Satriani, Joe / The Elephants Of Mars

Rok 2022 byl pro mě na hudební přírustky do cd sbírky poměrně bohatý. I když se nepovažuji za lovce novinek a objevování nových hudebních rozhraní mě moc neláká, spíš se upínám na kompletizace hudebníků a skupin, které mě oslovují velmi. Mezi takové patří i můj oblíbenec na poli rockové, možná až metalově znějící kytary - mistr Joe Satriani. 

Satrianiho Marsoví sloni je hudba, kterou Joe prřestavuje ve své diskografii poprvé. Nic podobného před tímto albem nebylo. Pravdou však je, že Satrianiho skladatelský rukopis se nijak zvláště nezměnil. Jestli se něco mění, tak jsou to hudební technologie. A mistr šesti strun si je toho vědom a na této vlně se svezl. Tentokráte vsazí na future a zve na výlet do vesmíru. Už první track pod názvem Sahara je vstupenka na orbit. Stačí si poslechnout kytarové sólo uprostřed a soustředit se na hudební pozadí daného songu. Nejsem si vědom, že něco takového předtím ve své bohaté diskografii představil. I následné skladby jedou přibližně v tomto duchu. Jako obrovskou odlišnost oproti albům před považuji to, že se na sebe nevrství tolik kytarové party, Joe na této desce vychází převážně z bohatého synth základu a samplů, doplněným skvělou basovou hrou a bubny. Ale taková Blue Foot Groovy zase sází na hárd rockové pojetí. Ale deska o délce 66 minut nabízí z velké části především vesmírné kytarové výlety. 

Já jsem si ten kosmický imaginární svět na této desce našel. Satriani je umělec, který tvoří víc jak třicet let instrumentální hard-metalovou hudbu. Vydal nespočet studio alb a ani jedna z jeho desek nezklouzla byť jen do průměru. Čekal jsem od Joe Satrianiho v roce 2022 ledacos, ale tahle sloní pecka mě naprosto odrovnala. Jasnejch *****z*****

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Elephants Of Mars
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

---

Cobham, Billy / Powerplay

Powerplay z osmdesátého šestého je následník desky Warning, vydané o rok dříve. Obě alba nemají mezi sebou skoro nic společného, krom sestavy hudebníků a typického osmdesátkového zvuku. Jestli byl Warning dominantně syntezátorový, tak potom Powerplay je syntéza na druhou. Ale to nemá být výtka. Mě se syntezátorová hudba líbí a nemám vůči ní žádné předsudky. Navíc na tomhle albu všechny ty druhy kláves mají malebný přednes a zvuk. Naprosto lahodí mému uchu. Syntézy se drží i kytara Deana Browna a až na pár krátkých vyjímek, kytara hraje jako syntezátory. Baví mě hledat a rozlišovat co je co. Na tomto albu Cobham poprvé použil ve dvou případech digitální bicí /Zanzibar Breeze, Desiccated Coconuts/. Jinak Billy nepodléhá trendu doby - hrát stereotypně přesně. Jeho hra je velmi nápaditá a rozmanitá, pořád dopřává songům jistý punc jazzu. Uprostřed alba je zajímavá suita po názvem Summit Afrique, složená z šesti, převážně krátkých vět.
Powerplay celkově působí velmi uvolněně a melodicky, sladby mají hitový potenciál. 
Billymu Cobhamovi svědčily sedmdesátá léta, o tom není pochyb, možná že ztratil pár věrných začátkem osmdesátek, ale kdo z tohoto ranku ne. 
Na druhou stranu, od desky Warning a včetně ní, pokračuje v krasojízdě a tuto dekádu zvládl se ctí. Hodnocení : ****z***** 

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Powerplay
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

---

Stern, Mike / Upside Downside

Druhé studio album Upside Downside odstartovalo závratnou hudební kariéru tohoto vynikajícího kytaristy. Mike Stern patří mezi ty největší špičky jazzové kytary a právem mu patří místo v elitním kytarovém klubu. Začínal v roce 1981 u Billyho Cobhama, album Stratus , pak hrál i u Milese Davise - We Want Miles /1982/, Star People /1983/.

