Profil uživatele Myšák
Recenze:
Wishbone Ash / Just Testing
| 2022-10-08 | Prvních deset nahrávek Wishbone Ash vykazuje ve své první polovině dost kolísavou křivku. Ne každá je tak vyrovnaná, jako desky z poloviny druhé. Tam mám problém vymanit se z osobní zaujatosti a hodnotit víceméně objektivně. Kapela se po dvou ne příliš povedených deskách dala dohromady a začala sypat nahrávky v ještě melodičtějším stylu. Už New England skýtá parádní zážitek, ale to nejlepší z jejich tvorby se dá vystopovat počínaje fošnou Front Pages News, pokračuje na No Smokes Without Fire a končí velkolepou jízdou Just Testing, vydanou přesně roku 1980.
Odlišnost hudební je takřka nepatrná, ovšem zvukově kráčí deska v modernější linii alb, které budou zrovna přicházet do módy. Z Just Testing cítím mírný rozkol starého s novým, ovšem síla jednotlivých skladeb je ohromující. Nápady, které se klukům pletly do cesty jsou silné a zůstávají v paměti. Living Proof, Haunting Me i Insomnia jsou prvotřídní hity, ovšem hymnami v pravém slova smyslu se staly poslední věci, na čele s nezapomenutelnou Lifeline.
Jestli se vám Argus obehrál během pár hudebních session tak jako mě, je na čase posunout se dál. Klidně pár desek přeskočte a záchranou brzdu vyhoďte až v roce 77. a pokračuje směrem vzhůru. Je co poslouchat.
» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Just Testing
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash
Deep Purple / In Rock
| 2020-03-20 | Stane se vám klasická věc. Objevíte kapelu svou první deskou, která je po několik týdnů tou nejlepší co jste kdy slyšeli a kterou si pouštíte tak často, že z ní málem zblbnete. Za pár týdnů chcete pokračovat hezky systematicky, seženete si pokračování a ejhle, něco není v pořádku. Ze všech stran se valí řečičky o tom, jak právě všemi vychvalovaná In Rock je ta úplně nejlepší rocková deska na světě. Ale vám to tak vůbec nepřipadá. A tak to s ní zkoušíte znovu a znovu, až vás to přestane bavit a máte chuť tu desku sprovodit ze světa. Zřejmě budu už navždy patřit k té mrňavé skupince těch, pro které zůstanou kvality pěti postav vytesaných do skály z obálky In Rock pod petlicí.
Na desce hodnotím rozporuplně tyto aspekty.
a) archaický, zbytečně syrový zvuk nedostatečné kvality
b) chybně zvolený úvod v podobě přeřvaného Speed King
c) slabé motivy i celé písně se střídají s vydařenějšími
Naopak za přednosti bych vyzdvihl.
a) přítomnost velkého hitu Child in Time
b) za mikrofonem neovladatelný Ian Gillan
c) přiřazení singlu Black Night
Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.
» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Landmarq / The Vision Pit
Čím častěj na Progboard chodím, tím zřetelnějc sleduju, že se mám ještě hodně co učit a že objevovat se bude dát donekonečna. V posledním týdnu jsem tady vyštrachal taková kvanta muziky, že vůbec netuším, jak a hlavně kde najdu čas se jim věnovat.
Jednou z nich je progresivní klenot Landmarq. Zatím jsem nakous tohle třetí album které mě katapultovalo někam do stratosféry. Jde o jedinečné propojení sedmdesátkového emočního rocku vzor Genesis s modernějším kytarovým zvukem a tvrdšími riffy jaké hrají třeba Iq.
Na desce hodnotím kladně tyto aspekty.
