Profil uživatele terka
Recenze:
Pearl Jam / Gigaton
| 2020-04-30 | Nečekala jsem, že budu první, kdo o nových Pearl Jam něco napíše. Horyna mě předběhl, což mě při čtení jeho jinak kvalitní recenze kapku mrzelo. Ale zase jsem věděla, že už nemá cenu pospíchat. Dostala jsem tak dost času si desku pořádně poslechnout a to se v mém konečném bodování odráží. Protože kdybych měla psát o Gigaton v prvním týdnu co jsem ji poslouchala, moc superlativů by na jeho adresu nešlo. Jednotlivé kroky bych spíš nazvala krůčky, a jestli se mě na začátku zdála dobrá tak polovina, včera to bylo deset ku dvěma.
V nové desce jsem se postupně začala dobře orientovat. To se vám pokaždé nepovede a u některých starších desek Pearl Jam mám dodnes problém, hodně skladeb přesně zařadit. Důvodem je celá plejáda sympaticky situovaných silných motivů. Těch se okruhu společníků Eddie Weddera podařilo nashromáždit dost a jednotlivé skladby tak můžou fungovat jako singly. Měla by být běžná praxe, že kapela pro začátek připraví ty nejslibnější kusy. Tady to tak je. Melodické linky v úvodní Who Ever Said, uličnická drzost v Superblood Wolfmoon a taneční hrátky v Dance of the Clairvoyants můžu poslouchat pořád dokola. Alright a Seven O'Clock na mě dělají na poměry Pearl Jam až překvapivě umělecký dojem. Každá ze skladeb se něčím odlišuje. Ať je to strukturou, tempem, nebo střídmým využitím kláves. V druhé polovině jsou pomalejší věci. První z nich má akustický nádech, ve druhá zpívá Eddie se španělou v ruce, ve třetí se připojí i ostatní spoluhráči a poslední je zpracována na způsob chrámové mše. Tady si pořád nemůžu vybrat, která z nich je mi nejbližší. Kdo z Vás si přečetl mých pár řádků až sem asi nebude mít problém uhodnout, jak nové Pearl Jam hodnotím. Samozřejmě že nebudu skrblit. Gigaton je teď moje třetí nejoblíbenější deska od Pearl Jam. Dokonce předstihla i Lightning Bolt, kterou jsem sedm let řadila mezi nepřekonatelné.
» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam
Pearl Jam / Riot Act
Na přelomu letopočtu si Pearl Jam ještě drželi rozmení co dva roky to nové album a po slabším Binatural přichází se svou snad nejbarevnější kolekcí Riot Act. Binatural a slabší, ono jak se to vezme. Deska u fanoušků tolik nebodovala jako ta předchozí a jak si kapela představovala. Alternativnímu rocku pomalu odzvonilo a nastal čas vypořádat se s osudem astronomických hvězd, kterým se nic nepromíjí a očekávání nad každým novým dílem budou vždy velká. Především kritika si na kapele smlsla a nařkla ji cituji "s olizování vlastních bolístek". Tím byla myšlena dvojice experimentálních pokusů No Code a Yield, kterými se kluci chtěli vymanit s područí grunge a zůstat sami sebou. Binatural bylo rockové album, útlého střihu s malými ambicemi. Když si ho poslechnete dneska znovu, nebude vám připadat vůbec zlé.
Riot Act je však jiné. Opět se tu něco hledá, ale už ne tak intenzivně a za každou cenu. Samo vytváří představy a iluze. Posluchač už nemá tolik prostoru, aby musel vstřebat nevstřebatelné. Materiál je podstatně kvalitnější a v mnohých momentech úsporně emotivní.
Lyricky smířlivou Can’t Keep netradičně vloženou na začátek alba, vystřídá dravá Save You se zajímavým riffem. Při Love Boat Captain cedí Eddie Veder zpěvák s duší básníka slova o tragické události, která se stala na jejich konceertu, kdy si několik fanoušků vzalo dobrovolně život. Podivný tempový mišmaš nového člena u bicích provázejí skladby Cropduster a Ghost. Velký hit se prostřednictvím médii stal ze skladby I Am Mine, mimochodem opravdu povedená smutná záležitost. Ještě víc zahloubaná je Thumbing My Way. Na obsahově bohaté desce napočítáme patnáct položek. Kdo desku pozná, nebo se na ni teprve chystá(třeba mu moje našeptávání pomůže v rozhodování), vytvoří si vlastní obraz. K těm lepším a zajímavějším bych přiřadila písně You Are, Green Disease, Bu$hleaguer, zeppelinovský blues ½ Full a metličkami vycíděnou džezovou barůvku All Or None.
Jelikož jsem desce Yield přiřadila čtyři body, Riot Act si zaslouží víc a když není jiná možnost, dám pět.
» ostatní recenze alba Pearl Jam - Riot Act
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam
Whitesnake / Ready An' Willing
Deep Purple se po svém rozpadu rozštěpili na několik podskupin. Jednou z nich byla i pověstná formace Whitesnake. Největší dávku slávy prožila v osmdesátých letech s deskou 1987. Bez ní by dnes bílého hada znala polovina populace. Je to škoda, protože právě tehdy začínal postupný úpadek hudebních hodnot, které do té doby David zastával. Trapnosti Bad Boys, Looking for Love nebo Childen of the Night jsou po textové i hudební stránce pouhým stínem jejich dřívější rockové zarputilosti. Coverdale neodolal kouzlu hrabivosti, což je pro mě jeden z důvodů, proč nemám jeho povahu ráda. Přitom Whitesnake několik dobrých nahrávek udělali a desku Ready an´ Willing k nim rozhodně počítám.
Tohle jsou jiní Whitesnake než ti, které zná většina z rádií a televizorů. Ze svého dřívějšího zaměstnání měl Coverdale dobře nastudovaný blues-rockový styl. Deep Purple sice nebyla kapela, která jej nějak vehementně uplatňovala, ale esenciální příchuť v jejich tvorbě patrna byla a třeba na desce Burn takové skladby najdeme. Když už jsem zmínila Burn, tak právě Ready an´ Willing byla pro mého otce něco jako její další nástupce. Blackmora nahradila dvojice Moody-Marsden víc než zdatně. A pak je tu přece Paice a Lord. To už máme polovinu sestavy z roku 1974. Nestojí taková družina za to si ji poslechnout?
Začátek desky je spíš na rozehřátí. Fool for Your Loving (mimochodem určitě lepší než novější popová verze) a Sweet Talker předpřipraví půdu pro stěžejní songy Coverdalovy kariéry. Dynamická hymna Ready an' Willing, pohodová Carry Your Load, překrásná Blindman, kytarově čistá Ain't Gonna Cry No More nebo zatěžkaná Love Man plus ještě velkolepý závěr She's a Woman jsou všechno parádní hard-blues-rockové písničky. Společně s deskou další je právě Ready an´ Willing nejzajímavějším albem bílého hada. Takové písně se poslouchají velice dobře a já mám pocit, že kapele, potažmo Davidovi, můžu skutečně věřit to, o čem v nich zpívá.
A ještě bych ráda něco napsala o Coverdalově hlase: Myslím si, že je jedním z nejúžasnějších v celých hudebních dějinách. Ukrývá se v něm neskutečná síla a osobité charisma. Když se jeho barva v určitých momentech rázně rozprostře do šířky, vzniká magický okamžik, který snadno vycítíte. Alespoň já mám takové pocity. Týká se to především období v Deep Purple a právě raných Whitesnake.
S bodováním si tak trochu nevím rady. Taková nálož, jakou je třeba zrovna Burn, na desku Ready an´ Willing už natočena nebyla. Ovšem oproti zaláskovaným popěvkům vyplňujícím desku 1987 stojí pořád hodně vysoko. Dám na momentální náladu, kterou jsem s deskou zažila. Ta už zítra může vypadat jinak, ale dnes to bylo příjemných čtyřicet minut.
» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Rolling Stones, The / Goats Head Soup
| 2019-01-19 | Navázat na tak dobré a v mnoha ohledech jedinečné dílo Exile on Main St., se kterým stanuli Rolling Stones na svém vlastním vrcholu, musel být obtížný úkol. Pokud se na to dívám zpětně, vypadá to tak, pokud se ale vtěsnám do doby, kdy desky vznikly, můžu odhadnout, že rozdíly nebyly tolik zřetelné a zavedená a úspěšná kapela pouze pokračovala v dalším skládání nového materiálu. Do studia si "odskakovala" pravidelně každý rok. Situace v kapele sice byla malinko vypjatější, a to zejména díky různým excesům především na kokainu "ujíždějícího" Keitha Richardse. Skládání nového materiálu často probíhalo odděleně s novými pravidly - každý sám za sebe. Dobová kritika desku označila jako přešlapování na místě a celkově se mluvilo o prvním zklamání po hodně dlouhé době. Jenže z dnešního pohledu tohle album stále náleží k té slavné řadě "Stounů" z první poloviny sedmdesátých let.
Nejprve vyšel nový singl Angie, který vzbudil bouřlivé reakce, a to na obou stranách názorového spektra. Celé řadě lidí se konvenční balada líbila, hodně jich však podbízivou píseň odsoudilo a stárnoucí kapela tímto kusem ještě více dezorientovala rockovou veřejnost, tehdy značně zmatenou nejistou budoucností jejich idolů. Byl to čistý střední proud, který kritika ve své době naprosto smázla. S odstupem pětačtyřiceti let je však skladba řazena mezi největší hity "Stounů". Na Goats Head Soup dnes najdeme celou řadu výborných songů. Jako první bych vybrala dravý rockový kus Heartbreaker, dál klavírní boogie Silver Train - ten se rozpomíná na desku předešlou. Vláčně hypnotizující věc Can You Hear the Music? Špatná není ani efektní plíživá píseň Dancing with Mr. D, která se ale pro úvod moc nehodí a dává tak jasný impuls posluchači, že časy se začínají měnit. Podobná, i když přece jen zajímavější je dvojka 1000 Years Ago.
O zvuk se znovu postaral Jimmy Miller. Hlavně díky singlu Angie se v Americe dostalo desce trojnásobné platiny a krasojízda "Stounů" mohla vesele pokračovat dál.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Goats Head Soup
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Stone Temple Pilots / Core
Přestože kapela Stone Temple Pilots pochází ze San Diega, od samého začátku na ni kritika připevnila nálepku grunge. Stačí, když si poslechnete začátek první skladby Dead & Bloated z jejich LP Core vydaném na etiketě Atlantic ve stejném roce jako Dirt od Alice in Chains, tedy 1992, a je jasné, že tady se uhodilo na grungeovský hřebíček pěkně tvrdě. Deska produkovaná šestým členem Pearl Jam Brendanem O'Brienem přinesla nevídaně harmonický zvuk plný energie a elánu. Paradoxně deska nezní jako PJ, i když za knoflíky seděl Brendan, ale nese homogenní znaky s jardinovským Dirt. I to se někdy stává.
Souboru vdechli život bratři Dean a Robert DeLeonovi. Kytarista a basák zakrátko přibrali bubeníka a dnes už dalšího nebožtíka, zpěváka Scotta Weilanda. Ten od samotného začátku desce naprosto vévodí. Stejně jako Layne Staley je i Scott velkým charismatickým vůdcem. Dokáže zpívat silově, melancholicky, slova cedit skrze zuby nebo oddaně poletovat v horních patrech. Těžký grungeový začátek Dead & Bloated vymění obrovitánský hit STP a celého období devadesátých let, skladba Sex Type Thing. Tanečně melodický záhul nabitý energií a obdivuhodným grunge-feelingem.
Pokud chcete poznat skutečná devadesátá léta a americké aspekty té doby, pusťte si skladbu Wicked Garden. Ta dělá ze STP tu velikou kultovní kapelu, která se z ní přes noc vyklubala. Ševelící melancholické akustiky Deana deLeo dělají skvělou společnost mohutným přívalovým riffům a v atmosféře deprese a smutku citují to nejlepší z muziky devadesátých let. Po romantické instrumentální oddychovce No Memory je tady další z vrcholů, skladba Sin. Ale to se už budu jenom opakovat. V této poloze mám Stone Temple Pilots nejraději.
V druhé půli se pokračuje stejně energicky. Naked Sunday nebo citlivá balada Creep, která spolu s dalším hitem Plush povstala jako čtvrtý singl z alba, voní něčím do té doby úplně novým a neprozkoumaným. Voní grungeovou revolucí kluků v kostkovaných košilích, kteří přišli, aby něco udělali s tím zamerikanizovaným způsobem pohodlného života západního pobřeží.
Ještě chci zdůraznit, že jsem tuhle kapelu poznala jako jednu z prvních vlaštovek hrajících grunge. Okamžitě jsem si je zamilovala a poslouchala častěji než Pearl Jam nebo Soundgarden. Logicky to byl zase brácha, který je tenkrát už nevím jak objevil. V jejich případě nebylo žádné podprahové zasouvání do mé hlavy potřeba, STP si tam cestu našli sami.
» ostatní recenze alba Stone Temple Pilots - Core
» popis a diskografie skupiny Stone Temple Pilots
Proto-Kaw / Before Became After
Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich. Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny jejich desky (možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jen jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.
Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám (tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla), o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasl. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal - doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovaly další desky.
Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely. Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného? Čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse? Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita, s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance, a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště Kansas.
Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004, 2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokážou zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň a i schema je jiné. Lynn Meredith má příjemně pevný a dospělácký hlas, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjadřuje se také dramaticky. S hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlá. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.
Chtěla bych doma mít víc takových kapel, jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména sdělí. Strašně ráda si doplním sbírku. Po světe dnes běhají tisíce kapel hrajících takzvaný novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělých, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw? Těším se na vaše tipy.
» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw
Pearl Jam / Ten
Určitě patřím mezi miliony posluchačů a posluchaček, na které působí debut Pearl Jam uhrančivým kouzlem. Po desetiletích hudebního spánku se konečně objevil někdo, kdo vrátil rockovou muziku zpátky na ulici. Vsadil ji nazpět do špinavé aglomerace a znovuobjevil základy americké rockové tradice, která skončila se soumrakem sedmdesátých let. Pearl Jam přinesli znovunalezený pohled na věc, zdravou energii, jemnou agresivitu i částečnou progresi. To byl jejich Ten.
Nezatíženi dobou se Pearl Jam pokoušeli promlouvat upřímně a pravdivě o všem, co se dělo kolem nich a co je štvalo. Obrovské hity Even Flow, Alive a Jeremy se hrají dodnes. Další legendární kusy s neopakovatelnou atmosférou a mlžným oparem jsou pomalejší věci Black, Garden a velmi emotivní Oceans. Ty představily kapelu v tom nejlepším světle. Vroucný Vedderův přednes zpíval o příbězích a pocitech deprese, sociálního zmaru a nepochopení. To díky nim zná desku snad každý, kdo se v muzice trochu pohybuje. Jsou to hymny patřící k hnutí, které si říkalo grunge. A grunge - to byla mohutná přívalová vlna, která svou silou spláchla všechny glam rockové nafintěnce, kteří stavěli pozérství před opravdový kumšt.
Pearl Jam samozřejmě nebyli jediní, kdo zažehl grungeovou revoluci. Na scéně už působili třeba Soundgarden nebo metaloví Alice in Chains. Ze všech těchto jmen se přes noc stala uctívaná božstva mládeže navlékající se do flanelových košil a pod koleny ustřižených kraťasů. Album Ten zůstalo dodnes nejprodávanější a hlavně nejoblíbenější deskou kapely. S nezdravou zarputilostí je klukům neustále předhazováno a každá vzniklá věc se s ním automaticky poměřuje. Není sporu o tom, že jde o milník jedné epochy, na tom se identicky shodneme. Ale nic se nemá přehánět.
» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam
Grateful Dead / Aoxomoxoa
| 2018-11-13 | Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.
Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.
Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Aoxomoxoa
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida
Kapela Doors nikdy nenašla žádného přímého nástupce, který by ji po smrti Jima Morisona dokázal nahradit. Ovšem ve stejné době bylo v Americe několik podobných skupin a jednou z nejslavnějších zůstali dodnes Iron Butterfly. V jejich muzice je podobná vůně poetiky a klávesový zvuk Douga Ingleho mně jejich velké vzory připomíná. Doors pro IB vlastně žádnými vzory nebyli, neboť kapely začaly účinkovat ve stejné době a obě jen směřovaly podobným směrem.
Pojem železný motýl je celkem dobrý, nemyslíte? Dnes už možná nezní tak zarputile, ale na konci šedesátých let se jednalo o originální název. In-A-Gadda-Da-Vida je jejich nejznámější deska, kterou měl v sedmdesátých letech doma každý, kdo to s rockovou hudbou myslel jenom trochu vážně a toužil zařadit do sbírky něco nového a neprofláknutého.
IB hrají americkou podobu tvrdého britského hard rocku, kořeněného mírnou dávkou psychedelie a blues. Mně stejně jako Doors připomínají ještě Atomic Rooster. Jsou dobrou alternativou k oběma kapelám a snadným soustem pro sběratele neotřelé muziky sedmdesátých let.
» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly
Plant, Robert / Lullaby... and the Ceaseless Roar
Přiznám se, že nepatřím mezi dobré znalce Roberta Planta. Led Zeppelin samozřejmě znám, u těch nehrozí, že bych je neměla ráda, ale u jeho sólovek už je to horší. Letmo předpokládám, že tahle patří k jeho vrcholům - něco jako "nejdospělejší a nejfavorizovanější" nahrávka. Archetyp toho, jak by měla znít world music. A tu já neposlouchám, tak je asi všem jasné, proč hodnotím, jak hodnotím.
Kupříkladu se mi hodně zamlouvá úvodní melodie na mandolinu (nebo o jaký nástroj se jedná) a doprovodná melodie na housle, které jsem ovšem v knížečce k cd nenašla ani uvedené. Skladba Little Maggie má zvláštní náladu, kterou nevím jak přesně charakterizovat - jestli obsahuje nějaké Skotské nápěvy nebo co -, ale je povedená. Jenže od dvojky Rainbow ovládá každou skladbu nějaký rytmus na bicí, které se stávají nosiči všeho a jsou taky nejdůležitějším nástrojem tohoto alba. Trojka zní po arabsku, čtyřka implantuje zvuky z okolí Sahary.
Nemůžu si pomoct, ale strašně mi tady chybí kytara. Ta k Plantovi patří a ani nemusí viset na krku Jimmy Pageovi. A Stolen Kiss je taková příjemná ukolébavka, ale vždyť Robert umí daleko intenzivnější věci. Další skladby už nebudu jmenovat s výjimkou House of Love kterou odkudsi znám. Možná právě proto, že ji znám jako jedinou, se mi líbí. Ostatní skladby nedokážu nebo nechci pochopit, a tak nad albem pokaždé zlomím hůl.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Nazareth / Hair Of The Dog
Nazareth nepatří mezi kapely, které by dnešní generaci nějak oslovovaly, nebo pro ni byly něčím výjimečným. Oni vlastně výjimeční nebyli nikdy. Podle toho, co se mi o kapele podařilo zjistit, si myslím, že to byli takoví chudí příbuzní všech těch hard-rockových dinosaurů. Jejich muzika není vyloženě zlá, není ani nudná (teda někdy je). Občas se zrodí zajímavý nápad, často je v tom hodně energie, jenže - jsou to zkrátka Nazareth. Trošku otravní a trošku jednoduší. Většinou nebývá nejtvrdší deska od kapely zároveň tou nejlepší, ale Nazareth tohle nepsané pravidlo porušili.
Titulní věc je klasika, která určitě není špatná. Ale hned druhá Miss Misery je nuda k uzívání. Guilty je celkem slušná balada. Naštěstí se pak všechno rychle opraví a Nazareth hrají jako o život a v zásobě mají ještě silný materiál. Mně se líbí všech pět posledních skladeb, ve kterých není žádná výplň, protože být tady ještě jedna nebo dvě slaboučké skladby, už bych si od nich nikdy nic nepustila. Poslední dvojice je určitě jejich nejsilnějším vkladem na poli sofistikovaného hardrocku. Což je žalostně málo. Love Hurts tam opravdu nepočítám, protože jestli se někomu tahle balada líbí, mě ani náhodou. Neznám ohranější píseň.
Jejich muzika se nemůže poměřovat s ostatní velkolepou rockovou produkcí v sedmdesátých letech. Proto dosáhnout na stupnici vyšší bodové škály je dost obtížné.
» ostatní recenze alba Nazareth - Hair Of The Dog
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Cream / Fresh Cream
Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.
Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.
V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.
Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.
» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream
Grand Funk Railroad / We're an American Band
Určitě si řada z vás někdy ráda odpočine od složité muziky a pustí si obyčejný "rokec". Já volím buď Británii nebo Ameriku. Na přelomu 60. a 70. let se za oceánem narodila kapela, která si dala do erbu název tamější železnice. Grand Funk Railroad byli na začátku sedmdesátých let nejslavnější americkou partou hrající hlasitý rock. Dokonce prý tou nejhlasitější a nějakou dobu taky nejprodávanější. Jistí rejpalové o nich prohlašovali, že nejsou žádní extra hudebníci. Já teda nevím, ale když poslouchám tuhle nahrávku, napadá mě pravý opak.
We're an American Band byl opečovávaný nosič, který přiléval do éteru v našem bytě povznášející náladu. Pořád patří do přihrádky "světový evergreen". Začátek je hodně robustní a živý. Ale už dvojka Creepin ukazuje GFR jako výborné hudebníky. Střední tempa podloží výborné vyhrávky a Farnerův zpěv má něco do sebe. Creepin uvedou klávesy a najednou si připadáte, že posloucháte Brity a ne Američany. Basa s bicími skvěle šlapou a skladba má dokonce atmosféru. Takže žádný obyčejný rock bez průpravy. Black Licorice je strhující. Prostě rock'n'roll jak má být. Drummer Don Brewer má hlas, jako kdyby polykal žiletky. Zbytek pokračuje v podobném duchu.
GFR asi nemají všechny desky tak dobré. Já to vlastně nevím, protože znám jen jejich malinkaté procento. Tenhle exemplář ale stojí za hřích. Jen ten obal, ten mohl být zajímavější.
» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - We're an American Band
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad
Manic Street Preachers / Gold Against The Soul
V poslední době už nevznikají tak silné kapely jako v 70., 80. a 90. letech. Každá doba měla svá specifika a v každé se dá objevit množství zajímavého materiálu. Nerada dělám rozdíly a nerada někoho povyšuji nad ostatní (tuto vlastnost úplně nesnáším), ale v průběhu devadesátých let vzniklo množství opravdu zajímavých kapel v různých hudebních oblastech. Jednou z nich jsou Manic Street Preachers z Walesu. Ti tady setrvali až do dneška, čímž se dostali před ty, se kterými na začátku devadesátek startovali a kterým už dávno zazvonil umíráček. Z MSP se brzy staly velké hvězdy. Zvednutý ukazováček způsobil už debutní materiál, druhá a třetí deska potvrdily rostoucí skladatelskou invenci a čtvrtá nahrávka zpečetila komerční záměry souboru.
Pouhý rok po rockově-punkovém (toho je tam jako šafránu) debutu přicházejí MSP s diametrálně odlišnou nahrávkou Gold Against the Soul. Brácha o ní vždy říkal, že je až hard-rockově čistá. Osobně si to nemyslím, propastný rozdíl mezi prvními třemi alby nehledám, ale je pravda, že neurvalost, se kterou kluci vyrukovali na debutu, je pryč a alternativní independent vystupující z Holy Bible tady taky neuslyšíte.
Úvodní skladba Sleepflower ten klasický hard rockový model opisuje asi nejočividněji. Ostatní písně mají nenápadný záběr, který není tak lehké přesně vystihnout. Je to rock, možná alternativní rock, zjevně umělecký, srozumitelný, důmyslný a duchaplný. Říkáte, že alternativa nemůže znít duchaplně, že jde o lascivní popěvky a pózu?V některých případech určitě ano, ne však u MSP.
Tahle kapela hrát dokáže - dokonce velice dobře, a kdyby neskládala silné písničky, nebyla by dnes oblíbená po celém světě. Vždyť hned další čtyři skladby, jmenovitě From Despair to Where, La Tristesse Durera (Scream to a Sigh), Yourself a Life Becoming a Landslide jsou příkladem jejich věhlasu. Staly se z nich velké šlágry, díky kterým stouplo renomé kapely o pěkný kus vzhůru. Nejde o žádné laciné cajdáky, ale o racionálně napsané písně, které se v roce 1993 trefily přesně do vkusu tehdejší mládeže. Sociálně kritické texty plné revolty a vzdoru inspirovaly okolní pubescenty k rebelii a rodičům vháněly do hlav jeden otazník za druhým. Druhá strana je bizarnější a divočejší. I tady najdeme zajímavé písně. Takové Roses in the Hospital, nebo titulní Gold Against the Soul jsou dokladem dobře šlapající rockové kapely.
MSP patří mezi moje oblíbence. Vydali pár desek, které si ráda poslechnu. K životu mně jich stačí málo, zas to není kapela, od které bych chtěla mí úplně všechno.
» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Gold Against The Soul
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers
Osbourne, Ozzy / Ozzmosis
Tohle album má jeden velký problém. Už jsem se o tom zmínila při povídání o Soundgarden a jejich Superunknown. Ten problém se týká produkce. Člověk, který točil knoflíky, se jmenuje Michael Beinhorn a pár měsíců před Ozzmosis brilantně zapracoval pro partu okolo Chrise Cornella a jejich velkolepé nahrávce významně pomohl na rockový (nebo grungeový?) piedestal. Ozzy tohle dobře veděl a proto oslovil stejného člověka. Jenomže co platí včera, nemusí platit dnes. Ozzmosis si zachoval temnou stránku podobnou dílu Superunknovn, výsledek je ještě tvrdší, mohutnější, plnější a dynamičtější. Jenomže kámen úrazu je v přeřvanosti a nepříjemném řezavém zvuku. Ten sice do devadesátých let patří, jenže jde udělat i sofistikovanější formou.
Ovšem po muzikantské stránce je album dokonalé. A každá strana desky je jiná. V úvodu se Ozzy vytasí s písní Perry Mason a smete nás jako vichřice. Během noci se z ní vyloupne druhý největší zpěvákův hit. Trojice I Just Want You, Ghost Behind My Eyes a See You On The Other Side si je v lecčem podobná. Kostru písní tvoří melancholické Zakkovy akustiky a střídání jemných poloh a úderných refrénů.
Druhá půlka je pestřejší a neoposlouchá se tak snadno. Tomorrow, Denial, nebo "vaiovka" My Little Man mě hodně baví. Jsou melancholické a zajímavé. Takhle Osbourne dřív nikdy nezněl, ale právě Beinhornova produkce posouvá desku do neprozkoumaných sfér. Vzdušná tečka Old L.A. Tonight utvoří pěkný závěr. Deska má ale ještě dvě malé proporční vady. Skladby Thunder Underground ("sabbatovější" než samotní Sabbath) a hlavně příšernou My Jekyll Doesn´t Hide. Ty kdyby Ozzy vystřihnul, získalo by album ucelenější charakter. Z hráčů bych vysekla největší kompliment jednoznačně Zakkovi.
V bodování mám jasno. Navíc je to poslední Ozzyho deska, která opravdu za něco stojí a pět bodů unese jako mravenec mouchu.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Pearl Jam / Lightning Bolt
Pět let už nevydali Pearl Jam novou desku. To je zatím nejdelší studiová pauza v jejich kariéře. Během ní několikrát vyjeli na turné, nedávno dokonce poněkolikáté potěšili Prahu, ale do studia se klukům zřejmě pořád nechce. Nedávno jsem zaznamenala jednu zprávu, že se snad něco takového chystá, ale kdo ví.
Prozatím zůstává jejich poslední deskou stále album Lightning Bolt. Měli jsme ho doma hnedle, když vyšlo, a spolu s ním se na internetu vyrojily desítky recenzí opakujících dvě rozdílné verze. Jedni desce spílali za to, že už Pearl Jam nepřináší světu dávno nic nového a další deskou jenom recyklují svůj styl, aby i nadále zůstali rozhoupaní na své bytelné větvi, kterou si řezem vedle nechtějí podlomit. Jiní naopak desku vynášeli k nebesům za to, jakým obloukem se podařilo kapele opsat elipsu a vrátit se tam, kde jejich drasticky přechvalovaný debut Ten skončil. Ani jedna z těch dedukcí mi není blízká. První tábor lže, protože nemá kapelu rád a ponížil by ji, i kdyby přijela na zlatém teleti. Ten druhý zůstal stát v roce 1991 a nezná nic jiného než Ten, Ten a zase jenom Ten. Nedokážu odhadnout, nakolik budu objektivní já (to musí posoudit jiní), protože Pearl Jam poslouchám řadu let, ale zkusím se k poslední desce přiblížit s určitým odstupem.
Při porovnávání s většinou svých předchůdců přicházejí Pearl Jam na Lightning Bolt s malinko energičtější a zemitější nahrávkou. Dravější a v prvním i druhém plánu hitovější skladby vystavěli s velkým citem a hlavně inteligencí. Nepálí se do neznáma jako na No Code, neakceptuje se punk jako jediné východisko pro rychlé skladby jako na Vitalogy. Příkladem jsou skladby Getaway, energická jízda Mind Your Manners a miloučká My Father's Son. Lepší, nebo stejně dobrou úvodní trojici složili PJ pouze pro album Ten. Čtvrtá Sirens je jeden z dalších velkých hitů desky. Neokoukané melodie vepsali kytaristé do titulní Lightning Bolt. Tempový experiment Infallible, schopnost ponořit se do atmosféry v Pendulum, romantika Swallowed Whole nebo taneční Let the Records Play tvoří genius loci alba. Ale to není všechno. To nejlepší z Eddieho Veddera vytryskne v Sleeping By Myself a Future Days, při kterých si vzpomenete na krásný film Into the Wild.
Vývoj Pearl Jam na mě působí přirozeně. Na nic si nehrají a nepotřebují nikomu nic dokazovat. V jejich muzice nevidím kalkul ani falešné emoce. Pro mě je Lightning Bolt společně s Ten nejvyspělejší nahrávkou této kapely ze Seattlu. A jestli se mýlím, kdo dokáže být objektivní?
» ostatní recenze alba Pearl Jam - Lightning Bolt
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam
Coverdale, David / Coverdale Page
Coverdale-Page. Zajímavé spojení, ale jaký doopravdy je tento hybrid jednoho z předních kytaristů a jednoho z nejlepších zpěváků, kteří se se svými původními formacemi navždy zapsali zlatým písmem do hudební kroniky sedmdesátých let?
V těchto pradávných dobách nebylo kreativnějšího kytaristy a charismatičtějšího zpěváka. Oba dva byli pro své kapely, LZ i DP převelice důležití. Ale jejich motory se začaly postupně zadrhávat. Ten Pageův už v plodné desetiletce s LZ, osmdesátky probendil úplně. Coverdalův o deset let později, mám na mysli formu uměleckou, ne komerční.
V devadesátých letech za oběma přišel John Kalodner, který inicioval už několik úspěšných setkání velkých hvězd. A i v tomto případě se neuvěřitelné stalo skutečností. Page si s Coverdalem sedl stejně dobře jako kdysi s Plantem a vznikla deska, která zněla jako LZ devadesátých let. Fraserův dynamicky plný a pulzní zvuk, Pageovy časté folkové citace jako vystřižené z Physical Graffiti a nedostižný Coverdalův zpěv napomáhají desce doletět až k nebesům. Jimmy místy hraje neskutečně tvrdě a solí riffy jako mladík. Davidův výkon je absolutní, tak všestranně nezazpíval ani v dobách své největší slávy. Tohle je jeho triumf. Jednotlivé skladby nemají základní strukturu sloka-refrén, ale jsou daleko rafinovanější a pestré ve svých zvratech a proměnách. Desku odlišuje právě Pageův folkový kolorit a Coverdalovo střídání nálad, odstínů a emocí. Ty jsou divákovi nabídnuty s příznačnou intenzitou.
Tohle album má ještě jednu velkou devizu. Tou je bravurní balada Take Me for a Little While. Něžně vášnivá a zároveň esteticky rozvolněná substance toho nejkrásnějšího, co lze v oblasti oslovující nás ženy vytvořit. Ostatní skladby jsou vzájemně zapletené množiny originálních motivů a nových zvuků, které i při častém přehráváním prakticky vylučují oposlouchání alba.
O tomto jepičím projektem nemůžu mluvit jinak než s úctou. Jde o osobitou formu fúze rocku a folku v suverénním podání dvou velkých hvězd, tvořících alespoň na chvíli skvělý tým.
» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David
Marillion / Holidays in Eden
Na přelomu devadesátých let se z Marillion stali velcí snílci a poetové. Přestali si pohrávat s bombastickou fantazií a přeexponovanými refrény. Fish padl, povstal Hogarth. Kormidlo se otočilo a svět se stal daleko přirozenějším. Vstoupilo se do další desetiletky. V Marillion byl zažehnut nový pozitivní elán.
Holidays in Eden je nejpoetičtější deska skupiny, kterou mám zaškatulkovanou jako nejsmutnější. Tyhle prázdniny jsou jiné. Od běžné produkce Marillion se liší pozitivnějším nábojem, pozitivnějším přístupem a možná i celkovou kladnou myšlenkou. Jsou tady překrásná místa, ve kterých Rotheryho kytara nepláče, ale zpívá a tančí. Také Hogarth působí jako vstřícnější chlapík, který jenom nenaříká, ale na některých místech mě samou radostí uvádí do rozpaků. Zvuk je měkoučký, příjemný a teplý.
Pokud mám jmenovat skladby, které si skutečně užívám, tady jsou: Splintering heart, Cover my eyes (Pain and Heaven), The party, No one can-té (ta romantika doslova cáká z kapes), Holidays in Eden + dalších pět skladeb z druhé strany desky. Ale nejvíc asi Dry Land. Dry Land je úchvatná a nejlepší skladba (nebo aspoň jedna z nejlepších) od Marillion.
Zapomeňte na staré Marillion s Fishem a pusťte si prázdniny v ráji. Já je poslouchám nejraději potmě večer, tak jako právě teď. Ptáte se proč? Přece pro jejich nenapodobitelné kouzlo.
» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion
Alice in Chains / Rainier Fog
Teprve včera jsem si toto cédéčko donesla domů, pak ho celý večer poslouchala a dneska sedím za psacím stolem a píšu na něj horkou tužkou jednu rychlou recenzi. Ptáte se, proč se svým vyjádřením tak spěchám? No protože jsem z novinky nadšením bez sebe. Předpokládala jsem, že půjde o dobrou desku, ale už jsem nečekala, že hravě strčí do kapsy své dva novodobé sourozence, a - z čeho jsem nejvíc překvapená - že je ještě lepší než grungeový prazáklad Dirt.
Rainier Frog je prostě dokonalejší Dirt a to ve všech ohledech. Dlouhá pětiletá pauza je zúročena a na pultech obchodů dnes leží dokonalý tovar. Nová, do detailu progresivně vypiplaná hračka Alice v řetězech leží v těch nejrozmanitější rovinách, s jakými doposud kapela dokázala pracovat. Všemu tady vládnou melodie. Úchvatné, strhující a všudypřítomné melodie. Jejich nevtíravé a příjemně šimrající kouzlo se vám polehoučku zařezává do hlavy a přináší samé příjemné pocity. Pánové DuVall s tahounem Cantrellem vše spojují pestrou paletou nálad, které vykvétají z jejich sofistikovaných hlasů. Komplikovaná struktura valné většiny skladeb už není tolik temná a zatěžkaná jako v minulosti. AiCh dnes nasazují větší vzdušnost a působivější systematičnost. Jejich schopnost vygradovat zprvu přímočaře působící kytarový riff a celistvou vokální linku do uhrančivě rozfázovaného bohatého opusu s mnohonásobným hlasovým představením dnes ukazuje, v jak výjimečnou a profesionální kapelu dozráli. Samozřejmě, že smutek je prvořadý a všudypřítomný - jen už nepůsobí tolik destruktivně a osudově nezvratně.
Nesmím zapomenout ani na zvuk. Ten už potřetí pochází od Nicka Raskulinecze a pro tvář kapely je zcela nepostradatelný. Působí strhujícím dojmem ve svých protikladech. Je sytý i syrový, zároveň však jemný i příjemně teploučký. Jeho předností je dramatičnost a euforická drsnost. Všechny nástroje dostaly mohutný valivý sound a jejich zvukový přednes nepostrádá pronikavý charakter, který je vedle do detailu vymazlených aranžmá naprosto nenapodobitelný.
Jestliže mám letos na něco připevnit cedulku progres, pak takový úkaz do puntíku splňují noví Alice in Chains. Protože toto je skutečně velkolepá muzika.
» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains
Who, The / The Who Sell Out
V posledních týdnech jsem na Progboard přidávala recenze k alternativním kapelám a možná si mě teď ostatní dopisovatelé spojují se směry, které tady nejsou zrovna cool. Nebojte, já nejsem žádná punkerka s obarvenými vlasy a naušnicí uprostřed nosu. Pořád nejraději poslouchám melodický rock a jak lépe svou zálibu demonstrovat, než na ultra melodických písničkách kapely The Who?
Jejich třetí desku Who Sell Out považuji za velice povedenou. Po ztřestěných začátcích se kluci umírnili a našli společnou řeč v čistě melodické formě a nádherně vyzpívaných vícehlasech. Originálním nápadem je uvádění několika prvních písní vysíláním rozhlasových kanálů. Who tady hrají lehce jako jarní vánek. Nejde jim o nic krkolomného. Na první místo postaví melodii a prokládají ji svými rozvibrovanými vokály. Kytara je nápaditá a čerpá z elvisovského modelu padesátých a šedesátých let. Všechno se vznáší na romantickém polštáři Daltreyova hlasu. Taky tam slyšíte odkazy na rané, ale i pozdně-opiové Beatles? Já neustále.
Až na ten záměrně odpudivý obal musím album moc pochválit. Sice ještě nedosahuje hloubky díla Tommy, ale jeho myšlenka je čistá jako padlý sníh.
» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The