Profil uživatele Gattolino
Recenze:
Gong / You
| 2015-05-14 | Asi bych se měl vyjádřit k celé trilogii, ale jednak poslouchám právě You, a za druhé, právě tuto desku považuji za nejen naprosto vyzrálé, skvostné dílo, ale i za určitý mezník, možná i "ukázkové", vstupní album pro nové průzkumníky planety Gong (i když mi z jejich rozsáhlé tvorby a prolínajících se "odnoží" chybí hodně k poslechu).
Toto album je částečně ještě allenovské, byť jeho extravagantní free fantaskní úlety zde již tolik nedominují a ustupují rostoucí hráčské virtuozitě a příklonu k jazzrocku, smím-li použít nevděčného škatulkování, aniž však ztratilo kontinuitu s legendárními alby jako Camembert jako pozdější moerlenovská, také ovšem skvělá alba. Právě proto, že jsou zde obojí přístupy obsaženy v precizní, vyvážené formě, nechybí zde ani pověstné našeptávání na pozadí kosmických hlasů(Magick Mother Invocation) a úpěnlivé sílící nástupy k mocným jazzrockovým slavnosti (Master Builder).
Celá trilogie je samozřejmě dost nedělitelná a stejně vynikající, ale You poslouchám nejčastěji, snad pro jeho zvláštní, někdy až strašidelnou tajemnost. Snad nejkrásnější a nejpůsobivější mi připadá The Isle of Everywhere s dlouhým hypnotickým a plíživě gradujícím motivem, připomínajícím skladbu Flying Teapot z prvního alba trilogie. Paní Gilli Smyth chvíli tento kosmický let opřádá svým magickým hlasem a pak už navigaci vesmírem řídí Hillageho snová kytara a Bloomdidovy dechy, tedy samozřejmě mimo jiné. Hudební klenot a velký emotivní zážitek.
Další ukročení do hájemství instrumentálních jazzových krajin po tomto albu je nejspíše i důsledkem odchodu zakladatele a ducha celého Gongu Daevida Allena. Ovšem - následné album Shamal je obdobně krásné.
Nemohu na závěr opominout vzpomínku na samotného Daevida Allena, který se vrátil v létajícím čajníku na planetu Gong 13. března tohoto roku, k velké lítosti všech, kteří se těšili na jeho další tvorbu, případně i koncerty.
» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong
Page, Jimmy / Outrider
| 2015-04-17 | Poslechl jsem si po několikáté toto album. Musím říci, že je výborné, nápadité a příjemné, a jeho skladby nechci nijak analyzovat - učinil to níže moc dobře Petr Gratias.
Jen bych chtěl nanést určitou kacířskou otázku. Je toto album, které nezanechalo nijak extra výraznou stopu v historii rocku, o tolik horší než In Through the Out Door? Docházím k názoru, že nikoliv, a to mám ITTOD velmi rád. A je opravdu horší než Presence, která je skvělá, a nedal jsem jí pět bodu jen proto, že Physical Grafitti je větší bomba?
Není tam žádný Achilles, pravda, ale kdyby toto album vyšlo pod hlavičkou Led Zeppelin se všemi skladbami pod Plantovým ječákem, mohlo by být směle srovnáváno s jedničkou? Možná ano, hodně ostrého bluesového materiálu zde doslova jiskří. A tak si uvědomuji, jak je člověk hodně ovlivněn předsudky. Hmmm, tohle je "jenom" sólový Page. Někdy se možná mohou hudebníci přetrhnout na dvě půlky, ale když albu nevyjde vstříc patřičné očekávání, nebo prostě okolo něho "nepřelétne" nějaké okřídlené štěstíčko, má smůlu. "Smolných" alb je v historii rocku více - za všechny: zcela zapadlo v zapomnění album Smiling Man (Mike Heron) - přestože je fantastické a mezi hosty jsou i sám Page, John Cale nebo Elton John. Naopak, je třeba slavná flojdovská Zeď takové veledílo? Dodnes jsem mu nepřišel na šmak, oproti všemu předtím mi připadá takové "obyčejné". Pouštím si je jen proto, že jsou to Pink Floyd. Inu, jsou to někdy záhadné věci. Takže ještě k tomuto albu - čtyři hvězdičky. Protože to prostě nejsou papírově Zeppelini.
» ostatní recenze alba Page, Jimmy - Outrider
» popis a diskografie skupiny Page, Jimmy
Uriah Heep / Salisbury
Salisbury je podle mne historický monument, stejně jako třeba Aqualung, Dark Side of the Moon nebo Led Zeppelin II., učebnice rocku 70. let a hlavně, takřka neoposlouchatelná paráda. Právě na této desce bych chtěl demonstrovat svou úvahu, která nemusí být třeba odborně správná, ale připadá mi docela logická.