Album obsahuje šest instrumentálních skladeb a stopáž nepřesahuje 36 minut. I kyž méně znamená více, zrovna tady by se mi líbil trochu větší hudební prostor. Na druhou stranu, album nemá slabší moment a o nějaké vatě, co prodlužuje minuty záznamu nemůže být řeč. Jedna pecka za druhou.
Už od prvních tónů je jasné že Stern vsadil na jazzové stupnice s rockovým zvukem. Od dravých skladeb /Upside Downside, Mood Swings, Scuffle/ přechází k lyričtějším baladám, které Mike opravdu umí nádherně zahrát a vtisknout skladbám přádnou porci kytarového cítění /Goodbye Again, After You/. Po kompoziční stránce byly Sternovy balady vždy na vysoké úrovni. Mě se nejvíce líbí píseň Little Shoes, která mě chytla hned od první chvíle a drží se mě doposud. 
Na desce spolupracuje můj velmi oblíbený muzikant - Dave Weckl, geniální bubeník. Obrovský kus práce odvedl i saxofonista Bob Berg a David Sanborn. Klávesové sekce se ujal Mitch Forman, který přešel k Mike Sternovi od Mahavishnu Orchestra a paradox je, že v MO nahradil Formana Jim Beard, který bude za nějaký čas dělat u Sterna producenta a klávesáka. Nahrají spousty kvalitní muziky. Ve skladbě Mood Swings si zahrál na basu Mikeho přítel Jaco Pastorius. Je to poslední studio počin, který Jaco nahrál.

Album Upside Downside je perfektní fussion. Od této desky Sternova hvězda letí vzhůru. Kdysi jsem dával plný počet a ani teď tomu není jinak. *****z*****

» ostatní recenze alba Stern, Mike - Upside Downside
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike

---

McLaughlin, John / Molom

Molom je soundtrack ke stejnojmenému filmu. John McLaughlin a indický perkusionista Trilok Gurtu k tomuto filmu zaopatřili muziku. Molom je jediný soundtrack v Johnově diskografii a já si nevybavuji nikoho dalšího slavného z této branže, co by se pustil do podobného projektu. Snad jen Stanley Clarke. Ten taky skládal pro filmy, ale filmy úplně jiné kategorie.
Děj filmu se točí okolo mongolské přírody a v této panneské krajině se potká starý muž jménem Molom s mladým chlapcem, kterého opustil otec alkoholik a je vychováván smečkou vlků. Molom a mladý Yonden vyráží spolu na cestu přes mongolské stepi. Cesta k civilizaci se stává cestou porozumění, když se Yonden začíná učit budhistickým způsobům a objevovat v sobě to nejcenější.

Hudba je to převážně etnická, tradiční mongolské písně střídají kytarové pasáže nebo bubny, bubínky a  perkuse. I když se jedná o hudbu k filmu, McLaghlinova kytara má výrazný prostor - nikoliv výsadní - a to mě jako obdivovatele jeho způsobu hry těší. John zvolil použít jak akustiku tak elektriku a jen tak pro dobarvení nálady lehké synthy. Trilokovy perkuse umí vytvořit stejně podmanivou atmusféru, jako tomu bylo na albu Qué Alegia nebo Live at the Royal Festival Hall /obě od JMcL/. Místo na slunci si vydobyly i housle /skladba Melody a The Camel Walk/. John McLauglin použil jako stěžejní prvek pro tento soundtrack skladbu Lotus Feet /nahranou dávno tomu na albu Inner World /1976/ od jeho kapely Mahavishnu Orchestra /. Na Molom jsou dvě kytarové verze, jedna akustická v bližším úvodu cd a druhá elektrická ku závěru. Ještě se tahle podmanivá melodie krátce mihne ve skladbě The Boy Cries, hraná na flétnu.

Tohle cd zrovna neprotáčím obden v přehrávači, ale jednou za pár let si ho pustím. I když je to hudba k filmu, tak mi pořád něco říká. **z***** Dobré, ale myslím, že jen pro fandy. 

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Molom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

---

Di Meola, Al / Diabolic Inventions and Seduction for Solo Guitar, Volume I, Music of Astor Piazzolla

Když jsem si tohle cd kupoval pro doplněmí diskografie, ještě dřív než jsem to dal do přehrávače, už podle obalu jsem si byl jistý, že to budou peníze vyhozené do luftu. A taky že ano. Po prvním poslechu jsem se snažil přesvědčit sám sebe o tom, že album chce čas. Poslechů bylo víc než dost a ani jednou jsem se nechyt. Tato hudba není pro mě. A o co vlastně jde? Album Diabolic...... je akustická pocta argentiskému hráčí na bandoneon Astoru Piazzollovi. Je to vlastně hra pouze na akustickou kytaru a lehké nekovové perkuse, dobarvují rytmiku. Všech osm skladeb o celkové délce necelých 40 minut je autorsky od Astora Piazzolly. Nechci tvrdit, že skldby tohoto mistra jsou nějak nepovedené, ale v tomto případě o nějaké melodii v písnich nemůže být řeč. Oproti materialu, nahraného a přearanžovaného na albech Di Meolova projektu World Sinfonia, kde se pro Astorovy songy /ale jiné, než tady/ věnovalo poměrné dost prostoru, tak tyto skladby z WS si mě po určité době podmanily. 

