Profil uživatele stargazer
Recenze:
Stern, Mike / Voices
| 2023-12-17 | Mike Stern vstupuje v roce 2001 do nového tisíciletí novátorským počinem, nemajícím v dosavadní jeho tvorbě obdoby. Vytasil se z albem, sice nahraným jeho standartním způsobem, ale s přidanou hodnotou - vokálem. Dosud nic takového u něj nebylo, a odsud vokály provázejí jeho následující alba. Ať už jich zařadil na další desky ve větší nebo menší míře, tohle cd je jeho bod zlomu.
Skladatelsky i kytarově se nikam neposunul. Komponuje a aražuje svou hudbu podle zajeté šablony a je si vědom, že musí nutně přijít s něčím výrazně novým. A je to tady - album Voices. Ohledně toho zpěvu, není potřeba mít jazykovou školu, ukončenou vyznamenáním. Tady se o texty, zdílející nějaké poselství nejedná. Vše je odzpíváno jakýmsi zpěvem - nezpěvem, jsou to pouze jakoby citoslovce a slabiky. Určitě tahle forma vokálu bude mít nějaký profi název, ale ode mě se ho nedozvíte, jelikož nemám zdání.
Jako vokalisti se uvedli čtyři muzikanti, zpívající jednotlivě nebo duetech v každých písních. Vypíchnu jednoho - Richard Bona je nejen jeden z pěvců, ale je i baskytarista. Bude pokračovat ve spolupráci i na dalších Mikeho albech.
Toť za mě zhruba vše. Shrnutí : Zvuk a textury skladeb - klasický Mike Stern s bohatou účastí hostů. Výborné album, ale já miluji jeho začátky, takže nemůžu jinak než ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Voices
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
| 2023-12-09 | Toto druhé studiové album z Cobhamovy trilogie Glass Menagerie obnáší dvě personální změny. Odešel Michael Urbaniak /elektrické housle a lyricon/ a z kytarového postu odchází Mike Stern a uvolňuje místo Deanu Brownovi.
Album otvírá skladba Jailbait /autor Tim Landers - bass/. Je to těžkotonážní táhlá bluesovka ve které se střídají sóla kytary a syntezátoru. Druhá, W.R.S. /Dean Brown - el. guitar/ je poměrně svižný jazz, střídající rytmus. Poměrně náročný jazzrockový song na poslech, kde hraje prim hlavně kytara. Následná Arroyo /Billy Cobham/ světlo světa již spatřila na albu Inner Conflict z roku 1978. Je to klidná skladba s kytarovým sólem. Prostoru ukázat se dostávají i basa a klávesy. Verze z alba Inner Conflict, kde sóloval na syntezátor George Duke se mi líbila víc. Chiquita Linda /Gil Goldstein - keyboards/ je zase víceméně o klávesové hře. Příjemná, veselá jazzovka s funky groovem je zachycena i živě na albu Smokin' /1983/ který uzavírá trilogii Billy Cobham's Glassmenagerie. Take it to the Sky je cover písně skupiny Earth, Wind & Fire. Na tomto albu působí velice uvolněně, svěže, krásně melodicky - prostě hit. Observations & Reflections /Billy Cobham - drums/ je finále nahrávky. Fusion jak má být. Každý si zahraje to své hudební vyjádření a jako jemná mechanika složitosti švýcarských hodinek, vše do sebe dokonale zapadá. Za mě nejzajímavější skladba z desky. Píšu z desky, protože tento titul se nedočkal digitální podoby v mediu cd, ani na spotify není k mání. Mám ho ve formě cd-r, stažené někde z internetu a je slyšet nahrávání z vinylu. Ale vůbec nevadí. Studiovky Billyho mán complete. Kdysi jsem albu šoupl čisté ***z***** Je to dobrá instrumentální deska a z trilogie BCGM ji považuji za nejpovedenější.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cobham, Billy / Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra
Koncept nahrát skladby jazzrockové skupiny ze sedmdesátých let Mahavishnu Orchestra s big bandem a ještě k tomu naživo a v perfektní zvukové kvalitě se podařil. Plechová kavalérie pod taktovkou Colina Townse s názvem HR-BIGBAND předvedla úctyhodný výkon. A mistr na bicí a bývalý člen Maha Orch. Billy Cobham dokázal, že stále umí zahrát prakticky cokoliv. A byl to právě Colin Towns, který se postaral o realizaci tohoto projektu a současně se zasloužil o aranže.
Asi nikdo nebo málokdo si dokáže představit hudbu MO bez ústředního nástroje - elektrické kytary. John McLaughlin svojí kytarovou hrou způsobil tenkrát malou revoluci a výkon jeho hry byl dech beroucí. Elektrická kytara je dominantní nástroj i v případě tohoto cd. Kytarista Martin Scales se zhostil svého nástroje podle mě ještě lépe, než kdyby byl angažován samotný McLaughlin. Jde o to, že jeho hra dokonale zapadá do tohoto prostředí, spolupracuje, nepřesahuje dominaci, nenarušuje celek a přitom udržuje vysoký technický kredit hry. Celý koncert působí neuvěřitelně kompaktně. Billy si dopřává mezi pár skladbami bubenická intermezza. Mahavishnu Orchestra byla skupina, založená na sólových improvizacích a jamování kytary, kláves a elektrické violy. Na tonto disku byste violu hledali marně. Byla nahrazena dechovými nástroji a i klávesy jsou v pozici jakoby za dechama, Ale třeba ve skladbě Cosmic Strut si střihnou sólo nebo skladba Down je o dost výrazném piánu. Takže není třebaí se bát, že album je jen dechařina /i když z větší části je/. Colin Towns zvládl aranžmá výborně.
Tohle album jsem pořídil před vánocemi v roce 2009 ve Vídni. Neměl jsem tušení, že něco takového existuje. Dnes si novinky hlídám na internetu, tak k žádným překvapením už nedochází, což je na jednu stranu škoda.
Shrnutí : Meeting of the Spirits je koncert s fantasticky sejmutým zvukem /působí spíš jako studio nahrávka/, zaměřený hlavně na milovníky Mahavishnu Orch. nebo pro kompletisty Billyho Cobhama. Když si dám dohromady jak náročný projekt to je a výkony všech protagonistů plus zmiňovaný zvuk, vychází mi výborné album. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Give And Take
Mike Stern tímto albem rozhodně překvapil. Pozměnil techniku hry plus feeling a vydává druhé, nejjazovější album ve své diskografii. To první se jmenuje Standards /and other songs/ z roku 1992 a obě desky lehce vybočují ze Sternovy diskografie. Za tímto odklonem od fusion k jazzu je producent jménem Gil Goldstein. Gil Goldstein je taky hráč na piáno a na desce se předvedlve dvou skladbách. 6-7. Jazzové album potřebuje i jazzovou baskytaru a bicí. Baskytarista John Pattitucci je skvělá volba pro nahrávání, obvzlásť když hraje na desce akusticky. Také bicí potřebují jazzového mistra. Za soupravu usedl jeden z těch nejlepších na světě - mistr Jack DeJonnette. Z jedenácti skladeb odbubnoval sedm. O zbytek se postaral Don Alias, který nehraje na bicí, ale ve zbývajících čtyřech skladbách je použito perkusí. Zajímavá volba. Jako další hosté byli přizváni saxofonisti Michael Brecker /tenor sax/ a David Sanborn /alto sax/. Všichni hudebníci jsou akustici a jediné co žere proud je elektrická kytara Mike Sterna. /takže účet za elektřinu by neměl být tak vysoký/ Autorsky je Mike zastoupen ve skladbách 2-8. Zbytek převzal od Cole Portera /1/, Johna Coltrana /9/, Jimiho Hendrixe /10/ skladba Who Knows je hodně vzdálená od Hendrixova originálu - ale o tom přece jazz je - a závěrečný standard je slavná Oleo /Sonny Rollins/.
Tohle album je něco jiného, než jeho ostatní práce. Kdysi jsem ho opentlil ***z***** a nedudu to měnit. Ale přidám půl staru navíc. Líbí se mi to.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Give And Take
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
McLaughlin, John / Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom
| 2023-11-14 | Když se sejdou tři velikáni v hudebním světě /McLaughlin - Pastorius - Williams/, to ještě neznamená, že se bude konat po hudební stránce něco vyjímečného. Ano ... je zde předpoklad /už podle těch jmen/, který logicky zvěstí určitou hudební topku. Ale v případě cd Trio of Doom je to katastrofa. Album je rozděleno do dvou fází. Začátek /tracky 1-5/ je o koncertním záznamu z Havany na komunistické Kubě. Píše se rok 1979. Druhá část je studio záznam těch samých písní jako live z téhož roku - nahráno v New Yorku. Je mi záhadou, proč se musí skladby Dark Prince, Continuum a Para Oriente hrát v tom samém obsazení jak živě, tak studiově, bez nějakého většího producentského rozšíření. Prostě nuda. Trochu mi vadí i ten kytarový feeling, který McLaughlin předvádí nejen na tomto albu. Praděpodobně se snažil přijít s něčím inovativním /tím myslím techniku hry/ , ale v tomto období /1978-79/ mě moc nezaujal. I když jeho alba Electric Guitarist a Electric Dreams jsou velmi kvalitní, studiová díla.