a) excelentní zvuk spojující archaičnost s modernou, každý nástroj má svůj vlastní prostor
b) výborný melodický riffy a vyhrávky
c) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky Infinity Parade (Part 1 to 5), Narovlya (Part 1 to 6) , Bed Of Nails
d) přítomnost hitu s velkým H nese jméno Hanblechia (the Vision Quest)
e) za mikrofonem stojí skutečně velký zpěvák
» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq
Gungfly / Friendship
| 2020-02-05 | Dodnes jsem se nikde nedočetli, proč vlastně Beardfish skončili. Nějaké ofiko prohlášení, že se už hudebníci nemají rádi, nebo chtějí tvořit každý sám. Nic takového se na veřejnost nedostalo. Jejich konec už dávno všichni příznivci oplakali a začali se soustředit na Rikardovi soukromé aktivity. Ten už dlouho před rozpadem své formace nastartoval vlastní kariéru, která neměla tak silnou vývozní značku a tudíž se o ni jen málokdo zajímal. První desky se mezi výbornými alby Beardfish ztrácejí jako bílá barva na sněhu, ale sotva vousatá ryba padla, podařilo se Rikardovi sestavit trochu megalomanskou, ale znovu geniální plejádu nápaditých skladeb. Kolekci On Her Journey To The Sun bude zase jednou těžko překonávat. Prvním adeptem, který se drápe po jejím krku je loňská kolekce Friendship. V tomto případě jde stejně jako u většiny nahrávek Beardfish především o pestrost a nevšednost. Vzdušná kolekce představuje jejího autora jako všestranného a nadaného obdivovatele starých Yes a Genesis. Veškerá podobnost tady však končí, protože Rikard má ten dar, který dokáže mluvit vlastním vypěstovaným hudebním jazykem a tudíž nemá zájem někoho kopírovat. Nebýt na obalu desky jiná hlavička, nebyl by problém ji zařadit do fronty mezi oba díly Sleeping In Traffic.
» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly
Shadow Gallery / Room V
Od vydání posledního alba Shadow Gallery loni uplynulo deset let. Můžeme jenom spekulovat, jestli se prostřednictvím této kapely v budoucnu ještě dočkáme přísunu nové muziky. Slibuje se dlouho a trvá to už věčnost. SG nikdy nevydávali desky v nějakém přesně odhadnutém intervalu a jestli si dobře vzpomínám, krom jedné šňůry snad ani nikdy nekoncertovali. Přitom jsou to velmi inteligentní hudebníci a někteří z nich dokonce multiinstrumentalisté. Mike Baker který už mezi živými bohužel není, byl jedním z poznávacích znaků SG. Když otevřel ústa, byl nezaměnitelný. To je výsada těch největších. Dokázal vyzpívat všechno a na koncepčním pátém albu dokonce použil několik rejstříků, aby dokázal co nejvěrohodněji načrtnout charaktery jednotlivých osob.
Tady kapela dosáhla své nejvyšší mety a kdyby se tenkrát rozpadla, mohlo se hovořit o odchodu na vrcholu. Deska je dlouhá a poměrně složitá. Skladby si můžeme rozdělit do dvou rovin. Buď tu jsou krátké, dvě minuty trvající věci kde se hlavně hraje, nebo rovnou osmiminutové epické kvádry, ve kterých je brilantní instrumentace členitá a všechny nástroje spolu hrají první housle. Občas vzniká pořádně mohutná hudební masa, občas jen Mike spoře intonuje na pozadí klavíru, nebo klasické kytary.
Deska dostala výborné zvukové ošetření, které je však vykoupeno ztrátou určité archaičnosti provázející první dvě alba, které SG stavěli do originálnějšího světla.
» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Room V
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery
Chickenfoot / III
Při pročítání povídání o Led Zeppelin jsem si vzpomněl na jednu podobnou kapelu ze současnosti, která kdyby předčasně nepohasla, měla nakročeno do obdobně hvězdných výšin jako čtyřčlenný kvartet z Anglie.
Jedná se o Američany Chickenfoot sdružené okolo čtveřice světoznámých hudebních celebrit, z nichž dnes nejvíc vyniká šestistrunný drtič Joe Satriani. Nebýt jeho častých sólových aktivit a zaneprázdnění Hagara svým businesem věřím, že by Chickenfoot fungovali jako běžná kapela. Ale jelikož už nejsou muzikanti zrovna nejmladší, těžko spekulovat.
Chickenffot vydali dvě úchvatná rocková díla podobné kvality. Druhou desku nazvali trojkou, prý po vzoru právě Led Zeppelin. Rozhodli se tak z důvodu velkého tvůrčího skoku, který od jedničky podle jejich slov vykonali.
Deska je vzácně vyvážená a obsahuje několik dravých rockových songů. V nich kapela šlape pěkně od podlahy a svůj tvůrčí přetlak filtruje skrze supící energii songů jako Up Next, nebo Big Foot. Opačný pól představují klidné skladby Different Devil, nebo Come Closer. Satriani hraje docela jinak než jej jeho znalci mají naučeného. Ve prospěch všech zapomíná na kytarové exhibice a nekonečná sóla.
Obě desky hodnotím jako vysoko nadstandardní.
» ostatní recenze alba Chickenfoot - III
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot
UFO / Lights Out
Podobnou pozici jakou mají v naší zeměpisné šířce Thin Lizzy, zaujímají také Ufo. Ani oni v Česku nikdy nedosáhli na úplný vrchol. Ten od sedmdesátých let zabírali Deep Purple a Led Zppelin. Za nimi se mačkali Black Sabbath a Uriah Heep. Přitom jejich bohatá diskografie byla často ozdobou mnoha domácích fonoték. Pro některé lidi jsou Ufo málo sofistikovaní, pro někoho příliš kytaroví. Jiným vadil drsný rockový sound, nebo hlas Phila Mogga.
U mě si stojí Ufo stejně vysoko, jako vzpomínané kapely. Je to srdcovka, na kterou jsem za tu spoustu let nikdy nezanevřel. Desku Lights Out hodnotím dost vysoko. Podle mě jde o jejich druhou, možná třetí nejkvalitnější věc. K takovému tvrzení mě vede hned několik cest:
a) Ron Nevison ušil kapele 100% zvuk přímo na tělo
b) Michael Schenker tady předvádí jedno ze svých vrcholných hráčských vystoupení, jako příklad nechť poslouží skladba Electric Phase
c) skladatelská variabilita na této desce dosahuje pro Ufo možného stropu
d) jasně definovaná úloha pro každou skladbu
e) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky jako jsou Just Another Suicide, Try me, Gettin' Ready, Alone Again……..
f) přítomnost hitu s velkým H nese jméno alba
» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO
Gentle Giant / The Power and the Glory
Gentle Giant jsou nejlepší kapela na světě. To je můj subjektivní názor a jestli s ním má někdo problém, jsem ochotný připustit, že patří mezi nejlepší dvacítku kapel, která kdy na jevištích co znamenají svět vystupovala. Při poslechu jejich hudby se člověk dostává mimo realitu a to se děje jen s málo interprety. Pojítkem ke všemu je historická hudba. Schulmanovci a jejich zbývající spoluhráči ji měli rádi a často ji nechali do svého repertoáru promlouvat. To byl jeden z poznávacích znaků, který je od ostatních dost značně odlišoval. Dalším znakem byla orientace na jazz. Ten plnil zhruba stejnou očistnou funkci, ale v kombinaci právě s renesančními postupy posouval hudbu Gentle Giant mezi vymezená teritoria, do jiných sfér, kam si ostatní spolky ani netroufli zabrousit. Vše pak pohromadě držel příznačně chutný rock se silnými progresivními elementy.
S blížícím se koncem jejich nadmíru úspěšné dráhy se kouzlo jedinečnosti začínalo pozvolna rozpouštět, ale když si vezmete jakoukoli nahrávku od debutu až po The Missing Piece, pokaždé dostáváte neskutečnou progresivní sodu. Jen těžko tady hledám nějaký kariérní vrchol. Někdo jej vidí v albu Octopus, někdo už u Acquiring the Taste. Sběratelé debutů hodnotí velmi vysoko už zcela hotovou jedničku, romantici naopak vzpomínkový deník ze školních lavic Three Friends. Největší skladatelskou variabilitu však nabírá soubor na deskách In a Glass House, Free Hand a Interview. Všechno to jsou poslechově nesmírně náročné kusy, mezi něž patří i deska o které jsem se rozhodl napsat.
Nemám zrovna ambice k rozepisování jednotlivých skladeb. Proto bych kompletně zmínil jen určité aspekty, které se ve tvorbě Gentle Giant prolínají a které si mezi sebou dělí jistá specifika pro kapelu podstatná. Jedním z nich je souhra několika pěveckých linek, které spolu tvoří podstatné fluidum tvorby kapely a naopak i samostatné vůdčí pěvecké role trojice vokalistů, které jdou spolu jen těžko zaměnit. Dalším důležitým prvkem je škála různých, většinou netypických dobových nástrojů, které muzikanti používají v hojné míře. Rozmanitost jejich skladeb tím dostává působivý a podstatný rozměr.
Délka jednotlivých desek Gentle Giant se pohybuje vždy, okolo hranice 30-40 minut. Ani šestá nahrávka není výjimkou a prostřednictvím osmi songů nabízí bohatou odměnu. V úvodní Proclamation i druhé So Sincere slyšíme silný vliv jazzu. Třetí v pořadí Aspiration je výrazně klidnější a umírněnější. Nejvíc nápadů jsem našel v technicky nejnáročnějších kusech jako jsou No God's a man a The face. Ovšem já sám mám nejraděj hravou a neposednou Play the game, takzvanou esenci tvorby Gentle Giant.
Abych to shrnul, každá skladba nejen na tomto albu je jedním velkým a těžko prostupným originálem. Ale takové jsou časem nejvděčnější.
» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant