Return To Forever - No Mystery (1975)

Deska No Mystery nemá už od svého vzniku úplně lehkou pozici. Na trh přišla v době, kde se na něm už rok vyhříval impresionistický klenot Where Have I Known You Before a v těsném závěsu k němu kapela přilepila další těžkotonážní jízdu Romantic Warrior. Ta se zakrátko stala doslova jazzrockovým synonymem kvality, s nímž se spousta desek nejen v mém okolí začala rychle poměřovat. Nedostižný výtvor nejen z hlediska kapely, ale celého trhu. No Mystery tak zůstala zavátá v zapomnění a když už ji někdo chtěl oprášit a trochu zviditelnit, druzí ho odkázali do patřičných mezí, třímajíc v rukou dvojici desek o kterých byla řeč.

Přitom to není špatná deska. Jen se do ní hůř proniká. Chybí melodie. Kostrbatější kostra většiny skladeb je určená spíš hudebníkům než obyčejným posluchačům. Dayride se vytasí se zajímavým Coreovým motivem, který v některých sledech událostí zní mírně klišovitě a srandovně. Typičtějším kusem je Jungle Waterfall s válcující rytmikou Clarke-White. Flight Of The Newborn je složitý kus, který laika moc nenadchne. Hancockem ovlivněná Sofistifunk patří mezi příkladné kusy jak spojit na první pohled nespojitelné. Číslo jedna bych dal songům No Mystery pro bohatou škálu Coreových nápadů a nadupané Celebration Suite - Part I.

Na této desce je kytarista Al Di Meola dost zastrčený. Šéfem RTF byl vždy Corea, což je tady hodně slyšet. Ne vždy je to dobře, ale pokud je ta míra úměrná, dá se to oželet.

reagovat

PaloM @ 25.04.2020 09:38:24
RTF, 4 silné, zdatné osobnosti na poli jazzu a fúzie. Som rád, že v poslednej dobe pribudli recenzie na projekty Coreu. No Mystery nie je album, ktorý by zostal v mojej pamäti. Inšpiroval si ma k tomu, aby som s veľkým časovým odstupom znovu CD vypočul. Možno bude lepší dojem. Vďaka za pripomienku.

steve @ 25.04.2020 11:38:11
Deska ve stínu těch lepších

dan @ 27.04.2020 10:02:40
return vydali o dost lepší desky. Tady se lehce ztrácím. Něco tomu chybí, že by vzájemná pospolitost?

gandalf @ 08.07.2020 17:49:06
Na popud tvé recenze se tu desku snažím naposlouchat. Nikdy jsem jí moc nedával. S recenzí bych se klidně mohl shodnout, jenže dnes už to točím potřetí a je to lepší a lepší.

chimp.charlie @ 09.07.2020 10:55:54
Taky jsem se nechal inspirovat recenzí a desku si po delší době znovu poslechl. A první, co mě při poslechu napadlo, bylo slovo "hravost". Podle mě obsah koresponduje s názvem: žádné velké mystérium, ale prosté "Pojďte pane, budeme si hrát..." A je slyšet, že se při tom pánové sakra dobře bavili!

legolas @ 10.07.2020 05:20:57
Jedinou její vadou je, že stojí ve stínu těch známějších. Jinak je to znovu bezvadná práce.

stargazer @ 30.07.2020 16:37:14
Pro mě No Mystery, spolu s albem Musicmagic jsou ty nejlepší studio desky, co RtF vydali. No Mystery se mi líbí od začátku do konce, jak po melodické, tak i po virtuozní stránce.
Všechna alba RtF jsem pořizoval do kolekce cd kompletu Stanleyho Clarka, a díky tomu, jsem si dokoupil i vše od bubeníka Lennyho Whitea. Desky Al Di Meoly jsem už z části vlastnil, tak cd od Returnů k Di Meolově tvorbě byl skvělý bonus.

Predmet: Return To Forever.
Lekcia číslo 5: No Mystery.
Zmeny: personálne žiadne.

Štvorica mimoriadne technicky zdatných hráčov sa „zohrala“ a výsledkom je No Mystery z roku 1975. V rámci objektivity priznávam, že som sa snažil počúvať bez emócií „teenagera“, lebo v čase vydania som sa opájal jazz rockom. Úloha znela jasne: počúvať a napísať slohovú prácu.
No a tak sa stalo, že jednotlivé motívy som si hmkal aj cestou do práce.

V porovnaní s predchádzajúcim albumom ja mi hudba javí viac hravou, chlapci si viac dovoľujú, týka sa to najmä gitary Di Meolu, ktorý zapadol do kvarteta. Niet sa čo diviť, veď hrali spolu prakticky tretí rok. Platňu by som rozdelil na dve časti. Nakoniec je logické, je to LP platňa.

V prvej časti, ktorá sa mi veľmi nepáči, hrajú hudbu ktorá je pokračovaním predošlého albumu. Doteraz nemám rád Sofistifunk. (lebo autorom je bubeník Lenny ? Neviem.) No ale druhá strana je lahôdka, kde ukázali, čo budú hrať na ďalších albumoch. Úplnou špičkou je No Mystery, ale aj éterická Interplay. Celebration Suite v dvoch častiach je časovo náročný a technicky dokonalý záver platne.