Jak už jsem psal výše, desku otvírá živé bubenické sólo Tonyho Willioamse přecházejicí ve skladbu Dark Prince /McLaughlin/. Dravý rychlý song, plný kytarových běhů. Následuje Continuum /Pastorius/, jemná relaxace a je to hlavně o basové lince. Další track pod názvem Para Oriente /Williams/ je takový jazzbluesový cajdák bez většího zdělení. To samé se týká i studio verzí.
Tahle deska bude zajímat spíš kompletisty a sběratele. Myslím, že pro ostatní bude poslech spíš ztráta času. **z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice: All That Groove
Na tomto albu Billy Cobham spojil svůj bubenický um s italskou skupinou Novecento. Skupina Novecento je rodinnou grupou, složenou ze dvou mužů a dvou žen. Nevím jaké vazby mezi nima panují, to není až tak podstatné. Podstatné je, že Billy a tahle italská rodina nahráli spolu pět studiovek pod názvem Drum 'n' Voice Vol. 1 až 5. To svědčí o tom, že to co dělají dává smysl.
Hudebně tahle deska spadá do kategorie pop-jazz, funky a trochu fusion. Na ploše 54 minut se nalézá celkem deset tracků. Album obsahuje jak instrumentální, tak zpívané skladby. Billy, co by základ rytmiky se k celému dílu postavil hodně novátorsky. Jeho bicí znějí značně popově. Rytmika /až na pár vyjímek/ pulzuje jako autobubeník. Nenechte se mýlit tím, že Cobhamovi dochází dech a invence. VŮBEC NE. Stačí si poslechnout desky okolo této /Art of Three nebo North by Northwest/ a zaručeně dospějete k názoru, že Billy hraje tímto způsobem pro tento projekt velmi účelně. Ony by nějaké ty složitější tempa pro projekt D'n'V nedělaly dobrotu. Ten topsong, co chytí na první poslech se jmenuje Shadows a je na albu zařazen na post č. 2. Musím se zmínit i o skadbě Red Baron /Spectrum/. Předělávka z roku 1974 je oháknutá do tanečního hávu a pozor - tahle slavná instrumentálka je otextovaná a odpovídaná. Celé album se nese v pohodovém, komerčně laděném duchu. Soustředěný poslech se nevyžaduje, je to spíše zábava a uvolnění, dobrá nálada a pohoda - to je to, co z této desky já dostávám. Z těch známějších osobností si zde zahráli bratři Breckerové a Eddie Gomez na double bass. Autorsky se tahle deska z velké části Billyho Cobhama nijak moc netýká /až na pár vyjímek/ . Proto jsem album kdysi dávno opentlil ***z***** a nebudu nic měnit ani teď. Autor skoro všech písní je Nicolosi - člen skupiny Novecento.
Je to dobrá deska, doporučuji k činnostem a na cesty.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice: All That Groove
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Time In Place
| 2023-10-28 | Tohle album a plus ještě Jigsaw /1989/ bylo moje první pořízení na cd od tohoto výborného kytaristy. Sterna jsem si zaopatřil na doporučení od kamaráda, který měl rád hudbu Billyho Frisella. S tím doporučením jsem udělal dobře a je dobře, že jsem ho objevil právě v jeho tvůrčím období - okolo alb Jigsaw a Time in Place. No a potom jsem se vrhl na kompletizaci celého sólového katalogu Mika Sterna. Zajímavý je i ten fakt, že se v jeho diskografii - tuším 14ti studiovek, nevydal žádný oficiální živák. V časovém rozpětí od roku 1986 /debut Upside Downside/ až dosud je to přinejmenším zvláštní.
Album Time in Place pokračuje v jakési návaznosti na debut Upside Downside. Ale určité malé rozdíly tu máme. Time in Place je deska produkovaná Stevem Khanem, což je kytarový mistr na poli fusion, ktrý vydal řadu super alb. Oproti debutu Upside si dovolím konstatovat, že tohle album je o něco více jazzovější. Upside Downside je po kytarové stránce a i zvukové o něco blíže rocku. Obsazení nástrojů se nezměnilo. Time, stejně jako jeho předchůdce mají styčné prvky.... jsou o kytaře, saxofónu, piánu a elektrických klávesách a bicích plus baskytaře. Tyhle dvě desky asi podle mnohých nebudou tím drahokamem v jeho diskografii, ale já je mám nejraději. Time in Place je jemnější, čitelnější a po zvukové stránce vymazlenější. Když budete obě alba srovnávat mezi sebou, nijaká významná role na poli rozdílnost se nekoná. Tohle album to má sečtené za *****z***** Mám rád hudbu Mike Sterna, ale jeho kytarový projev v druhé půli osmdesátých let je mému cítění nejbižší.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Time In Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Di Meola, Al / The Grande Passion - World Sinfonia
Třetí studiová práce The Grande Passion pod hlavičkou World Sinfonia se Alovi náramně povedla. Hned od prvního poslechu jsem věděl, že tohle cd je Di Meolovo eso v rukávu. Už první okamžiky poslechu byly jakýmsi tajemným zážitkem. Setkáním se s něčím, co do Alovy předešlé tvorby nemělo obdoby. Fascinoval mě ten mohutný zvuk, co se mi lil do uší. Oproti předešlým dvěma titulům WS, které byly nahrány v komornějším prostředí /dvě akustické kytary, bandoneon, perkuse/ se tento projekt rozrůstá dramaturgicky o mnoho dalších struktůr. O majestátní atmosféru se zasloužil Toronto Symhony Orchestra. Noty dodal Al Di Meola a Mario Parmisano - řečeno nadneseně. Al Di Meola je zastoupen autorsky v šesti skladbách z devíti. Zbylé tři písně jsou předělávky argentince, hrajícího na bandoneon, jménem Astor Piazzolla. Piazzollovy skladdby Double Concerto a Libertango jsou skutečné majstrštychy, které zde na albu stojí za pozornost.
