Profil uživatele oř
Recenze:
Whitesnake / Good To Be Bad
| 2018-04-10 | Když záměrně zapomenu na sladké americké období této party, dá se s určitostí tvrdit, že Whitesnake hrají čistý blues-rock. Nevím proč, ale na Progboardu jim pšenka moc nekvete. Třeba oproti takovým Colosseum je bílý had uťápnutý jako malá česká užovka. Zřejmě to bude právě tou neslavnou fází, která pořád leží spoustě lidí v žaludku.
Když Coverdalovi v roce 2008 konečně vyšla dlouho avizovaná comebacková deska, byl jsem nažhavenej jako panic před první kopulací. Hodně mě překvapil masivní sound a nový zvuk. Oproti uplakaným, zaoceánsky taktním nahrávkám 1987 a Slip of the Tongue to byla pořádná vzpruha. Whitesnake obměnili kádr a výrazně přitvrdili. Omlazený soubor ze sebe vydal to nejlepší a spoustě lidí dal pádnou odpověď na otázku, kdo patří do starého železa a kdo má schopnost složit silný materiál.
Celé desce vládne mocný Coverdlalův vokál. Ten získal na větší síle a osobitosti. Jeho mohutný výraz má v hard-rocku stále své dominantní postavení. Jednotlivé skladby pěkně odsýpají, povětšinou v kvapíkovatějším tempu, což u Whitesnake nebývalo pravidlem. David měl při výběru na kytarový post pokaždé cit a kousek štěstí. Kapelou prošlo několik slavných jmen a nováčků, kterým bílý had umožnil nastartováni vlastní kariéry. Doug Aldrich a Reb Beach nejsou žádné superstar, ale kdo se v americké hudební produkci trochu vyzná dobře ví, že známé jméno ještě kvalitu nedělá. Tahle funkční dvojka se dokáže skvěle doplňovat a seká jednu znamenitou vyhrávku za druhou.
Whitesnake bohužel nedokázali vydávat desky bez slabých skladeb. Nebudu ukazovat prstem na ty nepovedené, není problém je vyštrachat. První strana a trojice balad navrch jsou hnacími motory této coverdalovské edice, kterou David ještě neřekl své poslední slovo.
» ostatní recenze alba Whitesnake - Good To Be Bad
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Di Meola, Al / Electric Rendezvous
| 2018-04-04 | Na každého někdy přijde invenční slabá chvilka. V tak široké nadprodukci, jakou Al Di Meola během své kariéry vytvořil, není tak těžké ukázat prstem na desku, která se nepovedla. Tuhle disciplínu tady dobře ovládá zdejší fantom lover, a jelikož mně přijde nelogické zabývat se hudbou, kterou nemám rád, pokusím se vybalancovat Alovu mě dobře známou desku Electric Rendezvous.
Sestup z dosavadní linie kvality, kterou předváděl se svou předchozí tvorbou, je zřetelný hned na začátku nahrávky. Elektronicky podivně zmrzačenou inauguraci God Bird Change chce mistr vědomě poopravit zajímavými motivy v písni pojmenované podle samotného alba. Budiž. Vzájemný duet v rytmu flamenca s de Lucíou je osvěžující, jenže co naplat, když začnou v Alově hudbě dominovat skřípavé syntetizéry, není něco v pořádku. Až poslední trojici skladeb bychom mohli přirovnat k jeho minulosti. Ty v kontrastu k některým předchozím zásekům působí jako opojný koktejl blaha. Deska je proto částečně nevyrovnaná. V některých momentech může jazzmanům přivodit neočekávané bolesti žaludku.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Electric Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Queen / Sheer Heart Attack
| 2018-04-02 | Triviálně ztřeštěná kolotočářská hymna Brighton Rock, která tuhle desku startuje, snad ani není hodna jména Queen. Takový úlet si pro začátek mohla začínající hvězda odpustit. Naštěstí v jejím závěsu trůní velikostí top skladba Killer Queen, jedna z deseti nejlepších věcí v historii této kapely. Mayova vynalézavá kytara na sebe strhává hodně pozornosti, ale co je to proti Mercuryho vokálům, ty jsou zkrátka všude. Pak přichází velká chvíle Rogera Taylora a jeho atmosférická bomba Tenement Funster, kterou by ani Mercury nedokázal podat tak osobitě a drsně. Instrumentálně hodně originální. Flick of The Wrist je další pecka s netradičně stupňovitým patosem příznačným pro Queenovské první roky. S Lily of The Valley si vylámalo zuby už několik kapel pokoušejích se o její zpracování. Tohle nemá chybu.