Na stroze rockovém Very ´eavy autorsky dominuje zjevně "tvrdá sekce" Box/Byron, kdežto na Salisbury ( i dále) vstupuje jako skladatel masivně do hry geniální Indián Ken Hensley, jehož "achillova pata" je však tatáž jako u McCartneyho - určitá inklinace k hezkým melodiím, někdy až na hranice popu. A právě kombinace těchto protikladných ingrediencí zrodila skvosty na tomto a dalších albech. Drsoň Mick a divoký David drželi melodika Kena na uzdě, jako u Beatles Lennon, a ten naopak dodával jejich skladbám tu magickou uriášovskou parádu, která je vynesla vysoko nad běžný kvalitní rockový standard. Později, kdy Byron bohužel utrácel sílu v alkoholu a Box byl tím možná jako "starý dodnes nejvěrnější uriáš" znechucen, Ken se více chápal kormidla a popovost začíná občas prosakovat,byť na Wonderworldu a Returnu stále ještě příjemně, bylo však zjevné, že kdysi silná tvrdá sekce až na malé výjimky (Beautiful Dream, Suicidal Man), ztrácí sílu a vliv. Výsledkem jsou sice překrásné, ale již čistě podle Kenova nekontrolovaného pera psané skladby na High and Mighty (Weep in Silence, Midnight - jako to nejlepší, ale i Can´t Keep a Good Band Down nebo Can´t Stop Singing, což už je odtroubení konce UH jako elitní rockové kapely. Byť jako popík je to kvalita, Ken nebyl žádný žabař, o čemž koneckonců svědčí celé Firefly. Ale o The Park, Time to Live nebo Salisbury už si můžeme nechat jen zdát.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts
Bez mučení přiznávám, že toto album pro mne není vůbec snadné na poslech a že jej rozhodně neposlouchám moc často. Dokonce k němu přistupuji se směsicí úcty, opatrnosti, až skoro strachu. Je to svět Petera Hammilla, a když jej poslouchám, cítím se až trochu nepatřičně, jako bych vstupoval někam na nebezpečné území, jako vetřelec. Nejsou to pro mne Genesis, do kterých lze padnout naprosto celým srdcem a rozplynout se tam, ani Yes, s nimiž se může posluchač bez rizika oddat snovému výletu do nezjevných světů. Přesto cítím v hudbě VDGG, a v Pawnhearts obzvláště, sílu a energii, která přitahuje jako nebezpečný vrcholek strmé hory za bouře.
Úvodní Lemmings jsou bez nadsázky hrozivou skladbou, člověk ani nemusí dekódovat text, kde ozubená kola trhají (drtí) kosti. Nástup úsečných frází, zdvihajících se z varovného pianissima jako tsunami, jako by přecházel do starověky nemilosrdného soudu nad lidstvem. Saxofonový masakr uprostřed už posluchače jen dorazí. Jenže ...
Možná je to kontroverzní názor, ale v určitém ohledu bych zkusil položit určitou paralelu mezi Hammilla a Dylana. Jistě, Generátory si těžko někdo zapíská na autobusové zastávce nebo zabrnká na španělku. O vlivu blues a černé hudby už asi vůbec hovořit nelze. Ale co je společné? Nadmíru citlivé vnímání okolního světa a paradoxů v něm obsažených, vyjádřené vlastní ne vždy pochopitelnou poezií, nespokojenost s komunikací mezi lidmi, s plytkostí některých člověčích snažení, s protestem vůči tomu, každý svým osobitým stylem. Svou osobní poezii si oba také sami zhudebňují a interpretují. Ale vždy pod tímto nánosem bahna z hluboké sondy do temných zákoutí u obou stejně vykoukne naděje. U Hammilla patrná v jeho sólových milostných písních (My Favourite, Vision), nebo v silném duchovním Wondering. A jako se zlato nejlépe rozzáří na černém podkladě, i tato naděje o to více silně a přesvědčivě hoří v hořké interpretaci. Že je však PH hluboce duchovně a v duši pozitivně založený člověk, o tom nepochybuji. Setkání s ním po jednom jeho pražském koncertě bylo neuvěřitelně příjemné.
I následující Man-Erg jako kdyby to dokazoval. Přes obsah slov (zpověď a uvědomění si lidské rozporuplnosti) začíná pastorální citovou melodií z rodu "velkých" melodramatických árií. Zuřivé staccato tuto skutečnost maličko zastře, ale zcela nepopře. Prostě tam musí být. Motiv se vrací jako smíření.
Závěrečná megakompozice není překvapivě vůbec chaos a hysterie, zběsilost a hudební masakr. Připadá mi naopak jako jemná věc (samozřejmě v intencích Hammillovy tvorby), s minimem nestravitelna, skoro taková "suita operních árií" s krásným klavírem a velmi kultivovaným, citovým zpěvem. Mezi první a druhou částí (myslím), zazní něco jako lodní siréna - je to jak expresionistický obraz zapomenutého, a přesto stále přítomného dávna.
Že jde o pětihvězdičkové album, o tom žádná.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night
VDGG a Peter Hammill jsou pro mne ukázkou zvláštního hudebního fenoménu. Peterovy převážně vášnivé, poetické a expresionistické, nespoutané i lyrické skladby mají mnohdy velmi typické melodie, nezaměnitelné a nepodobné ničemu jinému, přesto však nezapřou své blízké sourozenectví, ač v žádném případě nechci říci, že by se nějak odvozovaly jedna od druhé. Je neuvěřitelné, že v době, kdy už tři tóny často poukazují na něco již natočeného, dokáže umělec najít svou naprosto svébytnou líheň skvostných a tolik osobitých melodických postupů.