Track 4 - The Grande Passion je dle mého názoru ten pověstný top alba. Skvělá melodie, aranže, atmosféra a procítěnost podání, dělá z tohoto opusu něco tajemného a nadpozemského. Další skladba - Cuba de Africa je veselá, taneční s prvky etno.
Al Di Meola i pro tohle album /třetí v rámci World Sinfonia/ volí kytarový akustický projev. V kombinaci bohatých aranží a různorodě znějících dalších nástrojů a perkusí, plus klasického symfonického tělesa je The Grande Passion na vrcholu nahrávek od WS a i v samotné Alově dikografii ho hodnotím hóóódně vysoko. V rámci WS je to jeho nejlepší deska. V rámci celkové diskografie hodně silná ****z*****
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - The Grande Passion - World Sinfonia
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Cobham, Billy / Magic
Cobhamovo bubenické čarování v podání již šestého studiového alba pod názvem Magic má posluchačovi fusion co nabídnout. Sedmdesátá léta jsou pro Billyho ty nejlepší časy, jak po skladatelských, tak i po hudebně-dovednostních stránkách. Magic je jeho první titul, nahraný pro Columbia a já si dovolím konstatovat, že Magic je jedna z jeho top desek, nahraných v sedmdesátých letech.
Magic je novátorský. Jde o první album v Cobhamově sólovém portfóliu, které je z části nazpívané. Závěrečná třináctiminutová suita je složená ze tří vét a závěrečná třetí věta je nazpívaná a zahraná ve velmi uvolněné, pohodové atmosféře. Další vokální song pod názvem Puffnstuffje je spíš néco jako veselé rapování na téma zbavení se závislosti na blíže neurčených návykových látkách. Jako vodítko o co jde, může posloužit obal alba. Antares - The Star je jedna z těch nejvíce hitových skladeb, co Billy vykouzlil v sedmdesátých letech. Track číslo 2, pod názvem AC/DC nabízí naprosto fantastické sóla na elektrickou kytaru a Mini Moog.
Celkově bych tuhle placku poslal do zlatého fondu Cobhamovy diskografie. Nemá nijak hluché místo a o nějaké hudební vatě nemůže být ani řeč. Za mě je to *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Magic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Between The Lines
Mike přichází po víc jak roční pauze se svým dalším sólovým a každopádně parádním studio kouskem. Předchozí titul z roku 1994 - Is What Is It, co do obsazení nástrojů a zvuku je náramně podobný tomuto albu, ale jisté personální změny proběhly. Stern si je vědom, že se po kompoziční stránce nijak zvlášť nevyvíjí, proto jako změnu míchá na svých albech rytmické sekce.
Pro nahrávání bicích si Mike Stern pozval do studia Dave Weckla, se kterým poměrně často spolupracoval po celou svoji hudební kariéru, jak live, tak studiově.
Post baskytary se také změnil oproti albu před tímto. Jako hlavní baskytarista byl pozván Jeff Andrews.
Pak tu máme dlouholetého klávesáka a producenta v jedné osobě - Jima Beara.
Saxofon /Bob Malach/ je pro Sternovu kytaru poměrně zásadní parťák. Oba nástrje - jak kytara, tak sax jsou na deskách MS převážně ti, co předvádí sólové výstupy. Kytara a saxofon jsou základní stavební kameny pro Mikeho hudbu.
Ani tomuto albu se nevyhnul prohoz rytmiky. Tracky 6,7 jsou v rytmu Dennise Chamberse a Lincolna Goinese.
