Manic Street Preachers - Gold Against The Soul (1993)

V poslední době už nevznikají tak silné kapely jako v 70., 80. a 90. letech. Každá doba měla svá specifika a v každé se dá objevit množství zajímavého materiálu. Nerada dělám rozdíly a nerada někoho povyšuji nad ostatní (tuto vlastnost úplně nesnáším), ale v průběhu devadesátých let vzniklo množství opravdu zajímavých kapel v různých hudebních oblastech. Jednou z nich jsou Manic Street Preachers z Walesu. Ti tady setrvali až do dneška, čímž se dostali před ty, se kterými na začátku devadesátek startovali a kterým už dávno zazvonil umíráček. Z MSP se brzy staly velké hvězdy. Zvednutý ukazováček způsobil už debutní materiál, druhá a třetí deska potvrdily rostoucí skladatelskou invenci a čtvrtá nahrávka zpečetila komerční záměry souboru.

Pouhý rok po rockově-punkovém (toho je tam jako šafránu) debutu přicházejí MSP s diametrálně odlišnou nahrávkou Gold Against the Soul. Brácha o ní vždy říkal, že je až hard-rockově čistá. Osobně si to nemyslím, propastný rozdíl mezi prvními třemi alby nehledám, ale je pravda, že neurvalost, se kterou kluci vyrukovali na debutu, je pryč a alternativní independent vystupující z Holy Bible tady taky neuslyšíte.

Úvodní skladba Sleepflower ten klasický hard rockový model opisuje asi nejočividněji. Ostatní písně mají nenápadný záběr, který není tak lehké přesně vystihnout. Je to rock, možná alternativní rock, zjevně umělecký, srozumitelný, důmyslný a duchaplný. Říkáte, že alternativa nemůže znít duchaplně, že jde o lascivní popěvky a pózu?V některých případech určitě ano, ne však u MSP.

Tahle kapela hrát dokáže - dokonce velice dobře, a kdyby neskládala silné písničky, nebyla by dnes oblíbená po celém světě. Vždyť hned další čtyři skladby, jmenovitě From Despair to Where, La Tristesse Durera (Scream to a Sigh), Yourself a Life Becoming a Landslide jsou příkladem jejich věhlasu. Staly se z nich velké šlágry, díky kterým stouplo renomé kapely o pěkný kus vzhůru. Nejde o žádné laciné cajdáky, ale o racionálně napsané písně, které se v roce 1993 trefily přesně do vkusu tehdejší mládeže. Sociálně kritické texty plné revolty a vzdoru inspirovaly okolní pubescenty k rebelii a rodičům vháněly do hlav jeden otazník za druhým. Druhá strana je bizarnější a divočejší. I tady najdeme zajímavé písně. Takové Roses in the Hospital, nebo titulní Gold Against the Soul jsou dokladem dobře šlapající rockové kapely.

MSP patří mezi moje oblíbence. Vydali pár desek, které si ráda poslechnu. K životu mně jich stačí málo, zas to není kapela, od které bych chtěla mí úplně všechno.
reagovat

northman @ 24.09.2018 07:13:55
Pěkná a výstižná recenze, od Manic Street Preachers mám rád první tři desky a nejvíce The Holy Bible. Připadá mi, že měli a mají levicové smýšlení. Já na rozdíl od Tebe mám od nich skoro všechno.

horyna @ 24.09.2018 08:47:59
Když nepočítám rádiové singly, tak je Holy Bible jedinou deskou, kterou od nich znám. Ta patří do kategorie neuvěřitelných. Domnívám se, že nikdy dřív a hlavně už nikdy později, nic podobného nenatočili. Tady je líbali všechny hudební můzy zaráz a tak se podařilo nahrát zcela jedinečné dílko, jdoucí absolutně přes všechny stylové bariéry. Je na něm zachycena atmosféra, ze které skutečně mrazí.

tykeww @ 24.09.2018 11:25:23
Manics mám hodně rád a asi jsem od nich zatím neslyšel nic, co by se mi vysloveně nelíbilo. Z těch starších desek mě nejvíce zaujala The Holy Bible, bavily mě ale i tři poslední desky Rewind The Film, Futurology a Resistance Is Futile. Ačkoliv jsem na té poslední některé skladby už skipoval, našly se tam i takové, které jsem si rád pouštěl opakovaně.
Devadesátky jsou ale u Manics bezpochyby nejzásadnější.

Voytus @ 24.09.2018 15:02:58
Terka mě v jednom kuse vrací na střední školu :-D. Tohle album mám stále hodně v oblibě. Jsou totiž věci, které umí Angličané snad úplně nejlíp na světě. A to jsou chytlavé a zároveň výrazné melodické písně - ať už je to rock, pop, indie nebo folk, cokoli.

Nová alba Manics už moc dobře neznám, ale i jen tak "z rychlíku" mi to přijde jako výrazně jiná hudba, než co dělávali v 90. letech. Každopádně jejich první čtyři alba jsou výborná. Fajn, že si na ně vzpomene někdo další.

A vůbec, devadesátky byly fajn, spousta kvalitních desek, některé stále objevuji. Nedávno to bylo album 1977 od Ash. Zná to tu někdo? Taková britská odpověď na grunge.