Toto album je svou převážně akustickou podobou a úspornou aranží snad přístupnější na poslech než ta následující (kromě méně bouřlivého, ale překrásného Over), nicméně si myslím svůj čas pro naposlouchání vyžádá. Těžko se mi hodnotí jinak než oněch prvních deset alb - po Sitting Targets - která mám vice či méně relativně v uchu. Těžko jim nedat pět hvězd, jde o poctivá, nevykalkulovaná, srdcem i duší stvořená, inspirovaná, náročná poetická díla. Ne vždy mám sílu dát si dvě alba za sebou.
Z Chameleona mám nejradši asi In the End (živé provedení z roku 1973 na Youtube u křídla je taky úchvatné)a Easy to Slip Away, ale vynikající je pochopitelně i vše ostatní. Třeba exaltovaná úvodní German Overalls nebo odpíchnutější Rock and Role. Strašidelná a mrazivá Black Room jako by už předznamenávala temné polohy v pozdějších skladbách Gog nebo The Lie.
Zajímavá informace padla v jakémsi interwiev, kde se reportér ptal, zda po odchodu Petera Gabriela od Genesis nabídl Tony Banks Hammillovi uprázdněný post frontmana. Peter Hammill to s úsměvem dementoval - asi by to fakt nefungovalo, Genesis skládali hudbu více kolektivně, jako i Yes, kdežto Peter, řekl bych, spíše zhudebňoval svou poezii, čímž by se blížil, byť vzdáleně, spíše Dylanovi. Asi by ani nechtěl zpívat cizí hudbu a texty někoho jiného. Rozhodně, jeho postavení na hudební scéně je velmi ojedinělé a obdivuhodné.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Yes / Heaven & Earth
| 2015-02-18 | Nečekal jsem mnoho, a snad proto jsem byl příjemně překvapen. Člověk jen musí zapomenout na Turn of a Century, Awaken, Ritual, Gates of Delirium, Close to the Edge, Yours is no Disgrace, a další Bohem inspirované klenoty sedmdesátek, jejichž geniální samozřejmost se asi rodí jen jednou. Ale přesto je toto album, myslím, důstojné tradici Yes, podobně jako na kontroverzním Tormatu blahé paměti jsou některé skladby skvělé, některé průměrné, a někdy to bohužel i zaprudí.
Co na Yes mimo jiné obdivuji, je povětšinou povznesená, prosluněná nálada, pozitivní - hodná názvu kapely, energie a radost, která člověka v dobrém smyslu nakopne. A ta tu opět je cítit. Jon Davison se činí dobře, někdy je od Andersona téměř k nerozeznání, ale nemám pocit, že by se do jeho stylu nutil, takže má i vlastní polohy.
Album je vysloveně příjemné, jen je možné, že se dost rychle naposlouchá a .... oposlouchá.
Believe Again těží z osvědčených postupů starých Yes (v jednu chvíli snad i Genesis! - basa), ale i když nepřináší nic převratného, je to kvalitní vícevrstevná kompozice.
The Game mi připadá být z podobného soudku, jen trochu jednotvárnější, ale kytarové sólo s klávesami příjemně souzní. To následující Step Beyond je bohužel díky kolovrátkovým píšťalám tak trochu pouťová odrhovačka, které je tu na na tu délku brzy docela dost. Minutu a půl by člověk ještě skousl. Tady to s tím odlehčením docela přehnali, příliš to smrdí levnou popinou, umu Yesáků nehodnou.
To Ascend skóre zase vylepší, i když třeba k podobně laděné Onward se vztahuje jako McCartneyho Here There and Everywhere k Yesterday. Tedy poctivě a snaživě k nedostižnému vzoru.
In A World Of Our Own mi připadá, že více reflektuje rabinovské Yes, má hezké vokály a snovou kytaru, pěkná věc. Nasazenou laťku udrží následná Light of the Ages, spolu s titulní a poslední skladbou asi nejhezčí věc na albu, instrumentálně jsou to staří dobří Yes, byť jde výhradně o Davidsonovu skladbu. Bohužel naopak Howeova It was All We Knew se mi jeví jako výplňovka, i přes mistrovu tradičně hezkou kytaru, ale budiž ...
Poslední opus Subway Wall začíná slibnými klávesami, v prvních vteřinách dokonce pár akordů připomene Rickových Šest žen, než se motiv zlomí jinam. Paradoxně není tato jedna z nejlepších skladeb alba z dílny tvrdého jádra Howe - White - Squire, ale napovídá, že s Davidsonem by Yes mohli ještě tu pochodeň nést dál.
Celé album je vcelku spíše poklidné, bez větších vzruchů a odvazů. Ale je dobrým znamením, že jedna z největších legend rockové historie ještě své posluchače neopouští.
» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Relayer
Nechci se pouštět do nějakých rozborů tohoto výjimečného alba, předchozích 23 recenzí už to udělalo dost dobře za mně. Chci jen podotknout, že ač toto album bylo pro mne z Yesovské tvorby nejobtížněji přístupné, je mi po každém dalším poslechu bližší a bližší. Naprosto obdivuji odvahu, s níž po se rozpačitě přijímaném dvojalbu Tales (jinak ovšem pohádkově krásném) a obvinění z rozvláčnosti Yes odhodlali ignorovat kritiky, následovat své inspirace a vypustit ještě mnohem náročnější desku s tak dlouhými skladbami. Relayer je virtuózním a dobrodružným výletem do neznáma, při letmém poslechu může působit překomplikovaně a chaoticky, ale při pečlivém soustředění se odmění skvostným a nespoutaným, až jazzovým odvazem špičkových muzikantů. Tato deska se asi ani nedá oposlouchat.
Napadá mne, že to možná zapříčinila i absence milovníka krásných melodií Ricka, který by zde asi kapelu trochu přidržoval při zemi (i když jeho následná hra v Awaken vytvořila hudební klenot). A taky by mne zajímalo, jestli při poslechu Relayeru Bill Bruford trochu nezalitoval svého odchodu, protože tady by se možná vyřádil podobně jako u Crimsonů :-)))
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
Pink Floyd / The Endless River
Toto album rozhodně není špatné a příjemně se poslouchá. Srovnávat je s Meddle, Wish nebo Ummagummou samozřejmě nemá smysl - cítím jeho postavení asi jako pozici alba Coda v diskografii Led Zeppelin. Ano, všechna ostatní alba jsou lepší, ale vzhledem k jejich vysoké kvalitě zbývá i pro toto dílo porce chvály, byť to samozřejmě není, a určitě ani být nemělo, dílo zásadní.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Cale, John / Vintage Violence
Na první poslech mne toto album už před lety okouzlilo, jako první z Caleovek, které jsem slyšel, bez ohledu na Velvety a jiné Johnovy aktivity. Časem se vyšplhalo mezi skupinku mých nejoblíbenějších. Přitom jde o vcelku chytlavé, přístupné písničky se stavbou verze - refrén, žádná "těžká" hudba, která by se musela v uchu dlouho zabydlovat. Snad je to i umění vystavět neotřelou melodii, podmanivě ji zazpívat a vybavit perfektním, citlivým aranžmá. Zde se tedy setkaly dvě zdánlivě protikladné polohy - hudba chytlavá a přístupná, která se přitom vůbec neoposlouchá a navodí milou a povznesenou náladu. Nechci moc komentovat texty, byť určité střípky jsou velmi působivé, přiznám se, že u umělce jako je Cale nejsou mnohdy snadno rozšifrovatelné (pokud to ovšem vůbec nebyl záměr).
Jako naprosto geniální skladbu bych určitě ihned označil GIDEON´S BIBLE s příjemně ujíždějícím klavírem proplétajícím se s kytarou a malebným sólíčkem v refrénu. Atmosféra písně je tak blízká, útulná a domácká, že nezbývá než dumat, čeho tím čaroděj Cale dosáhl. Zcela nepochybným skvostem je líně se valící prosluněná BIG WHITE CLOUD, jednoduchá ve své čistotě a čistá ve své jednoduchosti, s prostým a krásným textem (mnohdy možná jen slovními hříčkami) - "Oh I Love you, Yes I love you, oh I love you so" - kolikrát to už tu bylo, ale jak lze takovou "banalitu" povýšit na strhující téma, které vás donutí pouštět si to znovu a znovu?
Tajuplná a pokojně plynoucí "filosofická" nádhera "CHARLEMAGNE" - "don’t wanna be like all the rest",
"They know good fences make good neighbours" - skladba mi připomíná mnohovrstevný Dalího pozdní obraz, na který můžete koukat hodiny a stále něco nalézat, a pak nalézt jen shovívavě pobavený tvůrcův úsměv. Asi jedna z mých nejoblíbenějších.
Magická hlubina GHOST STORY jako by varovala, že album není jen geniální hříčkou rozpustilého hudebního virtuosa, ale že skrývá něco více, než kdy budu schopen se dopátrat. "The next year she bought a new stomach, From Liverpool made in Detroit".
Zbytek nejmenovaných písní ale není o nic slabší, jsou nádherné, na albu není jediný byť o píď slabší moment, žádná vata. Album je také docela krátké - to Johna Calea ctí, že tam umístil jen opravdu špičkové věci, žádná béčka, nic nenatahoval.
Podivuhodným úkazem ovšem je, že následné písničkové album - tedy čtvrté - Paris 1919 - nese sice o něco jinou atmosféru, ale je podobně nádherné. Inu, kdo umí, ten umí ... Koneckonců, neuvěřitelně vysokou úroveň si nese Caleova tvorba i na dalších albech, alespoň na těch, co znám, z let 1974 - 1975. Kde však značně přitvrzuje v projevu ...
Vintage Violence řadím k tzv. geniálním debutům - a to není v hudbě zas tak častý případ.
» ostatní recenze alba Cale, John - Vintage Violence
» popis a diskografie skupiny Cale, John
Deep Purple / Last Concert in Japan
Vždy jsem považoval sestavu MK 2 za vrcholnou a koncert Made In Japan za její nepřekonatelné dítě. Naopak krátkou éru Tommyho Bolina a album Come Taste the Band jsem bral jako slušné, poslouchatelné, ne však zásadní. Do té doby, než jsem měl možnost slyšet tento fantastický záznam, který říká: "Deep Purple MK 4 není o nic slabší, méně energická nebo autorsky méně plodná sestava než ty předchozí, klasické, s Blackmoorem." Možná to zní kacířsky, ale tady mi velký mág Ritchie vůbec nechybí.
Zajímavé je, že pouze zde (znalci mne případně opraví)zazní naživo skladby z alba Come Taste the Band, a tyto, pro mne doposud většinou sice solidní, ale nikoliv klíčové písničky, jsou povýšeny na díla, srovnatelná s nejlepšími párplovskými opusy.
Klasika BURN, SMOKE ON THE WATER nebo HIGHWAY STAR jsou odehrány s takovou porcí energie, která mne ve srovnání činí živák Made in Japan skoro učesaně akademickým. Bolinova kytara snad není ornamentálně virtuózní a bleskurychlá jako Ritchieho, ale rachotí, buší, kvílí, nehledí na tón sem či tam, jede spontánně, divoce, živelně a svobodně. Nesnaží se svému předchůdci konkurovat ani jej kopčit, a to je dobře, protože takto je úžasná a strhující. Vražedný riff v Gettin´ Tighter se stává rázem vrtulí, vynášející sedmnáctiminutovou verzi do hvězdných výšin. Nenudí ani vteřinku, Tommy hraje jak o život, o žádné kytarové onanii nemůže být ani řeči.
Při vší úctě k pánům Paicemu, Lordovi a Coverdalovi, myslím že hvězdami tohoto živáku jsou Bolin a Hughes. Basák zpívá neskutečně, jeho sólová numera jako už zmíněná Gettin´Tighter nebo This Time Around mu dají prostor k úctyhodnému mocnému hyperrockovému ječení, srovnatelném směle s Gillanovým. Samozřejmě, duety s soulovějším Coverdalem jsou více než skvostné (Smoke on the Water, You keep on Moving, apod ..)
Škoda přeškoda, že tato sestava nepřežila do dalšího alba, i když, kdo ví? Obdivuhodným důkazem potence Mk 4 je fakt, že na rozdíl od mnoha jiných slavných kapel při tomto živáku posluchač nemusí vzdychat po "starých kládách", neboť ty "nové" jsou stejně vzrušující a dávají prostor k skvělým improvizacím. Není tolik alb, která by mne donutila pustit si je hned po prvním poslechu v tentýž den ještě několikrát za sebou! Pět hvězd - neváhám!
» ostatní recenze alba Deep Purple - Last Concert in Japan
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Beatles, The / Let It Be
Album přes veškeré kontroverze okolo jeho vzniku neztratilo nic ze své magie a poslouchám je velmi často. Kdybych si však chtěl představit jeho "ideální verzi" (v rámci tehdejších možností), byla by asi taková:
Side One:
1. Get back
2. Across the Universe
3. Two of Us
4. Don´t Let me Down
5. I me mine
6. One after 909
7. Let It Be
Side Two:
1. I´ve got a Feeling
2. The Ballad of John and Yoko
3. The Long and Winding Road
4. Dig a Pony
5. For your Blue
6. Hey Jude
To by bývala mohla být docela bomba!
Škoda, že se nedokázali opět shodnout a sejít. Na hypotetickém dalším albu mohly být Johnovy klenoty jako Mother, God, Imagine, apod, Georgovy nejlepší věci s All things, Paulovy věci z jedničky a Rama (jejichž lehkost by třeba vyvážil Cold Turkey) - a legenda mohla pokračovat. Ale kdo ví - třeba by pak nevznikly věci jako Let me Roll It nebo Bless You?
» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
T. Rex / Tanx
Nějak se mi chtělo automaticky spláchnout Tanx jako druhého, trochu odvařeného Slidera. Tak jsem si ho ještě jednou pustil, a ejhle! Člověk míní ...
Tanx je prostě o mnoho lepší deska, až brutálně u kořenů, svižnější, živější, živočišnější,byť má samozřejmě se Sliderem hodně společného. Souběžné hity 20th Century Boy, The Groover nebo Truck on mají moderní ostrý zvuk a nalévají mírně unavenému T.Rexovi zcela novou krev. Album samotné nese o mnoho méně manýry a jeho zemitost mne samotného znovu překvapila..
Tenement Lady je parádní kousek, jeho mellotronová dohra je nesporně Viscontiho nápad a dodává skladbě moment osudovosti a vědomí, že Marc v návalu potřeby trhat hitparády neztrácí kontakt s inspirací.
Mad Donna a Born to Boogie - další "velké" skladby, které si posluchač vychutná do posledního tónu. Caseyho saxofonek s piánkem v Mister Mister potěší, i z Broken-Hearted Blues vykukuje černošský duch, a nelze mi náhle nepomyslet i na pozdější Rolling Stones a jejich rock n´rollovou samozřejmost. Deska v podstatě nemá slabé místo. Touto deskou se dle mého soudu z mága Marca stává Marc - bluesman.
Velkým skvostem je ovšem všemi pokoutnými bary protažené a promaštěné táhlé blues Left Hand Luke, kde Bolan zatíná sekeru jaký starý černý soulman a vše se točí pomalu se valícím mlýnem tentokrát s nádherně bohatým aranžmá velké cody. Tady cítíme, že Mistr může náhle všechno. Perla na závěr.
Co dát? Slider dostal čtyři, měl bych dát o něco více, ale když totéž už dostal skvělý Zip-Gun? Takže, i když k Zip-Gunu mám intimnější vztah a Warriora kladu ještě výše, tlačen okolnostmi musím dát pět. Tanx mne opravdu, přiznávám, zaskočil ...
» ostatní recenze alba T. Rex - Tanx
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / The Slider
Slider (a i následný Tanx) je bezesporu deska vrcholná, deska bolanománie a strhujících superhitů. Singly Metal Guru, Telegram Sam, Children of the Revolution nebo Solid Gold and Easy Action rvou řebříčky hitparád, ale něco v sobě jakoby nese příchuť rychlého rozkvětu a vadnutí, polibek předčasného odkvětu neočekávané zlaté orchideje.
Electric Warrior byl zjevením, deska až nepřirozeně dokonalá, která se zlatým písmem zapsala mezi rockové legendy. Jak pokračovat z vrcholu dál?
Tady se posluchač (můj subjektivní názor), neubrání pocitu občasné těžby už odkrytého ložiska, byť těžby šťastné a plodné. Aranže už nejsou tak rafinované a úsporné, samozřejmě skladby jsou krásné a navazují na to nejlepší, co "zkrácení" T.Rex započali. Blues a rock n´roll se stávají hlavním tématem, a což je pochvalné, v bolanovském pojetí naprosto nezaměnitelným rukopisem. Povrchnější, sloganovitá témata v textech však začínají více prosakovat. Nicneříkajícího "jé jé jé, nebo "uh uh" je tu občas více, než je jako koření vhodné. Občas se nemohu zbavit pocitu, že se tu bezuzdně čerpá ze studnice, která má bohužel své dno a své limity.
Celkově je album výborné, jiskří energií a vzrušuje.
Úsečná kytara v Cadillacu je třeba excelentní, rozdováděná Buick Mackane je takřka kosmicky naléhavá, Baby Strange pěkně šlape jako nově korunovaná bolanovská klasika se vším všudy, co nový sound přinesl, zato balady mám pocit spíše váznou a sázka "na jistotu" nijak nevadí, naopak. Zato zprominutím přibuzlé sborečky v Main Manovi fakt vyvolají pár nemilých otázek.
Celkové hodnocení? Naprostá klasika!
» ostatní recenze alba T. Rex - The Slider
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages
Bylo mi trochu zatěžko dát jedničce, která má s dvojkou tolik kvalit společných, jen tři hvězdičky, ale když ta škála je tak malá a na další klenoty z tvorby Marca Bolana bych neměl kam gradovat.
Dvojka je možná trochu výjimečnější větší koncentrací "hitů", které známe z mnoha výběrů, především úvodní Debory nebo nádherné Conesualy. Ale na desce není žádné slabé místo a vše co jsem se pokusil napsat o jedničce, platí i zde.
Rád bych zmínil, že ony "různé výběry", z nichž je možná nejznámější Best of T.Rex (poněkud zavádějící pozdním obalem z elektrické éry a bohužel tím možná zrazující očekávání tehdejšího provoposluchače), obsahují věci, které patří k těm nejkrásnějším. Jde především o skladby "Find a little Wood, Once upon the Seas of Abyssinia nebo King of the Rumbling Spires". Vyčerpávající náhradou dožilého Best of je dlouhé CD The Definitive tyrannosaurus rex, které tvorbu akustické dua důstojně, nikoliv však vyčerpávajícně pokryje. První CD čtyřdiskového výběru (průřezu) celé tvorby, zvané 20 th Century Superstar, zařazuje řadu rarit, i předtyrannmosauřích, byť mnohé jsou dnes jistě i na nových de-luxe edicích. Nelze se tedy bát, že nám, milovníkům Marca Bolana, něco podstatného unikne.
Dvojce kvůli těm několika extranádherám dám přece jen o bodík více ...
» ostatní recenze alba T. Rex - Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows
Není tak snadné od sebe odlišit obě první alba Tyrannosaurus Rex, už jen proto, že zhusta vycházela ve formě dvojalba, případně 2CD, jejich pojetí je v podobném duchu, atakují stejné výběry, a jsou obdobně velmi dobrá.
Není to skok do neznámých vod - tvorba extravagantního "elfa" Marca Bolana už měla své úspěchy, z nichž bych chtěl vypíchnout doslova fantastické sólové album Beginning of Doves (na CD se objevilo i jako "One Inch Rock - naprosto totožné). Zde figurují i některé jednodušší rané verze tyrannosauřích písní v režných, působivých verzích.
Regulérní jednička je jako celek sebevědomá, ví kam kráčí, dobře se poslouchá, mírná bizarnost je příjemná a novátorská, dá se říci, že do hippie atmosféry někdo vnesl novou krev, nic otřelého a vlezlého. "My people were fair ..." si na nic nehrají, jsou spontánní a možná řada věcí vznikla více z improvizací, na rozdíl od kompozičně ucelenějšího, pozdějšího Unicornu, podle mne vrcholu tvorby starých T.Rex.
Vše je dostr dobré, i když bych osobně si dovolil osobně upozornit na nezapomenutelné Child Star, Chateau in Wirginia Waters, Dwarfish Trumpet Blues, Knight, Weilder of Words. Poslechněte si a nechte se unést ...
» ostatní recenze alba T. Rex - My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / T.Rex
Obtížnější je recenzovat toto album přechodu, které je ještě větším odrazem od akustických Tyrannosaurů než předchozí, nyní navíc i ve zkráceném názvu kapely a výměně pecussionisty a doprovodného vocalisty.
Překvapila mne mimochodem informace, že bývalý druhý muž kapely Steve Peregrin Took prý tvořil ještě docela podmanivou hudbu, kterou mu Bolan v tandemu nepustil k natočení, a že jej mnoho lidí velmi hodnotí. Snad se k jeho nahrávkám lze dostat.
Nový bušitel Micky Finn však díru zaplnil kvalitně, přísliby pro budoucnost se zaskvěly v tom nejlepším, zejména v pronikavé jízdě The Jewel a excelentní hitovce Beltane Walk, která už plnohodnotně předznamenává vrcholný výtvor kapely Electric Warrior, na němž by se i statečně docela vyjímala.
Album není dosud přehlídkou bravurního rock´n rollu, blues a boogie jako následný "opus magnum", ohlíží se občas k slavné minulosti Tyrannosaurů (Childe, Diamond Meadows, One Inch Rock, Suneye). Velkým zamáváním na rozloučenou je nebývale dlouhý, spontánní a nejspíše hodně improvizovaný The Wizard, s mocným a nezapomenutelným, takřka bojovným refrénem "daj da daj", pak i důkladnou rozcvičkou pověstného bolanovského skřeku, který v následných albech nezřídka zdobí jeho pěveckou vášeň.
Album to není nikterak poklidné, je nebývale ostré, vášnivé, dravě se valící k výšinám, s plnější a odvážnější aranží, která si na následném Electric Warrioru vyžádá již plnohodnotnou rockovou kapelu.
» ostatní recenze alba T. Rex - T.Rex
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow
| 2013-07-20 | Slušným otevírákem v duchu klasických bolanovských pařeb je Venus Loon a smyčci podmalovaná táhlá balada Teenage Dream, poněkud přearanžovaná, ale působivá s krásnou melodií a exaltovaně zazpívaná, jak se na T.Rex sluší a patří. To je prakticky vše dobré o tomto albu, kde se ztotožňuji s často pronášeným soudem - Marcu, moc ses nevytáhl.
Aranží je tu více než moc, kdyby byly klasicky rutinózní, byly by dobré, ale někdy jsou přetažené, jako by producent chtěl připálený dort zachránit tím, že bude stále sypat nový a nový cukr. A nebyl producent Visconti právě zde mimo hru?
Většina věcí na albu je bohužel mírně horší průměr, některé spolehlivě zanudí, nejhorší jsou ovšem ty které navíc ještě zaprudí. To tu ještě nebylo, ale je: Carsmile Smith s rusky juchavým sloganem "Donča-donča" mi byl protivný od první vteřiny. Marcu, Marcu, kams dal uši? Ještě to na před závěrem sbory 4 x zopakují, aby posluchače totálně dodělaly.
Ječení na Painless Persuation také nezachrání chabou melodii. Slibná Change také brzy začne lézt na nervy, je to skoro vykrádání sebe sama. Příšerná Nameless Wildness by myslím vyhnala i lidi z pouťového kolotoče. A přibuzle nasládlé "The Leopards" harmonizuje snad jen s nesympatickým portrétem na obalu.
Mrzí mne, že album své oblíbeného hudebníka musím tak sepsout, možná se najde někdo, kdo je poslouchá rád. Já jsem je nezkousl ani po 30 letech, kdy čas zrehabilitoval mnoho dřívě přehlížených věcí jako přece jen dobré. Tady se to zatím nepovedlo. Ještě že následující deska Dandy in the Underworld, prakticky již rozloučení s tragicky zesnulým hudebníkem, který potěšil tolik uší a poznamenal tolik srdcí, se povedla. Tu doporučuji, tuto moc ne. A takový Electric Warrior - ach ach ách, to se nechá slyšet snad denně!
» ostatní recenze alba T. Rex - Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / Dandy in the Underworld
Více strohý Dandy navazuje logicky spíše na nabroušený Zip Gun než na předchozího Dragona, nedosahuje už jeho říznosti a Zipgunovské kouzlo nadupané strhující taneční hudby je tu více naředěno rutinou. Ale budiž chválou, že rutinou dominantně bolanovskou.
Některé skladby jsou hodně dobré - úvodní Dandyin the Underworld, kde hostuje jako co-zpěvák dokonce Steve Harley z Cockney Rebel, spolehlivě zabere hitový singl Soul of My Suit, vymyká se také rázovitě sekaná Hangs-up. Zbytek se dá spolehlivě označit za slušný průměr, průser se zde žádný rozhodně nekoná (jako třeba na Zinc Alloy)
Není ovšem myslím opět moc záhodno studovat texty, a zvláště přitom myslet na bujnou obrazotvornost starých Tyrannosaurů nebo inteligentní poetiku Electric Warrioru. Nekoná se, nekoná. Omluvou je, že účelové rock n´rollové slogany také neoplývaly sdělností a poselstvími, šlo jim jen o to, aby se dobře nalámaly do textu, hladce klouzaly, dalo se s nimi hlasově kouzlit, a přizpůsobivá angličtina si s tím nakonec už poradí a zní to obstojně. Nic víc než:
"Jason B. Sad was a lonely lad
His head was a bed for everyone
His clothes was his life
But his heart was a knife
Inscribed on it was "rock 'n' roll is cruel"
chtít prostě nemůžeme. Ale funguje to.
Deska si myslím zaslouží hezké tři hvězdičky, dal bych i tři a půl, kdyby to šlo, pro milovníka Bolana je určitě nezbytná, pro novovstup do Bolanova hájemství je však vhodnější nějaký dobrý výběr, kde budou figurovat i singlovky Children of the Revolution, 20th Century Boy nebo New York City, případně celý Electric Warrior. Mým vstupem byl ovšem tehdy Zip Gun, a možná proto na něj nedám dopustit. Tato deska je od něho mírný krok dolů, ale ne zas o tolik, aby nestála za poslech. Patří pevně do dějin, a byla to navíc Marcova poslední.
» ostatní recenze alba T. Rex - Dandy in the Underworld
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / Beard Of Stars
Jakoby pokračování báječného Unicornu, ale není to jako zázračná návaznost Selling po Foxtrotu u Genesis. Unicorn je prostě nějak celistvější a více pohladí. Tady už vystrkuje růžky elektrika, byť jen jednoduchými sólíčky, a předznamenává přerod na T.Rex. Samozřejmě, některé věci jsou hodně dobré a srovnatelné s parádami z Unicornu (Woodland Bop, Organ Blues, Great Horse), jsou zde nesmělé náznaky budoucích hitovek (výborné By the Light of the Magical Moon, přelomové a neobvykle odvážně dlouhé, více riffové než příjemně melodické Elemental Child).Také dvě instrumentálky, které vcelku slušně album doplní. First Heart v refrénu možná maličko může zaprudit, ale v celkovém kontextu kvalitního alba se odpouští.
Rozhodně jde o posun, ale jeho vyvrcholení si myslím posluchač plně vychutná až v naprosto dokonalém Electric Warrioru, pro který jako by toto i následné album byly nezbytnou výstupní rampou a současně mostem přes neprobádané sféry k vrcholu. Odvahu albu nelze upřít, ostatně usnout na nebesky pastorálních loukách Unicornu by asi nebylo rozumné ani možné, tvůrci by se už opakovali, a báječný Unicorn tak zůstal díky Bohu jen jeden jediný.
Na něco jsem zapomněl? Nezapomněl! Nechávám si to schválně nakonec. Lofty Skies je podle mne jedna z nejkrásnějších a nejnápaditějších milostných písní starých Tyrannosaurů, diamant inspirace, s nádhernou melodií i textem, nezapomenutelným dvojhlasem Marca a Steva, a elektrickým kvákadlem v mezihrách. Dokonale vizuální skladba! Ne nadarmo ji najdeme na kdejakém výběru! Už kvůli této skladbě musím ty čtyři body dát stejně jako Unicornu, ale jen aby pět mohl mít úchvatný Electric Warrior.
» ostatní recenze alba T. Rex - Beard Of Stars
» popis a diskografie skupiny T. Rex
T. Rex / Unicorn
"She was born to be my Unicorn" - "Narodila se, aby byla mým jednorožcem", - zaujatému posluchači se otevírá magický a mýtický svět protkaný historickými, kulturními a duchovními odkazy, první Marcův opravdový "majstrštyk" po dobrých, jen trochu možná spíše písničkových kolekcích než vyvážených kompozicích, jako je Unicorn.
Nezveme-li duch alba "keltským", asi se nezmýlíme, byť do hry vstupuje i Damašek nebo exotická Albánie, také legendární polskoruský tanečním Nižinský, případně královsští krokodýlové, zcela jistě nikoliv z prostředí okolo Avalonu. "Cikánská polévka" přetavená do kníkavé závěrečné matry je tedy odpovídajícím závěrem.
Chariots of Silk je půvabným rytmickým "otevírákem" alba. Kouzelnými se mi osobně jeví zejména odvážně něžná "Pon Hill", s názvuky dětského žvatlání, asi nechtěně znějícího jako "kočička" někde uprostřed rozkvetlé louky, plná verze hitové Cat Black - tříakordového divu, příslib budoucích "prostě geniálních písni", která se kdysi skromně krčila na raném Bolanově sólovém albu Beginning of Doves, mimochodem nádherném, nebo podmanivá Seal of Seasons. Hobití pecussion Peregrina Tooka jsou excelentní, neruší a neprudí, včetně jeho trefných vokálních doprovodů, člověk se jen diví, proč tento chápavý a inspirující člověk musel zmizet někde v nenávratnu.
Troufám si říci, že ač další dvě alba jsou více než dost dobrá, Unicorn z první pětice "akustických - nebo již elektrifikujících se desek (T.Rex) - vyčnívá jako nejkrásnější album, příjemné, milé, intimní, hladivé, laskavé, poslouchatelné a vzrušující. Pustit si je ke kávě nebo orientálnímu čaji v příjemném přítmí u svíčky, v dobré společnosti, sedět při tom na polštářcích na zemi, pálit kadidlové tyčinky nebo kouřit šíšu ... otočíte je vícekrát, a odkryje se zapomenutý krásný svět ohromného, prý dravého, ale ve skutečnosti pohodového veleještěra.
» ostatní recenze alba T. Rex - Unicorn
» popis a diskografie skupiny T. Rex