Between the Lines je parádní fussion, nominovaná na cenu Grammy. Sternova hra je pozitivní, vzdušná, jeho projev je přesný, pohybující se s naprostou lehkostí. I když přepne snímač pro jiný zvuk, pořád je to velká paráda. Jako kdysi ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Between The Lines
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Picture This
Hudebníci-skladatelé z rytmické sekce si mohou vybírat, jak jejich alba budou znít. Chci poukázat na fakt, že tito muzikanti-skladatelé nejsou vázáni tak přílišně svými nástroji, jako třeba kytaristi, klávesáci nebo dechaři. Pointa je ta, že třeba Billy Cobham /kdykoliv bude chtít/ nahraje desku bez kytar. A to si kytarista - třeba jako Mike Stern nemůže dovolit. Kytarová alba budou pořád kytarová, klávesová budou klávesová, ale bubeníci a basáci si můžou zvolit, jakou cestou se dané album bude ubírat. Mají velké prostory pracovat s materiálem a těmi nástroji, co je zrovna napadnou.
Klasický příklad je tohle album. Picture This je na svoji dobu moderní deska a má opět skvělou atmosféru, jako alba před - Warning a Powerplay. Hned z kraje poslechu se zdá, že návaznost na alba před je daná, ale při podrobnějším poslechu je jasné, že na celé desce nehrají žádné kytary. Byly nahrazeny dechovými nástroji. Billy se vydal vydat bezkytarové album. Proč ne?
Picture This navazuje zvukově i atmosférou přímo na album před - Powerplay. Jelikož obě alba jsou silně klávesová a některé dechové nástroje zní podobné jako jejich černobílí kamarádi, tak Picture This se od Powerplay zas tak moc nevzdálilo. Ale přece - velká změna je saxofon a flugehorn, piáno, kontrabas. Billy ubral místy na synthy a přidal něco akustiky. Tohle album ve stylizaci modrého nebe s bílými mraky a s Billym, sedícím jako v obraze, držícím paličky na bicí obarvené jako štětce na malování, přesně vystihuje podstatu nahrávky - hudební výtvarka /zadní strana/.
Album navazuje na krasojízdu předešlých dvou titulů z roku 1985 a 1986. Není nijak zásadní a ani nijak nepropadá oproti předešlým dvěma titulům. Jede si dál v zaběhnuté lajné s menšími produkčními rozdíly. Jako kdysi jsem dal ****z***** nebudu nic měnit ani teď.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Picture This
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Mouzon, Alphonse / The Man Incognito
Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů.
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl.
The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Man Incognito
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Return To Forever / The Mothership Returns
Skupina RtF ve formaci římská V nám fandům fussion hudby připravila doslova hudební hody ve formě koncertu, který jaksi vznešeně, ale současně smutně uzavírá etapu vyjímečnosti tohoto hudebního stylu. Nemyslím to tak, že je a bude hudba fussion mrtvá, ale bohůžel skupina Return to Forever, co formovala tento styl ano. Miluji tuhle kapelu a všechny její alba a přitom jsem si nikdy nepustil jedinou sólovou desku šéfa - Chicka Corey. Mám komplety Stanleyho Clarka, Al Di Meoly a Lennyho Whitea, ale když jsem kdysi cílil zájem i tímto směrem a sehnal si informace /internet nebyl podotýkám/, Chickova diskografie byla tak obsáhlá a rozmanitá, že jsem radši do toho hodil vidle a nic neřešil. Možná škoda.
Záznam koncertu je necelé dvě hodiny. Skupina se rozrosta z kvartetu na kvintet a jako pátého člena si pozvali houslového génia Jean-Luc Pontyho, který svým nástrojem obohatil a rozšířil hudební mantinely skupiny. Další, výrazná změna je na postu kytary. Dvorní kytarista skupiny - Al Di Meola zjevně neměl zájem s RtF spolupracovat, tak post kytaristy zaujal Coreuv spoluhráč z kapely Chick Corea Eletric Band, Frank Gambale. Osobně mi ta změna vyhovuje, protože jestli bych chtěl Ala slyšet hrát s jeho mateřskou skupinou, mám k dispozici oficiální koncert pod názvem Returns /2008/.
Skupina se vytasila s klasickými kousky a prřidala Pontyho báječnou skladbu Renesaince. Zvuk nahrávky je křišťálově čistý, kluci zvukaři odvedli dobrou práci. Každý nástroj má prostor se vyjádřit, nic není utopené v nějaké zvukové kouli. Ve skladbě Spain Corea spolupracuje s hledištěm a rozezpívá sál.