Diabolic Inventions and Seduction je pro mě téméř neposlouchatelné album. Po technické stránce hry na kytaru samozdřejmě bez chyby, ale ta deska je hrozná nuda. Al se pustil do podobné akce v roce 2013 /album All Your Life/ , kde coveroval skladby The Beatles a i když jsem neskákal nadšením nad tímto dílem, tak prohlašuji, že předělávky Brouků se oproti Diabolic sakra povedly. Na druhou stranu - bítlsácké písně a argentinské tango lze jen těžko srovnávat. Hodnocení pro tento titul : *z***** pouze pro kompletisty a za mě ještě k tomu nepoživatelné. Album už neposlouchám a to jsem Alův velký obdivovatel.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Diabolic Inventions and Seduction for Solo Guitar, Volume I, Music of Astor Piazzolla
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

---

Cobham, Billy / Warning

Albem Warning se otevírá nová hudební epocha tohoto fenomenálního bubeníka. Nahrál v řadě několik zajímavých studio počinů a právě Warning je startovní meta. V roce 1985 dominují hudbě - mimo jiné - syntezátory. Tento trend se promítl do natáčení tohoto díla. Album je doslova narvané zvukovými rejstříky kláves, které jsou občas naředěny piánem. Piáno tak rozvolňuje tu syntezátorovou dominanci. Zajímavě zni i rytmická sekce. Cobhamovy bicí jsou posíleny o perkuse Sa Davise a hodně výrazná funky baskytara to drží celé pohromadě. Kytara Deana Browna hraje na albu druhé housle. Vytváří spíš doprovodný zvuk okolo hradeb kláves. Větší odhalení přichází ve skladbě Slow Body Poppin', Unknown Jeromes a Go For It. Autorsky všechny skladby patří Billymu. Musím smeknout nad jeho skladatelským potenciálem. Stratus /Spectrum 1974/ je jediná ze staré školy a Billy jí ušil nový kabátek. Tahle verze je pro osmcesátá léta, zajímavé pro srovnávání. Billy Cobham a jeho Warning neztrácí ani po skoro třiceti letech na síle. Kdysi dávno jsem hodnotil ****z***** a dodávám, že nic neměním. Hodně silná čtyřka.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Warning
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

---

Cobham, Billy / Culture Mix

Culture Mix co do obalu je velká nuda a nezážitek. Ovšem placka /cd/ v útrobách - to je něco jiného. Moderní jazz, podávaný na kvalitním zvukovém základě nenechá nikoho, kdo se zajímá o tento druh hudby, pasivním. V době vydání alba /2002/ jsem sice věděl, že nějaký Billy Cobham existuje a věděl jsem zhruba o co mu v hudbě kráčí, ale moji pozornost si získal o mnoho let později. Vztah k jeho hudbě vidím jako pouto, které ukončí pouze můj fyzický skon.

Billy na albu Culture Mix představule nový hudební nástroj, který zatím v jeho diskografii nikdy nehrál. Jsou to perkuse pod názvem Steel Pan. Fantasticky znějí. Na tomto albu jsou hrány pouze ve třech skladbách. /1/7/10/. Na Steel Pany hraje mistr Junior Gill.
Jako šéf a co-producent nechává Cobham vyniknout skladatelský potenciál i ostatních spoluhráčů. Na desce si přijdou na své skoro všichni zúčastnění. Hudební atmosférou je album CM někde uprostřed. Není nijak dravé, jako desky ze sedmdesátek, ale jako ukolébavka pro malé děti taky není vhodné. Rozeberu jednotlivé nástroje : elektrická kytara - Per Gade. Kytarista vsadil na komfortní, nijak agresivní zvuk a tím pokládá základní kámen celkové nálady alba. Baskytarista Stefan Rademacher jako autor si ukrojil dva díly z deseti porcí a dává to znát na své hře, Co do klávesové hry, tady se o post kláves střídají dva muzikanti. Gary Husband a Jean-Yves Jung. Rozmanité klávesové sety dobarvují celý hudební zážitek. Klávesy a piáno zde fungují jako melodické kontury. Albu bych za sebe dodal více prostoru pro již zmíněné Steel Pany. Ty tři songy 1/7/10 nemají prostě chybu.
Kdo má rád moderní jazz, ať vyzkouší. Již před léty jsem hodnotil tohle album ****z***** a ani nyní nebudu nic měnit.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Culture Mix
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

---

Di Meola, Al / Vocal Rendezvous

Al Di Meola a pop ? Ani ve snu by mě tohle spojení nenapadlo. Jistě, máme tu už jeden hudební nesmysl pod názvem Cosmopitan Life z roku 2005, ale na rozdíl od CL musím trochu přibrzdit a tohle album pochválit. Sice se nejedná o žádnou hudební revoluci typu Santana - Supernatural /1999/ , ale album potenciál má. Na rozdíl od Carlose, Al Di Meola zůstal pouze u tohoto titulu a tím pádem se vyhnul faktu že, opakovaný vtip už není vtipem / narážka na následující Santana - Shaman /2002// a dústojně pokračuje dál ve své produkci. Následná kolekce desek ubezpečuje příznivce ADM o tom, že se jednalo o jakési vybočení z diskografie. Tím vybočením nemám na mysli tohle album, spíše prokletý Cosmopolitan Life.

Vocal Rendezvous je pohodová hudba, je zpěvná, nenáročná, melodická, na první poslech uchopitelná /díky Judith za tento termín/ . Album je narvané hosty ze světa rapu , RnB, funky, soulu, skoro celá deska je zpívaná, de facto, co song - to někdo jiný. Di Meolovy kytary nijak nedominují, podřizujíse dramaturgii a koncepci. Mojí nejoblíbenější skladbou je That's the Truth featuring Andie Stone.

Kdybych měl Vocal Rendezvous v kostce shrnou do několika slov : kvakitní popina a geniální kytary. ***z*****

PS : I když je jako autor skladeb uveden Al Di Meola a hosté jsem přesvědčen, že po melodické stránce jsou autoři jeho hosté. Ale to je jedno - důležitý je finální produkt.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Vocal Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

---

Cobham, Billy / Total Eclipse

Total Eclipse patří do zlaté trojky. Zlatá trojka je moje interní označení a bez nadsázky tvrdím, že je to nejlepší v Billyho diskografii. Zlatá trojka jsou první tři studiová alba - Spectrum /1973/, Crosswinds /1974/ a tohle. Na to, jak jsou první tři tituly vydány v tak krátckém časovém rozpětí, mají neuvěřitelnou kvalitu. Billy debutem Spectrum nasadil laťku hóóódně vysoko a v těchto třech případech se drží nastavený standard na stejné úrovni a já si ještě k tomu myslím, že Crosswinds a Total Eclipse debut překonaly.

Album otvírá jedenácti minutový opus, složený z pěti skladeb navzájem do sebe zapadajících. Úvodní tóny Abercrombieho kytary a rytmus Cobhamových bubnů nenechají nikoho na pochybách. To je jazzrock jako bejk. Pak se opus lehce rozvolńuje a přelíná do pohodičky....a v závěru je to zase síla. Fantastická je stenojmenná Total Eclipse, s nosnou melodií je to takový hit alba. Baskytaře Alexe Blakea patří krátká Bandits, kde dokazuje svou kompetentnost být součástí Cohamova týmu. Billy si obsazení vybral skutečně na výbornou : John Abercrombie svým jedinečným a originálním kytarovým vkladem otevírá nový a neznámý pomyslný šuplík v apatyce jménem jazzrock - fusion. Bratři Breckerové a Glen Feris jako dechaři jsou pro tohle album požehnání. A klávesových dekorací se zhostil Milcho Leviev, který se ukáže na dalších Billyho deskách jako vinikající klávesista. Dost zvláštní a zajímavá je jedenáctiminutová skladba Sea of Tranquility, která se volně pojí se závěrečnou Last Frontier, kde bude baterie bicích nekompronisně konfrontována s bubenickým umem Billyho Cobhama - v té době bubeníka, nemajícího konkurenci. Jednoznačně *****z*****

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Total Eclipse
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

---

Clarke, Stanley / Live 1976 - 1977

Čekání na to nejlepší. I tak by se dalo stručně popsat toto cd, které zatím nemá vinylovou podobu. Je neuvěřitelné , že sestřih koncertů z let 1976 a 77 vychází až po patnácti letech /1991/ a je to vůbec první oficiální live album tohoto vyjímečného hráče na baskytaru. Stanley si jako otvírák zvolil svou asi nejslavnější skladbu pod názvem School Days. V živém provedení jsem ji slyšel hrát mnoha způsoby, ale na albu Stanley Clarke & Friends - Live at The Greek /1994/ je přímo nedostižná. Cd je nabité těmi největšími peckami co Stanley napsal v sedmdesátých letech. Lopsy Lu, Dayride, Silly Putty, Ouiet Afternoon, Vulcan Princess v živém tvaru jsou tutový poslechový zážitek. Třeba sólo na saxofon ve skladbě Quiet Afternnon zvedá lidi ze židlí. Nemůže chybět ani akustický medajlónek na kontrabas pod názvem Bass Folk Song No.3, který mě viceméně spíše nudí než baví, protože jeho čas přesahuje třináct minut. Clarke vsadil do tohoto live sestřihu i něco z jeho mateřské kapely Return to Forever a představuje technicky zdatnou, ale po melodické stránce chaotickou věc jménem The Magician. I tak sklízí velké ovace publika. Jako jediný studiový vstup je Desert Song. Trochu nerozumím tomu, proč skladba DS je zařazena na toto cd, když "stejná" verze je už na albu School Days.

Album Live 1976 - 1977 zachycuje Stanleyho v životní formě, jak po stránce techniky a nápaditosti hry, tak i po stránce skladatelské. Desky ze sedmdesátek ničím následujícím už nepřekonal. Koncert shrnu do krátkých faktů : výborný zvuk, neskutečná souhra basy, bicích, kláves a elektrické kytary, podporovaná dechovou sekcí. Jako nový vklad se řadí píseň Bass Folk Song No.3 a již zmiňovaná Pouštní píseň, zahraná trochu jiným způsobem. Je to druhá verze té první - anebo obráceně? To je jedno. Každopádně tyhle dva tracky albu dle mého názoru albu moc neprospěly. Hodnotil bych plným počtem. Vzhledem k výtkám umažu z pěti jednu zelenožlutou fešandu. Celkem ****z***** Ale pořád je to bomba koncertní album. Zaručeně.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Live 1976 - 1977
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

---

Di Meola, Al / Morocco Fantasia

Další skvěllý živák. Al Di Meola a jeho porta pěti hudebníků, plus tři jako speciální hosté, prezentuje další nálož kvalitní muziky. Morocco Fantasia je povedený koncert po všech stránkách. Bezvadný zvuk, ideální výběr skladeb, bohatá produkce a v tomto případě - stopáž dlouhá 67 minut vůbec nevadí. Al podpořil svou kytarovou hru rytmickou sekcí, pro projekt World Sinfonia celkem neobvyklou. K již tradičním WS pekusím Gumbiho Ortize se připojily bicí a světe drž se - baskytara. Nemůže nechybět akordeon Fausta Beccalossiho a podpůrná druhá kytara Pea Alfonziho. Už od první písně pod názvem Misterio, Meola zapojuje do hry na akustickou kytaru taky kytarový syntezátor, který podporuje produkci o lehké a decentní synthy. Volí i zvuk elektrické kytary, takže to zní jako by v určítých momentech hráli na pódiu tři kytaristi. Zajímavý je závěr alba. V předposledním songu Ecore se připojují ke kapele housle a všichni si zahrajou parádní čardáš. Jako finále Al Di Meola zvolil skladbu Egyptian Danza, ta je pro Africký kontinent jako šitá na míru. Al odložil akustiku do stojanu a zapojuje do sítě na závěr svého elektrického Gibsona, kterému věrně sekunduje viola a akordeon.

Dravost, virtuozita, neobvyklost....atd, to jsou přívlasty /a našly by se jistě další/ , které bych použil jako příměr pro tohle nevšední album. Morocco Fantazia je deska určená především pro posluchače, kteří se už umí orientovat v Alově hudebním světě. K jeho muzikantství je cesta - buď to dáte nebo ne. Tohle není nijak zásadní živák ve světě hudby, ale je těsně pod vrcholem. ****z***** není co vytknout.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Morocco Fantasia
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

---

Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / Passion, Grace & Fire

Po slavném a úspěšném albu Friday Night in San Francisco /1980/ se v roce 1982 akustické kytarové trio rozhoduje pokračovat v další spolupráci a z pódií se přesouvá do studa. Nahrávají titul pod názvem Passion Grace & Fire. Jedním z cílů je zachytit nespoutanou energii živých vystoupení a přenést ji do nahrávacích komnat. Myslím, že se jim to povedlo na výbornou.

Album obsahuje šest skladeb. Každý mistr má autorsky dva kousky, ale nikdo z nich nepřichází s novým materiálem. Vše už tu jednou bylo, akorát v jiném podání. Pro přehled - kdo je kdo a kdo a kdo jak hraje se PG&F drží podobného konceptu jako deska Friday Night.... Paco de Lucie si sedl s kytarou na pravou stranu, John si uzurpoval central channel a Alovi nezbylo nic jiného, než se odporoučet doleva. Za to že je tak vlevo, jeho kytara značky Ovation si mohla ponechet ocelové struny. John a Paco mají natažené nylonky. Je to hodně zajímavé i pro zvuk nahrávky. Kytarová virtuozita všech zúčastněných není ničím narušena, myslím tím perkuse a jiné nástroje. Maximálně si někdo poklepe rukou do rytmu na luby kytary.

Kdybych měl stručné vystihnout tuto záležitost, tak slova jako virtuozita, vášeň, genialita, hravost a radost ze hry jsou zcela na místě. Hodnocení : ****z***** a půl navrch. Kdyby album bylo o novém materiálu, byl by to plný počet.

» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - Passion, Grace & Fire
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia

---

Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Smokin'

To, že Billy Cobham umí hrát na bubny není nic nového pod sluncem. On je prostě génius, který umí navíc i skládat si svoje písně. Umí navíc být trendy a promítá to do své tvorby. Ale v tak plodné a dlouhé diskografii se jistojistě najdou i slabší kousky. Osobně považuji za to méně výrazné období začátek osmdesátých let a s tím spojený jeho band pod názvem Glassmenagerie. Skleněný zvěřinec nahrál dvě studiová alba a jedno koncertní - Smokin'

Nechci tvrdit, že Billyho zvěřinece stojí za starou belu, ale v konkurenci s ostatní jeho tvorbou je prostě "jiný". Smokin' je záznam koncertu ze švýcarského Montreux z roku 1982. Album obsahuje pět skladeb a je docela krátké - necelých 38 minut a to mi akorát tak vyhovuje. Skupina představuje tři úplně nové songy, pak i jednu klasiku Red Baron z Cobhamova debutu Spectrum a jednu skladbu ze studiovky Billy Cobham's Glassmenagerie - Observations & Reflections /1982/. Žánrově je deska pomezí funky, jazzu a rocku. Všichni podávají skvělé výkony, každý se představí ve svém vymezeném čase a ukáže, co umí. Pracuje se i s náladou, rychlost střídá uvolnění a obráceně. Kytara, basa, klávesy se skutečně skvěle doplňují, sólují a všechno to drží pěkně pohromdě Billy a jeho bicí. Jeho hra je jako vždy famózní.

Smokin' nevyšel nikdy na cd. Je to zajímavý živák ale Billy má lepší koncerty. Mě se líbí to, že předvedli nové kousky a navíc zní originálně. Takže **z***** a půl navrch. Jednu hvězdu jsem ztrhl za zvuk. Kvalita nic moc, ale dá se.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Smokin'
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

---

Clarke, Stanley / Clarke/Duke Project - The Clarke/Duke Project 3

3 je název pokračující spolupráce tandemu Clarke a Duke z roku 1990, trochu vymyká dvojici názvů předešlých projektů, kde se prezentovali pod značkou The Clarke/Duke Project I a II. Tohle album se správně jmenuje : 3 - Stanley Clarke and George Duke. Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno měl ve sbírce album taky pod názbvem 3 - To The Power of Three, kde hráli Emerson, Berry & Palmer.
Hudba na trojce se nese ve stejném duchu, jako na předchozích projektech. Je to spíše komerce, zábava.... hudba, hodící se spíš na cesty do auta, nebo MHD. Rozhodně to není album na podvečer, kdy si sednu ke sklence vína a budu se unášet do hudebního světa, co mě uspokojí kvalitním poslechovým zážitkem. Ale na druhou stranu album si zaslouží pozornost z hlediska produkce a aranží. V tomto směru nemá skoro žádnou chybu. Clarke opět naservíroval kvalitu svého přednesu, jo někde se už opakuje, ale jinde přichází s něčím úplně novým /už nevím jak se ten track jmenuje/, George Duke namíchal spousty klávesových vyhrávek a za podpory mnoha hostů, album je velmi rozmanité - funky, rap, jazz, milostné písně, houslové sbory, pop, a zvuk. Je znát ten časový sedmiletý odstup od projektu II.

Stanley a George mohou být spokojeni. Ve své třetí a finálové spolupráci se vytasili s velmi slušným albem, který já hodnotím ****z***** Pouze v kontextu spolupráce Clarke/Duke, nikoliv v celé Stanleyho diskografii. Album se umístilo na sedmém místě amerického žebříčku Billboard Contemporary Jazz Albums.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Clarke/Duke Project - The Clarke/Duke Project 3
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

---

McLaughlin, John / Remember Shakti - The Believer

Prostřední album z trilogie Remember Shakti - The Believer je průřez koncertními záznamy z evropského turné z roku 1999. Album - ostatně jako všecny RS - je vystavěno na indických perkusích, elektrické kytaře Johna McLaughlina a zde na Believeru Johnovi sekunduje mandolína indického hudebníka U. Shrinivase. McLaughlin cílí na to, aby každá deska Remember Shakti bylo trochu jiná a originální. Na prvním RS hraje s kytarou indická flétna a na závěrečném cd Saturday Night in Bombay je zase velmi bohatá produkce.

Stopáž je skoro na maximu kapacity cd - 78 minut. Album obsahuje šest skladeb. Jsou to poměrně rozsáhlejší písně, ta nejdelší má přes osmnáct minut. Hudebně jde o propojení zvuku elektrické kytary a elektrické mandolíny. Oba nástroje vytvářejí zajímavá spojení, ať už jde o meditační plochy nebo rychlé běhy, jindy hrají paralelně vedle sebe. To vše za podpory indické rytmiky. Na tomto albu všichni čtyři hudebníci předvádí, kam až se dá technicky zajít a představit své osobní limity.

The Believer je v trilogii Remember Shakti u mě za ***z**** Určité to je dobrá hudba, ale já osobně bych prezentoval pro setkání s touto vyjímečnou muzikou jejich třetí album Saturday Night in Bombay. Je přeci jen trochu přístupnější.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Remember Shakti - The Believer
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

---

Di Meola, Al / Elysium

Po bííítlsáckém a ryze akustickém albu All Your Life /2013/ Al Di Meola představuje svojí dvacátou čtvrtou studiovou desku pod mýtyckým názvem Elysium. Al se drží dál ve stopách svého zaběhlého stylu kompozice. Na první poslech těžko uchopitelná hudba po melodické stránce, ale geniálně vystavěna pro vedení kytary. Meola zvolil kombinaci elektrických a akustických kytar a kytarových syntezátorů, zvukově navzájem do sebe propletených. Povedená kytarová koláž je podporována různými druhy prekusí. V mnoha skladbách hrají svou podpůrnou roli klávesy, nebo piáno. Klávesy zde spíš podtrhují atmosféru kompozice. Hrají tak, aby nepřekryly kytarové linky, kdežto piáno hraje poskromnu a sóluje pouze ve skladbě Cascade. Toho piána na albu bych osobně přidal víc.

Po zvukovém zpracování se albu nedá téměř nic vytknout. Pokud má posluchač k dispozici kvalitní techniku pro poslech, Elysium mnohem dříve uchopí a natáhne do sebe, než když bude tahle hudba hrát z "konzervy od sardinek". Těžko bych mohl tuhle desku milovat, když bych jí poslouchal na sluchátkách Hama ! Elysium je v porovnání s následným Opusem/2018/ celkově více dravé, je více napojené na volty a je jedním slovem - rychlejší. Al namíchal vskutku kvalitní hudební koktejl, který se mi do hlavy nedostaává jen tak jednoduše. Chce to čas, náladu, odstup a přístup. V hodnocení je to na ***z***** z celkové Di Meolovy diskografie. Je to moc dobrá deska, ale hvězdu jsem ubral za pro mě dlouhou stopáž, 65 minut je už moc. Ke konci mám s poslechem celkem problém a moc se už nesoustředím.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Elysium
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

---

Cobham, Billy / Colours

Jeden z nejvýznačnějších bubeníků, skladatelů, producentů jménem Billy Cobham představuje svůj mezinárodní hudební projekt jménem Culturemix. Tato deska, pod názvem Colours je druhá v pořadí Culturemix a taky bohůžel tento projekt uzavírá. Tento velmi jednoduchý název - Barvy, přesně vystihuje celou podstatu nahrávky. Každá píseň má svoji jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru. Ta multikultůrnost je především to, o co se Cobham a jeho parta pokoušeli zachytit a propojit. A to se jim zatraceně povedlo. Na desce hraje šest muzikantů. Klasika : bicí, bass, akustické a elektrické kytary, klávesy....to je základ, na který Billy staví další dva nástroje. Guy Barker se postaral o dechovou sekci ve třech skladbách, ale co je alfou a omegou pro projekt Culturemix a hlavním poznávacím znakem, je nástroj jménem Steel Pan. Nikdy předtím jsem tento nástroj neslyšel hrát, až tady na deskách Culturemix. Jsou to kovové bicí, pocházejí s karibiku a velmi zajímavě znějí. Autosky je na albu nejvíce zastoupen Billy a pak každý hráč přispívá jedním kouskem. Všechny skladby mají vysokou úroveň, jak po skladatelské stránce, tak i výkonech všech. Za to nejlepší na desce považuji závěrečnou Cobhamovu přepracovanou Red and Yellow Cabriolet, původně z jeho alba Warning /1985/. Colours je fusion velmi vysoké kvality, zaslouženě hodně dobré ****z*****

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Colours
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy

---

Clarke, Stanley / Clarke/Duke Project - The Clarke/Duke Project II

Domnívám se, že na základě jakéhosi mírného úspěchu alba The Clarke/Duke Project /1981/ se oba hudebníci nejspíš dohodli na nahrávání další desky a pokračování ve spolupráci. V roce 1983 vychází dílo, opět se symbolickým názvem The Clarke/Duke Project II. O Stanleym jsem v jeho diskografii zmínil poměrně dost, tak teď něco o George Dukeovi, jak ho vidím já. On byl na pódiu obrovský šoumen, neuvěřitelně bavil publikum, jak svojí specifickou klávesovou hrou, tak i komunikací s lidmi. Jeho sólová alba se mi hodně líbila /sjel jsem kdysi jeho celou diskografii na spotify/. Hrál taky například s Frankem Zappou nebo s Billy Cobhamem a s mnohými dalšími hudebníky. Jeho poznávací značka = funky.

Oproti projektu z roku 1981, tohle album zní víc sterilně a elektronicky. Je znát ten dvouletý posun v technologiích /jestli se to dá tak nazvat/. Jinak se nijak nevymyká oproti svému předchůdci. Clarke a Duke jako zpěváci - za podpory mnoha hostů. Co se týče basové linky, na dvojce se mi zdá více vzadu. Jednička je víc o prezentování hráčských dovedností, tady na dvojce je prostor pro basu a Stanleyho um zachycen v pisnich You're Gonna Love It, Great Dances a finálová Atlanta. Dallším společným znakem obou alb jsou malé smyčcové sbory, ovšem i zde jen okrajově, pouze ve dvou skladbách. Na projektu II se nenachází žádný hit, který by se uhytil v nějaké hitparádě. Ale skladby mají v sobě velkou energii a určité kouzlo první půle osmdesátých let.

Tuhle desku hodnotím pouze v kontextu Clarke/Duke, nikoliv se Stanleyho diskografií, takže jejich debut byl za tři, tohle je o něco méně. Není to vyloženě špatné dílo, ale je to tak za **z***** a půl k tomu.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Clarke/Duke Project - The Clarke/Duke Project II
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

---

Vai, Steve / Vai/Gash

Pro nezasvěcence, který by se eventuelně seznamoval s diskografií Steva Vaie právě v tomto místě - Vai/Gash, nastane nejspíš jistě velké rozčarování. Ať se na to dívám optikou z jakékoliv strany, rozhodně musím prohlásit, že v tomto případě se o klasickou tvorbu a nějakou hudební stopu předcházejících alb nejedná ani náhodou. Použiju přirovnání - jako by tímto cd přistálo do Vaiovy diskografie UFO. Jestli mi něco z tohoto alba vzdáleně připomíná předcházejícího Steva, byl by to závěrečný track Flowers of Fire. Jinak je to vše v novém /starém/ pojetí. Historie alba se má zhruba takto : Nahráno bylo v roce 1991 / v době Sex & Religion /, právě pro toto dobu mi sedí tak nějak ta píseň Flowers in Fire. Album je odkazem na motorkářskou éru Steva a jeho již zesnulého přítele Gashe. Steve měl Gashe moc rád, tak nahráli spolu pár věcí a Gash je na tomto cd hlavní zpěvák. Steve mu jako zpěvákovi předpovídal velkou budoucnost. A já si taky myslím, že nějaký koule to má. Prostě k hard rocku ten hlas sedí jak ulitej. Vai/Gash je třicetiminutový hardrockový nářez, kde se v první řadě posluchač bude bavit. Je to přesně hudba na večerní pařbu, vypnout mozek a užívat si......a k tomu nenuceně poslouchat dokonalou kytarovou hru Steva. Zvukově by se album dalo zařadit někam ke Kiss a podobným kapelám z druhé půle osmdesátek v USA.

Tahle deska je rozhodně o zábavě. Nehledám tu nic z toho, co představuje předchozí tvorba Steva Vaie a album nic takového ani nenabízí. Je to samorost ve Stevově hudebním portfóliu. ***z*****

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Vai/Gash
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve

---

Di Meola, Al / He & Carmen

Byl to rok 2008 a v maďarské Budapešti koncertně vystupuje Al Di Meola a krásná Eszster Horgas - hráčka na příčnou flétnu. Je neuvěřitelné, jak akustická kytara a příčná flétna spolu nádherně souzní. Pasuje to k sobě mnohem víc, než například bandoneon z Di Meolovy World Sinfonie, aspoň to je můj osobní názor. A do toho malebného zvuku obou nástrojů, připočtu neskutečnou virtuozitu obou hudebníků. U Ala jsem na to zvyklý, ale Ezster jsem neznal a dodávám, že její hra je na stejné úrovni, jako ta Alova. A jako bonus - její vzhed. Tito hlavní protagonisti jsou oklopeni skupinou šesti spoluhráčů. Bicí, piáno, housle, bass, perkuse a druhá akustická kytara, doprovází a obohacují celou produkci. Autorsky je to hodně o Astoru Piazzollovi. Di Meola jeho skladbám věnuje poměrně slušný prostor, ale to nejlepší na celé akci je volba pro předělávky Carmen od Georgese Bizeta. Úvodní píseň Exordium je dynamický otvírák, který navnadí a vyzývá ku poslechu. Celý koncert má stopáž necelých sedmdesát minut a není nijak sestříhaný i po zvukové stránce je dokonalý.

Nutno podotknout závěrem : He & Carmen je jedna z věcí, které budu doporučovat všem. Umění, to je to jedno slovo, co vystihuje vše, co se tu děje. Osobně nejsem nijak velký milovník Alových čistě akostických albumů, ale tohle je opravdu vyjímka. ****1/2 z*****

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - He & Carmen
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

---

« novÄ›jší starší »