Bohužel v půlce se začíná deska trochu drolit. Now I'm Here ujde, operní In The Lap Of The Gods budiž, ale co ta nepříjemná odrhovačka Stone Cold Crazy? Dear Friends je spíš pokus než něco výraznějšího, ale Misfire a big bandová Bring Back That Leroy Brown obrací Queen zase ke světlu. Poslední věci jsou „jen“ dobré.
Tak a máme to. Do podobně podrobného rozboru se málokdy pouštím, jenže v tvorbě Queen je tolika rozdílů a stylových odstínů, že je škoda na ně neupozornit. Třetí deska je vybroušeným diamantem jejich tvorby, dokonalejší než Queen II(ne každý to tak slyší). Odtud chybí už jen malinkatý krůček k dobytí vrcholu s nocí v opeře.
» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen
Flower Kings, The / The Rainmaker
Výtvarně netypicky pojatý obal alba Rainmaker představuje pána v obleku, stojícího uprostřed deštěm zalité ulice. Tu lemují osvětlené lampy prosvěcující přicházející ranní úsvit. A právě takovou atmosféru má šestá studiová nahrávka kapely The Flower Kings.
Hyperaktivní multiinstrumentalista Roine Stolt přichází s novou kůži na trh a výsledkem je další dokonalé progresivní dílo. Kytaristovo hudební pojetí je monumentální a markantně odlišné od toho, co člověk běžně potkává. Pohrává si s psychedelií jako kočka s myší, nejraděj se plácá v období seventies a občas couvne až do éry hippies. Je to fakt hustý, přitom efektní a vzdušný. A hlavně to funguje, až se kolikrát nestačíte divit. Ti, co muziku téhle party znají, se mnou budou určitě souhlasit - ať ji proženete hlavou pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, pořád máte co objevovat. Délka některých skladeb vás může sice odradit, ale nebojte, nejde o žádné umělé natahovaní. Těch deset, patnáct minut pokaždé rychle uteče. Podobně jako voda na chodníku okolo našeho pana prodavače deště.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Rainmaker
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Wishbone Ash / There's The Rub
Společně s deskou Argus je právě album Theres the Rub nepochybně nejdokonalejším wishbouňáckým výkvětem. Proto pokud pátráme, kam sáhnout s touto kapelou při prvním oťukávání, nelze doporučit lepší variantu.
Už při prvním kontaktu se Silver Shoes vás obalí sugestivní chuť typická právě pro způsob hry a pojetí Wishbone Ash. Don't Come Back je ráznější rockovka, plná krátkých a pestrých sólíček. Na vrcholku se po právu leskne skvostná Persephone, jejíž ozdobou jsou detailně promakané akustiky a dráždivá sóla elektrických kytar. Pokračuje standardně skvělá Hometown, na kterou naváže něžná pecka Lady Jay a jediná, přehnaně dlouhá instrumentálka F*U*B*B*. Ta mě až tolik nebere, ale renomé jedné z nejlepších desek této kapely rozhodně nezkazí.
» ostatní recenze alba Wishbone Ash - There's The Rub
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash
Blackfield / Blackfield II
První čtyři skladby = 6 bodů
Skladby č.5,6,7 = 4 body
Závěr 8,9,10 = 5 bodů.
Tolik prostá matematika a můj vztah k tomuto brilantnímu albu. Blackfield jsem poznal poprvé díky deskám Welcome To My DNA a IV. Ty jsem ve společném balíku koupil najenou a okamžitě si je zamiloval. Všude jsem pak četl, že nejlepší Blackfield jsou první dvoje. Nevím jestli se to dá takto jednoduše obalit, ale je pravda, že k sobě mají nejblíže jak zvukově, tak tématicky. Patří k nejmelacholičtějším nahrávkám, které jsem měl možnost kdy poznat. Až prostě strohé, avšak emocionálně neskutečně silné vyjadřovací prostředky dvojice Wilson/Geffen, vytváří sofistikovaně inteligentní muziku pro posluchače s vytříbeným hudebním vkusem. S krásnými melodiemi a harmoniemi se tady pracuje na vysoké umělecké úrovni. Uslyšíte témeř dokonalá aranžmá ve všech částech desky, která je totálně IN a přesto tolik jinde.
» ostatní recenze alba Blackfield - Blackfield II
» popis a diskografie skupiny Blackfield
Colosseum / Valentyne Suite
Dlouho jsem se rozhodoval jestli mám napsat o debutu, nebo raděj o druhé desce. Nakonec zvítězila Valentyne Suite protože mě přije o fous dotaženější a nabušenejší než úvodní představení.
The Kettle je dokonalé elektrické šílenství mísící vlivy jazzu, blues a rocku. Elegy má ještě vyšší ambice skrze svůj originální poskakující rytmus opírající se o Hisemanovi bicí. Butty's Blues vládnou Greensladeho hammondy v sepětí špinavého černošského blues. V The Machine Demands A Sacrifice cedí Litherland slova v rytmických proměnách tak skvěle, že si myslíte že za mikrofonem stojí někdo úplně jiný. O poslední Valentyne Suite už nemá cenu ani psát, to se musí slyšt. Fenomenální!! Stejně jako celé album, jako celá kapela!
» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Flash / In the can
Pred nedávnom som si doplnil zbierku o druhý album kapelky Flash, ktorej debut ma očaril a Banksovi musím nechať, že ponúka vľúdnejšiu hudbu, než Yes.
Napsal bych to podobně jako hejkal, jen už to bude delší dobu, co jsem si dvojku přikoupil. Malinko nerozumím třetí části jeho věty, jakou vlídnější hudbu má hejkal na mysli..? Možná chtěl říct, že Flash jsou víc rock než art a jejich hudba nemusí být za každou cenu krkolomná. Chris Squir volil složitější cesty pro své Yes než to dělal Banks v demokratickém státě Flash. Nebyl takovým diktátorem a pedantem. I Flash si rádi hrají jako malí, jenže se nebojí půjčovat hračky ostatním a třeba takový Ray Bennett je stejně pracovitý a hráčsky vychytralý jako právě Chris. Mám pocit, že dobrá polovina hracího času je vymezena pro něj. Často sóluje a chce být dominantní, baskytaru využívá spíš jako kytaru. Jakoby chtěl zastínit samotného Petera, proto to mezi touto dvojicí taky pořádně jiskří.
Dvojka In the Can se netěší takové oblibě jako debut. Je to škoda, protože na něj přímo navazuje a rockový motor jede pořád na vysokéh obrátky. Banksův kytarák má k Howeho Yes celkem blízko, tyhle dvě kapely nemají ve shodě jen jméno kytaristy, který tady i tam působil. Osobně maličko postrádám Tony Kaye. Ne že by větší klávesová síla nějak chyběla, ale možná mohla být deska s jeho účastí, nebo dokonce s Patrickem Morazem ještě barvitější. Ale nechápejte mě špatně, nepláču nad ukáplým mlékem z prsou vyobrazených na obale alba.
Živelnost a hráčská pospolitost si zde razí cestu napřímo a pěkně úderně.
» ostatní recenze alba Flash - In the can
» popis a diskografie skupiny Flash
Procol Harum / Broken Barricades
Broken Barricades není žádné zklamání! Rozhodně ne!
Původně jsem chtěl napsat obsáhlejší reakci, ale nakonec se to rozrostlo a tak to vylepím jako další recenzi:
Hned první skladba Simple Sister ukrývá mistrnou Trowerovu sotva postřehnutelnou vyhrávku, která se ještě jednou opakuje a taky perfektní klavírní Brookerovi běhy do závěru. Bomba.
Titulka je taková romanticky sladká šarmantnost a třetí Memorial Drive rezonuje divokým Trowerovým riffem v sousedství Brookerovi klaviatury. Luskus Delph vychází v majestátním šatu, ale nejraděj si pouštím dvojici Song For A Dreamer, Playmate Of The Mouth. Na poměry PH celkem unikátní a experimentální písně. To se musí slyšet.
Jasně, tohle album je jinačí než třeba A Salty Dog. Řekl bych, že je propracovanější a konstruktivnější. Nejde o lacinou jednohubku kterou jde spolknout na první zátah. Takovou hudbou je potřeba se postupně prodrat. Navíc byli PH celkem jedineční a nikomu se nepodařilo je nějakým způsobem napodobovat, nebo pokračovat v tom co dělali. Yes mají moře plagiátorů, ale Procol Harum...?
Byli to skvělí instrumentalisté, ale jako skladatelé byli špička. Ať s Trowerem, nebo bez něj. Což hned potvrdil následovník Grand Hotel v obměněné sestavě.
» ostatní recenze alba Procol Harum - Broken Barricades
» popis a diskografie skupiny Procol Harum
Spock's Beard / X
Pauza, která se od stejnojmenné desky natáhla na čtyři roky, měla pro novou tvorbu Spock´s Beard zásadní význam. Kapela se vrátila ke starému a osvědčenému modelu využívajícímu dlouhý časový prostor v jednotlivých skladbách pro dostatečnou prezentaci svých myšlenek, které potřebuje do tohoto útvaru umístit. Tohle klubko dovedných instrumentalistů mě pokaždé překvapí svou nápaditostí. Jejich písně vypadají jako rozsypané tabule skla, jejichž střípky je nutné poslepovat. Album X ovšem žádný slepenec není, jde o moderní progresivní desku, která vás vydráždí svým muzikálním tahem a obsáhlým nácucem z různých odvětví moderní hudby.
Velkým trumfem je tvarově proměnný projev lídra Nicka D'Virgilio. Ten se dokáže svému úkolu zcela oddat a velice citlivě přizpůsobovat frázovací techniku povaze skladeb. Promícháním několika chytrých skupenství tak kapela rozehrává jedno velké představení za druhým. Ty se odehrávají jak v rovině hudební, tak vokální. Spock´s Beard vytahují trumfy neskutečně často, čarují s náladou a pravidelně dávkují rozmanité myšlenkové pochody. Zářným příkladem je čtvrtá skladba From the Darkness, kde se toho uděje opravdu mnoho. V jejich případě je lepší slyšet, ne jenom číst.
» ostatní recenze alba Spock's Beard - X
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard
Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond
K desce Visions Of The Emerald Beyond mě přivedl blízký z rodiny mých hudebních bratranců, který mi dal kdysi přečíst krátkou stať v jednom zahraničním periodiku, ve kterém dotyčný popsal jeho náplň jako daleko přístupnější a vokálně podmanivější než cokoli, co do té doby kapela stihla vydat. Ten bláznivý floutek mohl z desky slyšet tak maximálně jednu, nebo dvě písně a to ještě nevím které, podle nichž vydedukoval svoji výslednou tezi. Když jsme si oba dva za několik měsíců desku poslechli, naznali jsme, že na jejím hodnocení nebylo ani zbla pravdy.
Visions Of The Emerald Beyond je zatraceně těžko rozlousknutelný hudební oříšek a spíš něž obvyklého art-rockera osloví přívržence Bartokových a Janáčkových smyčcových kvartetů. Přístupnější Goodmanův houslový tón nahradila neučesaná a složitá hra Jean-Luc Pontyho. Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede. Jediným záchytným bodem zůstává kytarová škola Johna McLaughlina, která na Visions na nedostižné Birds of Fire v lecčem navazuje. Náladu má deska skutečně okrajovou a pro "normálního"posluchače jen těžko stravitelnou. Je to jako výprava s cestovkou, která vám v několika příštích dnech potřebuje ukázat kousek orientu, pobíhající domorodce na malajském soustroví, černošské plantážníky opodál, jazzovou sekci impovizující v nějakém zapadlém baru na předměstí a aby z toho byl pořádný galimatyáš, všude cítíte ten jazzovo-klasický abstraktní puch.
Obodovat takovou muziku je nesmírně těžké, protože pokud si ji pustíte ve špatný den a špatnou chvíli, po pár minutách jí přibouchnete vrata. Naopak pokud jste ji už někdy alespoň zběžně zaslechli a těšíte se na ni, může vám navodit hezké chvíle.
Dávám čtyřku z úcty. Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek. Mě podobná hudba otvírá surrealistický svět bláznivého(berte s rezervou)francouzského skladatele Oliviera Messiaena. To je taky šílenství.
» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra
Spock's Beard / Octane
Ladně vystavěná deska v celistvé linii, kde se písničkově laděná část s tou progresivně propracovanou stránkou vůbec nepotírá. Spock´s Beard hýří kreativitou stejně silně jako jejich dřívější předchůdci a znova dokázují, jak širokou brázdu dovedou rozorat. Nealova doba je nenávratně pryč a Nick D'Virgilio je neskutečně tvárným frontmanem s variabilně posazeným hlasem plným něhy a přesvědčivosti.
Octane je typem alba které se v hlavě posluchače usazuje pozvolna a v určitých jednotlivých soustavách. Až se tyto částečky pospojují do soudržného celku, z reprobeden vypluje jedno z nejzajímavějších alba Spock´s Beard jejich kariéry.
» ostatní recenze alba Spock's Beard - Octane
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard
Spock's Beard / Day for Night
Zdejším chudým hodnocení této desky vůbec nerozumím. O jakém nejslabším albu je tady řeč? Nerad bych, aby tu vznikla nějaká zmýlená představa na další ze skvostných alb zámořské ikony progresivního rocku.
Day for Night možná nepřekvapí tak silně jako Beware, ale Morsův skladatelský talent je v jeho mladých letech zatraceně silný a ten není důvodem skládat ruce do klína. Podle dostupného tracklistu není patrné rozdělení desky na dvě poloviny. První obhospodařují klasické skladby, druhá se skládá ze suity The Healing Colors of Sound rozdělené do šesti útvarů. V Gibberish slyšíme Gentle Giant, v The Gypsy se kapela spořádaně poprala s moderními trendy a jako skutečně silná se jeví třetí skladba Skin.
» ostatní recenze alba Spock's Beard - Day for Night
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard
Spock's Beard / Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
Ztráta, která přišla s koncem činnosti kapely Gentle Giant, je dodnes pro mnoho příznivců komplikované strukturální muziky nenahraditelná. Dlouho se nenašli žádní přímí následovníci, až v polovině devadesátých let se jako zdatní žáci a věrozvěsti progresivního směru představilo sdružení okolo skladatelské osoby Neala Morse.
Takřka na každém albu svých domovských Spock´s Beard kterým tento pilný konstruktér vdechl život, se dají vystopovat prvky mající svůj původ právě v Gentle Giant.
Ať se jedná o znásobené, na sebe navrstvené pěvecké stopy, složitou písňovou zástavbu, zálibu v jazzu, nebo jen jemnou melodikou vyzdobené kytarové linky, všechno ukazuje na inspiraci Schulmanovskou školou.
Deska Brief Nocturnes And Dreamless Sleep je postavena na pyramidovém efektu. To znamená že každá následující skladba je na pomyslném schodišti kvality postavena o jeden stupínek výš. S poslechem díla tak vzniká sugestivní zlepšující se pocit a očekávaná katarze přichází s koncem nahrávky.
Vývoj této kapely ve které její zakladatel už dávno nefiguruje je nepřeslechnutelný. Spock´s Beard se stále někam pohybují, jejich růst a potenci nejde přehlédnout.
» ostatní recenze alba Spock's Beard - Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard
Transatlantic / Bridge Across Forever
I kdyby tady nebylo nic jiného, tak dětský sbor zpívající Motherless children, Wandering nowhere... mě pokaždé připraví tolik zbožňovanou neopakovatelnou chvíli, že mám nadlouho emočně vystaráno. Už jenom za to, jak dokázali pánové z Transatlantic vyšponovat atmésféru při zmiňovaném nápěvu musí dostat pět hvězdiček. Ale tohle album je pochopitelně suprové celé, stejně jako jeho předchůdce, možná ještě o kousíček lepší. Vůbec nezáleží na délce písní, je v nich tolik silných okamžiků že se posluchač nemůže nebavit. Je to hudební extáze a nářez dohromady. Žádná bezbřehá exhibice, ale smysluplná a do detailu propracovaná muzika.
Poslouchat hudbu Transatlantic je jako vrátit se v čase do dob Relayer a Tales From Topographic Oceans.
» ostatní recenze alba Transatlantic - Bridge Across Forever
» popis a diskografie skupiny Transatlantic
Transatlantic / SMPTe
Neskutečně propracované album ve kterém jsou gejzíry nápadů napresovány až za okraj. Lahodná muzika, složitá jak hrom, přesto posluchačsky zábavná a poučná. Tři dlouhé a komplikované skladby se proloží dvěma pochopitelnějšími a hned dostane dramaturgie desky ten správný směr. Je dobře že se tihle špičkoví hudebníci dokázali navzájem seřadit na jednu kolej a ega(tihle je ani nemají) nechat stranou. Za nejlepší bych označil kupodivu Stoltovku My new world, to je vtělená nádhera.
Pohodové album, které dokáže přetavit ten nejlepší art rockový mustr svých učitelů(Yes) nové generaci. Řekněte kdo se v dnešní době může něčím podobný pochlubit.
» ostatní recenze alba Transatlantic - SMPTe
» popis a diskografie skupiny Transatlantic
Flash / Flash
Všechno podstatné už zhrnuly předchozí recenze, za mě jen řeknu, že jde o neznámou na okraji žánru paběrkující kapelu, která po sobě zanechala naprosto skvostnou muziku. Především její první album se může poměřit s těmi nejlepšími art-rockovými projekty sedmdesátých let. Namakaná, částečně Yes-ovsky pojatá muzika plna nápadů a brilantní instrumentace(Peter Banks řádí jako Yes zbavený), které vévodí vysoko posazený vokál Colina Cartera. O dobrý dojem se přičiní taktéž povedený zvuk remasterovaného nosiče a jak už bylo zmíněno i lákavý obal, který pod letmou sukýnkou a dráždivými kalhotkami skrývá tolik obdivovaný ženský poklad.
» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash
Bowie, David / The Next Day
Nejsem zarytým obdivovatelem Bowieho tvorby, ale tohle rozmáchle bujaré album respektuji. Těžko na něm najdeme slabší moment a věřím, že ten kdo se neprohrabává ranným Bowiem, vezme na milost právě tuhle předposlední kolekci. Pro mě je jedním z nejoblíbenějších a nejlepších Davidových alb. Vyznačuje se mírně futuristickým zvukem, takže nejde o žádný pop, ale vesměs o progresivní představení. Vše je přetransformováno v nenásilném a experimentálním hávu do písničkové formy. Bowie si už ve svých začátcích vložil do erbu slovo rozmanitý. I tady najdeme od každého stylu silný vzorek. Do lepší poloviny bych zařadil saxofonovou tryznu Dirty Boys, roztančenou The Stars, monumentální Love Is Lost, očistnou baladu Where Are We Now?, překrásnou melodickou píseň Valentine's Day, taneční ztřeštěnosti If You Can See Me a Dancing Out in Space a poslední dvojici You Feel So Lonely You Could Die a depkoidní Heat.
V tomto případě jde o mistrovský kousek z Bowieho tvorby a společně s nekrologem Blackstar i nejlepší mistrovu desku zralého věku.
» ostatní recenze alba Bowie, David - The Next Day
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Gong / Shamal
Shamal je dílem neúčasti Daevida Allena o dost jinde než předešlé desky Gongu. To co kapelu odlišovalo od ostatních je zvláštní hippie rozpustilost, ztřeštěnost i nekonzistentní vesmírný koncept. Tyto postupy vymizely a jako náhradu tu máme profesorský jazzrock. Ze začátku mě překvapila účast Nicka Masona za producentským pultem, ale musím uznat že Gong snad lepší zvuk nikdy nenašli.
Jako celek album funguje organicky dokonale, vyčnívá etnické Bambooji a parádní tango skryté uvnitř Cat in Clark's Shoes , ale je velice obtížné se v něm zachytit a orientovat. Obsahuje hodně fines a vychytávek, velké tempové zvraty a nástrojové přesmyčky. Jazzově složité proporce se střídá v nekonečném koloběhu a deska upomíná na podobně orientované Weather Report, v těch můžete taky snadno zabloudit.
Průzkum alba Shamal je jako průlet nekonečným a překrásným vesmírem. Občas se na něj rád vydávám.
» ostatní recenze alba Gong - Shamal
» popis a diskografie skupiny Gong
Renaissance / Prologue
Jakápak rozpačitost? Kapela jen přesně neví, jestli se zařadit mezi rock, přimknout ke klasice, nebo se vydat cestou kapel typu Curved Air. Tahle výborná deska je prostě experimentální. Místy silně experimentální. Pootevírá okno tomu, co naplno propukne už s Ashes...
Prologue je velice muzikální kousek, v němž Annie otvírá pusu, aniž by vypustila souvislou větu. Pěje, pobrukuje a nádherně ladí. Ve skladbě Kiev, mimochodem velmi zdařilé, se přidá také mužský vokální člen a člověk si hnedle vzpomene na povedený debut. Na rozdíl od něj je nálada třetího alba mnohem uvolněnější a freejazzová. Člověk má občas pocit že se kapela hledá, ale ve většině momentů jim to neuvěřitelně šlape. Další sklabou je Sounds Of The Sea a její název napovídá o jakou tématiku půjde. Annie zpívá překrásně a velice procítěně. Okolo vás krouží ptáci a šplouchá moře, na kterém se pohupují klavírní notičky. Podobná, trochu dramatičtější nádhera vypluje i s Spare Some Love a Bound For Infinity.
Škoda že kapela zařadila na závěr tak zvláštní a hudebně nesourodou hrůzu, jakou je skladba Rajah Khan.
Prologue je muzikantsky dokonalý krajíc od kapely, která už brzo bude ve svém oboru tou největší z největších.
» ostatní recenze alba Renaissance - Prologue
» popis a diskografie skupiny Renaissance