Určitě bych tento koncert doporučil každému, kdo byť jen trochu poslouchá progresivní jazz a fussion. Jasné jak facka *****z*****
» ostatní recenze alba Return To Forever - The Mothership Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Stern, Mike / Is What It Is
Tohoto vyjímečného muzikanta jde poslouchat v každém módu /uklízení, sport, vaření, práce...../, prostě geniálně setavená hudba, kdy se nemusím na ni tolik soustředit. Plyne do mě absolutně nenásilně sama a zanechává ve mě pocit, že jsem se setkal s vyjímečnou kvalitou. Mike Stern připravil opět kvalitní kytarové hody. Jako skladatel připravil velmi krásné harmonické skladby, míchající se s těmi méně melodickými. Za zmínku stojí i to, že Stern po páté skladbě vyměnil bubeníka, takže tracky 1-5 Dennis Dhambers a 6-9 Ben Perowsky. Určitá změna na postu bicích je malinko znatelná, ale posluchačovi-nemuzikantovi to patrně unikne, kdežto profík to odhalí ihned. Aspoň si to myslím.
Mike Sterna na většině jeho alb doprovází mimo jiné.... saxofon. Ani zde MS neudělal vyjímku a pozval do studia Michaela Breckera a Boba Malacha. Každý si to odfoukal v různých skladbaách, společně však nikoliv. To je škoda, protože jejich nějaký společný jam a kytarou by album vystřelil o poznání výše.
IS What Is It je výborná deska. Musím dát ****z***** a něco k tomu.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Is What It Is
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / The Art of Three
V roce 2001 se Billy Cobham pouští do experimentu, který v jeho kolekci doposud vydaných alb něměl obdoby. The Art of Three je live akustická nahrávka tří slavných. Billyho není třeba řešit. Má zde na Rockboardu profil a poměrně obsažnou /ne však kompletní/ diskografii. Kenny Barron je skvělý americký pianista a v oblasti jazzu patří do top třídy a Ron Carter - kontrabas, je hudebník, co nahrával s Milesem Davisem jedno lepší album, jak druhé. Byl však nucen odejít, když si Davis usmyslel, že jeho tvorba půjde jinou cestou ... cestou elektriky. Ronovi byla nabídnuta možnost u MD zůstat, ale za podmínky, že bude hrát na elektrickou basu. Carter se s Davisem domluvili na ukončení spolupráce, protože Carter odmítl hrát elektricky.
A zajímavost : Ron Carter hraje na kontrabas československé výroby.
Album TAoT je kolekcí jazzových standardů, z těch známějších bych jmenoval Stella by Sarlight, Round Midnight a Someday My Prince Will Come. Album nepatří zrovna do skupiny těch kratších stopáží. Má 73 minut, což může být pro někoho tak dlouhé, že se v tom začne plácat...jako já kdysi. Úplně nejlepší je to poslouchat v relax modu. Při nějaké činosti, třeba cestování, vaření, uklízení nebo kutění se koncentace pro vstřebání této muziky vytrácí. Aspoň za mne.
Po hudební stránce a výkonech je vše podáno ve špičkové kvalitě. Rytmická sekce Cobham - Carter si rozumí víc než dobře. Billy si na tomto projektu vytýčil nové mety. Jako bubeník zde hraje víc technicky, než dynamicky. Jemné bicí tempa, metličky, hodně jemných činelů a dalších bubenických záležitostí se kombinují s kontrabasem Rona Cartera. Jako rytmická sekce vše vymazlili do posledního detailu. Stačí si poslechnout jejich jamování, třeba v Autumn Leaves. Když připočtu famózní hru na piáno Kennyho Barrona, který tomu všemu staví melodii, něhu, lásku, cit a stejně tak i živelnost, vyjde mi, že tohle koncertní dílo z evropského turné je poměrně zajímavý jazz.
Kdysi jsem tohle album opentlil ***z***** dnes bych v pohodě desce udělil o jednu navíc.
Další zajímavý a novátorský počin v Cobhamově portfoliu.
Mám ve své zbírce cd tří takováto tria v podání piáno, kontrabas a bicí. Nejvíce mě oslovilo trio Clarke, Hiromi & White - Jazz in the Garden /2009/, ale i The Art of Three je moc zajímavé a podmanivé.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Three
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / Pursuit of Radical Rhapsody
PoRR z roku 2011 je zatím poslední studiová práce Alova projektu World Sinfonia. Uběhlo hodně času od prvního vydání WS z roku 1990, kde začínali jako kvartet. Jak se tento projekt vyvíjel a měnil souběžně s Di Meolovými sólovými deskami, dospěl do stavu, kdy ho máme právě v této hudební podobě. Nutno dodat, že Pursuit of Radical Rhapsody je čtvrtá studiovka World Sinfonie, ale to, co Al u tohoto projektu nedohnal ve studiu, dohnal na koncertních prknech. World Sinfonia má rovněž čtyři oficiální koncertní záznamy.
Album má dlouhou stopáž. Má přes 70 minut a to je sakra porce hudby, která má složitou strukturu, takže první poslech byl pro mě spíš seznámení se zvukem a aranžemi, než nějaké pochopení melodie. Oproti prvním třem deskám WS je tohle album v určitém smyslu nové. Neuslyšíte tu "jedinou notu" od argentinského bandoneonisty Astora Piazzollly, kterému se Al na předchozích počinech WS tak houževnatě věnoval. Téměř vše je made of ADM. Avšak ani Al si neodpustil pár coverů a ku závěru desky si dopřávám bítlsácké Strawberry Fields a jako finále nesmrtelnou skladbu Over the Rainbow.
Deska PoRR je celkově vystavěna na bohaté produkci. Jako World Sinfonia se zde prezentují v šesti muzikantech oproti původním čtyřem. Skupina začínala před lety v podobě dvě akustické kytary, bandoneon a perkuse. Na tomto projektu se vše rozšířilo o mnoho dalších hudebních struktůr. Akustické a elektrické kytary, akordeón, klávesy a piáno, bicí, akustická basa a pro tři skladby si Al pozval smyčcový kvartet. Celkem slušná dramaturgie.
Tuhle desku mám rád. Po každém poslechu se v ní objeví něco nového, co mi bylo předtím utajeno nebo mi něco uniklo. Tohle je výborné album a zaslouží ****z***** Chce to jen více naposlouchat.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Pursuit of Radical Rhapsody
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Stern, Mike / Mike Stern - Jeff Lorber Fusion : Eleven
Honosné spojení světové kytarové veličiny Mike Sterna a klávesového mága Jeffa Lorbera bylo pro mě překvapením, na které jsem se moc těšil. Už samotná fůze těchto dvou by měla být jistým jistým ve světě jazzové hudby. Sice jsem doposud tvorbu Jeffa neznal a ještě neslyšel, věděl jsem jen to, že je velmi populární a žádaný. A JL mě překvapil neuvěřitelně. Jeho kompozice a cit pro melodičnost jsou přesně to, co mě zasáhlo. Už úvodní Righteous z jeho pera je delikatesa. Jeffovi jako autorovi skladeb patří 5 songů z deseti a každý z nich se mi líbí. V tomto případě je album u mě dost vysoko. Ovšem co u mě snižuje radost z poslechu jsou skladby od Mike Sterna. Až na track Nu Som, Mike nepředvedl ma nahrávce nic nového a naflákal na Eleven věci z jeho dřívější tvorby. Asi ani Jeff Lorber nepřišel s ničím novým /fakt nevím/, ale jak už jsem uvedl výše, Jeffova hra je pro mě premiéra.
Očekával jsem spíše spolupráci na novém materiálu. Tady si hraje každý na svém písečku. Když jde o Sternovy skladby, dominuje jeho kytara a klaávesy Lobrera si Mke pustí k tělu jen pro jejich sólo. To samé platí obráceně. Kde je nějaké jamování - já na bráchu....brácha na mě. Kde jsou nějaké společné nápady? Co považuji za zajímavé je bubenická sekce. Na albu se střídají v různých sklabách Dave Weckl, Gary Novak a Vinnie Colaiuta.
Album Eleven bych přirovnal ke klasickému Mike Stern featuring Jeff Lorber a Jeff Lorber featuring Mike Stern. O nějaké výrazné spolupráci, natožpak přínosu něčeho významného a zásadního do světa jazzové hudby nemůže být řeč. ***z***** a to díky Jeffovi, který mě oslovil. Mike je můj velký oblíbenec - mám ho komplet na cd - mě nepřesvědčil.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Mike Stern - Jeff Lorber Fusion : Eleven
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Inner Conflicts
Rok 1978 je pro Billyho Cobhama hodně plodný. V tomto roce vydal dvě studio alba /Simplicity of Expression plus tohle/ a jeden fajnovej koncert Alivemutherforya. Inner Conflict je koncepčně zajímavá deska. Je složena z pěti skladeb. Jako úvodní track Cobham připravil svůj osobní medajlon. Je to vlastně desetiminutová hudební koláž zahraná na bicí a perkuse, propojená se syntezátory a syntezátorovým programingem, nejspíš technickou novinkou té doby. Osobně mě tyhle prezentace na Billyho deskách nudí. Ale po tomto stejnojmenném úvodu jako album, přichází to pravé ořechové. Deska se odsud dělí na dvě části. Ta první část /tracky 2 a 4/ je čístá fussion druhé půle sedmdesátých let, řízlá funky, latino a afrika ryrtmikou. V druhé skladbě se prezentují kytarová a klávesová sóla. Elektrické piáno mě zde vyloženě těší. Ve čtvrté skladbě je zajímavá přidaná hodnota - trombon a píšťalka.
Druhá část /track 3 a 5/ co do obsazení muzikantů jede v úplně jiné lajně. Zapoměl jsem totiž dodat, že každá část má rozdílné muzikanty, krom Billyho, to je jasné. Song 3 /Nickles and Dimes/ je především o bohaté dechové sekci. Závěr alba /track 5/ navozuje uvolnění od napětí a výkonu předchozích písní, akusticky zahraná skladba - krom keyboard sóla od George Dukea - v ležérním, uvolněném duchu dá čas mozku na vzpamatování se z této fussion jízdy.
Billy Cobham si na natáčení pozval ředu světových hudebních veličin. Don Grolnick, Ruth Underwoodová, Steve Khan, John Scofield, Alphonso Johnson, George Duke, bratři Breckerové a další. Ti všichni se podíleli na nahrávání skvělého alba, plného krásné fussion melodiky. ****z***** Plný počet nemohu udělit kvůli první sklabbě, která celý dojem z alba srazila o jednu ježatou.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Inner Conflicts
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / World Sinfonia : La Melodia - Live in Milano
Di Meolova World Sinfonia se rozrůstá o další titul, nahraný živě v italském Miláně. Sestava se oproti původní partě změnila. Z akustického kvartetu krom Ala nezůstal vůbec nikdo. Al Di Meola obsadil post doprovodné kytary italem Peo Alfonsim. Kvartet Světové Sinfonie nemůže existovat bez typického hlavního poznávacího znaku a tím byl hudební nástroj jménem bandoneon. V čase vydání tohoto titulu si bandoneon "čejčnul" místo s akordeonem. Nijak zásadní změna zvuku se tím prohozem nekoná. Akustický kvartet WS si to jede dál podle zaběhnutých linií. Propracované kytarové party, snoubící se s darvou i jemnou hrou akordeonu, perkuse cajon /Gumbi Ortiz/ a sem tam i minimum vokálního projevu od mistra Fausta Beccalossiho, který si na sebe oblékl i již zmiňovaný akordeon. Set list mě potěšil. Z prvních dvou studovek WS tu máme jen jeden song /Cafe 1930/, ostatní skladby jsou pro mě v tomto podání premiérové. I když je album docela dlouhé /71 minut je až až/ dobře se mi poslouchá a nemám už problém to sjet na jeden zátah. Hodně se na tom podílí skvěle sejmutý zvuk koncertu. Album Live in Milano je především určeno pro milovníky Di Meolovy tvorby. Pro posluchače, co se v Alových pracech orientují, bude tento koncert zážitek. Já to ohodnotím ***z***** dost dobrý koncert, myslím ale - jen pro "vyvolené".
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - World Sinfonia : La Melodia - Live in Milano
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Satriani, Joe / The Elephants Of Mars
Rok 2022 byl pro mě na hudební přírustky do cd sbírky poměrně bohatý. I když se nepovažuji za lovce novinek a objevování nových hudebních rozhraní mě moc neláká, spíš se upínám na kompletizace hudebníků a skupin, které mě oslovují velmi. Mezi takové patří i můj oblíbenec na poli rockové, možná až metalově znějící kytary - mistr Joe Satriani.
Satrianiho Marsoví sloni je hudba, kterou Joe prřestavuje ve své diskografii poprvé. Nic podobného před tímto albem nebylo. Pravdou však je, že Satrianiho skladatelský rukopis se nijak zvláště nezměnil. Jestli se něco mění, tak jsou to hudební technologie. A mistr šesti strun si je toho vědom a na této vlně se svezl. Tentokráte vsazí na future a zve na výlet do vesmíru. Už první track pod názvem Sahara je vstupenka na orbit. Stačí si poslechnout kytarové sólo uprostřed a soustředit se na hudební pozadí daného songu. Nejsem si vědom, že něco takového předtím ve své bohaté diskografii představil. I následné skladby jedou přibližně v tomto duchu. Jako obrovskou odlišnost oproti albům před považuji to, že se na sebe nevrství tolik kytarové party, Joe na této desce vychází převážně z bohatého synth základu a samplů, doplněným skvělou basovou hrou a bubny. Ale taková Blue Foot Groovy zase sází na hárd rockové pojetí. Ale deska o délce 66 minut nabízí z velké části především vesmírné kytarové výlety.
Já jsem si ten kosmický imaginární svět na této desce našel. Satriani je umělec, který tvoří víc jak třicet let instrumentální hard-metalovou hudbu. Vydal nespočet studio alb a ani jedna z jeho desek nezklouzla byť jen do průměru. Čekal jsem od Joe Satrianiho v roce 2022 ledacos, ale tahle sloní pecka mě naprosto odrovnala. Jasnejch *****z*****
» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Elephants Of Mars
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe