Profil uživatele 33Speedy
Recenze:
Yes / Relayer
| 2014-03-11 | Na tohle album jsem přišel někdy tuším v 16 - 17 (je mi 20), kdy jsem prováděl strašlivej nálet na Julese Vernea a právě jsem byl naprosto beznadějně začtenej do 20 000 mil pod mořem.
Když jsem Gates of Delirium slyšel poprvý... to se snad ani nedá popsat. Prostě jsem v duchu viděl celej ten příběh a celou tu neuvěřitelně šáhlou ideu, že někdy v 19. století nějakej kapitán Nemo v pomalu dřevený ponorce bojuje s obříma olihněma a viděl jsem jak pádí pod severním pólem a straší námořníky široko daleko. A cítil jsem všechno to, co cítil pan profesor, když objevil svět pod mořem, a byl jsem si naprosto jistej, pořád jsem, že takhle přesně se cítil musel.
Takový neuvěřitelný a nádherně nemožný scifi, tak přesně bych popsal Gates of Delirium. Vždycky když se rozjede TA střední část písně, tak jsem v tranzu. Hudba je občas hrozně silná droga! Kdyby s tím přistáním na měsíci počkali ještě pár let.. Yes, to je vesmírná hudba, vesmírnej text, vesmírnej hlas - Gates of Delirium aneb Z jiného světa.
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
Os Mundi / Latin Mass
Na tuhle kapelu jsem narazil tady při recenzi 43 Minuten. Když jsem se na kapelu Os Mundi ptal všech tátových kamarádů, zapřísáhlých undregroundových posluchačů, tak si všichni mysleli, že se na ně chystám s bratry Osmondovými. Nu, měli jsme je za humny, ale nikdo je tu asi nezná, což je podle mě hrozná smůla. Dá se to teda těžko sehnat, ale 43 Minuten jsem si poslechl a musím říct, že jsem si ho opravdu zamiloval. Je to skvělej originální rock, rozhodně bych ho doporučil všem čtenářům. Ale teď už zpátky k Latinské mši.
Po osobním úspěchu druhého alba jsem si řekl, že to první musí taky za něco stát. No na první poslech jsem mu nevěnoval moc pozornost, ani jsem ho nerozposlouchal, začátek se mi zdál prostě moc experimentální.. Ale asi po měsíci jsem se k němu vrátil. A to už jsem ho doposlouchal. A jak jsem ho doposlouchal, tak jsem si ho pustil znova, a znova, a znova. Protože jsem objevil asi nejlepší album, který se mi dostalo pod pracku za poslední řekněme rok.
Samotný nápad na album mi už připadá fenomenální. Pašijových her tu máme spousty(když říkám spousty, tak myslím ty 2, který znám - Jethro Tull a Plastiky, ale bude jich víc..), ale tohle je trošku něco jinýho. Jsou to v podstatě autentický mešní zpěvy, který slýchám v kostele, ale v úžasným prostředí kytary a kláves, do kterejch mi teď sedí daleko víc než do toho kostela.
Tak tedy samotný text je opravdu latinsky a je převzatý ze mše. Hudba je ale fakt skvělá. První, co mi přišlo při hledání nějakýho přirovnání na mysl, byli Emerson, Lake a Palmer, ale to je hodně jednoduchý přirovnání. Možná bych přidal špetku Jefferson Airplane, ale ty klávesy sedí spíš na Doors. Zkrátka, je to originální, nedá se to jen tak srovnat, a zároveň to sedí do doby.
A co už se týká samotných písní, první stopa Overture je právě ta, co má na svědomí mojí nechuť k doposlouchání alba. Ale teď když nad tím přemýšlím, tak to byla začátečnická chyba. Je to asi něco jako první minuta v Close to the edge. No prostě takovýhle začátky jsou těžký.. takže se nenechte odradit jako já. První zpívaná píseň Kyrie je absolutně monumentální. Zní to jako znesvěcení veškerých úkladů círve, ale zní to monumentálně. Stopa navazuje na úžasou předehru, která mi napoprvý vzala dech, a rozjíždí opravdu neporovnatelný vokální koncert. Píseň Gloria už zavání bigbítem, je taková svižnější a líbivější. Je zakončená souhrou bicích, na které se podle mě účastní všichni členové skupiny. Po tom rytmu, který bicí navodí se rozjede parádní riff, který jsem si taky zamiloval. Ten uvede píseň Credo, která už se zase vrací do kolejí alternativy. Skladba Credo II je, jak už název napovídá, stylově dost podobná přechozí stopě, obsahuje i repetici z Creda I. Píseň půlí úžasná mezihra se zmíněnými Morrisonovskými klávesami. Ve stopě Sanktus, se už tak nějak chtějí spoluhráči vyřádit. Pořád má krásnou vedoucí melodii, ale v některých částech to zní spíš jako improvizace a sólování všech účastníků najednou. Asi v půli skladby se totiž hudba vytrácí a zbytek skladby nám uvádí vyčerpání a zakončení alba takovou kakofonií bicích a flétny a kytary a kdoví čeho ještě. A konečně poslední stopa Agnus Dei. Ta začíná dost řekl bych existencialisticky, což odpovídá předchozí stopě, a opakuje se v takové dosti smutné repetici Kyrie. Nicméně poslední skladba nás nenechá na holičkách a rozloučí se s námi posledním ale vydařeným tématem, které postupně odplouvá do dálky.
