jiní hráli mnohem líp – víc než jen dvěma příklady. Takhle to není nic jiného, než rozšířená výjimka potvrzující pravidlo. Bohužel i to, které onu generaci nabádá, aby nevěřila nikomu přes 30.
Čtvrtý postřeh - několikrát používáš omluvu, než udeříš Chladilem, Bohnicemi nebo žákem prvního stupně, já ale plivat na nostalgií sebevíc poznamenané vzpomínky nechci a nebudu - to je zase cizí mně. Jsem totiž přesvědčen, že není nic smutnějšího, než když zub času zahlodá do hodnotitele hlouběji, než do hodnoceného díla.
A závěrem – Olda Říha kdysi v Melodii prohlásil: ‚Dejte nám podmínky jako mají Puhdys v NDR a do dvou let dobudeme Evropu!‘ Nevím, jestli přitom myslel i na Tebou zmíněné umělecky zvládnuté Vrbovy texty, ale vím, že z toho nic nebylo. Progres aspoň – za srovnatelných podmínek – dobyl moje srdce.
Bez trhání na kusy, Borek.

stanley @ 08.02.2008 07:52:07
pokusím se trochu zastat Wenzla.

já hudbu progresu taky nemusím,necítím v tom příliš mnoho originálního.ve spojení s vyloženě plochým zvukem je to tragická záležitost.

pokud bych chodíval na jejich koncerty jako mladý kluk hledající vytržení ze šedi okolního světa,tak bych to bral jako srdcovou záležitost a rval se do posledního dechu,jak je to užasný.ALE!!my tady hodnotíme v roce 2007 resp.2008.a s odstupem doby tahle skupina postrádá ducha.je to muj názor.svého času mě tu filosof dělal přednášku na téma,jak čas proměnuje vnímání díla a posuzování jeho kvalit.a já se v tomto směru s ním nepřel.myslím,že v daném případě čas ukázal,že progres je o třídy horší než mnoho skupin let 70. i 80.

tohle album bych prostě mladému nadšenci progrocku nedoporučil.proč chtít nutně českou hudbu,když nestojí za mnoho.

Borek @ 15.02.2008 08:23:11
Toho rozlitýho mlíka bylo tolik, že mi vždycky udělá radost, pokud se mi podaří něco setřít. Včera se mi po letech vrátilo původní LP Barnodaje - v místním antikvariátu jsem ho objevil a pořídil přesně za desetinásobek ceny, za níž jsem se ho kdysi zbavil (ač nejsem cenově-hlídací maniak, v těchto případech si prostě pamatuju). Už jen ten obřad než se vůbec ozvou první tóny, to je nenahraditelná vinylová lahoda, která za to stojí.
Stanleymu – líbí se mi, že Wakemana s Tebou vyposlechne mamka, ale trochu Tě podezírám, že Wenzl/Wendi může být Tvým taťkou (s omluvou skutečnému, pokud tomu tak není).
Co si totiž myslet o trochu zastávací reakci, v níž nereaguješ na žádnou z mých konkrétních výhrad vůči jeho příspěvkům na téma Progress, ale protiargumentuješ jenom jakýmsi plochozvukem a prostoduchostí díla, příp. svojí diskuzí s Filozofem. Nejen proto, že jsem nikdy nehrál na klavír, nehraju na kytaru ani neposlouchám Bacha – tohle prostě neberu.

stanley @ 15.02.2008 08:44:00
pro borka:

s wenzlem nemám opravdu nic společného a neznám ho.ani jsem svuj příspěvek nemínil jako reakci zrovna na tebe.

tvou poslední reakci jsem jednoduše nepochopil.asi mám dnes slabší duševní potenciál.promin..ale když od dětství děláš do hudby aktivně i pasivně,tak to tvuj názor na hudbu ovlivní.na progresu mi chybí inteligence a originalita.prostě jsem vyjádřil názor.nepotřebuju reagovat konkrétně na tebe nebo někoho jiného.

merhaut @ 15.02.2008 08:55:53
U hudby - může být, či chybět - inteligence?

Chlapi, neblbněte :-)

stanley @ 15.02.2008 09:29:08
to merhaut:

to by bylo na samostatnou diskuzi:inteligentní a neinteligentní hudba.myslím,že tohle spojení je velmi běžně používáno.zkusme blbnout...

proglord @ 07.05.2009 18:07:59
to merhaut: súhlasím so Stanleym, pretože nemám rád neinteligentné kapely (viď AC/DC, Nazareth, Status Quo, Vanilla Fudge, a pod.).. inteligencia nenesie známky prostoduchosti a prvoplánovosti, platí to aj v hudbe tak ako všade

merhaut @ 07.05.2009 23:00:43
krásný projev neinteligence...

Nově remasterované album Barnodaj vydává právě firma FT records. O kvalitách kapely Progres, atˇuž pod názvy Progres organisation, Barnodaj, Progres 2 nebo Progres/Pokrok je celkem zbytečné psát. Toto album mimo kvalitního zvuku základního LP nabízí cenné bonusy, dnes nesehnatelné první EP kapely z r.1970, které obsahovalo tři písně: Snow in my Shoes, Fortune Teller a Klíč k poznání, dále novou verzi písně Ptáčník a skutečnou raritu People get ready od kapely Vanilla Fudge. V bookletu jsou fotografie, dobové recenze. Jedná se o skvělý vydavatelský počin.
reagovat

Horké párky @ 17.12.2007 15:50:49
Chtěl bych dodat jen několik technických poznámek.
Skladby 1-11 jsou z původní LP desky. Zvuková kvalita odpovídá způsobu nahrávání pod patronací Hi-Fi klubu (t.j. kdo neví o co jde - dá se to poslouchat ještě dnes).
Skladby 12-14 byly vydány na EP desce Discant, přičemž jak uvedeno v bookletu originální záznam č.14 se nedochoval, takže zde je pravděpodobně "přepis z EP desky" (tudíž neposlouchatelné).
Skladba 16 je přepis amatérského záznamu z koncertu, zde pouze jako rarita a dokument doby (tudíž neposlouchatelné).
Tímto komentářem nechci hodnotit dílo, ostatně to udělali zde v příspěvcích jiní (čpí tam jen síra a plameny). Konec konců tato deska byla jednou vydána a existuje, na rozdíl od mnohých jiných počinů z oné doby o kterých už nikdy nikdo nic nedopátrá.
Mimochodem, jiná CD verze již existuje někdy z poloviny 90-tých let. Zde byly doplněny bonusy - z hlediska zvukové kvality nemají ale moc velký vypovídací význam.

Mirek Kostlivý @ 17.12.2007 17:44:45
Protože vlastním originál EP desky firmy Discant, tak můžu říct, že mizerný zvuk má "Klíč k poznání" i v originále na singlu.
Někdy před čtyřmi lety jsem se odvážil zahrát na Rádiu BEAT tuto skladbu jako hádanku pro posluchače, a dostalo se mi od moderátora zdrcující kritiky, co to tam pouštím za hrůzu. Jinak poslech skladbu "Barbara" od Umělé hmoty (II?), "Pašije" nebo "Muže bez uší" od Plastic People vydržel stejný moderátor v klidu a v pohodě ...

V roce 1993 jsem čirou náhodou narazil v prodejna gramo na titul Barnodaj; nic mi to neříkalo, dokud jsem neuviděl název skupiny. BOHUŽEL, byla tehdy v reedici jen na MC, ale to mi vůbec nevadilo. Nádherná hudba, skvělé vokály, texty, prostě na rok 1971, kdy LP vyšla, absolutní šok. Tuším, že byla dokonce vyhlášena deskou roku. V podstatě už není, co bych dodal; od úvodního intra, přes mou nejoblíbenější skladbu Ptáčníka až po outro prostě dokonalé!!! Nedávno jsem psal P. Váněmu, takže snad by mohla vyjít nová reedice...
reagovat

WOlaf @ 28.10.2009 15:10:12
Souhlasím,
naprosto skvělá deska

Tak tohle je album,které stojí v historii našeho rocku v jedné řadě s flamengovským Kuřetem.
Jak se sluší na kluky z Brna,nádherně odezpívaná
první česká/moravská/ strana.Na B-straně pak
skvělá cover verze beatlesovské We Can Work It Out.
Emanuel Sideridis se podáním blíží Joe Cockerovi.
Time- skvělá původní anglicky zpívaná věc.
I Feel Free ,tentokrát další výborná cover verze
Cream.
Takže Progres,to není jen Dialog s vesmírem a když
si uvědomíme,že tato muzika vznikla na přelomu
60.a 70.let,pak lze jedině smeknout.
reagovat

copik @ 30.01.2009 16:46:27
to je joke ne? to je jako stavit kuře. mercedes a PO trabant vedle sebe

copik @ 30.01.2009 16:47:18
...Takže Progres,to není jen Dialog s vesmírem a když
si uvědomíme,že tato muzika vznikla na přelomu
60.a 70.let,pak lze jedině smeknout. ....no spíš prdnout

Zdeněk @ 31.01.2009 09:11:35
ad copík:Čekal bych více inteligence i při negativním hodnocení

Filozof @ 28.10.2009 19:47:41
Není mi 60 a nehodnotím tuto hudbu jako její přímý pamětník, ovlivněný dobou či osobními vzpomínkami. Poznal jsem ji až po roce 1990 a nevěděl jsem o ní zhola nic, když jsem ji poprvé poslouchal. Hodnotím ji tedy s odstupem a bez předsudků.
Jednoznačně ji stavím vedle Kuřete v hodinkách, Města Er, Meditace, Provizoria a Straky v hrsti do šestice nejlepších rockových česko-slovenských desek všech dob. Proto mne mírně mrzí, pokud někdo nedokáže rozpoznat její nesporné nadčasové kvality. Daleko více mne ale mrzí, pokud se zde najdou tací, kteří dávají najevo svůj nevšední názor (na něž mají plné právo) znevažujícím způsobem vůči umělcům i nám, kteří jejich dílo dokáží ocenit.
Myslím, že hrubé a hloupé výrazy na tomto fóru nemají co dělat. Vlastní recenzi dodám časem.