Výsledok: Eufória z počúvania sa nestratila. Po doznení grandiózneho záveru mám chuť si No Mystery vypočuť znova. Objektívne hodnotenie v porovnaní s Hymn Of The Seventh Galaxy je tvrdé. 4*

reagovat

steve @ 10.01.2017 13:16:01
No Mystery mě přijde trochu zapadla mezi předešlou a následnou kolekcí, které mám za špičky skupiny.

horyna @ 11.01.2017 07:23:30
V rámci diskografie bych asi dal 4*, ale jinak je to nadstandardní pětka.

Album No Mystery od mysteriózních Return To Forever se dostalo do mé sbírky s mírným zpožděním, ale dostalo a nyní tvoří nedílnou součást mého archivu. Polovina sedmdesátých let byla doba experimentů ve fusion music a tahle kapela patřila mezi věrozvěsty daného žánru.
Patříte-li mezi ten typ posluchačů, kteří se dokáží vcítit do hudebního mistrovství všech čtyř hudebníků, kteří na albu účinkují, pak jste na správné adrese. Myslím, že tady došlo k ideálnímu splynutí muzikantského mistrovství. Špičkové bicí nástroje, vynikající baskytarové party, kreativní práce baterie klávesových nástrojů a famózní elektrická kytara… ideální spojení vzácně vyrovnaných hráčů, kteří se hledali, až se našli. Pokud se chcete nechat unést emocionálními výkony a brilantními muzikantskými dovednostmi, zvu vás na nevšední výlet do světa mystérií – třebaže název alba jakákoliv kouzla popírá…

DAYRIDE – perlení elektrického piana zahajuje první skladbu a hned vzápětí se přidá ostatní instrumentace. Famózní rytmické proměny! Který hudebník by nechtěl takto umět hrát? Lenny White hraje ďábelské breaky v jiném gardu než Billy Cobham, ale stejně famózně, zatímco Stanley Clarke s jeho dlouhými prsty na picollo bass sází tóny s neuvěřitelnou technickou erudicí. Chick Corea hraje stejně suverénně na Fender-Rhodes, jako na synthesizer Yamaha nebo clavinet Hohner D6. Al DiMeola je v tomto oka mžiku součástí tohoto konglomerátu, ale zatím nápadněji nevyčnívá, i kdyý je jeho přítomnost evidentní…..

JUNGLE WATERFALL – další pořádný energetický náboj. Výrazný rockovbý nástup, ale dále se už všechno odvíjí v mantinelech funku. Clarkova baskytara šlape jako pořádně nahuštěný kompresor a ve spojení s bicími Whitea se zde dějí famózní kousky. Corea hraje dlouhé tóny, které se v pozadí rozlézají jako klubko malých háďat. Harmonie je kupodivu přehledná a vypozorujeme zde i výraznou melodickou linku, které v daném žánru nebývá zdaleka tak čitelná. DiMeola používá wah wah pedal (jinak neý ďábelský Hendrix), ale přesto je široce rozkročen v rockovém pojetí…

FLIGHT OF THE NEWBORN – další skladbu si DiMeola složil sám a prosadil do ní výrazné rytmické proměny ve funkovém pojetí. Polyrytmické vedení bicích nástrojů se propojuje s baskytarou a vibrujícím tremolem synthesizerů, se kterými si Corea pohrává jako se stavebnicí, když vytváří nějaký složitý sestavovaný model – společně s DiMeolou zde dotvářejí melodické attacky a famózní kytarista, třebaže nešetří efekty – nám nabízí dravou hru s technicky vyprecizovanými běhy. Je to ale hlavně White se svými bicími nástroji, který žene ten správně seřízený hudební stroj vpřed s výtečnými bubenickými eskapádami a také Clarke – jeho dravá a výrazově velmi přesvědčivá hra na baskytaru poháněnou kompresorem místy supluje melodické linky elektrické kytary. Ve své době geniální baskytarový fenomén, který hrál odlišně než Jack Bruce nebo Jaco Pastorius… Výtečný muzikantský podíl pro album. Svádí k improvizacím a muzikantským pikanteriím, ve kterých se rozpoznají hráčské improvizační schopnosti. Alespoň pro mě je to nádherný příklad muzikantské velikosti…..

SOFISTIFUNK – tady se ovšem kapela pouští do velmi osobitého hudebního útvaru. Polyrytmické bubenické nástupy a baskytarové modulace se prolínají s klávesovým parkem a kytarovými ornamenty, které jsou navíc posíleny percussion, které dotočil White. Možná bychom mohli hovořit o elektrické variantě africké world-music. Dějí se zde neskutečné věci. Corea ždímá ze svých synthesiozerů jedinečné ohýbané tóny a DiMeola mu odpovídá stejně mrštnými výměnami kytarových běhů. Strhující a kreativní a myslím, že řada dnešních baskytaristů a bubeníků ve stylu funku zde nachází cennou učebnici pro vytváření hudebních derivátů dané hudby….

EXCERPT FROM THE FIRST MOVEMENT OF HEAVY METAL – Corea ovšem studoval klavírní hru a kompozici a právě v téhle skladbě, ve které usedl za koncertní klavír si tyhle věci posluchač uvědomuje. S jakou bravurní jistotou rozbíhá svoje klavírní běhy nahoru a dolů a najednou je tu zcela nečekaně DiMeola, sledován Clarkem a Whitem a už se rozbíhá další varianta funku s výrazným rockovým podílem, kde kupodivu není ani famózní koncertní klavír potlačen nástupem decibelů, ale dostává příležitost k sebevyjádření…

NO MYSTERY – skladba, která dala albu název. Prozatím právě v ní vnímám nejmarkantněji jazzový podíl výtečného Coreyi. Jeho technické vybavení při hře na klasický klavír, ale i mrštné ovládání dalších kláves jsou neskutečné. Doprovod ke skladbě je subtilní, jen v akcentovaných částech zesiluje jisté napětí. Jinak zde hudba krystalizuje a třpytí se jako kapky vody na slunci. Clarke odkládá baskytaru a hraje na kontrabas smyčcem – podává stejně bravurní výkon. Také DiMeola odkládá elektrického gibsona a hraje na akustický model zn. Ovation Legend a jeho brilantní hra čistých tónů sázen s neuvěřitelnou přesností je zcela odzbrojující. Formálně asi nejčitelnější virtuozní podání pro Coreu, DiMeolu a Clarkea. V některých okamžicích zůstává rozum stát…..

INTERPLAY – jazzová poloha zůstává zachována. Opět je zde příležitost pro víceméně akustické hraní s absencí bicích nástrojů. Klavírní tříštění tónových obrazců se krásně doplňuje s bručivým kontrabasem, na který hraje jeho majitel smyčcem, ale místy moduluje tónová přediva prsty. Famózní souhra a jedinečný výraz….

CELEBRATION SUITE PART I – Lenny White je opět ve hře a zahajuje další skladbu šíleným virblem neustále zrychlovaným a ostatní instrumenty se připojují do tématu. Corea hraje na varhany Yamaha, které mají odlišný tón od klasických hammondek a pak už se skladba rozbíhá v divokých akcentovaných proměnách a White dravým a přesném bubenickým vstupem rozbíhá svou emocionalitu, která se proměňuje v další derivát fusion music s výrazným elektrickým podílem kláves a kytary. Jako bych cítil z pozadí aspirace od španělské hudby v harmonických proměnách. Perlení krystalicky čistých tónů elektrického piana Fender-Rhodes je vskutku podmanivé… Spousta dravé energie, ale i přirozená muzikalita vytažená do horních podlaží skutečného mistrovství.

CELEBRATION SUITE PART II – tajemný sykot odstupuje do pozadí a meditativní zvuk bzučícího synthesizeru a elektrického piana zahajuje s přeznívajícími tóny poslední skladbu. Bicí nástroje nás opět zahrnou svými rytmickými nástupy a bzučení synthesizeru s podporou elektrické kytary sviští prostorem jako vichřice. V závěrečné části dochází k nápadnému zklidňování, aby se zase divoké běhy mohly dát do nekontrolovatelného pohybu. Závěrečné vybouření energetického potenciálu nabírá neuchopitelný rozměr. Závěr má téměř symfonické postupy ve vrstvení harmonických poloh s důrazným epilogem….

Album No Mystery navázalo po hudební stránce na předešlé album Where Have I Known You Before, zopakovalo jeho úspěch a možná se v řadě instrumentálních výkonů a skladatelských postupů dostalo ještě o něco dál. Ostatně stejného mínění bylo i sdružení hudebních kritiků renomovaného jazzového magazínu Down Beat a album vyhlásili jako Nejlepší albový počin roku 1975 v USA. Když album poslouchám, tak se mi věru nechce proti tomu skutečně nic namítat a dávám plný počet hvězdiček!



reagovat

Perfektne album od fusion superskupiny RTF z roku
1975. Rok pred vydaním tohto skvostu, skupina vy
dala prvy album s gitaristom Alom di Meolom. Toto
album je uz ine, da sa povedat je to tvrdsi jazzrock.
Obsahuje energicke jazzrockove skladby, kde mozno
obdivovat gitarove vyhravky, ale aj velmi uslachtile
kompozicie, bliziace sa k vaznej hudbe. Vsetko samo
zrejme v style fusion. V tomto roku vydali niektori
muzikanti z kapely svoju solove albumy. Bubenik Lenny
White nahral Venusian summer a basak Stanley Clarke
urobil Journey to Love. RTF predvadza v tomto obdobi vrcholnu viruozitu, no co je dolezite nie samoucelnu.
Skladby vynikaju velkou krasou, super atmosféra, na
patie. Klenot jazzrocku ako vysity. DOpurocujem!!!
reagovat