5 Hvězd jsem dal jenom několika elpíčkům, ale tohle si je určitě zaslouží. Když si vzpomenu na ty podzimní večery, kdy jsem se procházel v lese, listí mi poletovalo kolem hlavy a proplouvalo mezi posledními paprsky světla, s touhle parádou v uších, tak ani jinak nemůžu.
» ostatní recenze alba Os Mundi - Latin Mass
» popis a diskografie skupiny Os Mundi
Velvet Underground, The / The Velvet Underground
| 2012-07-12 | Ještě ve škole, když jsme probírali víceméně aktuální hudbu, nám učitelka řekla, že Velvet Underground je jednou z hlavních skupin zastupujících psychedelic rock. No, já v tom moc psychedeliky nevidím. Možná ty texty, možná ta experimentalita, originalita, ale psychedelic rock je pro mě někde jinde. Každopádně tohle album mám od skupiny nejradši, podle mě je nejvyzrálejší a nejopravdovější, sedí přesně tam, kde by sedět mělo, tak na mě působí. Hudba je to velice příjemná, řekl bych, že nikoho neurazí, ale ani nikoho neohromí. To jest na první poslech. Po několikanásobném poslechu to už je jiná. Až hravá jednoduchost a upřímnost na mě ze sluchátek přímo dýchá. Na jedno puštění se dá album přehrát až do konce s pocitem, že je to taková jedna velká skladba s několika příjemnými opakujícími se motivy.
A opravdu, kdybych měl album jedním pojmem popsat, prostě bych řekl: repetice. Každá jednotlivá písnička je založená na stejném schématu - nějaký jednoduchý několikaakordový motiv, neustále se opakující text v malých bluesových obměnách, potom osvěžující refrén, a zase tpátky k líbivému motivu.
A v tom je právě to kouzlo. Ten styl je prostě ohromující.
Vesměs bych rozdělil album do dvou typů písní. První by byly spíš takové bluesové počiny, kde hlavní slovo má teskně brnkající elektrika a které se tváří jako rockové balady. Druhým typem by pak byly akustické a spíše rockové uvolněnější písně. Ale znovu se musím zopakovat, tolik se toho zas neliší, ten styl je prostě v každé písni stejně úžasný.
Zaměřil bych se na jedinou skladbu - Murder Mystery. Ta mi vyrazila dech. Tu bych jako jedinou bych ochoten označit termínem psychedelic. Reedovy abstraktní texty tady na nás chrlí dva proudy slov současně a dají se zastavit jen v krátkých harmonických pauzách. Právě to působí tak psychedelicky. Je to jako vnímat jednotlivě a naráz desítky vjemů a pojmů a obrazů, které text navozuje, a k tomu ještě hudbu, která ten pocit ještě umocňuje.
Na konec bych ještě zmínil jeden pro mě významný znak alba a skupiny vůbec - na zpěvu se podílí snad všichni členovné skupiny. Zvláště pak ženský vokál mě naprosto uzemnil, a to navzdory(nebo možná právě kvůli) opravdu falešně zpívané melodii. Nevím jestli to byl záměr zpěvačky, nebo tak opravdu zpívala, ale každopádně tím přidává ještě jednu špetku do víru originality, kterým je album nesoucí samotné jméno skupiny, The Velvet Underground.
» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The
Gilmour, David / On an Island
Na tenhle typ jsem narazil někde na nějakém fóru při debatě o nejlepším singlovém albu po rozpadu Pink Floyd. Vůbec jsem nevěděl, z jaké to je doby, ale při poslechu prvních několika songů jsem si řekl, že to muselo být někdy bezprostředně po něm. A najednou se tady dočtu, že to je rok 2006? To mě teda dostalo. Gilmourův hlas prostě nestárne. A jeho duch zraje.
Opening k tomuto dílu nám tvoří stopa, kterou kdybych měl popsat jedním slovem, přichází mi na mysl slovo overture. Nejedná se sice o žádné kompozičně perfektní album jako třeba Dark Side, ale dobrý úvod se počítá. A tenhle je jaksepatří pinkfloydovský. Přes zvláštní sled zvuků různých extravagantních nástrojů(zvlášt mě jako fanouška Tolkiena nadchl kouzelný úryvek ženského vokálu, který jako by vyzpívala elfská pěvkyně) podepřený smyčcovým souborem se dostáváme ke Gilmourově typycké loudavé kytaře, která hraje za doprovodu zmíněných smyčců. Opravdu zvláštní symfonický počin. Na něj přímo(s malinkatou pauzou) navazuje píšeň číslo 2, i když pro mě číslo 1, píseň poprávu nesoucí název alba, On an Island. Krásná melancholická melodie, kterou jako kdybych z poslechu alb skupiny už dávno znal a při které nám Gilmour se svým backgroundovým sborem předvede sílu svého hlasu mě nelíčeně dojala. Podle mého názoru masterpiece současné doby. Ale tím se show nekončí. V dalších stopách nechybí teskný osamělý saxofon, který jako by pokračoval v epickém epilogu pro Barretta, psychedelicky rocková stopa Take a Breath, která mi připomíná mix Zdi a Take a Cigar, další pomalejší posmutnělé baladky, které jsou pro mě opravdovým potěšením, a nechybí další spousta Gilmourovy kytary..prostě ať si říká kdo chce co chce, pro mě tohle je pokračováním v duchu skupiny.
Pro rockověji založené posluchače tohle album není. Ale pokud si rádi poslechnete něco "romantičtějšího" jako já, nebál bych se On an Island doporučit. Melancholická temata, která tu nehasnoucí Gilmour vymyslel, jsou opravdu pohlazení po duši. Čtyři z pěti si určitě zaslouží.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Pink Floyd / The Dark Side of the Moon
I'm not afraid of dying, why should I be afraid of dying. There's no reason for it.
Celé album je prostě jedinečnost sama. Slyšel jsem ho už mockrát. Střídaly se u mě etapy, kdy jsem si zamilovával každou jednotlivou píseň z alba(snad mě všichni omluví, že mezi ně nepatřila nikdy stopa On the Run..), aby to nakonec všechno skončilo u první, Speak to me, Breathe. To je prostě monumentální úvod hodný monumentálního výtvoru. Ale samosebou ostatní skladby nejsou v pozadí. Koneckonců každá skladba bez té předchozí a následující prostě není kompletní. Celé album tvoří svoji jedinečnost. Saxofon, kytara, syntetizátor, omračujicí vokál ve Great gig in the sky, mystický zpěv Gilmoura, atd. atd., každý z těchto prvků má v albu svoje místo a dokáže ho využít naplno tím, že vykresluje jedinečnou melodii, která člověka pohladí na srdci, zatímco ostatní ustoupí jakoby do pozadí a zvýrazňují jeho bezchybnost. A texty? Texty jsou, klasicky, takřka rozpoznávací značkou skupiny. Jejich pacifistická filosofie a nespokojenost s nespravedlivým světem jako kdyby mi mluvila z duše.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Yes / Close to the Edge
Když jsem se prohraboval zaprášenou bednou tátových starých desek a tahle mi padla do ruky, nemohl jsem uvěřit svým očím. Obal desky je opravdu naprosto nádherný. Je to jako přeložit text jejího obsahu do jazyka obrazů. Pro mě jako pro človíčka objevujícího svět artrokové hudby ve svém doslova dětském nadšení to byla neuvěřitelná injekce emocí, jakou u mě vyvolalo jen několik alb. Když to poslouchám teď asi po dvou letech od prvního poslechu, andělské vokály Andersona a jeho sboru kouzelníků mi vhánějí do očí slzy. Anglicky umím obstojně, ale při pročítání textu mi to není nic platné. Říkám si jaký oheň v duši musel mít člověk, který dokázal něco takového vymyslet. Ale když se člověk nedá odradit strašidelnou kompozicí textu a verši plnými absurdity, zjistí, že absurdita se mu před očima promění v kouzelný proud obrazů unášených tempem hudby.
I když se budu opakovat, musím připustit, že hudba samotná je ekvivalent textu a obalu desky, v dalším jazyce, jazyce zvuků. Hudba je na první poslech nesourodá a zmatená směsice zvůků. Ale tak to má být. A každý človek s kouskem hudby v srdci ji musí pochopit. Je náročná, ale krásná. Není to kulisa, ne, je to předmět hodný veškeré pozornosti. A když jí dostane, bohatě se odmění.
» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes